ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.565.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 565/2018-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. Ž. , P., zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 178/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 10. října 2017, č. j. 15 Co 387/2017-311, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 5. 2017, č. j. 9 C 178/2015-265, jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobcem, jakožto osobou oprávněnou ve smyslu ust. §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území M. T., bylo zastaveno řízení ohledně dvou v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v tomtéž katastrálním území a žalované bylo uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 72.688 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 23.059 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena otázka, zda při určení výše restitučního nároku žalobce lze ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb a pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále i jen „cenový předpis“), aplikovat srážky zohledňující stav pozemků v době jejich odnětí. Uváděla rovněž, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky (§11a odst. 1 zákona o půdě) za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě. Vytýkala, že v situaci, kdy je jeden z nárokovaných pozemků, č. parc. v katastrálním území M. u T., dotčen vedením stávající kanalizace, brání jeho převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního zákonná výluka ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále i jen „zákon č. 503/2012 Sb.). Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5368/2015. Předestřela konečně otázku rozhodného znění zákona č. 503/2012 Sb., uvádějíc, že odvolací soud pochybil, aplikoval-li na posuzovanou věc ust. §6 odst. 1 písm. b) bod 4. zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném od 1. 11. 2017.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Stran dovolatelkou vymezené otázky „vhodnosti“ potenciálních náhradních pozemků, sluší se předně připomenout judikaturní závěry Nejvyššího soudu, dle nichž rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015.
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Uzavřel-li odvolací soud, že pozemek č. parc. v katastrálním území M.u T. je vhodný k převodu žalobci jakožto pozemek náhradní (§11a odst. 1 zákona o půdě), vycházeje z právního závěru, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., neboť ze zjištěných individuálních skutkových okolností vyplynulo, že na dotčeném pozemku je již zřízena technická infrastruktura ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. k) bodu 2. zákona č. 183/2006 Sb. (mj. kanalizace), přičemž výše citované ustanovení zákona č. 503/2012 Sb. pro takový případ (na pozemku již existující technická infrastruktura) stanoví výjimku ze zákazu převoditelnosti zemědělských pozemků, a neshledal přitom ani další překážky převoditelnosti dotčeného pozemku ve smyslu výše citované judikatury dovolacího soudu, nejsou jeho závěry s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nikterak v rozporu. Argumentace dovolatelky odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, není pak v předestřených souvislostech přiléhavou, neboť v něm posuzované věci byly zjištěny zcela odlišné skutkové okolnosti – oprávněnou osobou nárokované pozemky jako pozemky náhradní byly již schválenou územně plánovací dokumentací určeny k zastavění veřejně prospěšnými stavbami, což však není dle skutkových závěrů odvolacího soudu případ výše označeného pozemku v nyní posuzované věci.
Na otázce rozhodného znění ust. §6 odst. 1 písm b) zákona č. 503/2012 Sb., pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, neboť části citovaného ustanovení týkající se projednávané věci jsou obsahově zcela totožné jak v dovolatelkou označeném znění citovaného zákona, tak ve znění, z něhož vycházel odvolací soud (srov. ust. §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb., ve znění do 31. 10. 2017, a ust. §6 odst. 1 písm b/ bod 4. zákona č. 503/2012 Sb., ve znění od 1. 11. 2017).
Za situace, kdy soudy nižšího stupně vyšly ze skutkového závěru (jehož přezkum je v dovolacím řízení vyloučen - §241a odst. 1 o. s. ř.), že odňaté pozemky určené pro výstavbu sídlišť Praha - Háje a Praha – Chodov bylo lze napojit na vodovod, elektrickou síť a kanalizaci (za podmínek stanovených správci těchto sítí), a že nebyly zjištěny ani další skutkové okolnosti, jež by odůvodňovaly aplikaci srážek ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I použitého cenového předpisu (žádné takové konkrétní okolnosti ostatně ani sama dovolatelka netvrdí), pak na vyřešení dovolatelkou vznesené otázky, zda obecně vzato lze v souvislosti s jejich oceněním aplikovat srážky ve smyslu citovaných ustanovení použitého cenového předpisu, rozhodnutí odvolacího soudu rovněž zjevně nezávisí. Odvolací soud zde totiž příslušná ustanovení cenového předpisu neaplikoval nikoliv proto, že by jejich aplikaci považoval za „a priori“ vyloučenou, nýbrž se zřetelem ke svým individuálním skutkovým závěrům, vzhledem k nimž podmínky užití ustanovení cenového předpisu o dovolatelkou uplatňovaných srážkách ceny neměl za naplněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018).
Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny, neboť dovolatelkou předestřenou právní otázku, na níž dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se jakkoliv odchylovat (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l a §151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., neboť žalovaná na jejich náhradu nemá právo a žalobci, jenž v dovolacím řízení nepodal vyjádření, žádné náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu