ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3917.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3917/2017-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. D. , zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle , vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 322/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2017, č. j. 19 Co 99/2017-325, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku částečným rozsudkem ze dne 3. 10. 2016, č. j. 16 C 322/2015-291, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaného pozemku. Soud zjistil, že žalobce je oprávněnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), mající právo na převedení náhradních pozemků za pozemky nevydané v celkové hodnotě 620.661,60 Kč. Pozemek, jehož převodu se domáhá, je ve vlastnictví České republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu, jeho cena přitom činí 34.140 Kč. Soud s poukazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu konstatoval, že žalovaná má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky osobám oprávněným, přičemž charakter nabídky musí být způsobilý, aby náhrada mohla být poskytnuta v co možná nejkratší době a nejširšímu okruhu oprávněných osob, pročež s ohledem na neplnění zmíněné povinnosti vyhověl předmětné žalobě na nahrazení projevu vůle žalované, která představuje jediný způsob, jak může žalobce docílit uspokojení svého nároku.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 19 Co 99/2017-325, částečný rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl napaden odvoláním žalované, potvrdil. Odvolací soud, vyšed ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uvedl, že si žalovaná při vypořádávání restitučního nároku žalobce počínala liknavě, a proto se tento nyní může dožadovat převodu konkrétního náhradního pozemku žalobou, přestože daná nemovitost nebyla zahrnuta do veřejných nabídek. Žalobce totiž z důvodu dlouhodobé absence rozhodnutí o jeho restitučním nároku mohl žádat o vydání náhradního pozemku až v době, kdy již ve veřejném seznamu náhradních pozemků byly evidovány jen nemovitosti malé rozlohou, nevhodného tvaru nebo zatížené nájmem. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žalobce svůj restituční nárok uplatnil před více jak sedmnácti lety a přes jeho opakovanou účast ve veřejných nabídkách nebyl v době rozhodování odvolacího soudu dotčený požadavek stále uspokojen. Navíc žalovaná v některých případech postupovala zcela odlišně, neboť opakovaně upřednostnila nároky těch osob, které je získaly pouze na základě postoupení pohledávky.
Proti tomuto rozsudku brojí žalovaná dovoláním, v němž namítá, že žalobce musí tvrdit a prokázat, v čem spočívá případná diskriminace, liknavost nebo svévole, což se však nestalo. Povinnost oprávněných osob účastnit se veřejných nabídek, a poskytovat tak žalované nutnou součinnost nelze považovat za šikanózní postup. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5016/2014 a sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jakož i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1088/2012 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 35/2010. Upozorňuje rovněž na skutečnosti, že žalobce nepodal žalobu na určení výše restitučního nároku a že závazný je pouze výrok pravomocného rozhodnutí (viz rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1961/2009). Navrhuje proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvádí, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, pročež navrhuje odmítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
V judikatuře dovolacího (ale i Ústavního) soudu je dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Pozemkovému fondu České republiky (dnes Státnímu pozemkovému úřadu jednajícímu za Českou republiku) uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných, pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, jak přiléhavě upozorňuje dovolatelka, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud řečený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2010, ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, a nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě (namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud musí zopakovat, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba v důsledku nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).
V tomto řízení přitom měl odvolací soud (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tedy na základě úplně zjištěného skutkového stavu – viz námitka vztahující se k břemenu tvrzení a břemenu dokazování) za beze všech pochyb prokázané, že předmětný pozemek sice nebyl nabízen ve veřejné dražbě, ovšem stát neuspokojil za sedmnáct let oprávněné požadavky žalobce, a to v situaci, v níž byly (prokazatelně) vydávány (vhodné) pozemky jiným než oprávněným osobám, což vede k závěru o liknavém a svévolném jednání státu, neboť takto stát postupoval přes mnohaletou ustálenou judikaturu upřednostňující převody vlastnického práva k pozemkům státu na oprávněné osoby, které tak byly diskriminovány. Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře dovozující v případě liknavosti a svévole ze strany státu možnost vznesení požadavku na vydání konkrétních pozemků zcela zjevně nezpronevěřil a jeho právní posouzení věci je taktéž v souladu rozhodnutími dovolacím soudem vydanými ve skutkově a právně podobných věcech (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2040/2017, nebo ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Dovolací soud současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodných skutečností vypovídajících o krocích oprávněné osoby i postupu pozemkového úřadu pak patří k otázkám skutkovým, pro jejichž zodpovězení rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jimiž nelze založit přípustnost dovolání (na tu lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za daného skutkového stavu proto není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s dovolatelkou odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu, tedy v prvé řadě s rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž je vybudován na závěru, že oprávněné osoby mohou své nároky na poskytnutí jiného vhodného pozemku zásadně uspokojovat cestou veřejných nabídek, nejde-li ovšem o situaci výjimečnou, odůvodněnou liknavým, svévolným nebo diskriminačním přístupem žalované. Stejně tak není založen ani nesoulad s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, jímž bylo odmítnuto dovolání oprávněné osoby ve věci, v níž soudy nižších stupňů vycházely z jiného skutkového základu, jenž svědčil absenci liknavosti či diskriminace na straně žalované (nehledě na to, právě toto dovolatelkou zmiňované rozhodnutí bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16).
Dovolací soud pro úplnost dodává, že zcela nepřípadné jsou odkazy dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud – v souladu s respektem k principu rovnosti a z něj dovozovanému pravidlu o ekvivalentnosti ceny náhradního pozemku ceně odňatého pozemku – jako ústavně nepřípustnou odmítl mechanickou aplikaci judikaturou dotvořených pravidel oceňování odňatých pozemků na případy zákonem nijak nezohledňovaných změn územního uspořádání obcí, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 2 Afs 35/2010, jenž řeší otázku výkladu a aplikace cenového předpisu – vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), pro účely daňové a v němž Nejvyšší správní soud považoval za relevantní zohlednění určitých znevýhodnění vlastníka nemovitosti nacházející se v části obce, která není s územím obce stavebně srostlá, neboť dovoláním napadené rozhodnutí na posouzení těchto otázek nezávisí.
V posuzované věci není dán ani žalovanou dovozovaný rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, v němž se Nejvyšší soud vyslovil k procesní otázce týkající se interpretace ustanovení §132 o. s. ř., připomínaje – ve vazbě na ustanovení §159a o. s. ř. – že soud není vázán vyhodnocením předběžné otázky obsažené toliko v odůvodnění dříve vydaného rozhodnutí, v němž daná otázka nebyla přímo předmětem sporu. S řešením této procesní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jež je výsledkem aplikace norem hmotného práva na dokazováním zjištěný skutkový stav, spojeno není (odkaz soudů nižších stupňů na obdobné rozhodnutí ve věci týchž účastníků přitom nelze chápat jako přímou vázanost rozhodnutím). Posouzení věci obecnými soudy shodně jako případ předešlý (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009, č. j. 24 Co 357/2008-42) je pak okolnost spíše pozitivní, jež je výrazem právní jistoty (k níž patří i to, že osoba dovolávající se ochrany svého práva má legitimní důvod očekávat, že její právní případ bude posouzen obdobně jako typově shodné již rozhodnuté pře; k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, jímž Ústavní soud podrobil kritice rozporné rozhodování obecných soudů právě v otázce týkající se uspokojení nároku oprávněné osoby na převod jiného pozemku za skutkově a právně srovnatelných okolností).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243c odst. 3 ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 3. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu