ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.107.2016.1
KSBR 38 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 107/2016-A-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka P. B. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 38 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele AFIA PROINVEST s. r. o. , se sídlem v Olomouci - Hodolanech, Purkyňova 278/15, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 28581032, zastoupeného JUDr. Evou Cahovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní lán 1196/9, PSČ 779 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, PSČ 698 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. ledna 2016, č. j. KSBR 38 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku usnesení ze dne 7. ledna 2016, č. j. KSBR 38 INS XY, 2 VSOL XY, kterou Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o ustanovení insolvenčního správce.
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. ledna 2016, č. j. KSBR 38 INS XY, 2 VSOL XY, se v prvním výroku zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 31. července 2015, č. j. KSBR 38 INS XY, rozhodl Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele (AFIA PROINVEST s. r. o.) mimo jiné tak, že:
1/ Zjistil úpadek dlužníka P. B. (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).
3/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Pavla Scholle (bod III. výroku).
[2] Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
1/ N a základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřené dne 15. dubna 1996 mezi Hypoteční bankou, a. s. (dále jen „banka“) a dlužníkem (dále jen „úvěrová smlouva“) poskytla banka dlužníku úvěr ve výši 2.622.000 Kč, který se stal předčasně splatným 7. srpna 2009.
2/ Insolvenční navrhovatel nabyl pohledávku od banky smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. září 2009, přičemž banka oznámila postoupení pohledávky dlužníku 1. října 2009. Ke dni podání insolvenčního návrhu činila pohledávka celkem 2.665.576,48 Kč.
3/ Vykonatelné pohledávky, které jsou po lhůtě splatnosti po dobu delší 3 měsíců, mají vůči dlužníku tito věřitelé:
- TEMPLIN CZ s. r. o. (dále jen „věřitel T“), ve výši 15.684 Kč ;
- P. S. T. CARGO s. r. o. (dále jen „věřitel P“), ve výši 112.898,99 Kč; tvrzení, že pohledávku uhradil, dlužník nedoložil;
- ČSOB pojišťovna, a. s. (dále jen „věřitel Č“), ve výši 108.095 Kč;
- AUTO-DIENST s. r. o. (dále jen „věřitel A“), ve výši 51.690 Kč; tvrzení, že pohledávku uhradil, dlužník nedoložil;
- VSP Auto, s. r. o. (dále jen „věřitel V“), ve výši 121.152,59 Kč;
- Triglav pojišťovna, a. s. (dále jen „věřitel TP“), ve výši 67.486 Kč;
- J. M. (dále jen „J. M.“), ve výši 15.600 Kč.
4/ K výzvě insolvenčního soudu z 18. února 2014 předložil dlužník 2. května 2014 insolvenčnímu soudu seznamy dle §104 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ; v seznamu závazků označil dlužník 14 věřitelů s pohledávkami, které nepopírá, a 3 věřitele s pohledávkami, které popírá; seznamy postrádají (mimo jiné) prohlášení o úplnosti a správnosti.
[3] Na výše uvedeném základě dospěl insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 a 2, §105 a §136 odst. 1 insolvenčního zákona – k závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož má nejméně 8 věřitelů s pohledávkami v celkové výši 3.158.183,06 Kč po lhůtě splatnosti po dobu delší než 30 dnů, které není schopen plnit, což vyplývá z toho, že je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
[4] Prohlášení konkursu na majetek dlužníka odůvodnil insolvenční soud tím, že dlužník nepodal návrh na povolení reorganizace ani návrh na povolení oddlužení.
[5] K odvolání dlužníka (jež směřovalo proti bodům I. až III. výroku usnesení insolvenčního soudu) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. ledna 2016, č. j. KSBR 38 INS XY, 2 VSOL XY:
1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok).
2/ Zrušil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku a věc potud vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).
[6] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 a 2, §26, §103 odst. 4, §104, §105, §136 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a §141 insolvenčního zákona – dospěl po přezkoumání odvoláním napadených výroků usnesení insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
[7] Vzhledem k limitům omezujícím odvolání proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu věřitele (§141 insolvenčního zákona) zaměřil odvolací soud svou pozornost na to, zda v řízení před insolvenčním soudem byl osvědčen úpadek dlužníka a při posuzování jeho existence dospěl (ve shodě s insolvenčním soudem) k závěru, že na základě dokazování provedeného před insolvenčním soudem byla osvědčena existence těchto splatných a vykonatelných závazků dlužníka:
1/ Závazek vůči věřiteli T ve výši 15.684 Kč s příslušenstvím, splatný pro částku 6.573 Kč dne 22. května 2005.
2/ Závazek vůči věřiteli P ve výši 112.898,99 Kč, splatný dne 30. srpna 2000, jehož tvrzený zánik splněním dlužník nedoložil.
3/ Závazek vůči věřiteli Č ve výši 108.095 Kč s příslušenstvím, splatný pro částku 29.108 Kč dne 15. února 2003.
4/ Závazek vůči věřiteli A ve výši 51.690 Kč, splatný pro částku 16.836 Kč dne 6. dubna 2007, jehož tvrzený zánik splněním dlužník nedoložil,
5/ Závazek vůči věřiteli V ve výši 121.152,59 Kč, splatný pro částku 16.231,10 Kč dne 30. prosince 2002.
6/ Závazek vůči věřiteli TP ve výši 67.486 Kč, splatný pro částku 19.436 Kč dne 25. října 2009.
7/ Závazek vůči věřiteli J. M. ve výši 15.600 Kč, splatný dne 31. května 1997, jehož tvrzený zánik splněním dlužník nedoložil.
[8] S výjimkou pohledávky J. M. vymáhají věřitelé pohledávky označené v odstavci [7] vůči dlužníku exekučně.
[9] Dlužníkem předložené seznamy mají vskutku nedostatky; kromě nedostatečného označení věřitelů a dlužníků postrádají především výslovné prohlášení dlužníka, že jde o seznamy správné a úplné, takže nenaplňují požadavky uvedené v §104 insolvenčního zákona; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněné pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 26/2011“) [ usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ].
[10] V případě dlužníka jsou (tedy) beze zbytku naplněny zákonné znaky úpadku ve formě platební neschopnosti dle ustanovení §3 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a d/ insolvenčního zákona, neboť má více věřitelů, vůči nimž má peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, a má se za to, že tyto závazky není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a nesplnil insolvenčním soudem uloženou povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1 insolvenčního zákona.
[11] Domněnku neschopnosti plnit své závazky dlužník v průběhu řízení nevyvrátil, když jeho tvrzení o schopnosti plnit závazky až do zahájení insolvenčního řízení je v příkrém rozporu se zjištěnými skutečnostmi svědčícími o tom, že dlužník své splatné peněžité závazky řádně neplní již od roku 1997.
[12] Za právně bezvýznamnou považuje odvolací soud námitku dlužníka, že není předlužen, neboť hodnota jeho majetku převyšuje výši jeho závazků. Pro závěr o existenci úpadku dlužníka postačí, jsou-li naplněny zákonné znaky toliko u jedné ze dvou jeho forem (platební neschopnosti nebo předlužení).
[13] Vzhledem k tomu, že úpadek dlužníka byl osvědčen, odvolací soud ani nehodnotil existenci pohledávky insolvenčního navrhovatele a vzhledem k ustanovení §141 odst. 2 insolvenčního zákona se nezabýval odvolacími námitkami dlužníka proti této pohledávce.
[14] K námitce, že je důvod zamítnout insolvenční návrh dle ustanovení §143 odst. 3 insolvenčního zákona, neboť neschopnost dlužníka splácet závazky vznikla v důsledku protiprávního jednání třetích osob, insolvenční soud správně vyzdvihl, že dlužník netvrdil a neprokazoval připravenost odvrátit platební neschopnost v době do 3 měsíců po splatnosti jeho peněžitých závazků. Z data splatnosti osvědčených závazků přitom vyplývá, že dlužník nebyl schopen plnit své peněžité závazky předtím, než mělo dojít k tvrzenému protiprávnímu jednání třetích osob; důvod pro zamítnutí insolvenčního návrhu tak není naplněn.
[15] S dlužníkem lze souhlasit v tom, že insolvenční soud nesplnil povinnost doručit insolvenční návrh dlužníku do vlastních rukou (§103 odst. 4 insolvenčního zákona); dlužník tím však fakticky nebyl zkrácen na svých procesních právech. Povinnost doručit věřitelský insolvenční návrh do vlastních rukou dlužníka má zajistit, aby měl dlužník možnost se s insolvenčním návrhem seznámit a následně se k němu vyjádřit. Insolvenční řízení bylo zahájeno věřitelským insolvenčním návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 7. července 2013. Dlužník se k insolvenčnímu návrhu vyjádřil již podáním ze dne 12. srpna „2015“ (správně „2013“) [ A-3 ], aniž jej k tomu vyzval insolvenční soud. Z obsahu onoho vyjádření je přitom zjevné, že dlužník se s obsahem insolvenčního návrhu (zveřejněného v insolvenčním rejstříku) seznámil.
[16] K námitce dlužníka, že insolvenční soud měl provést důkaz jeho výslechem, poukazuje odvolací soud na to, že takový důkaz ani nebyl navržen.
[17] Ve vztahu k výroku o ustanovení insolvenčního správce dlužník neuvedl v odvolání žádnou ve smyslu ustanovení §26 insolvenčního zákona způsobilou odvolací námitku.
[18] Ohledně výroku o prohlášení konkursu dospěl odvolací soud k závěru, že dlužníku se předtím nedostalo řádné poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení a tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka.
[19] Proti prvnímu výroku usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[20] Dovolacím soudem neřešenou otázku procesního práva spatřuje dovolatel v tom, zda podstatné procesní vady insolvenčního návrhu a insolvenčního řízení, které zkracují práva insolvenčního dlužníka, jsou důvodem zamítnutí věřitelského insolvenčního návrhu, „případně zrušení rozhodnutí o úpadku“. Předmětnou otázkou hmotného práva je podle dovolatele otázka, k jakým skutečnostem je soud povinen přihlížet při rozhodování o úpadku dlužníka na základě věřitelského insolvenčního návrhu. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčených výrocích zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[21] K dovoláním předestřené procesní otázce argumentuje dovolatel takto: [22] Pohledávka insolvenčního navrhovatele byla nesprávně po určitou dobu pokládána za vykonatelnou, což přivodilo dovolateli újmu neoprávněně vedenou exekucí. „Druhým důvodem zahájení insolvenčního řízení“ bylo (podle dovolatele) protiprávní jednání Finančního úřadu v Uherském Hradišti (dále jen „finanční úřad“), který vydal nezákonné platební výměry, proti nimž se dovolatel úspěšně bránil žalobou u Krajského soudu v Brně. V důsledku postupu finančního úřadu byl dovolateli neoprávněně zadržován přeplatek na dani z přidané hodnoty ve výši, která včetně úroků činí nejméně 1.100.000 Kč; kdyby se tak nestalo, uhradil by dovolatel i zbývající pohledávky.
[23] Z rozhodovací praxe insolvenčního soudu vyplývá, že k úpadku dlužníka, byť by i byl osvědčen, nelze přihlížet v odvolacím řízení, jestliže nastal především jako následek porušení povinnosti třetí osoby. Následkům, které se v důsledku takového porušení povinnosti projeví v poměrech dlužníka, je třeba zabránit tím, že v insolvenčním řízení dále nebude pokračováno, což má vést k zamítnutí insolvenčního návrhu. V opačném případě by došlo k porušení zásady spravedlivého insolvenčního řízení; srov. „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH XY“ (správně jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009, č. j. KSPL 29 INS XY, 1 VSPH XY). Projednávaný případ je závažnější o to více, že povinnost porušila Česká republika (respektive Krajský soud v Brně a finanční úřad).
[24] K dovoláním předestřené hmotněprávní otázce argumentuje dovolatel následovně:
[25] Dovolatel poukazuje na to (srov. článek II. dovolání), že není v úpadku. Namítá, že odvolací soud i s poukazem na ustanovení §141 odst. 2 insolvenčního zákona ponechal pro účely závěru o jeho úpadku stranou pohledávku insolvenčního navrhovatele (ve výši 2.665.576,48 Kč), která tvořila stěžejní část dovolatelových závazků a přihlížel k 7 tvrzeným závazkům (dluhům) ve výši cca 500.000 Kč, konkrétně pohledávkám věřitele T, věřitele P, věřitele Č, věřitele A, věřitele V, věřitele TP [nyní Direct pojišťovny, a. s. (dále opět jen „věřitel TP“)] a věřitele J. M. Soudy se však nezabývaly námitkou (z řízení před insolvenčním soudem), že pohledávku věřitele P (ve výši 112.898,99 Kč), pohledávku věřitele A (ve výši 51.690 Kč) a pohledávku J. M. (ve výši 15.600 Kč) již uhradil.
[26] Soudy dovolatele v rozporu s ustanovením §118a o. s. ř. nevyzvaly k předložení důkazů o tomto tvrzení; srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10 [ jde o nález uveřejněný pod číslem 67/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ] .
[27] Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti; srov. závěry obsažené v „rozhodnutí“ Nejvyššího soudu „sp. zn.“ 29 NSČR 113/2013 [jde o usnesení ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“)]. Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel disponuje majetkem, jehož hodnota několikanásobně převyšuje součet pohledávek (cca 500.000 Kč), kterými byl osvědčen jeho úpadek (vlastní nemovitosti v hodnotě 6.640.000 Kč). Kdyby se věřitelé pohledávek, jež sloužily jako podklad pro závěr o jeho úpadku, domáhali uspokojení pohledávek exekuční cestou, došlo by (tedy) k jejich úplnému uspokojení.
[28] Odvolacímu soudu dovolatel též vytýká, že závěr o jeho úpadku učinil i na základě toho, že neplní své závazky od roku 1997. Tato skutečnost však (vzhledem k výše uvedenému) nic nedokládá. Odkaz odvolacího soudu na rok 1997 zřejmě směřuje k závazku vůči J. M., který ale zanikl uhrazením. Na zjištění dlužníkova úpadku též nemá vliv délka prodlení u jednotlivých závazků, ani to, zda jde o pohledávky vykonatelné; srov. „R 83/2012“ [jde o usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“)].
[29] Následně dovolatel poukazuje na to, že v průběhu insolvenčního řízení tvrdil a prokazoval, že insolvenční navrhovatel nebyl k podání insolvenčního návrhu aktivně věcně legitimován, když jeho pohledávka je promlčena. Poukazuje dále na to, že v insolvenčním návrhu byl označen nedostatečně, k čemuž soudy nepřihlédly; přitom mělo jít o důvod zrušení rozhodnutí o úpadku a zamítnutí insolvenčního návrhu. Za podstatnou vadu řízení má pak dovolatel postup při doručování insolvenčního návrhu (maje za to, že mu „nebyl nikdy doručen“).
[30] Insolvenční navrhovatel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje je za nepřípustné. Dodává, že v řízení byl jednoznačně osvědčen úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti. K procesním otázkám dovoláním předestřeným insolvenční navrhovatel uvádí, že jedinou vadou insolvenčního návrhu byla chyba v psaní ohledně nepřesně uvedeného rodného čísla dlužníka, který se s osobou označenou v insolvenčním návrhu sám identifikoval svým vyjádřením.
[31] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[32] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
[33] Dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda je přípustné podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[34] Je-li součástí rozhodnutí o úpadku, má výrok o ustanovení insolvenčního správce povahu výroku závislého na výroku o zjištění úpadku dlužníka. V režimu ustanovení §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením (jeho prvním výrokem) potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku (proti té části prvního výroku usnesení odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu III. výroku o ustanovení insolvenčního správce), nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o ustanovení insolvenčního správce. Srov. k tomu mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) mutatis mutandis důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[35] V dané věci dovolatel (jenž napadá první výrok usnesení odvolacího soudu bez rozlišení výroků usnesení insolvenčního soudu, které potvrzuje) soustřeďuje dovolací argumentaci proti výroku o zjištění svého úpadku a předpoklady současného ustanovení insolvenčního správce se nezabývá. To je zřejmé i z toho, že ustanovení insolvenčního správce se netýká žádná z dovolatelem položených otázek. Nejvyšší soud tudíž dovolání v dotčeném rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
[36] Dovolatelem položenou otázku procesního práva Nejvyšší soud již dříve zodpověděl. Učinil tak např. v R 83/2012, v němž uzavřel, že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl vady, pro které mohl být odmítnut dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona. Z dovolací argumentace k této otázce procesního práva (srov. odstavce [22] a [23] ) je nicméně zřejmé, že dovolatel potud (chybně) zaměňuje „vady insolvenčního návrhu“ (vady podání) s předpoklady, za nichž lze insolvenčnímu návrhu vyhovět. I k otázce, jež se podává z argumentace shrnuté v odstavcích [22] a [23], se však Nejvyšší soud již vyjádřil. Učinil tak v usnesení ze dne 29. června 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2010, jímž zrušil právě to usnesení Vrchního soudu v Praze, na jehož závěry dovolatel argumentačně spoléhá (usnesení ze dne 19. listopadu 2009, č. j. KSPL 29 INS XY, 1 VSPH XY, a to právě proto, že tyto závěry měl za nesprávné. K závěru obsaženému v tomto usnesení (že to, zda se dlužník dostal do úpadku přičiněním třetí osoby, je v insolvenčních poměrech významné jen z pohledu §143 odst. 3 insolvenčního zákona, ve lhůtách v tomto ustanovení uvedených) se Nejvyšší soud dále přihlásil např. též v usnesení ze dne 21. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 40/2011 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 3192/2012) , v usnesení ze dne 21. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 41/2011 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS 3193/2012), v usnesení ze dne 29. října 2014, sen. zn. 29 NSČR 104/2014 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. února 2015, sp. zn. IV. ÚS 143/2015), v usnesení ze dne 29. ledna 2015, sen. zn. 29 NSČR 73/2013, a v usnesení ze dne 27. října 2016, sen. zn. 29 NSČR 177/2016.
[37] Dovolání je nicméně přípustné v návaznosti na dovolatelem položenou otázku hmotného práva, když potud je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[38] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[39] Dovolatelem položené otázky hmotného práva se týká tato (ustálená) judikatura Nejvyššího soudu:
1/ Dlužník, který předložený seznam majetku, seznam závazků a seznam zaměstnanců neopatří jím podepsaným prohlášením, že jde o seznam správný a úplný (§104 odst. 4 insolvenčního zákona), povinnost předložit seznam spolu s insolvenčním návrhem (§104 odst. 1 insolvenčního zákona) řádně nesplnil (R 26/2011).
2/ To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené) [R 83/2012, R 45/2014].
3/ Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek [ usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“), R 45/2014 ] . Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), R 83/2012, R 45/2014].
4/ Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, R 43/2012 a R 45/2014).
5/ Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli (R 45/2014).
[40] V poměrech dané věci ze spisu vyplývá, že dlužník se již v rámci vyjádření k insolvenčnímu návrhu z 12. srpna 2013 ( A-3) bránil námitkou, že zcela uhradil pohledávku J. M. (9.000 Kč) a že na další pohledávky uhradil exekutorovi: na pohledávku věřitele P 136.000 Kč a na pohledávku věřitele A 16.836 Kč, k čemuž tamtéž nabídl důkaz evidencí pohledávek u příslušných exekutorských úřadů. Ohledně pohledávky J. M. dlužník posléze, podáním datovaným 30. července 2014 (A-39), namítl, že J. M. pohledávku „prodal“ společnosti Monitor s. r. o. ( dále jen „ společnost M“), k čemuž do spisu dále založil kopii výdajového pokladního dokladu z 27. února 2000 o úhradě částky 64.700 Kč společnosti M (A-40).
[41] V seznamu majetku z 28. dubna 2014 (A-13), jakkoli s nedostatky, jež tento seznam nečiní řádným (srov. R 26/2011), pak dlužník uvedl, že společně s manželkou vlastní nemovitosti v hodnotě 6.640.000 Kč.
[42] Na výše uvedeném základě lze dovolateli přisvědčit v tom, že závěr, že dlužník nevyvrátil domněnku své platební neschopnosti (založenou již tím, že ve smyslu §3 odst. 2 písm. d/ nesplnil řádně povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud), nebylo možné přijmout, aniž by se soud vypořádal s tvrzením dlužníka o majetku v hodnotě 6.640.000 Kč, tedy aniž by soud uzavřel, zda ve světle závěrů plynoucích především z R 43/2012, R 83/2012 a R 45/2014 je případná existence takového majetku dostatečným podkladem pro závěr, že dlužník v insolvenčním řízení osvědčil nebo prokázal schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené). Pro poměry, z nichž vyšel odvolací soud, platí řečené o to naléhavěji, že ten (oproti insolvenčnímu soudu ) ponechal při závěru o platební neschopnosti dlužníka stranou (jako nepotřebnou) rozsahem největší pohledávku insolvenčního navrhovatele , čímž se celková hodnota pohledávek, ve vztahu ke kterým měl dlužník osvědčit schopnost jejich úhrady (poměřováno disponibilním majetkem) výrazně snížila.
[43] Stejně tak nebylo možné vypořádat dlužníkovu obranu o zániku některých pohledávek zaplacením úsudkem, že dlužník toto tvrzení nedoložil, jestliže se žádný ze soudů nevyjádřil k listinám (výdajový pokladní doklad u J. M.) nebo k důkazům (u pohledávek údajně placených exekutorovi), které dlužník k prokázání těchto skutečností nabízel již v řízení před insolvenčním soudem. Přiléhavý je potud i poukaz dovolatele na to, že k doložení tvrzení o zániku (některých) pohledávek zaplacením měl být v případě potřeby soudy vybídnut postupem dle ustanovení §118a o. s. ř. (potud přiměřeně aplikovatelného v insolvenčním řízení).
[44] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadeném prvním výroku, včetně té části prvního výroku, jež se týkala závislého výroku o ustanovení insolvenčního správce (§242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[45] Závěrem Nejvyšší soud dodává (k dalším námitkám dovolatele shrnutým v odstavci [29] ), že otázka aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele byla pro odvolací přezkum právně bezcenná [ srov. (ve vazbě na §141 insolvenčního zákona) např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a ohledně způsobu, jakým se vypořádal s námitkou nedostatečné identifikace dlužníka v insolvenčním návrhu a s otázkou doručení insolvenčního návrhu dlužníku, je postup odvolacího soudu prost pochybení. K námitkám ohledně (ne)doručení insolvenčního návrhu budiž pro úplnost uvedeno, že v souladu s ustanoveními §71 a §74 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. července 2013) byl insolvenční návrh dlužníku doručen již zveřejněním v insolvenčním rejstříku (8. července 2013 v 9.32 hodin); to, že mu chybou insolvenčního soudu insolvenční návrh nebyl dále doručen do vlastních rukou (§103 odst. 4 insolvenčního zákona, v rozhodném znění ), vyvolalo pouze následek předjímaný §74 odst. 2 insolvenčního zákona ( v rozhodném znění ).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu