ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.107.2017.1
KSOS 34 INS 9182/2015
34 ICm 3599/2015
sp. zn. 29 ICdo 107/2017-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Gemmelem v právní věci žalobce Ing. Roberta Beneše , se sídlem v Přerově, Kosmákova 29, PSČ 750 02, jako insolvenčního správce dlužníka LIJA a. s. , zastoupeného JUDr. Radimem Bartoněm, advokátem, se sídlem v Ostravě, Kutuzovova 547/13, PSČ 703 00, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj , se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3162/3, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 72 08 00 43, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě , se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 1836/21, PSČ 729 01, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 34 ICm 3599/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka LIJA a. s ., se sídlem ve Frýdku-Místku, U Staré pošty 54, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 47 98 56 40, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 9182/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2017, č. j. 34 ICm 3599/2015, 18 VSOL 22/2017-76 (KSOL 34 INS 9182/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. února 2017, č. j. 34 ICm 3599/2015, 18 VSOL 22/2017-76 (KSOL 34 INS 9182/2015), potvrdil rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 34 ICm 3599/2015-57, jímž Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. Robert Beneš, jako insolvenční správce dlužníka LIJA a. s.) domáhal určení, že žalovaný (Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj) nemá za dlužníkem nezajištěnou vykonatelnou pohledávku ve výši 276.604,- Kč.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15). Srov. dále též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvádí jen to, že „dle dovolatele závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky procesního práva, jež má být posouzena jinak, a to mj. ústavně konformním způsobem, srov. dále“. Z této formulace není zřejmé, v čem konkrétně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyplývá z ní pouze to, že nesouhlasí s tím, jak jím vymezenou otázku odvolací soud v dané věci posoudil. Ani z dalšího obsahu dovolání neplyne vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud dodává, že v typově shodných věcech týchž účastníků již podané dovolání pro tutéž vadu odmítl (usneseními ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 135/2017 a ze dne 28. listopadu 2017, sen. zn. 29 ICdo 106/2017); ústavní stížnost podanou proti prvnímu z označených usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. února 2018, sp. zn. IV. ÚS 254/18.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaný ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci [§202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu