ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.874.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 874/2018-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce a) J. T. , P., b) J. T. , Č., c) M. K. , P., d) Š. P. , P., a e) H. Č. , V., všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, za účasti: 1) E. B. , L. n. V., 2) E. F. , S., 3) M. P. , S., 4) S. P. , S., 5) V. P. , S., a 6) Správy Letiště Praha, s.p. , IČO: 62413376, se sídlem v Praze 6, K Letišti 6/1019, o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 82/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2017, č. j. 24 Co 27/2017-117, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. září 2016, č. j. 19 C 82/2014-83, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, že „nejsou vlastníky /blíže identifikovaných/ pozemků parc. č. a parc. č. v kat. území R. a že jim za nevydané pozemky náleží náhrada“, a že tím bude v dotčeném rozsahu nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 16. 12. 2013, č. j. PÚ 3090/92/8.
Dovolání, jež proti označenému rozsudku podali žalobci (dále jen „dovolatelé“), Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. článku II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jímž se končí odvolací řízení a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) jest třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., tj. v něm uvedenými hledisky, z nichž ovšem žádné naplněno není, neboť relevantní otázky hmotného a procesního práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Právní posouzení věci odvolacím soudem (o tom, že není naplněn žádný ze zde uvažovaných restitučních titulů dle §6 odst. 1 písm. m/, n/, a r/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), se opírá o skutkové zjištění, že předmětné pozemky byly vyvlastněny v roce 1956 předchůdkyni žalobců (a dalších identifikovaných účastníků) Z. K.označeným rozhodnutím správního orgánu za účelem rozšíření plochy letiště Praha – Ruzyně, že slouží deklarovanému účelu, že za vyvlastnění byla poskytnuta původní majitelce náhrada ve výši odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, jež se takto dostala do její dispozice (že částka ze soudního depozita byla vyplacena na účet příjemců u peněžního ústavu) a že vyvlastnění (jež zde bylo v obecném zájmu a byla za ně poskytnuta stanovená náhrada) nebylo provázeno ani okolnostmi, jež by opodstatňovaly závěr, že šlo o projev politické perzekuce jmenované či o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (viz i odvolacím soudem aprobovaný závěr soudu prvního stupně, že „vyvlastnění nebylo činěno ve snaze o likvidaci hospodářství paní K.“).
Ve vztahu k výkladu a aplikaci restitučního důvodu spočívajícího ve vyvlastnění bez vyplacení náhrady (viz §6 odst. 1 písm. n/ zákona o půdě nebo totožné znění §6 odst. 1 písm. j/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) judikatura Nejvyššího soudu již opakovaně vyjádřila, že uvedený restituční titul není naplněn, byla-li „celá“ stanovená náhrada za vyvlastnění (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 170/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit č. 3 z roku 1994 pod pořadovým č. 27, nebo v příloze časopisu „Soudní judikatura“ v sešitě č. 6 z roku 1997 pod pořadovým č. 66) složena na účet dosavadního vlastníka vyvlastněné nemovitosti u příslušné státní spořitelny (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 178/93, jenž byl publikován v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit č. 3 z roku 1994 pod pořadovým č. 28 a v příloze časopise Soudní judikatura, sešit č. 6 z roku 1997 pod pořadovým č. 65, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2331/2013). Není pak již rozhodující, jak bylo s náhradou dále naloženo (včetně toho, že kupř. sloužila jako úhrada knihovní pohledávky peněžního ústavu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3801/2007, vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 614/08). Za vyvlastnění bez vyplacení náhrady pak rozhodovací praxí dovolacího soudu přitom není považován ani případ, kdy došlo ke složení náhrady za vyvlastnění do úschovy, jež připadla státu po uplynutí kaduční lhůty (srov. např. i stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, které bylo publikováno pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že v situaci, v níž byla celá náhrada za vyvlastnění předmětných nemovitostí stanovená výměrem příslušného správního orgánu složena na účet právní předchůdkyně žalobců, coby původní vlastnice vyvlastňovaných nemovitostí, vedený u státní spořitelny, není restituční důvod ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě naplněn, nijak se od výše citované judikatury dovolacího či Ústavního soudu neodchýlil, přičemž dovolateli předestřenou právní otázku zjevně není důvodu oproti stávající judikatuře posuzovat jinak.
Závěry odvolacího soudu přitom nejsou v kolizi ani s dovolateli označeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1004/2011, či s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5376/2007, na jehož závěry odkázal již soud prvního stupně a v nichž dovolací soud (odkazuje i na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 1994, sp. zn. 22 Ca 390/94, uveřejněné v časopise Správní právo, svazek 5, ročník 1995, pod pořadovým číslem 85) v souladu s výše citovanou judikaturou uzavřel, že v případě vyplacení náhrady za vyvlastnění restituční důvod ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě dán není, připomínaje přitom, že „vyplacením náhrady nelze rozumět její pouhé vyúčtování“; o takový posléze uvedený případ však ve skutkových poměrech posuzované věci nejde. Jiný závěr nelze dovodit ani z dovolateli současně odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15, jenž je založen toliko na závěru, že ke skutkovým zjištěním o vyplacení náhrady za vyvlastnění dospěly soudy nižších stupňů v tehdy projednávané věci, Ústavním soudem posuzované, nikoliv procesně korektním postupem, jelikož porušily-li princip neúplné apelace, jímž je ovládáno sporné řízení.
Proti právnímu posouzení upínajícímu se k otázce naplnění restitučního důvodu spočívajícího ve vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna (§6 odst. 1 písm. m/ zákona o půdě), k jehož výkladu a aplikaci by bylo lze obecně taktéž odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1500/2008 – ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2952/08, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3794/2009), se kterou je posouzení dané věci jinak také konformní, pak dovolatelé v podaném dovolání již ani nebrojí.
Závěrům ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení otázky výkladu a aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, konkrétně jde-li o jeho aplikovatelnost v konkurenci s jinými restitučními důvody, v daném případě současně uplatněným důvodem dle §6 odst. 1 písm. n/ zákona o půdě (k tomu srov. např. již stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, k výkladu některých dalších ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jejich aplikaci v praxi soudů, uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2882/2008, odkazující v těchto souvislostech již na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 1994, sp. zn. 3 Cdo 225/93, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 1, ročník 1995, v němž dovolací soud připouští, že bylo-li vyvlastnění provedeno v rozporu se zákonem taxativně vyjmenovanými účely a zejména přistoupily-li i další okolnosti (například nesprávně stanovená výše náhrady za vyvlastnění), mohlo by se v souhrnu jednat o postup, jenž by bylo lze kvalifikovat jako porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na které v poznámce pod čarou odkazuje i §6 odst. 1 písm. r/ zákona o půdě).
Takové skutečnosti (včetně těch, jež dokládaly by politickou persekuci předchůdkyně žalobců, ve smyslu §6 odst. 1 písm. r/ zákona o půdě, ve spojení s §2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), ovšem odvolací soud neměl za zjištěné (aproboval-li současně i ten závěr soudu prvního stupně, že – krom legitimního důvodu vyvlastnění a poskytnutí náhrady za ně ve výši stanovené tehdy platnými právními předpisy – „nebylo vyvlastnění činěno ani ve snaze o likvidaci hospodářství paní K.“). Rozhodnutí odvolacího soudu – v dovolacím soudem posuzované rovině právního posouzení věci a přípustnosti dovolání – není tudíž v rozporu ani s další dovolateli odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu, zejm. jimi citovanými nálezy ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. I. ÚS 15/98, a ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 314/97, jež připouštějí, že i přes existenci jmenovitého zvláštního restitučního důvodu, je třeba v jednotlivých případech zkoumat i to, zda rozhodnutí správního orgánu, vydané v období nesvobody, nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody).
Nepřiléhavý je pak i odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1615/2016, jímž byla řešena otázka určení výše náhrady za odňaté pozemky a v němž Nejvyšší soud dochází k závěru, že rozhodný časový bod odnětí nemovitostí, respektive jejich přechodu na stát, musí být při zkoumání použitelnosti zákona o půdě i v rámci kalkulace výše náhrady interpretován shodně, přičemž jím může být jak formální nabytí vlastnického práva státem na základě právního důvodu, tak i chopení se držby bez náležitého titulu, v závislosti na tom, od jaké restituční skutkové podstaty se v konkrétním případě odvíjí nárok oprávněné osoby. Není pak korektní výtka dovotelů, že „odvolací soud věc posuzoval ryze dle kupní smlouvy, jejíž uzavření však prokazatelně následovalo až několik let poté, kdy byla Z. K. vyloučena z možnosti dispozice se svými nemovitosti“, v situaci, kdy bylo – v rozporu s takto řečeným – prokázáno (a žalobci dříve i tvrzeno), že titulem ztráty vlastnictví jmenované bylo právě až identifikované rozhodnutí o vyvlastnění za náhradu (tedy nikoliv snad převzetí věci bez právního důvodu).
K dovolateli současně uplatňované kritice skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti) nelze než uvést, že zde jde o argumentaci, jež nevystihuje (s účinností od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci), obdobně jako argumentace, že rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, jež nemá oporu v provedeném dokazování (jež byla by podřaditelná dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemůže být dovoláním zpochybněn (k tomu srov. i důvody dovolateli zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15, uvedené v bodě 13 odůvodnění, v němž Ústavní soud – navzdory jinak zjištěné protiústavnosti v postupu soudů nižších stupňů při provádění dokazování – aproboval ten závěr Nejvyššího soudu, že „dovolací soud se věcí meritorně zabývat nemohl pro nepřípustnost dovolání ze zákonných důvodů, neboť, jak v odůvodnění uvedl, hodnotící závěry odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištění právním posouzením věci nejsou, a nelze proto jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání“). Poukazuje-li se ovšem nyní současně i na závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, pak ani ty dovolatelům v dané věci nikterak neprospívají, neboť skutková zjištění v dané věci učinily soudy nižších stupňů na základě korektně vedeného dokazovaní a tato zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jejichž hodnocení je také náležitě odůvodněno (viz např. i zjištění o poukázání náhrady, čerpané i z usnesení Lidového soudu civilního v Praze sp. zn. 51 Nc 76/56-17, jakož i další zjištění o důvodech a okolnostech, pro něž bylo realizováno vyvlastnění nemovitostí).
Závěry odvolacího soudu ve skutkových poměrech projednávané věci nekolidují ani s dovolateli vyzdvihovanou zásadou ex favore restitutionis, bezpočtukrát zdůrazňovanou i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, a další), jejíž aplikací však nelze založit restituční nárok v rozporu se zákonem, přičemž samo legislativní zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu a projevem jeho „svobodné vůle“, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení a v jakém rozsahu, kdy stát také určil podmínky, za nichž lze tyto nároky vznášet, přičemž vytyčený rámec restitučního zákonodárství soudům v procesu zmírňování majetkových křivd nepřísluší překročit (k tomu srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04).
Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání (o tom, že žádný z předpokladů dle ustanovení §237 o. s. ř., jímž se tu poměřuje přípustnost dovolání, naplněn není), které proto Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy ostatním účastníkům, kteří měli by na jejich náhradu jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. května 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu