ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.3696.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3696/2016-464
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Jiřího Komárka , se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1105/36, PSČ 500 02, jako insolvenčního správce dlužníka EUROPROFI CZ a. s. v likvidaci, zastoupeného JUDr. Milanem Václavíkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 1105/36, PSČ 500 02, proti žalovanému EASY ENTERPRISES INC. se sídlem Capital City, Independence Avenue, P. O. Box 1312, Victoria, Mahé, Seychelská republika, reg. č. 031508, zastoupenému Mgr. Tomášem Pertotem, advokátem, se sídlem v Praze, V jámě 699/1, PSČ 110 00, o popření pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové − pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 56 Cm 9/2009,jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka EUROPROFI CZ a. s. v likvidaci , se sídlem v Byšti 169, PSČ 533 22, identifikační číslo osoby 25 94 06 27, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS 4267/2008, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 10 Cmo 16/2014-416, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. 56 Cm 9/2009-363, určil, že popření pohledávek č. 1 (ve výši 53.369.507,76 Kč) a č. 3 (ve výši 50.294.772,10 Kč), které žalovaný (EASY ENTERPRISES INC.) přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPA 56 INS 4267/2008, na majetek dlužníka (EUROPROFI CZ a. s. v likvidaci), je po právu (výrok I.). Dále žalované uložil zaplatit žalobci (JUDr. JiřímuKomárkovi, insolvenčnímu správci dlužníka) na náhradu nákladů řízení částku 10.967,56 Kč (výrok II.) a České republice na soudním poplatku částku 1.000,- Kč (výrok III.).
Insolvenční soud − vycházeje ze zjištěného skutkového stavu a odkazuje na ustanovení §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na ustanovení §39 a §585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na ustanovení §265 a §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jakož i na ustanovení §235 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) − uzavřel, že žalobce popřel shora uvedené vykonatelné pohledávky žalovaného po právu.
Přitom zdůraznil, že dohody o narovnání ze dne 16. října 2006 a ze dne 8. července 2008 (uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným) jsou pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné; pro případ, že by šlo o právní úkony platné, shledal výkon práv založených na zmíněných dohodách rozporným se zásadami poctivého obchodního styku a tudíž nevymahatelným. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník své závazky plynoucí z dohod o narovnání uznal, ani to, že obě pohledávky byly na základě notářského zápisu ze dne 8. července 2008 (č. j. NZ 360/2008, N 423/2008) vykonatelné.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. 10 Cmo 16/2014-416, změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl a žalovanému neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek (první výrok); žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje ustanovení §192 odst. 1 a 2, §199, §235, §236 a §239 insolvenčního zákona – předeslal, že popření pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. Úkon, jímž insolvenční správce na přezkumném jednání popírá (vykonatelnou) pohledávku přihlášeného věřitele, tak musí být (aby vyvolal zamyšlené účinky popření) natolik určitý, aby z něj bylo zřejmé, co sleduje, tzn. musí v něm být uvedeny konkrétní důvody (skutečnosti), jež pravost, výši či pořadí pohledávky zpochybňují. Tyto skutečnosti, zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, jenž tvoří součást tohoto protokolu, pak určují obsah a rozsah popření pohledávky, jež může popírající správce (jako jediné) uplatnit u soudu coby své popření formou incidenční žaloby. Samotný důvod popření (identifikovaný právě vylíčenými skutečnostmi), jenž byl uplatněn při přezkumném jednání, přitom není možno po skončení přezkumného jednání dodatečně měnit (na rozdíl např. od doplňujících tvrzení, jimiž je uplatněný důvod popření precizován), či rozšiřovat uplatněním dalších (nových) věcných důvodů (skutečností), jež jsou od původních důvodů popření odlišné.
V dané věci je tak určující – pokračoval odvolací soud − že popěrné důvody zaznamenané v protokolu o přezkumném jednání a v seznamu přihlášených pohledávek jsou v případě pohledávky č. 1 vymezeny skutečnostmi, že „nebyla doložena cesse (původních pohledávek za dlužníkem mezi třetími osobami a žalovaným) a že novace v době úpadku má povahu jednání podle ustanovení §256 odst. 1 písm. b) trestního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2009“ [tedy že dlužník (resp. osoby za něj jednající) předstíral nebo uznal neexistující právo nebo závazek, čímž i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele], a v případě pohledávky č. 3 skutečnostmi, že „došlo k uznání nonzávazku“ (ze smlouvy ze dne 27. ledna 2006, č. 27012006, uzavřené mezi dlužníkem jako odběratelem a společností ZAO MEDORTEKS jako dodavatelem), které „má povahu jednání podle ustanovení §256 odst. 1 písm. b) trestního zákona“ a existuje (blíže nespecifikované) propojení věřitele a dlužníka.
V situaci, kdy okolnosti uzavření obou dohod o narovnání „byly předmětem prověřování Policií ČR, jež dne 18. března 2011 vydala usnesení o odložení věci s odůvodněním, že nejde o podezření z trestného činu“ (toto usnesení nabylo právní moci, neboť stížnost poškozeného proti němu zamítlo Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové usnesením ze dne 18. dubna 2011 jako nedůvodnou), odvolací soud v prvé řadě uzavřel, že „konstrukce“ žalobce, podle níž uzavřením dohod o narovnání byl spáchán trestný čin, v důsledku čehož jsou dohody o narovnání neplatné podle ustanovení §39 obč. zák., nemůže obstát.
Dále odvolací soud zdůraznil, že „další skutečnosti namítané v popěrných úkonech, tj. uznání neexistujícího závazku ve prospěch osoby s dlužníkem propojené a nahrazení neexistující pohledávky či pohledávek, jejichž postoupení žalovanému nebylo prokázáno, pohledávkami (a odpovídajícími závazky) novými na základě narovnání, pak – podobně jako další (nové) skutečnosti tvrzené v žalobě (např. ohledně zajištění pohledávky č. 3), jejichž uplatnění v incidenčním sporu je však zapovězeno ustanovením §199 odst. 3 insolvenčního zákona – nasvědčují toliko neúčinnosti právních úkonů dlužníka [zejména §241 odst. 3 písm. b) a d) insolvenčního zákona]“
Přitom jak spor o určení důvodnosti popření pravosti vykonatelné pohledávky, tak spor o neúčinnost právního úkonu (spor vedený na základě odpůrčí žaloby) jsou ve smyslu ustanovení §159 odst. 1 písm. a) a d) insolvenčního zákona (samostatnými) incidenčními spory, jež projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení, insolvenční soud. Přihlásí-li věřitel v insolvenčním řízení včas vykonatelnou pohledávku, je povinností insolvenčního správce, který s jejím uplatněním nesouhlasí (má za to, že pohledávka neexistuje), aby ji co do pravosti popřel; to platí i tehdy, popírá-li insolvenční správce pravost pohledávky proto, že podle jeho názoru vznikla na základě neúčinného právního úkonu. V takovém případě insolvenční správce musí vedle podání žaloby o důvodnost popření pohledávky podat (i) odpůrčí žalobu podle ustanovení §235 odst. 2 insolvenčního zákona, jíž bude odporovat právnímu úkonu, na jehož základě pohledávka vznikla (zde dohodám o narovnání).
V poměrech dané věci z obsahu spisu neplyne, že by žalobce „v rámci daného řízení“ navrhoval vyslovení neúčinnosti dohod o narovnání; naopak výslovně uvedl, že ani v jiném řízení se vydání takového rozhodnutí nedomáhal. Vzhledem k uplynutí lhůty k podání takové žaloby (§239 odst. 3 insolvenčního zákona) se již žalobce neúčinnosti dohod o narovnání (úspěšně) domáhat nemůže.
Jelikož neúčinnost dohod o narovnání nemůže obstát jako důvod popření pravosti obou pohledávek, odvolací soud rozsudek insolvenčního soudu změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.
Dovolatel obsáhle popisuje skutkový stav věci, jakož i důvody, které ho vedly k popření obou pohledávek z dohod o narovnání, a pro které žalobě vyhověl insolvenční soud.
S poukazem na uplatněné důvody popření akcentuje, že odvolací soud se při řešení otázky, do jaké míry a zda vůbec jsou rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení pro řešení civilních sporů závazná, odchýlil od ustanovení §135 odst. 1 a 2 o. s. ř. i „od ustálené judikatury i procesní doktríny“.
Přitom – na rozdíl od odvolacího soudu – dovozuje, že „usnesením o odložení věci před zahájením trestního stíhání není a nemůže být později rozhodující civilní soud vázán a je tedy pouze v jeho diskreci, jak posoudí otázku, zda tím či oním jednáním účastníků smluvního vztahu byly naplněny ty či ony znaky skutkové podstaty soudně trestného deliktu“. Současně poukazuje na stanovisko Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, podle něhož jednání účastníků obou dohod o narovnání „bylo v rozporu s ustanovením §39 obč. zák. a může být i v rozporu s trestním zákonem“.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dále formulované úvahy se pak váží k insolvenčnímu zákonu ve znění účinném do 30. března 2011, pro popěrný režim v dané věci rozhodným se zřetelem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (15. dubna 2009); srov. část první, článek II bod 1. zákona č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Smysl úpravy obsažené v ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona je spolehlivě rozpoznatelný již ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu insolvenčního zákona, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120. Pravidlo obsažené v §199 odst. 2 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) bylo obsaženo v §199 odst. 3 osnovy, přičemž podle zvláštní části důvodové zprávy (k §198 a §199 osnovy), „v §199 osnova výrazně omezuje právo správce nebo věřitelů popírat vykonatelné pohledávky. Vykonatelná pohledávka může vzniknout (i účelově být „vyrobena“), aniž by proběhlo jakékoli (soudní či jiné) řízení (např. prostřednictvím notářského nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), jež by ústilo v rozhodnutí o této pohledávce; vykonatelné rozhodnutí též může být přijato, aniž by mu předcházelo jakékoli důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše této pohledávky (může jít např. o platební rozkaz, o rozsudek pro zmeškání nebo o rozsudek pro uznání). To je důvod pro zachování práva popřít i takovou pohledávku. (…) Nejde-li o případ podle tohoto ustanovení (rozuměj podle ustanovení §199 odst. 2 osnovy, jež se nakonec do insolvenčního zákona nedostalo), lze jako důvod popření vykonatelné pohledávky založené rozhodnutím uplatnit (podle §199 odst. 3) jen skutečnosti, které v řízení, jež předcházelo vykonatelnému rozhodnutí, neuplatnil dlužník; současně se zapovídá popření takové pohledávky jen pro jiné právní posouzení věci popírajícím (potud osnova vychází z toho, že chyb v právním posouzení věci se nelze nikdy beze zbytku vyvarovat)“. Srov. např. rozsudek ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněný pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného se podává, že vykonatelnou pohledávkou může být i pohledávka, která není přiznána rozhodnutím příslušného orgánu. Vykonatelnost pohledávky proto mohla být v posuzované věci založena i exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti [viz §40 odst. 1 písm. d) a §78 písm. a) exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012]. Opak neplyne ani z ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona. Označené ustanovení toliko omezuje důvody, pro které je možné popírat ty vykonatelné pohledávky, které byly přiznány pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Při popírání ostatních vykonatelných pohledávek se omezení dle ustanovení §199 odst. 2 insolvenčního zákona neuplatí. Je tomu tak proto, že před vznikem exekučního titulu o pohledávce neprobíhalo žádné řízení, jež by vyústilo v rozhodnutí o pohledávce. V incidenčním sporu, jehož předmětem je popření vykonatelné pohledávky, která nebyla přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, je proto popírající insolvenční správce limitován jen tím, že je vázán důvody svého popření (srov. dikci ustanovení §199 odst. 3 insolvenčního zákona; v judikatuře pak rozsudky ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, a ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 21/2016).
2) Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně platí ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání; srov. ustanovení §192 odst. 2 insolvenčního zákona a dále rozsudek ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012).
3) Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí) [srov. důvody usnesení ze dne 28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014].
4) V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. ustanovení §199 odst. 3 insolvenčního zákona). Srov. opět rozsudek sp. zn. 29 Cdo 716/2012).
5) Popírá-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, je insolvenční správce povinen v popěrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu) i skutečnosti, pro které pohledávku popřel (důvody popření). Srov. opět rozsudek sen. zn. 29 ICdo 39/2016.
6) Uznáním závazku (dluhu) dle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. či ustanovení §558 obč. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (na insolvenčního správce), na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třeba i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou [srov. například rozsudek ze dne 25. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, rozsudek ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, rozsudek ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, usnesení ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, nebo (nověji) rozsudek ze dne 24. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, usnesení ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3902/2012, rozsudek ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1801/2013, jakož i rozsudek sen zn. 29 ICdo 21/2016].
7) Právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle ustanovení §39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich (srov. ustanovení §256 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, o trestném činu poškozování věřitele, a ustanovení §256a trestního zákona o trestném činu zvýhodňování věřitele, s účinností od 1. ledna 2010 pak srov. ustanovení §222 a §223 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku). Neplatnou však z tohoto důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany. Ačkoli byl uvedený závěr přijat v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, plně se prosadí i v insolvenčních poměrech (srov. rozsudek ze dne 1. července 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 13. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 83/2015).
Přitom v poměrech dané věci je zjevné, že:
1) Pohledávka č. 1 vznikla na základě dohody o narovnání ze dne 8. července 2008; popření založené na tom, že „novace v době úpadku má povahu jednání dle §256 odst. 1 písm. b) trestního zákona“, tak nemá bez dalšího vypovídací hodnotu o tom, zda jde o právní úkon neplatný podle ustanovení §39 obč. zák.
Výhrada „nedoložené cesse“ je nedostatečná již proto, že dohoda o narovnání výslovně zmiňuje, že pohledávky (v dohodě specifikované) věřitel nabyl na základě postupních smluv. Přitom (žalobcem vytýkané) „nedoložení cesse“ je (bez dalšího) nezpůsobilé zpochybnit závěr o tom, že dlužník měl povinnost plnit žalovanému. K tomu srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněný pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2011, pod číslem 90 i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2213/2008, a ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 ICdo 3/2015.
2) Pohledávka č. 3 vznikla na základě dohody o narovnání ze dne 16. října 2006; argumentace obsažená v popření této pohledávky [uznání „nonzávazku“, mající povahu jednání dle §256 odst. 1 písm. b) trestního zákona], se ke vzniku pohledávky nevztahuje; výhrada o (jinak nespecifikovaném) „propojení věřitele a dlužníka“ je sama o sobě nevýznamná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu