ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.239.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 239/2016-185
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně S. H. , zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02, proti žalovanému Letohradská zemědělská společnost a. s. , se sídlem v Lukavici 219, PSČ 561 51, identifikační číslo osoby 25253981, zastoupenému Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, PSČ 779 00, o zaplacení částky 589 146,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 9/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 6 Cmo 333/2014-147, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti těm částem prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2015, č. j. 6 Cmo 333/2014-147, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. dubna 2014, č. j. 36 Cm 9/2013-84, ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky ve výši 41 279 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně za dobu od 19. března 2013 do zaplacení a v bodu III. výroku, jakož i v části, ve které směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu; ve zbytku se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č. j. 36 Cm 9/2013-84, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zastavil řízení co do částky 1 000 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zavázal žalovaného (Letohradská zemědělská společnost a. s.) zaplatit žalobkyni (S. H.) částku ve výši 588 146,47 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně za dobu od 19. března 2013 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 122 291,20 Kč (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
1/ Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále také jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 9. září 2003, č. j. 48 K 52/2003-14, prohlásil konkurs na majetek úpadce KVARTA spol. s r. o. v likvidaci.
2/ Dne 3. října 2003 věřitel Loučná - Dašice, a. s. (dále jen „věřitel L“) přihlásil do konkursního řízení pohledávky v celkové výši 3 096 125,72 Kč, přičemž uplatnil právo na oddělené uspokojení pohledávky ve výši 2 612 225 Kč. Toto své právo dovozoval ze zástavní smlouvy ze dne 6. září 2001 ve znění dodatku ze dne 26. října 2001 (dále jen „zástavní smlouva“).
3/ Do konkursního řízení přihlásil pohledávku s právem na oddělené uspokojení i věřitel KVARTA PLUS, s. r. o. (dále jen „věřitel K“), jehož přihlášená pohledávka byla zjištěna ve výši 1 590 244,80 Kč.
4/ Na přezkumném jednání dne 19. března 2004 popřel věřitel K „nárok“ na oddělené uspokojení věřitele L z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy. V návaznosti na to podal věřitel L dne 15. dubna 2004 žalobu na určení práva na oddělené uspokojení pohledávky ve výši 2 612 955 Kč proti věřiteli K a správci konkursní podstaty úpadce. Řízení bylo vedeno u konkursního soudu pod sp. zn. 44 Cm 100/2004.
5/ Věřitel L postoupil své pohledávky společnosti Letohradská zemědělská společnost a. s. (žalovanému), která na jeho místo dne 6. září 2004 vstoupila do konkursního řízení i do probíhajícího incidenčního sporu.
6/ Konkursní soud rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 44 Cm 100/2004-289, v bodu II. výroku určil, že žalovaný má právo na oddělené uspokojení své pohledávky ve výši 2 612 225 Kč. Vrchní soud v Praze pak toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 4. září 2008, č. j. 15 Cmo 111/2008-340, potvrdil a zavázal věřitele K k náhradě nákladů řízení ve výši 41 279 Kč žalovanému.
7/ Na základě částečného rozvrhového usnesení konkursního soudu ze dne 10. ledna 2006, č. j. 48 K 52/2003-368, obdržel věřitel K v konkursu částku ve výši 129 872,88 Kč a žalovaný částku ve výši 192 950,10 Kč. Podle konečné zprávy byla k rozdělení věřitelům určena částka ve výši 1 833 106,89 Kč. Na základě „konečného“ rozvrhového usnesení konkursního soudu ze dne 31. října 2008, č. j. 48 K 52/2003-446, obdržel věřitel K jako oddělený věřitel částku ve výši 283 715,40 Kč a žalovaný jako oddělený věřitel částku ve výši 691 251,60 Kč (ze zjištěné pohledávky ve výši 2 612 225 Kč); dohromady tak oddělení věřitelé obdrželi částku ve výši 974 967 Kč. Pohledávky druhé třídy byly uspokojeny ve výši 20,889 %, přičemž věřitel K obdržel částku ve výši 143 055,81 Kč a žalovaný částku ve výši 208 333,45 Kč. Rozvrhová usnesení nebyla zrušena.
8/ Věřitel K uhradil bankovním převodem označeným jako „15 Cmo 111/2008-340“ k rukám tehdejší právní zástupkyně žalovaného (JUDr. Evy Auersvaldové) částku ve výši 41 279 Kč.
9/ Konkurs na majetek úpadce byl zrušen usnesením konkursního soudu ze dne 25. srpna 2009, č. j. 48 K 52/2003-491.
10/ Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1952/2009, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2008, č. j. 15 Cmo 111/2008-340, a také (s výjimkou bodu I. výroku o zastavení řízení) rozsudek konkursního soudu ze dne 25. října 2007, č. j. 44 Cm 100/2004-289, ve zrušeném rozsahu řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 453/11 (to je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu citovaná níže – veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu).
11/ Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 byl doručován poštou advokátu Mgr. Josefu Smutnému jako zástupci věřitele K na adresu „P.“, a to vhozením do schránky dne 19. ledna 2011. Již v dovolání ze dne 10. prosince 2008 přitom zástupce uvedl jako adresu sídla kanceláře „Pardubice, třída Míru 66“, a zároveň stejnou adresu uváděl i v podání ze dne 23. října 2007 a touto adresou byl označen i v záhlaví rozsudku Nejvyššího soudu. Do datové schránky byl tento rozsudek doručen Mgr. Josefu Smutnému dne 1. října 2013, přičemž dle jeho tvrzení se s ním seznámil dne 22. února 2011.
12/ Dne 6. února 2013 postoupil věřitel K žalobkyni dvě pohledávky za žalovaným ve výši 548 867,47 Kč a 42 279 Kč. První pohledávka měla vzniknout jako „rozdíl v plnění, jež se dostalo a mělo dostat žalovanému dle rozvrhových usnesení č. j. 48 K 52/2003-368 a č. j. 48 K 52/2003-446 poté, co zástavní smlouva byla shledána neplatnou“. Druhá pohledávka odpovídá náhradě nákladů řízení placených žalovanému v řízení sp. zn. 44 Cm 100/2004.
13/ Žaloba byla podána dne 22. února 2013.
14/ Dne 13. prosince 2013 vzala žalobkyně žalobu co do požadavku na zaplacení částky 1 000 Kč zpět, neboť náklady řízení byly hrazeny ve výši 41 279 Kč (nikoli v původně uváděné výši 42 279 Kč).
Soud prvního stupně nejprve v návaznosti na částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení v části, ve které žalobkyně požadovala zaplacení 1 000 Kč s příslušenstvím.
Vycházeje z výše uvedených skutkových zjištění a cituje §107 odst. 1, §451 odst. 1 a 2 a §524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a §28 odst. 4 a §32 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), a odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněného pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je ve zbylém rozsahu důvodná, když žalovaný se na úkor žalobkyně (jejího právního předchůdce) bezdůvodně obohatil.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovanému se v konkursním řízení dostalo plnění, které mělo náležet právnímu předchůdci žalobkyně. Plněno bylo na základě rozvrhových usnesení, která však logicky vycházela z rozhodnutí soudů ve věci žaloby o určení práva na oddělené uspokojení, jež ale byla později Nejvyšším soudem zrušena a v již ukončeném konkursním řízení nemohly být rozvržené prostředky vráceny. Nárok žalobkyně tak měl za „podložený“ tzv. žalobou z lepšího práva co do části požadavku na zaplacení 546 867,47 Kč, co do částky 41 279 Kč pak jako bezdůvodné obohacení z uhrazených nákladů řízení podle později zrušeného soudního rozhodnutí.
Soud prvního stupně dále uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu v incidenční věci sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 bylo fakticky rozhodnuto, že žalovanému právo na oddělené uspokojení nesvědčilo, a to pro neplatnost zástavní smlouvy, která byla podkladem tvrzeného práva na oddělené uspokojení žalovaného. S poukazem na princip legitimního očekávání soud prvního stupně dodal, že neshledal jakýkoli důvod pro to, aby věc hodnotil odlišně než Nejvyšší soud. Dále uvedl, odkazuje na R 81/2005, že pravomocná rozvrhová usnesení nebyla překážkou pro rozhodnutí v této věci. K poukazu žalovaného na výše zmíněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 453/11 uvedl, že odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo vedeno v obecné rovině a nevyznívalo tak jednoznačně, jak je žalovaný interpretoval. Připomněl, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení v té době podána ještě nebyla.
Námitku promlčení soud prvního stupně neměl za důvodnou. Vycházeje ze závěrů rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, měl za to, že okamžikem vzniku bezdůvodného obohacení byl den, ke kterému bylo rozhodnutí, na základě kterého bylo plněno, zrušeno. Tímto podkladovým rozhodnutím bylo v poměrech projednávané věci rozvrhové usnesení, které ale fakticky vycházelo z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2008, č. j. 15 Cmo 111/2008-340. Podle §107 obč. zák. soud prvního stupně počítal dvouletou promlčecí lhůtu od okamžiku, kdy se právní předchůdce žalobkyně seznámil se zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu, tedy od 22. února 2011, když dřívější doručení bylo v rozporu s §46b písm. f/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a „formálně“ byl rozsudek doručen až 1. října 2013.
Smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 6. února 2013 měl soud prvního stupně přes námitku žalovaného za platnou. Ustanovení §524 obč. zák. totiž nepožaduje, aby byl ve smlouvě o postoupení pohledávek uveden právní důvod pohledávek, ani jejich kvalifikace (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006, pod číslem 110) a stačí tak nezaměnitelné označení pohledávek. Tyto vlastnosti pak daná smlouva podle soudu prvního stupně měla.
Soud prvního stupně se zabýval i výší bezdůvodného obohacení, přičemž dospěl k závěru, že u částky ve výši 41 279 Kč nejsou žádné pochybnosti. Šlo totiž o prokázanou úhradu nákladů řízení dle posléze zrušených rozhodnutí. Druhá nárokovaná část ve výši 546 867,47 Kč pak podle soudu prvního stupně odpovídá změněnému rozsahu uspokojení žalovaného v konkursním řízení po zjištění, že žalovaný měl být uspokojen jako běžný konkursní věřitel ve II. třídě a nikoli jako věřitel s právem na oddělené uspokojení, a to následovně:
Žalovaný v průběhu konkursního řízení na uspokojovanou přihlášenou pohledávku ve výši 2 612 225 Kč obdržel postupně částky 192 950,10 Kč (dle „částečného rozvrhu“), 691 251,60 Kč (nárok z titulu „odděleného uspokojení“) a 208 333,45 Kč („doplatek mezi věřiteli II. třídy“), tedy celkem 1 092 535,15 Kč.
Věřitelé ve II. třídě byli uspokojeni v poměru 20,889 %. Jelikož žalovanému nenáleželo právo na oddělené uspokojení, měla být jeho pohledávka celá uspokojována mezi věřiteli II. třídy, tedy její uspokojení mělo po právu činit 20,889 % z 2 612 225 Kč, tedy částku ve výši 545 667,68 Kč.
Rozdíl mezi vyplacenou částkou ve výši 1 092 535,15 Kč a částkou 545 667,68 Kč, která měla žalovanému po právu náležet, činil 546 867,47 Kč.
Vzhledem k neúspěchu žalobkyně pouze v minimální výši (1 000 Kč), rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 3 a §146 o. s. ř. a zavázal žalovaného k (plné) náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku (první výrok) a žalovanému uložil nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 28 799 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry a „východisky podstatnými pro posouzení věci“, učiněnými soudem prvního stupně.
S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1952/2009, který podle odvolacího soudu založil překážku věci rozhodnuté ohledně závěrů v něm obsažených, dovodil, že žalovaný neuspěl s žalobou na určení existence práva na oddělené uspokojení a přesto si ponechal „vyinkasované plnění z titulu odděleného uspokojení“, ačkoli před Nejvyšším soudem vyšlo najevo, že neplatná zástavní smlouva mu neumožňovala uspokojit své pohledávky za úpadcem odděleně od ostatních věřitelů. Učinil tak na úkor právního předchůdce žalobkyně jako jediného řádného odděleného věřitele. Žalobkyni proto svědčí na základě soudy zjištěného lepšího pořadí právo na vydání majetkového prospěchu získaného žalovaným.
Podle odvolacího soudu v případě zrušení soudního rozhodnutí tvořícího právní základ pro poskytnutí plnění ve prospěch určité osoby je nutno okamžik nabytí bezdůvodného obohacení vztáhnout až ke dni zrušení takového rozhodnutí. Proto vznik práva na bezdůvodné obohacení odvozoval od data rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 1952/2009, neboť v době od právní moci těchto rozsudků do jejich zrušení dovolacím soudem nemohlo být uspokojení žalovaného posuzováno jako bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu. Odvolací soud se tak neztotožnil s argumentací žalovaného, že už před zrušením sporných rozhodnutí žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) běžela promlčecí doba. Shodně se soudem prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že žaloba byla uplatněna včas (tj. „v subjektivní i objektivní promlčecí lhůtě“).
Odvolací soud se vypořádal také s argumentací žalovaného založenou na závěrech usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 453/11, přičemž uzavřel, že s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nemohou mít obecné úvahy Ústavního soudu dopad na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1952/2009.
Dále odvolací soud neshledal oprávněnou argumentaci žalovaného, že žaloba není po právu proto, že obdržel plnění jako oddělený věřitel na základě pravomocných, vykonatelných a nezrušených rozvrhových usnesení. Odvolací soud konstatoval, že nebylo možné pro zrušení konkursu promítnout závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 do rozvrhových usnesení a tak zůstala žalobkyni pouze možnost domáhat se svého plnění na žalovaném z titulu lepšího práva.
Stejně odvolací soud odmítl námitky žalovaného, podle nichž měl mít právo na oddělené uspokojení z důvodu, že soudem v minulosti nebylo rozhodnuto, že by s žalovaným nebylo lze jednat jako s odděleným věřitelem a také proto, že podle žalovaného nebylo nikdy pravomocně rozhodnuto o neplatnosti zástavní smlouvy. Odvolací soud k tomu uvedl, že žalovaným přihlášené a nárokované pořadí uspokojení v konkursu bylo v souladu se zákonem popřeno a současně se žalovanému nepodařilo v incidenčním sporu prokázat důvodnost jím uplatňovaného pořadí. Proto mu náleželo toliko uspokojení ve druhé třídě. Částka vyplacená žalovanému z konkursní podstaty nad rámec jeho posléze zjištěného nároku tak mohla být přiznána v daném případě žalobkyni, na jejíž úkor se žalovaný obohatil.
Odvolací soud se neopomněl vypořádat s námitkou neplatnosti postupní smlouvy ze dne 6. února 2013, přičemž i podle jeho názoru tato smlouva obsahovala všechny náležitosti požadované zákonem pro vznik daného typu smlouvy a nebyla zatížena žádným důvodem neplatnosti.
S ohledem na plný úspěch žalobkyně v odvolacím řízení jí odvolací soud podle §142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné dle §237 o. s. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jím formulovaných otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předně formuluje otázku „počátku běhu objektivní a subjektivní promlčecí doby vydání bezdůvodného obohacení v konkursním řízení za situace, kdy v incidenčním sporu došlo ke zrušení deklaratorních rozsudků nižších soudních stupňů dovolacím soudem za současného zastavení incidenčního řízení pro nastalý účinek zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení“.
K tomu dovolatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007, vysvětluje rozdíly mezi deklaratorními a konstitutivními rozhodnutími soudu, přičemž poukazuje zejména na to, že deklaratorní rozsudek nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení. Dovolatel míní, že výše uvedené sporné rozsudky v incidenčním sporu zrušené rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 měly deklaratorní povahu, a proto den právní moci (případně den doručení) tohoto rozsudku dovolacího soudu nelze považovat za okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o bezdůvodném obohacení, resp. den, kdy bezdůvodné obohacení žalované vzniklo (kdy k němu došlo). Jinak řečeno, podle dovolatele nemá zrušení deklaratorních rozhodnutí vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky.
S poukazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 65/2005, dovolatel dále uvádí, že doručení rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 nebylo okamžikem, jímž došlo k získání bezdůvodného obohacení a nelze tak od něj počítat běh objektivní promlčecí doby. Tímto „počátkem“ totiž podle dovolatele je „plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení ze dne 31. října 2008 a kdy k úhradě částek dovolateli došlo v roce 2009, částečně dokonce již v roce 2008, nejpozději však doručením rozhodnutí o pravomocném ukončení konkursního řízení, ke kterému došlo usnesením konkursního soudu ze dne 25. srpna 2009, s nabytím právní moci ke dni 18. září 2009, nejpozději tedy v roce 2009“. V tomto okamžiku se totiž žalobkyně (její právní předchůdce) dozvěděla a mohla dozvědět o tom, kdo se na její úkor měl případně bezdůvodně obohatit a byla jí (musela jí být) známa rovněž částka, o kterou se měl dovolatel obohatit. Podle dovolatele tímto okamžikem začala běžet subjektivní promlčecí doba, objektivní pak začala běžet plněním dle rozvrhových usnesení.
Z uvedeného dovolatel dovozuje, že právním titulem pro plnění byla rozvrhová usnesení a nikoli deklaratorní rozsudky v incidenčním sporu o určení pořadí jeho přihlášené pohledávky. Nesouhlasí pak s argumentem odvolacího soudu, že „v případě, že by rozhodným dnem pro počátek běhu promlčecí lhůty mělo být datum či událost předcházející doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1952/2009, mohlo by dojít k promlčení ještě před vydáním takového rozhodnutí“. Jestliže totiž v tomto případě počátek běhu promlčecí doby nastal dnem 31. října 2008, pak v době doručení rozsudku dovolacího soudu dne 22. února 2011 byla „zachována objektivní tříletá promlčecí lhůta“, která uplynula až dne 31. října 2011, tedy osm měsíců po doručení. Žalobkyně si tak podle dovolatele nepočínala s řádnou péčí a svědomitostí při ochraně svých práv.
Z výše uvedených důvodů tak byl podle dovolatele ke dni podání žaloby nárok žalobkyně již promlčen.
Dovolatel dále předkládá k zodpovězení otázku, „zda za skutkové a právní situace, kdy dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 v rámci výroků se zrušují deklaratorní rozhodnutí soudů nižších stupňů v incidenčním řízení a zároveň se předmětné řízení o určení pravosti pohledávky zastavuje pro nastalý účinek zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení bez meritorního rozhodnutí ve věci, má účinky neúspěchu dovolatele a zakládá překážku věci rozsouzené co do neplatnosti zástavní smlouvy a s ní související otázku vzniku bezdůvodného obohacení“.
Dovolatel míní, že o neplatnosti zástavní smlouvy nebylo nikdy závazně meritorně rozhodnuto a zástavní smlouva nebyla při zrušení deklaratorních rozsudků nižších stupňů v incidenčním řízení dotčena. Navíc se neplatnosti zástavní smlouvy domáhá třetí strana, přičemž mezi stranami smlouvy nebylo žádného sporu či nejasnosti o jejím obsahu; obsah toho, co je předmětem zajištění, nebyl mezi stranami neurčitý.
K tomu dodává, že při uzavření zástavní smlouvy oba účastníci jednali poctivě a trvá na tom, že by zde měly být aplikovány ve smyslu §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), zásady Hlavy I o. z., konkrétně především §3 odst. 2 písm. d/ a e/, §6 odst. 1 a §7. Dále dovolatel uvádí, že „konkursním soudem byly schváleny konečné zprávy, na základě kterých rozvrhová usnesení přiznala dovolateli obdrženou finanční částku“, kterou získal jako poměrné uspokojení své pohledávky přihlášené v konkursu jako zajištěné, „a to jako nárok na oddělené uspokojení“. Podle dovolatele žádným soudem nebylo nikdy rozhodnuto o tom, že by s ním nemělo být jednáno jako s odděleným věřitelem a tudíž obdržel plnění na základě pravomocných rozvrhových usnesení, která nebyla nikdy zrušena. Nesouhlasí tak s odvolacím soudem, že neuspěl s žalobou na určení existence práva na oddělené uspokojení.
Nadto dovolatel podotýká, že z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 není zřejmé, zda dovolací soud skutečně zrušil – pro nesprávnost – předchozí rozhodnutí obecných soudů, nebo zda přikročil k jejich kasaci až v důsledku závěru o nutnosti předmětné řízení zastavit. Navíc výroky rozhodnutí dovolacího soudu „směřovaly do již skončeného konkursního řízení, pročež žádné účinky vyvolávat nemohly“. Tím méně mohlo podle dovolatele rozhodnutí dovolacího soudu „vyvolávat účinky zakládající meritorní rozhodnutí o neplatnosti zástavní smlouvy“.
Závěrem pak s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolatel formuluje ve vztahu k nákladovým výrokům procesněprávní „otázku posouzení povinnosti hradit náklady řízení procesně úspěšného účastníka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení ze dne 27. května 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014), dle které by dovolatel v kontextu výše uvedené argumentace měl v těchto řízeních v konečném důsledku plný úspěch“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje proti části prvního výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž soud prvního stupně zavázal dovolatele k povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši 41 279 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně za dobu od 19. března 2013 do zaplacení, podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatel ve vztahu k této části výroku nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu ke shora vymezené části výroku, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Důvodem pro odmítnutí dovolání v této části jsou proto jeho vady, spočívající v nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
Nadto nelze přehlédnout, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) k této části napadeného rozhodnutí týkajícího se žalovaného nároku na zaplacení částky ve výši 41 279 Kč se specifikovaným příslušenstvím neobsahuje žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení bodu II. rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto rozsahu.
Jako nepřípustné odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání v té části, ve které směřuje proti nákladovým výrokům, tj. v části, jíž dovolatel napadá první výrok rozhodnutí odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, a dále druhý výrok o nákladech odvolacího řízení.
Učinil tak proto, že při formulaci otázky procesního práva, kterou předkládá ve vztahu k nákladovým výrokům dovolacímu soudu k řešení, dovolatel nesprávně vychází z toho, že byl v řízení úspěšný. V dovolání uvádí, že „v kontextu výše uvedené argumentace měl v těchto řízeních v konečném důsledku plný úspěch (žaloba o zaplacení částky 588 146 Kč by byla zamítnuta), a má v souladu s §142 odst. 1 o. s. ř. (resp. §142 ve spojení s §244 odst. 1 o. s. ř.) právo na náhradu nákladů řízení ve výši 100 % za uvedená řízení“. Ve skutečnosti však bylo řízení částečně zastaveno pro zpětvzetí žaloby (co do částky 1 000 Kč s příslušenstvím) a ve zbytku (co do požadavku na zaplacení částky 588 146,47 Kč s příslušenstvím) bylo žalobě vyhověno.
Jinou otázku, než zda (ve skutečnosti) úspěšný žalobce má podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, dovolatel ve vztahu k nákladovým výrokům Nejvyššímu soudu nepředkládá.
K řečenému zbývá dodat, že mínil-li dovolatel zpochybnit správnost nákladových výroků prostřednictvím argumentu, že nesprávné je rozhodnutí ve věci samé (a proto by měly být změněny i výroky o nákladech řízení), potud pomíjí, že nákladové výroky mají akcesorickou povahu a v případě jeho úspěchu s dovoláním proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, by jako takové byly Nejvyšším soudem změněny či zrušeny (k tomu viz §242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud shledává dovolání ve zbylém rozsahu přípustným podle §237 o. s. ř., když řešením dalších předestřených otázek se Nejvyšší soud v dotčených souvislostech nezabýval.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle §107 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (první odstavec). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (druhý odstavec).
Podle §37 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2013, právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný (první odstavec). Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný (druhý odstavec). Právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný (třetí odstavec).
Podle §451 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2013, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (první odstavec). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (druhý odstavec).
Podle §135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (první odstavec). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (druhý odstavec).
Podle §25 odst. ZKV rozhodnutí soudu o pravosti, výši nebo pořadí popřených pohledávek jsou účinná proti všem věřitelům (první odstavec). Účastník, který měl ve sporu o pravost, výši nebo pořadí ve věci úspěch, uplatní bez zbytečného odkladu výsledek tohoto sporu u správce. Správce po předložení vykonatelného rozhodnutí opraví upravený seznam přihlášek (§21 odst. 3) podle výsledku sporu (třetí odstavec).
Podle §30 odst. 1 ZKV po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce předloží správce soudu návrh na rozvrh a upravený seznam přihlášek, v němž uvede, kolik by mělo být pro každou pohledávku vyplaceno. Po přezkoumání věcné správnosti návrhu vydá soud rozvrhové usnesení.
Pro posouzení dané věci je určující především odpověď na otázku, kdy počala žalobci (jinému oddělenému věřiteli) běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (zde formou tzv. žaloby z lepšího práva) vůči konkursnímu věřiteli (částečně) uspokojeného v konkursním řízení dle rozvrhového usnesení, do něhož byl s právem na oddělené uspokojení zařazen na podkladě úspěchu v incidenčním sporu o určení pořadí jeho přihlášené pohledávky, a to za situace, kdy po skončení konkursního řízení Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí vydaná v incidenčním sporu, aniž by bylo dotčeno pravomocné rozvrhové usnesení. Jde tedy o otázku, zda objektivní promlčecí doba počala běžet v okamžiku nabytí právní moci kasačního rozhodnutí dovolacího soudu (názor soudů obou stupňů) nebo v okamžiku skutečného přijetí plnění žalovaným na základě rozvrhu (názor dovolatele).
Nejvyšší soud podstatu tzv. žaloby z lepšího práva uplatňované v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle zákona o konkursu a vyrovnání shrnul naposledy v rozsudku ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 3318/2016 (srov. shodně i rozsudek ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 1511/2015).
Tam vysvětlil, že judikatura Nejvyššího soudu, vycházející z R 81/2005 (srov. např. rozsudek ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 2496/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2016, pod číslem 89), je ustálena na závěru, podle něhož se tzv. žalobou z lepšího práva (uplatňovanou v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle zákona o konkursu a vyrovnání) rozumí žaloba, kterou se třetí osoba domáhá po tom, komu byla z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) vyplacena jeho pohledávka za úpadcem, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění, když má za to, že jí byla pohledávka vyplacena (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z konkursní podstaty „lepší právo“ než věřitel uspokojené pohledávky a tedy, kdyby bylo postupováno podle hmotného práva, plnění by bylo náleželo třetí osobě. Žaloba z tzv. lepšího práva uvedeným způsobem slouží k ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) bylo v konkursním řízení porušeno (srov. též např. obdobně pro poměry žaloby z lepšího práva uplatňované v souvislosti s exekučním řízením usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, uveřejněné pod číslem 74/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska hmotně právního jde v žalobě z tzv. lepšího práva o právo z bezdůvodného obohacení, které vzniká tehdy, jestliže věřitel pohledávky uspokojené z konkursní podstaty získal na úkor třetí osoby majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (shodně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 3350/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015). Při žalobě z lepšího práva, která je uplatňována v souvislosti s konkursním řízením, soud posuzuje podle hmotného práva, zda má k předmětu zpeněžení (výtěžku konkursu) lepší právo třetí osoba (žalobce), nebo ten, kdo byl uspokojen v konkursu. Jinak řečeno, žaloba z lepšího práva slouží k zajištění souladu způsobu rozvržení výtěžku zpeněžení s hmotněprávními vztahy (srov. obdobně v exekuci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 2146/2015).
V rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 2782/2008, uveřejněném pod číslem 102/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 102/2009“), Nejvyšší soud vysvětlil, že žalobu z lepšího práva nemá k dispozici zajištěný věřitel, který své právo v konkursu uplatnit mohl a měl, a přesto tak neučinil.
V usnesení ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2780/2000, uveřejněném pod číslem 39/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2002“), Nejvyšší soud k podstatě rozvrhu a seznamu přihlášených pohledávek uvedl následující:
1/ V rozvrhovém usnesení soud mimo jiné stanoví, které ze zjištěných pohledávek, popřípadě z pohledávek za konkursní podstatou nebo z pohledávek, které nemusí být přihlášeny, budou z rozdělované podstaty (výtěžku získaného zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty) uspokojeny a v jaké výši (srov. §30 a násl. ZKV). Po splnění rozvrhového usnesení soud usnesením zruší konkurs (§44 odst. 1 písm. b/ ZKV).
2/ Do právní moci rozvrhového usnesení není v konkursním řízení závazně stanoveno, které ze zjištěných pohledávek budou uspokojeny a v jakém rozsahu. Protože není s konečnou platností rozhodnuto, zda a v jakém rozsahu zjištěné pohledávky následkem uspokojení (splnění) v konkursu zaniknou, není ani možné vést do této doby na úpadcovo jmění výkon rozhodnutí. Jakmile se rozvrhové usnesení stane pravomocným (a po jeho splnění nastanou podmínky pro zrušení konkursu podle §44 odst. 1 písm. b/ ZKV), je zřejmé, která ze zjištěných pohledávek a v jakém rozsahu nebyla (nemohla být) v konkursu uspokojena; až v této době je tedy opodstatněné umožnit věřitelům, aby pro vymožení svých pohledávek, které nebyly uspokojeny v konkursu, vedli výkon rozhodnutí na majetek (nároky) dlužníka, který nebyl v konkursu zpeněžen nebo který dlužník získal po zrušení konkursu. Vydání rozvrhového usnesení tedy nemá vliv na skutečnost, zda mají věřitelé za úpadcem pohledávky a jaké, neboť potřebná jistota byla zjednána už zjištěním pohledávek; rozvrhové usnesení v tomto směru poskytuje věřitelům informaci o tom, které z jejich zjištěných pohledávek zůstanou v konkursu neuspokojeny, popřípadě v jakém rozsahu (shodné závěry Nejvyšší soud formuloval již v usnesení ze dne 6. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1513/99).
3/ Rozvrhové usnesení tedy není exekučním titulem, který by zakládal překážku věci rozsouzené pro řízení o pohledávce, která byla v konkursu zjištěna. Pohledávka nebo její část, která podle rozvrhového usnesení zůstane neuspokojená, ani po právní moci rozvrhového usnesení ani po zrušení konkursu nezaniká. Protože byla zákonem stanoveným způsobem zjištěna, není žádný důvod k tomu, aby nemohla být i po právní moci rozvrhového usnesení a po zrušení konkursu nuceně vymáhána. Exekučním titulem dle §45 odst. 2 ZKV je seznam přihlášek, který však není – jak vyplývá z posledně citovaného ustanovení i ze znění §274 o. s. ř. – rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny (srov. §21 odst. 3 ZKV a §134 o. s. ř.) a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. §159 o. s. ř.). Tento seznam rovněž nepředstavuje překážku, která by po zrušení konkursu (srov. §45 odst. 1 ZKV) bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci.
Dále v usnesení ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2106/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 49, Nejvyšší soud k vazbě rozvrhového usnesení, seznamu přihlášených pohledávek a výsledků incidenčních sporů ozřejmil, že:
1/ Jakkoli se počítá s tím, že konečná zpráva obsahuje (má obsahovat) též výsledky přezkumných jednání a incidenčních sporů [srov. literatuře např. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998 (dále jen „Zoulík“), str. 167], skutečnost, že správce konkursní podstaty v soudem pravomocně schválené konečné zprávě interpretoval výsledky incidenčních sporů způsobem odlišným od skutečného obsahu pravomocných soudních rozhodnutí o pravosti, výši nebo pořadí pohledávky, nezbavuje tato rozhodnutí účinků předjímaných §25 odst. 1 ZKV.
2/ Konkursní věřitel, jemuž se má podle výsledků incidenčního sporu dostat na úhradu jeho pohledávky v rozvrhu jiné částky, než která je uvedena v rozvrhovém usnesení, je oprávněn žádat odvolací soud v rámci odvolání proti rozvrhovému usnesení o věcný přezkum správnosti rozvrhu i z pohledu výsledků incidenčních sporů. Totéž platí, je-li (i bez popěrných úkonů a jimi vyvolaných sporů o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky) výsledek přezkumného jednání o pohledávce konkrétního konkursního věřitele v soudem pravomocně schválené konečné zprávě interpretován v rozporu se skutečnými (podle obsahu konkursního spisu) výsledky přezkumného jednání o pohledávce. Odvolací soud nemůže omezit odvolací přezkum těchto námitek na konstatování, že konkursní věřitel je mohl uplatnit (nebo že je uplatnil) proti konečné zprávě.
3/ Podstata věcného přezkumu správnosti rozvrhového usnesení vůči konkursním věřitelům tkví právě v posouzení, zda podle pravidel určených zákonem o konkursu a vyrovnání (srov. §32 ZKV) bude mezi konkursní věřitele rozvržen dosažený výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty způsobem, jenž bude odpovídat jejich zjištěným pohledávkám (v návaznosti na výsledky přezkumného jednání a incidenčních sporů vyvolaných popěrnými úkony).
V rozsudku ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 432/2011, uveřejněném pod číslem 126/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 126/2012“), Nejvyšší soud k podstatě rozvrhu a jeho vztahu k žalobě z lepšího práva shrnul, že rozvrh (ve smyslu rozvrhu konečného) patří k závěrečným úkonům konkursního řízení při jeho normálním průběhu. Jakmile dojde k jeho realizaci, je již možné konkurs zrušit. Podstata rozvrhu (ve smyslu rozvrhu konečného) spočívá v tom, že celkový výtěžek zpeněžení konkursní podstaty se rozdělí mezi konkursní věřitele podle pravidel stanovených v §32 ZKV. Děje se tak usnesením, které zákon nazývá rozvrhovým usnesením. Tímto usnesením se tudíž rozvrh nenařizuje, ale provádí (srov. v literatuře Zoulík, str. 169, a v judikatuře například mutatis mutandis R 39/2002, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4387/2010). Rozvrhové usnesení tedy nezakládá vznik pohledávek jím uspokojovaných konkursních věřitelů a právě proto lze ohledně těchto pohledávek uvažovat o následné „korekci“ prostřednictvím žaloby „z lepšího práva“.
Při řešení otázky důsledků plnění poskytnutého na základě pravomocného deklaratorního soudního rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku, zastává Nejvyšší soud právní názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, v němž sjednotil do té doby rozpornou judikaturu v této otázce a na nějž v podrobnostech (včetně výchozí judikatury a literatury) odkazuje. V něm vysvětlil, že ačkoli si je vědom teoretických závěrů, podle kterých bezdůvodné obohacení vzniká již v okamžiku přijetí plnění, tak vzhledem k překážce věci rozhodnuté lze jeho vydání žádat až po zrušení rozhodnutí na základě mimořádných opravných prostředků (Macur, J.: Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno, Masarykova univerzita 1993, s. 137 a násl.). Jestliže tedy na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§107 obč. zák.).
K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil, a to např. v usneseních ze dne 24. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013, a ze dne 12. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 851/2013, v rozsudku ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, v usnesení ze dne 3. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, v rozsudku ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, v usnesení ze dne 15. března 2016, sp. zn. 32 Cdo 4182/2015, v rozsudku ze dne 6. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, či v usneseních ze dne 1. února 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016, a ze dne 28. června 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017. Tyto konstantně zastávané judikatorní závěry jsou přitom aprobovány i aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. září 2016, sp. zn. II. ÚS 1865/16, či ze dne 11. října 2016, sp. zn. III. ÚS 2153/16, a v nich citovaná další rozhodnutí).
Nejvyšší soud vycházeje z takto ustanoveného judikatorního rámce nemá pochyb o tom, že okamžikem vzniku bezdůvodného obohacení na straně věřitele uspokojeného v konkursu na základě pravomocného rozvrhového usnesení, do kterého byl zařazen jako oddělený věřitel na základě vyhovujícího pravomocného rozsudku odvolacího soudu v incidenčním sporu o určení pořadí jeho pohledávky (že jde o spor o pořadí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 107/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 107), který byl následně Nejvyšším soudem zrušen pro absolutní neplatnost titulu, o nějž své oddělené uspokojení opíral, není okamžik získaného plnění na základě takového rozvrhového usnesení, ale až okamžik pravomocného zrušení rozsudku vydaného v incidenčním sporu.
Je tomu tak proto, že do té doby nebylo získané plnění na straně (tehdy ještě) odděleného věřitele bezdůvodným, přestože od počátku neměl právo na oddělené uspokojení podle hmotného práva, neboť zde existovala překážka v podobě pravomocného rozhodnutí v incidenčním sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011), na jehož základě věřitel plnění v rozvrhu obdržel (§25 odst. 3 a §30 odst. 1 ZKV). Podstatné je i to, že v době, kdy bylo žalovanému plnění poskytnuto, byl právní předchůdce žalobkyně (věřitel K) jako účastník incidenčního sporu a konkursní věřitel vázán výsledkem incidenčního sporu (§159 o. s. ř , §25 odst. 1 ZKV).
Jak je vysvětleno shora, rozvrhovým usnesením se rozvrh nenařizuje, ale provádí, a to na základě seznamu přihlášených pohledávek, který obsahuje výsledek přezkumu přihlášených pohledávek, tedy obsahuje informaci, zda a jaké pohledávky byly zjištěny. Z podstaty věci se v něm promítají i výsledky odporových incidenčních sporů o určení pravosti, výše či pořadí pohledávek (srov. §25 odst. 3 a §30 odst. 1 ZKV či např. výše uvedené usnesení sp. zn. 29 Cdo 2106/2010). Z tohoto důvodu je tak v případě popření pravosti, výše či pořadí pohledávky na přezkumném jednání (lhostejno zda jiným věřitelem či správcem konkursní podstaty) do skončení incidenčního sporu, pokud je podána odporová žaloba, nejasné, jak bude věřitel s takto popřenou pohledávkou v rozvrhu uspokojen. Pokud je v incidenčním sporu úspěšný, právní mocí rozhodnutí je dáno na jisto, zda a s pohledávkou jaké výše a pořadím bude do rozvrhu zařazen (do té doby by ani dle §30 odst. 1 ZKV neměl být návrh na konečné rozvrhové usnesení podán). Jakmile tedy obdrží plnění na svou pohledávku na základě rozvrhu, je za této situace uspokojen oprávněně a důvodně, protože k tomu má právo založené pravomocným rozhodnutím konkursního soudu v incidenčním sporu.
Jestliže však později na základě mimořádného opravného prostředku dovolací soud zruší rozhodnutí v incidenčním sporu, jímž bylo určeno, že má pohledávku za úpadcem v určité výši či pořadí, ztrácí v tu chvíli (prozatím) dotčený věřitel právo na zařazení do rozvrhu v popřeném rozsahu. Není-li následně úspěšný v pokračujícím incidenčním sporu, tedy bude pravomocně rozhodnuto (např. dle závazného právního názoru Nejvyššího soudu) o tom, že pohledávku co do popřené pravosti, výše či pořadí za úpadcem nemá, při „standardním“ běhu konkursního řízení uspokojen v popřeném rozsahu nebude, tudíž ani není třeba řešit otázku vzniku bezdůvodného obohacení, neboť to nevznikne.
Může však nastat situace, že než Nejvyšší soud k dovolání zruší rozhodnutí v incidenčním sporu, konkursní soud v mezidobí vydá rozvrhové usnesení, správce konkursní podstaty jej zrealizuje a dojde k pravomocnému ukončení konkursního řízení, přičemž důsledkem takového postupu je nemožnost dořešení postavení věřitele s popřenou pravostí, výší či pořadím pohledávky v rámci konkursního řízení. V takovém incidenčním sporu nelze pokračovat (srov. k tomu shodně stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Následně však není jasné, zda a jak měl být dotčený věřitel do rozvrhu zařazen a uspokojen. Jeho pohledávka zůstává popřena. K vyřešení takové situace pak dotčeným subjektům slouží právě žaloba z lepšího práva, došlo-li k tomu, že stávající stav neodpovídá hmotněprávním poměrům v neprospěch dotčených osob.
V řízení o žalobě z lepšího práva „jde vlastně ve své podstatě o dodatečné provedení odporu s tím rozdílem, že se musí žalobce domáhat toho, aby mu žalovaný vyplatil to, co neoprávněně obdržel při realizaci rozvrhového usnesení“ [Fiala, J.: Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí (exekuční spory). Acta Universitatis Carolinae – Iuridica, Praha 1972. Monographia XVI, str. 98]. „Žalobce musí prokázat, že pohledávka žalovaného není pravá, její výše není správná nebo že její pořadí je horší, než bylo pořadí pohledávky žalobce a domáhat se toho, aby mu žalovaný zaplatil nesprávně přiznanou částku a soudem vyplacenou. Žalobce se nemůže již domáhat toho, aby soud změnil pravomocné rozvrhové usnesení, a to z toho důvodu, že je již realizováno a že není věcí soudu, aby vymáhal vrácení již vyplacených částek za účelem nového rozvrhu. Své právo si musí žalobce vydobýt cestou sporu sám.“ (Fiala, J.: Popírání pohledávek v soudním výkonu rozhodnutí. Právník, 1966, ročník 105, č. 2, str. 113). Přestože se jedná o závěry vyslovené v poměrech výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je považuje za obdobně přiléhavé i pro poměry žaloby z lepšího práva uplatňované v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle zákona o konkursu a vyrovnání.
Jinak řečeno, pro úspěch žaloby z lepšího práva – žaloby na vydání bezdůvodného obohacení sui generis – musí žalobce „obhájit“ popření pravosti, výše či pořadí v konkursu přihlášené pohledávky žalovaného (lhostejno, kdo popření na přezkumném jednání učinil), a to na podkladě hmotného práva. Tedy musí tvrdit a prokázat, že má dle hmotněprávních poměrů „lepší právo“ k části výtěžku vyplaceného žalovanému. Současně musí i tvrdit a prokázat, že pokud by byl rozvrh učiněn v souladu s hmotným právem, získal by na úkor žalovaného jemu bezdůvodně vyplacenou část výtěžku. V řízení tak fakticky dochází k „simulování“ standardního běhu konkursního řízení při sestavování rozvrhu.
Pakliže v tomto směru žalobce, který byl v konkursním řízení v postavení konkursního věřitele, uspěje, lze uzavřít, že obohacení na straně žalovaného se stalo bezdůvodným až okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě byl zařazen do rozvrhu a (částečně) uspokojen, pravomocně zrušeno, tedy v okamžiku odpadnutí (§451 odst. 2 obč. zák.) překážky věci rozhodnuté založené pravomocným rozhodnutím v incidenčním sporu (viz §25 odst. 1 ZKV a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3309/2011). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že pravomocné rozvrhové usnesení nebylo nikdy zrušeno, neboť rozvrhové usnesení nezakládá vznik pohledávek ani překážku věci rozsouzené o uspokojované pohledávce (viz R 39/2002 a R 126/2012).
Lze dodat, že v mezidobí od faktického obdržení části výtěžku zpeněžení konkursní podstaty na straně věřitele zařazeného do rozvrhu na podkladě pravomocného rozhodnutí v incidenčním sporu v následně zrušeném konkursním řízení do doby zrušení rozhodnutí v incidenčním sporu dovolacím soudem, by nemohl být žalobce, který byl v konkursním řízení v postavení konkursního věřitele, s žalobou z lepšího práva úspěšný už jenom proto, že po tu dobu platí, že věřitel přijal plnění v rozvrhu důvodně (srov. opět §25 odst. 1 ZKV). Žalobu z lepšího práva by bylo pro nedůvodnost (resp. pro předčasnost, což ale lze hodnotit až zpětně, dojde-li k úspěšnému uplatnění mimořádného opravného prostředku) zamítnout.
V poměrech projednávané věci tak lze uzavřít, že odvolací soud zcela správně neměl námitku promlčení vznesenou dovolatelem za důvodnou. Jestliže totiž objektivní promlčecí doba začala běžet v okamžiku pravomocného zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2008, č. j. 15 Cmo 111/2008-340, a také (s výjimkou bodu I. výroku o zastavení řízení) rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. října 2007, č. j. 44 Cm 100/2004-289, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1952/2009, byla žaloba z lepšího práva doručená soudu prvního stupně dne 22. února 2013 rozhodně podána dle §107 odst. 2 obč. zák. před skončením objektivní promlčecí doby. Vycházeje z toho, že právní předchůdce žalobkyně se prostřednictvím svého právního zástupce s rozsudkem Nejvyššího soudu měl seznámit dne 22. února 2011 (což dovolatel ani nezpochybňuje), nepromlčelo se žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení ani v subjektivní promlčecí době dle §107 odst. 1 obč. zák.
Tvrdí-li dovolatel, že právní předchůdce žalobkyně mohl podat žalobu od 22. února 2011 do 31. října 2011, kdy podle jeho názoru došlo k uplynutí promlčecí doby, tak pomíjí, že k tomu, že zde vznikl časový úsek, kdy se jeho nesprávně konstruovaná promlčecí doba časově překrývá se skutečnou promlčecí dobou, došlo jen shodnou okolností. Odvolací soud se totiž nemýlí, když poukazuje na to, že při dovolatelem prosazovaném výkladu počátku běhu promlčecí doby by snadno mohlo dojít k promlčení nároku ještě před zrušení pravomocného rozhodnutí v incidenčním sporu, které založilo nárok žalovaného na plnění v rozvrhu.
Zbývá tak posoudit, zda žalobkyně měla lepší právo než žalovaný, tedy odpovědět i na argumentaci dovolatele k zástavní smlouvě a překážce věci rozhodnuté ohledně platnosti zástavní smlouvy.
Dovolatel namítá, že nikdy nebylo ve výroku rozhodnuto o neplatnosti zástavní smlouvy, tedy nebyla zde překážka věci rozhodnuté ohledně platnosti zástavní smlouvy, že se nemohla třetí strana domáhat neplatnosti zástavní smlouvy a že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyl v incidenčním sporu o určení pořadí (práva na oddělené uspokojení) úspěšný. Tím se snaží zpochybnit závěr odvolacího soudu, že mu nenáleželo „lepší právo“ na oddělené uspokojení než žalobkyni pro neplatnost zástavní smlouvy, o kterou své právo na oddělené uspokojení opíral.
S dovolatelem lze souhlasit, že závěry odvolacího soudu ohledně existence překážky věci rozhodnuté dané rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 a o tom, že nebyl v incidenčním sporu úspěšný, nejsou přiléhavé, neboť rozhodnutí o zastavení řízení nemůže takové účinky mít (navíc v incidenčním sporu, který má jiný předmět řízení než spor o určení platnosti právního úkonu). Ničeho to však nemění na tom, že si odvolací soud správně posoudil otázku platnosti zástavní smlouvy jako otázku předběžnou (§135 o. s. ř.), přičemž se zcela ztotožnil s argumentací Nejvyššího soudu obsaženou v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 (viz str. 5 napadeného rozsudku; srov. stejně již soud prvního stupně na str. 5 rozsudku), a uzavřel, že zástavní smlouva byla od počátku absolutně neplatná. Nejvyšší soud nemá důvodu se od závěrů rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 odchylovat.
Dovolatel se konečně mýlí, tvrdí-li, že pro neplatnost právního úkonu je třeba pravomocného rozhodnutí.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 543/2013, vysvětlil, že neplatnost právního úkonu vyjádřená v §37 obč. zák. je neplatností absolutní od počátku bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a je nerozhodné, zda došlo k vydání soudního rozhodnutí určujícího, že právní úkon je neplatný [srov. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983 (část první), vydaný Nejvyšším soudem ČSSR, SEVT, Praha 1986, str. 460-461]. Absolutní neplatnost právního úkonu tedy působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli (k tomu srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. srpna 1974, sp. zn. 3 Cz 32/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 33/1975). K tomu, že jde o absolutní neplatnost přímo ze zákona, srov. např. i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 334.
Argumentace dovolatele o tom, že mezi stranami smlouvy nebylo nejasností a sporu o předmětu zajištění, je tak bezcenná. To platí i pro poukaz na úpravu obsaženou v Hlavě I. o. z. K uvedenému lze dodat, že k otázce, zda §3030 o. z. lze aplikovat i na vztahy vzniklé před 1. lednem 2014, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom uzavřel, že zmíněné ustanovení nelze vykládat způsobem, který by umožňoval pravou zpětnou účinnost §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Srov. též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 42/2015, uveřejněného pod číslem 33/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. II. ÚS 1031/16).
Na okraj Nejvyšší soud poznamenává (k úvaze dovolatele o tom, zda Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 1952/2009 nejprve zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a pak řízení zastavil, anebo byly tyto rozsudku zrušeny v důsledku nutnosti řízení zastavit), že odůvodnění označeného rozsudku nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že „nejprve“ byla zrušena (na základě závěru o absolutní neplatnosti zástavní smlouvy a závěru o tom, že zástavní právo nevzniklo) rozhodnutí obou stupňů a až „poté“ bylo řízení zastaveno pro neodstranitelnou podmínku řízení – pravomocného skončení konkursního řízení.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání ve zbylém rozsahu podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalovaného bylo částečně odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, pročež by měla žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle obsahu spisu však žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu