ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3117.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3117/2018-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: statutární město Brno, městská část Brno-střed, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánská 2, proti žalované L. U., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Hanou Wernerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kosmákova 2195/28, o zaplacení 212 991,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2115 C 40/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 15 Co 144/2017-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2016, č. j. 2115 C 40/2015-189, změněn v části výroku I. tak, že se žaloba o zaplacení 2 649,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo, aby žalobci zaplatila 210 342 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, byl pak rozsudek soudu prvního stupně potvrzen s tím, že se mění jen lhůta k plnění (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), žalované bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 251 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o nákladech státu (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).
Z obsahu dovolání se žel nepodává, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nevymezila totiž žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž posouzení měl rozsudek odvolacího soudu záviset, ani nevysvětlila, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. má v posuzovaném případě za naplněný.
Jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, v textu též jen – „o. s. ř.“; srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podané dovolání přitom odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v posuzovaném případě zjevně nedostála, jestliže konkrétním způsobem nevymezila žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení mělo rozhodnutí odvolacího soudu dle jejího názoru záviset, v důsledku čehož nemohla ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ani ohlásit, zda se odvolací soud při řešení takovéto otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího či Ústavního soudu (specifikované odkazem na konkrétní judikaturu) či zda tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti stávající judikatuře posouzena jinak.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatelka vadu řízení, spočívající v neprovedení jí označených důkazů, neuplatňuje tím ostatně ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Na rozhodnutí soudu přitom zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). V situaci, kdy odvolací soud vysvětlil svůj postup v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, tudíž okolnost, že neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, vadu řízení ani nepředstavuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80).
Napadá-li pak dovolatelka způsob, jímž soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, směřují její výtky toliko do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení býti nemůže. Jejich prostřednictvím tudíž přípustnost dovolání založit rovněž nelze (na ni lze totiž usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017 či usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015.
Napadá-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k tomuto akcesorickému výroku žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto, a žalobci, jenž v dovolacím řízení nepodal vyjádření, žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu