ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3168.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3168/2017-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně CZECH NEWS CENTER, a. s. , se sídlem v Praze 7, Komunardů 1584/42, IČO: 02346826, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, proti žalovanému A. Ž. , P., o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 125/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2017, č. j. 21 Co 603/2016-108, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2017, č. j. 21 Co 603/2016-108, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. března 2016, č. j. 5 C 125/2015-69, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného usnesením ze dne 27. února 2017, č. j. 21 Co 603/2016-108, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vycházejí ze zjištění, že žalobkyně dne 5. 1. 2010 poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, jako náhradu nemajetkové újmy, jež měla vzniknout zásahem do osobnostních práv žalovaného a jíž zaplacení bylo žalobkyni uloženo pravomocným a vykonatelným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2009, č. j. 1 Co 206/2009-70 (v němž titíž účastníci vystupovali v opačném procesním postavení). K dovolání žalobkyně byl označený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1108/2010), přičemž novým rozhodnutím ve věci – rozsudkem ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Co 206/2009-99, Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze o zamítnutí žaloby i co do částky 100 000 Kč.
Podané žalobě soud prvního stupně vyhověl s odůvodněním, že žalovaný získal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“), jestliže mu částka 100 000 Kč byla žalobkyní uhrazena na základě rozhodnutí, jež bylo později zrušeno, a z nového rozhodnutí soudu vyplývá, že náhrada nemajetkové újmy žalovanému nenáleží.
Naproti tomu soud odvolací považuje toto právní posouzení věci soudem prvního stupně za nesprávné, odkazuje přitom na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž zrušením pravomocného rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost plnit nebyla, s tím, že tuto otázku musí soud v každé věci řešit jako otázkou předběžnou. Soudu prvního stupně pak vytkl, že vycházel toliko z konečného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž byla žaloba zamítnuta, a že také neprověřil stav řízení o žalobě pro zmatečnost, jímž žalovaný napadl konečné meritorní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost (dle §237 občanského soudního řádu) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně považuje právní názor odvolacího soudu (a s ním spojený pokyn směřující vůči soudu prvního stupně), že i za daných okolností je třeba zkoumat, zda podle hmotného práva měl žalovaný vůči žalobci právo (pohledávku) na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, bylo-li o této věci již vydáno pravomocné rozhodnutí soudu, jímž byla žaloba i v tomto rozsahu zamítnuta. Takové rozhodnutí – pokračuje žalobkyně – je pro účastníky i soud závazné ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., je třeba z něj vycházet a tuto otázku proto nelze v jiném řízení posoudit jinak, dovozuje-li tak odvolací soud. Žaloba na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích byla zamítnuta proto, že nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalovaného, nikoliv snad z důvodu, že žalobkyně již svou povinnost (dluh) vůči žalovanému splnila. Proto žalobkyně navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání žalobkyně projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno před 30. 9. 2017).
Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázka závaznosti pravomocného zamítavého rozhodnutí pro posouzení předběžné otázky v jiné věci), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem na ustanovení §3028 odst. 3 (hlavy II. – ustanovení přechodná a závěrečná – dílu 1, oddílu 1) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, řídí dosavadními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (obč. zák.).
Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2).
Podle ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle ustanovení §159a odst. 3 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011) se prosadil závěr, že „ jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno“. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost (k tomu dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017). V řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí pak soud jako otázku předběžnou musí řešit, zdali plnění poskytnuté na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněním povinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013).
V projednávané věci se žalobkyně domáhá vrácení plnění (jeho ekvivalentu), jež poskytla žalovanému na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jež bylo později – cestou mimořádného opravného prostředku – zrušeno a kdy v poté pokračujícím řízení bylo o tomtéž nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky (byť v opačném procesním postavení) vydáno nové rozhodnutí (jímž byla žaloba zamítnuta proto, že žalovaným vznesený požadavek na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích vůči žalobkyni nebyl shledán důvodným, jelikož k zásahu do osobnostních práv žalovaného nedošlo).
V takovém případě – při zodpovězení otázky, zda žalobkyně měla podle hmotného práva povinnost plnit žalovanému – nelze nerespektovat (subjektivní) závaznost výroku rozhodnutí (§159a odst. 1 o. s. ř.), kdy současně platí, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení (a popřípadě jiné osoby), je závazný též pro všechny orgány (srov. §159a odst. 4 o. s. ř.); pro soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy je tedy výrok pravomocného rozsudku závazný potud, posuzují-li (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.
Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky soud nemůže proto v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015). V případě negativního výroku (o zamítnutí žaloby) je pro závěr, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně rozhodnuta či nikoliv, nutno výrok pravomocného rozhodnutí posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4433/2015).
Zatímco soud prvního stupně při řešení otázky, zda žalobkyně měla povinnost poskytnout žalovanému plnění dle hmotného práva, vycházel z existujícího pravomocného rozhodnutí soudu o této otázce, odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že i tuto otázku je třeba vždy znovu řešit jako otázku předběžnou. Takový závěr správný není.
Na posouzení věci mohlo by mít zajisté vliv, obstálo-li rozhodnutí soudu (o zamítnutí žaloby na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích) i při pozdějším přezkumu vyvolaném žalobou pro zmatečnost, podanou žalovaným. Ovšem ani ze zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by snad v době vydání jeho rozhodnutí (jež je určující i pro tento dovolací přezkum; srov. §243f odst. 1 o. s. ř.) byl dotčený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Co 206/2009-99, zrušen (a že by v řízení o ochranu osobnosti bylo snad dokonce vydáno nové rozhodnutí). V závislosti na stavu řízení o žalobě pro zmatečnost (event. pokračujího řízení ve věci ochrany osobnosti) lze pak jistě uvážit i možnost přerušení tohoto řízení (je-li otázka existence nároku, jejíž řešení je pro rozhodnutí této věci určující, stále předmětem jiného řízení; §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, uvedený v odůvodnění jeho rozhodnutí (jež se promítl i do pokynu určenému soudu prvního stupně), vyznívá ovšem natolik kategoricky, že by snad ani výsledek řízení ve věci ochrany osobnosti (rozhodnutí v něm vydané) – dle prezentované úvahy odvolacího soudu – nemusel být pro posouzení otázky existence hmotněprávního nároku určující; takový závěr (jenž žalobkyně takto dovoláním důvodně kritizuje) neobstojí.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné není a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu