ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.528.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 528/2018-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, o vydání bezdůvodného obohacení , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 178/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2016, č. j. 72 Co 477/2015-184, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. listopadu 2017, č. j. 72 Co 477/2015-207, takto:
I. Dovolací řízení se co do částky 20.738,50 Kč zastavuje .
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.889,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Luboše Chalupy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Rozsudkem ze dne 2. 7. 2015, č. j. 14 C 178/2011-142, Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 197.199 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2016, č. j. 72 Co 477/2015-184, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2017, č. j. 72 Co 477/2015-207, označený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá co do částky 149.541 Kč s určeným úrokem z prodlení; jinak, tj. ohledně částky 47.658 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (vše výrokem I rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení vzniklých účastníkům před oběma soudy (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu – výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do peněžitého plnění ve výši celkem 127.187,50 Kč (vyjma částky 43.092 Kč) – podala žalobkyně dovolání.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací; §10a o. s. ř.) – v souladu s bodem 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (bylo-li řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014).
Poté, kdy odvolací soud usnesením ze dne 10. 11. 2017, č. j. 72 Co 477/2015-207, opravil zjevnou nesprávnost výroku rozhodnutí (jímž tak byla žaloba zamítnuta nikoliv ohledně částky 170.279,50 Kč s příslušenstvím, nýbrž co do částky 149.541 Kč s příslušenstvím), vzala žalobkyně dovolání ohledně částky 20.738,50 Kč zpět; proto Nejvyšší soud dovolací řízení v uvedeném rozsahu zastavil (§243c odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť není přípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.), protože rozhodné otázky hmotného práva odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek (není tedy naplněno žádné z hledisek uvedených v §237 o. s. ř., jímž se tu poměřuje přípustnost dovolání).
V otázce, zda žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v důsledku plnění žalobkyně na společný závazek účastníků za trvání jejich manželství, se odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž i případné plnění (úhrady) z výlučného majetku jednoho z manželů ve prospěch společného jmění manželů lze zohlednit při vypořádání jejich společného jmění podle §149 odst. 2 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5386/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5852/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5827/2017), přičemž jde o posouzení korespondující i závěrům dovolacího soudu obsaženým kupř. i v usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4036/2010, v němž Nejvyšší soud připomněl, že bezdůvodné obohacení má subsidiární charakter a uplatní se pouze, nelze-li závazkové vztahy posuzovat podle jiných zákonných ustanovení, pročež plnil-li jeden z manželů ze svých výlučných prostředků na dluh ve společném jmění manželů, je třeba tuto skutečnost zohlednit v rámci vypořádání společného jmění manželů, jež představuje zákonný institut umožňující souhrnné vypořádání majetkových vztahů mezi bývalými manžely a náležitě zohledňující specifika manželského soužití.
O bezdůvodné obohacení mezi manžely (účastníky tohoto řízení) v období nelimitovaného manželského majetkového režimu nemůže jít v tomto případě ovšem již proto, že k úhradě závazků plynoucích ze společného nájmu bytu – dle odvolacím soudem současně učiněných zjištění – použila žalobkyně prostředky patřící do společného jmění manželů (což dovolatelka ani sporným nečinní, argumentujíc dále tím, že účastníci již společně nehospodařili – k tomu však srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 439/2013, v němž dovolací soud uvádí, že i v období od ukončení vedení společné domácnosti se dále uplatňuje režim společného jmění manželů) a kdy i závazky účastníků vzniklé jim za trvání manželství, vážící se ke společnému nájmu bytu, bezesporu patřily do společného jmění manželů (§143 odst. 1 písm. b/ obč. zák.).
Závěr odvolacího soudu není v tomto směru v kontradikci ani s dovolatelkou odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1006/2011 (vydaným ve věci těchže účastníků a týkající se nároků za jiné období), v němž nyní pokládaná otázka nebyla předmětem dovolacího přezkumu (v situaci, kdy žalovaný uvedený závěr o vzniku bezdůvodného obohacení v rozsahu jedné poloviny vynaložených nákladů dle dovolacího soudu relevantně nezpochybnil) a v němž myšlenku o vzniku bezdůvodného obohacení toliko v důsledku přesunu hodnot v rámci společného jmění manželů (úhradou společného závazku účastníků prostředky patřícími do společného jmění manželů) dovolací soud nevyslovil.
Neobstojí-li – z pohledu přípustnosti dovolání – argumentace dovolatelky, že na její úkor vzniklo žalovanému za dobu neomezeného společného jmění manželů bezdůvodné obohacení, je bez významu i argumentace ustanovením §19 odst. 3 zákona o rodině, jež nebylo odvolacím soudem aplikováno v situaci, kdy již z vylíčení rozhodujících skutečností účastníky řízení bylo patrno, že žalobkyně nežádá poměrnou úhradu potřeb společné domácnosti dle §19 odst. 3 zákona o rodině, jestliže v rozhodné době s žalovaným společnou domácnost (srov. §115 obč. zák.) již ani nesdílela (k tomu srov. závěry z předchozího, v dané věci vydaného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 948/2013, s jehož závěry je právní posouzení odvolacího soudu rovněž konformní).
Dovolání není pak přípustné ani pro řešení otázky rozsahu prospěchu, jenž vznikl žalovanému plněním solidárních závazků účastníků plynoucích z tehdy nezrušeného společného nájmu bytu, v době po zúžení společného jmění manželů s použitím prostředků, jež byly již výlučným majetkem žalobkyně; závěr, že žalobkyni přísluší náhrada v rozsahu jedné poloviny takto vynaložených nákladů na splnění společného závazku účastníků, nehledě na rozsah užívání bytu jednotlivými společnými nájemci, v zásadě také koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (z níž srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1209/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1837/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1740/2009). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 1014/2002, není v dané souvislosti případný (se závěry v něm vyslovenými není rozhodnutí odvolacího soudu nikterak v rozporu), jestliže i jím se Nejvyšší soud přihlásil k závěru, že samotné neužívání bytu některým ze společných nájemců není z hlediska prospěchu vzniklého dalšímu nájemci bez dalšího relevantní a jiný závěr připustil toliko v situaci, kdy jeden ze společných nájemců neměl do bytu ve společném nájmu z objektivních důvodů přístup, což je však stav oproti skutkovým zjištění nyní posuzované věci odlišný (podává-li se zde ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež byly jako správné převzaty i soudem odvolacím, že žalobkyně měla přístup do bytu zachován a v jeho užívání jí nebylo žalovaným bráněno).
Namítá-li pak žalobkyně, že odvolací soud nepřípustně změnil svůj právní názor oproti názoru, jenž v dané věci zaujal ve svém předchozím kasačním rozhodnutí, nejde o okolnost, na níž by záviselo napadené rozhodnutí (a nejde o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ovšem ani o vadu řízení či porušení práva na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud není dle platné a účinné procesní úpravy jím dříve vysloveným názorem vázán a může jej v dalším řízení korigovat či měnit; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod č. 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 949/2014).
S ohledem na provedenou opravu rozhodnutí (a na ni reagující částečné zpětvzetí dovolání) pozbývá své závažnosti argumentace dovolatelky vztahující se k nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalovanému plněním žalobkyně určeným k úhradě solidárního závazku účastníků (společných nájemců bytu) vůči pronajímateli bytu, v rozsahu jedné poloviny, v období „od října 2007 do srpna 2008“ (argumentace uvedená pod písm. B/ čl. IV. dovolání).
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), ve zbylém rozsahu – po částečném zastavení dovolacího řízení – odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří (při dovolatelkou vymezeném předmětu dovolacího řízení částkou 127.187,50 Kč) odměna advokáta ve výši 6.220 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.369,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu