ECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.4374.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 4374/2016-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Mlčochové, advokátky, se sídlem ve Svitavách, U Stadionu 994/26, PSČ 568 02, jako správkyně konkursní podstaty úpadce P. S., zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, PSČ 560 02, proti žalovaným 1/ P. N. , 2/ F. N. , a 3/ T. N. , o zaplacení částky 548.496,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 107 C 8/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. června 2016, č. j. 27 Co 106/2016-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.922,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně a žalovaných rozsudkem ze dne 1. června 2016, č. j. 27 Co 106/2016-143, (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 107 C 8/2015-90, jímž Okresní soud v Ústí nad Orlicí uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 547.732,70 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 10. března 2015 do zaplacení, a to první žalovaný (P. N.) v rozsahu 30,87 %, druhý žalovaný (F. N.) v rozsahu 4,45 % a třetí žalovaná (T. N.) v rozsahu 64,68 %.
Odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – vyšel z toho, že:
1) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 17. října 2006, č. j. 56 K 15/2006-173, prohlásil konkurs na majetek dlužníka (P. S.) a správkyní konkursní podstaty ustavil JUDr. Jaroslavu Nuckollsovou (dále jen „bývalá správkyně“).
2) Bývalá správkyně vedla (od 20. března 2007) účet konkursní podstaty u České spořitelny, a. s. (dále jen „banka“); k tomuto účtu měla výlučné dispoziční oprávnění. Konkursnímu soudu podávala „průběžné zprávy o průběhu konkursu o zpeněžování věcí sepsaných do konkursní podstaty“. V poslední zprávě (ze dne 27. března 2012) uvedla, že příjmy činí 2.046.076,87 Kč a výdaje 1.498.344,17 Kč; v žádné ze zpráv nepodala soudu informaci „o srážkách záloh na odměnu a hotové výdaje“. Dne 29. srpna 2012 bývalá správkyně zemřela a usnesením konkursního soudu ze dne 21. listopadu 2012 byla novou správkyní konkursní podstaty ustavena žalobkyně.
3) K žádosti žalobkyně „o převedení zůstatku účtu na nově zřízený účet konkursní podstaty“ jí banka sdělila, že účet byl zrušen k 1. listopadu 2011 z důvodu dlouhodobě nízkého zůstatku účtu, který je stanoven v minimální výši 1.000,- Kč. Z účtu konkursní podstaty byly mimo jiné čerpány v hotovosti částky v celkové výši 220.000,- Kč a platebními příkazy částky v celkové výši 322.000,- Kč na účty, jejichž „majitelkou“ byla bývalá správkyně. Uvedené transakce byly provedeny v období od 18. prosince 2007 do 10. března 2011.
4) „K účelu použití shora uvedených částek bývalá správkyně vedla ručně psané přehledy označené jako výdaje konkursní podstaty“; v nich jsou uvedeny částky odpovídající hotovostním výběrům i bezhotovostním platbám, včetně data jejich provedení a všechny tyto částky (s výjimkou poslední) jsou v kolonce „účel“ označeny jako „SKP – záloha“. Poslední částka je doložená pouze pokladním dokladem o hotovostním výběru ze dne 10. března 2011.
5) Konkursní soud nepovolil bývalé správkyni, aby čerpala v průběhu řízení zálohy na odměnu nebo hotové výdaje.
6) Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 16. dubna 2013, č. j. 20 D 1096/2012-71, určil obvyklou cenu majetku zařazeného do dědictví po bývalé správkyni, s tím, že mezi žalované byla rozdělena „čistá hodnota dědictví ve výši 2.473.739,10 Kč“, a to tak, že první žalovaný nabyl dědictví v hodnotě 763.739,10 Kč, druhý žalovaný v hodnotě 110.000,- Kč a třetí žalovaná v hodnotě 1,600.000,- Kč.
7) Žalobkyně (naposledy) vyzvala žalované k plnění výzvou, ve které určila lhůtu k plnění do 9. března 2015.
Na tomto základě se odvolací soud plně ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který – odkazuje na ustanovení §8 odst. 2 a 3, a §29 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a na ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s ustanoveními §107 a §470 odst. 1 obč. zák. – uzavřel, že:
a) „Konečné slovo při schvalování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty má konkursní soud, a to postupem, který ústí ve vydání usnesení o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty. Tímto okamžikem správci vzniká nárok na zaplacení odměny a hotových výdajů. Pokud měl správce do tohoto okamžiku výdaje, které nechtěl prozatímně uspokojovat se svých prostředků, má právo žádat konkursní soud, aby mu povolil zálohy. Teprve tehdy, má-li správce svolení soudu, může z konkursní podstaty čerpat zálohy na svou odměnu a hotové výdaje, které následně vyúčtuje v konečné zprávě“.
b) „Argumentace žalovaných, založená na tom, že povolení čerpání záloh ze strany konkursního soudu se dělo jiným způsobem než písemným, jednak postrádá oporu v samotném zákoně, jednak je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, neboť konkursní soud sám jakékoli povolení záloh na odměnu hotových výdajů popřel“.
c) „Jestliže byly prostředky z konkursní podstaty odčerpány neoprávněně, je namístě, aby byly do konkursní podstaty vráceny. V konkrétní věci bylo prokázáno, že osobou, která se na úkor konkursní podstaty obohatila, byla sama bývalá správkyně, když k hotovostním operacím příslušelo dispoziční právo výhradně jí jako majitelce konkursního účtu a prostředky z bezhotovostních operací byly odesílány na účty rovněž v její výlučné dispozici. Předpokladem pro vznik bezdůvodného obohacení je přitom rozhodný závěr, že zálohy bývala správkyně čerpala, aniž by k tomu měla svolení konkursního soudu“.
d) Aktivně legitimovanou k podání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení je žalobkyně jako (nová) správkyně konkursní podstaty.
e) Žalovaní odpovídají za závazky bývalé správkyně v rozsahu nabytého dědictví, s tím, že „poměřením hodnoty nabytého majetku vůči čisté hodnotě dědictví“ první žalovaný odpovídá za závazky bývalé správkyně v rozsahu 30,87 %, druhý žalovaný v rozsahu 4,45 % a třetí žalovaná v rozsahu 64,68 %.
f) Námitka promlčení uplatněná žalovanými není opodstatněná, když žalobkyně podala žalobu v době před uplynutím subjektivní i objektivní promlčecí doby.
g) Postup navrhovaný žalovanými, podle něhož by žalobkyně měla konkursnímu soudu předložit konečnou zprávu o průběhu konkursu a vyúčtování odměn a hotových výdajů obou správkyň a teprve následně by žalovaní „případně vyplatili rozdíl“, není možný. Jestliže správce konkursní podstaty vede soudní spor ohledně pohledávky za třetí osobou z titulu bezdůvodného obohacení (tedy pohledávky, o které nepřísluší rozhodovat konkursnímu soudu uvnitř konkursního řízení), není dán ani předpoklad pro schválení konečné zprávy konkursním soudem.
Ke shora uvedenému odvolací soud doplnil, že „nesdílí přesvědčení žalovaných“, podle něhož rozsudek soudu prvního stupně a v něm obsažená argumentace „je výkladem zákona jsoucím v rozporu s dobrými mravy a vedoucím ke krutosti, případně bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které má za přípustné k řešení otázek hmotného práva, a to konkrétně zda:
1) Je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s ustanoveními §2 odst. 3 a §8, ve spojení s ustanovením §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)?
2) Věřitel má právo požadovat úroky z prodlení od jiné osoby, než od dlužníka, který je v prodlení?
První z vymezených otázek považuje za dovolacím soudem neřešenou, řešení přijaté odvolacím soudem ve vztahu ke druhé za odporující (v dovolání nespecifikované) judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolatel snáší argumenty na podporu názoru, podle něhož požadavek žalobkyně odporuje ustanovením §2 odst. 3 a §8 o. z. a podle něhož odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §570 obč. zák., když uložil platit úroky z prodlení i jiným osobám než dlužníku, který je v prodlení.
Druhý žalovaný a třetí žalovaná považují dovolání za opodstatněné.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
První žalovaný v replice k vyjádření žalobkyně plně setrvává na dovolacích argumentech.
Dovolání prvního žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že již v rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016, uzavřel, že přechodné ustanovení §3030 o. z., nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až §14 o. z. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, sp. zn. 28 Cdo 329/2015, uveřejněného pod číslem 24/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 10. května 2017, sp. zn. III. ÚS 4270/16.
Ve vztahu ke druhé vymezené právní otázce dovolání neobsahuje (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) žádné údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15). Srov. dále též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Nad rámec shora uvedeného (a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že konkursní soud usnesením ze dne 24. května 2017, č. j. 56 K 15/2006-759, schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku z konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správkyň konkursní podstaty, s tím, že odměna bývalé správkyně činí 290.573,- Kč a její hotové výdaje 2.393,- Kč. Z konečné zprávy pak vyplývá, že „žalovaní dědicové prostřednictvím P. N. uhradili do konkursní podstaty dne 8. června 2016 částku 602.938,90 Kč včetně úroku z prodlení. Usnesením ze dne 12. února 2018, č. j. 56 K 15/2016-787, které nabylo právní moci 13. března 2018, konkursní soud zrušil konkurs na majetek úpadce Petra Svobody po splnění rozvrhového usnesení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud odmítl, a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v daném případě sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. září 2016), která podle ustanovení §7 bodu 5 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí [z tarifní hodnoty 169.085,- Kč (30,87 % z částky 547.732,70 Kč)] 7.900,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 9.922,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu