ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5868.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5868/2017-781
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , IČO 44941439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, proti žalovaným: 1) Horské lázně Karlova Studánka, státní podnik, IČO 14450216, se sídlem Karlova Studánka 6, a 2) Lesy České republiky, s. p. , IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 198/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2017, č. j. 71 Co 228/2017-713, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 6. 2017, č. j. 12 C 198/2015-694, změněno tak, že se řízení nepřerušuje do konečného rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 143/2015.
Dovolatelka předestřela otázku, zda je v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, aby řízení nebylo přerušeno, pokud jsou v jiném řízení řešeny identické právní a skutkové otázky, jejichž posouzení může mít značný význam pro rozhodnutí v dané věci. Poukázala přitom na skutečnost, že řízení vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 143/2015 má stejný právní a téměř identický skutkový základ (jde o restituční nárok související s kostelem Panny Marie Uzdravení nemocných v obci K. S.) s projednávanou věcí. Namítala, že není hospodárné řešit identické právní a skutkové otázky duplicitně. Mínila, že se odvolací soud svými závěry odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, tvrdíc, že úvaha odvolacího soudu o nepřerušení řízení je zjevně nepřiměřená.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále i jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na vyřešení žalobkyní předestřené otázky procesního práva nicméně rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru, že v obou posuzovaných řízeních jsou řešeny identické právní a skutkové otázky, zdůraznil naopak existenci mnoha soudních řízení vedených před Okresním soudem v Bruntále ve věcech církevních restitucí, jimž je - obecně vzato - společné posuzování otázek aktivní věcné legitimace, působnosti zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, či existence restitučního důvodu, jež však jsou jedinečné okruhem svých účastníků a předmětem restitučních nároků (jednotlivé nárokované nemovité věci mohou sdílet rozdílný právní osud). Poukazoval přitom i na nevyjasněnost povahy žalobkyní požadovaného nemovitého majetku (otázka, zda jde o majetek zemědělský nebo nezemědělský), když vydání totožných nemovitých věcí (tentokráte jako zemědělského majetku) se dovolatelka současně domáhá i v řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 23 C 9/2016; otázka povahy požadovaného nemovitého majetku přitom se zřetelem ke své úzké provázanosti s individuálními skutkovými poměry evidentně nemůže být řešena v restitučním řízení týkajícím se jiných věcí. Nadto spatřoval odvolací soud nehospodárnost přerušení řízení rovněž v očekávané délce sporu, do jehož skončení mělo být řízení přerušeno.
Závěry odvolacího soudu přitom korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li tedy hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Okolnost, že pro řízení významná právní otázka se má stát předmětem soudního přezkumu i v odlišném soudním sporu, tedy sama o sobě nevylučuje, aby si ji soud posoudil sám, čemuž nasvědčuje i dikce §135 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení, jest pak vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015).
Dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, na posuzovaný případ naopak zjevně nedopadá, neboť se (na rozdíl od posuzované procesní situace) zabývá vztahem dvou řízení dotýkajících se práv k totožné nemovité věci.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v posuzované věci předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001
– jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu