ECLI:CZ:NS:2018:29.ICDO.67.2016.1
KSUL 69 INS XY
69 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 67/2016-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. V ., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem, se sídlem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Pavlu Tlustému, se sídlem v Děčíně, Sládkova 449/22, PSČ 405 02, jako insolvenčnímu správci dlužníků F. B. a E. B., zastoupenému JUDr. Přemyslem Kamenářem , advokátem, se sídlem v Děčíně, Sládkova 449/22, PSČ 405 02, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 69 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. B ., narozenéhoXY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 69 ICm XY, 103 VSPH XY (KSUL 69 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2015, č. j. 69 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobce (J. V.) domáhal vůči žalovanému (Ing. Pavlu Tlustému, jako insolvenčnímu správci dlužníka F. B. a E. B.) určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 13. ledna 2014, uzavřené mezi žalovaným (jako prodávajícím) a F. B. (jako kupujícím), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. 69 ICm XY, 103 VSPH XY (KSUL 69 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – cituje ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ustanovení §289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a vycházeje ze závěrů formulovaných v rozsudku „Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. února 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněném pod číslem 36, Bulletinu Nejvyššího soudu ČR, ročník 1988“ – ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že „v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti smlouvy může být žalobě vyhověno, jen jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci smlouvy, kteří ji uzavřeli, případně jejich právní nástupci“.
Současně zdůraznil, že „otázka, kdo má být ve sporném řízení žalován, tj. kdo má tzv. pasivní věcnou legitimaci ve sporu, není otázkou procesně právní, nýbrž otázkou práva hmotného, o níž nepřísluší soudu žalobce poučovat ve smyslu §5 o. s. ř.“ Potud poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95 a ze dne 21. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 388/97.
Za stavu, kdy žalobce podal žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy (dne 31. ledna 2014) jen proti žalovanému insolvenčnímu správci, přičemž zákonná tříměsíční lhůta k podání žaloby proti jiné osobě než žalovanému uplynula dnem 15. dubna 2014 (kupní smlouva byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 15. ledna 2014), shledal odvolací soud správným závěr insolvenčního soudu „o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 ICdo 79/2014, s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu specifikovanou v důvodech tohoto usnesení shrnul, že:
„Insolvenční zákon pro případ podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetkové podstaty mimo dražbu, omezil (v §289 odst. 3) dobu, do které lze takovou žalobu podat (podle úpravy účinné do 31. prosince 2013 se tak mohlo stát do skončení insolvenčního řízení a podle úpravy účinné od 1. ledna 2014 lze takovou žalobu podat u insolvenčního soudu nejpozději do 3 měsíců ode dne zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku). Určil také [pro dobu do 31. prosince 2013 v §289 odst. 3 části věty za středníkem, ve spojení s §159 odst. 1 písm. f) a v době od 1. ledna 2014 v §159 odst. 1 písm. f)], že jde o incidenční spor.
Tím, že příslušná ustanovení insolvenčního zákona omezují (vymezují) dobu, do které lze nejpozději podat takovou určovací žalobu a že předurčují (vymezením, že jde o incidenční spor) k projednání takové určovací žaloby v prvním stupni insolvenční soud, však žádným způsobem nemění (neotevírají dovolacímu soudu k posouzení jako otázku, která dosud nebyla vyřešena) ustálené judikatorní závěry, jež podmiňují úspěšnost určovací žaloby tohoto typu tím, že sporu se musí účastnit (ať již jako žalobci nebo žalovaní) všechny strany napadané smlouvy. Dodržení této podmínky (bez které musí být žaloba zamítnuta) je podle ustálené judikatury výlučně věcí žalobce (zde dovolatelky), když soud v dotčeném směru nemá poučovací povinnost“.
Ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. února 2018, sp. zn. II. ÚS 531/15.
Závěr, podle něhož žalobce podal žalobu vskutku jen proti Ing. Pavlu Tlustému, jako insolvenčnímu správci dlužníků F. B. a E. B. [a nikoli (i) proti F.B.] odpovídá judikatuře, kterou Nejvyšší soud přijal při výkladu ustanovení §41 odst. 2 a §79 odst. 1 o. s. ř. K tomu srov. např. usnesení ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v důvodech usnesení ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 920/2005 a ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 1887/2014.
Konečně Nejvyšší soud shledává zjevně neopodstatněnou i argumentaci dovolatele ohledně „účasti“ F.B. v řízení, když z obsahu spisu je nepochybné, že jmenovaný se v řízení „účastnil“ nejprve (jen) jako osoba mající zájem na výsledku řízení (viz jeho podání na č. l. 38-39), následně vstoupil do řízení jako vedlejší účastník (§93 o. s. ř.) [viz jeho podání na č. l. 70-71, 73-75, 108-109, protokol o jednání ze dne 11. srpna 2015 (č. l. 145-146), jakož i usnesení insolvenčního soudu ze dne 11. srpna 2015, č. j. 69 ICm XY, a odvolání žalobce proti tomuto usnesení (č. l. 160-163)] a posléze vzal návrh „na připuštění vedlejšího účastníka“ zpět (č. l. 170-171)].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly (vyjádření k dovolání se zjevně míjí s důvody, které vedly k odmítnutí dovolání).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu