ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.104.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 104/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání, které podal obviněný K. N. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 68 To 148/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 199/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 4 T 199/2016, byl obviněný K. N. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §148 odst. 1 trestního zákoníku za použití §62 odst. 1 trestního zákoníku a §63 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře sto devadesát hodin. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a tří měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 68 To 148/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 7. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy nesprávně interpretovaly §17 a §21 zákona o silničním provozu. Soudy podle obviněného neučinily jasné skutkové závěry ohledně toho, zda dával znamení o změně směru jízdy, resp. nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že znamení dával od okamžiku zahájení jízdy ve směru na M., během jízdy v délce cca 20 m, a to až do okamžiku střetu. Poškozený ani jediná svědkyně nehody se nebyli schopni k této okolnosti vyjádřit. Proto mělo být podle obviněného postupováno v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Obviněný k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 613/2000 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 10/2008. Obviněný rovněž namítl, že se soudy nezabývaly otázkou míry spoluzavinění poškozeného.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a sám obviněného zprostil obžaloby, nebo aby tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný v dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil zejména i ve svém odvolání. S těmito námitkami se zcela dostatečně a správně vypořádal odvolací soud, přičemž státní zástupce se s jeho úvahami plně ztotožňuje. Státní zástupce k tomu připomněl, že podle shodné výpovědi poškozeného a zcela věrohodné svědkyně P., která svým automobilem jela za poškozeným, se ze strany poškozeného jednalo nejprve o manévr vyhýbací, aby nenajel do nečekané překážky – vozidla dovolatele, který do vozovky rychle nacouval zprava. A teprve poté, když byl poškozeným objížděn, se dovolatel souběžně rozjel a odbočil vlevo. Tomuto průběhu skutkového děje odpovídá i prvotní doznání dovolatele, který si proti trestnímu příkazu podle svého vyjádření podal odpor jen proto, že se mu nelíbil trest zákazu činnosti, a který až do hlavního líčení svou vinu na nehodě projevoval i před poškozeným. Podle státního zástupce je proto zcela nerozhodné, zda dovolatel užil či neužil znamení o změně směru jízdy. Vytvořil totiž takovou dopravní situaci, kdy se mu poškozený musel prudce vyhnout vlevo. Poškozený při tomto manévru nemohl mít dostatek času, aby si vůbec nějakého znamení dávaného dovolatelem všiml. Navíc, i kdyby si jej všiml, v prvé řadě by je důvodně musel pokládat za znamení dávané dovolatelem o vyjíždění od okraje pozemní komunikace podle §25 odst. 6 zákona o silničním provozu a nikoliv za znamení o odbočování podle §21 odst. 1 citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že přímou příčinou přejetí poškozeného do protisměru bylo bezprostřední nebezpečí vzešlé z nacouvání dovolatele před jeho vozidlo, nejednalo se o skutek, který by se podobal skutku v dovolatelem citovaném nálezu Ústavního soudu. Obviněný tak podle státního zástupce staví své právní hodnocení na podstatně odlišném skutkovém stavu, než jaký byl zjištěn soudy. Konkrétní důvody uvedené v dovolání proto zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Obviněný K. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ani Okresního soudu v Olomouci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud podotýká, že dovolací námitky obviněného napadaly údajně nedostatečně objasněný průběh kolize, dovolatel v podstatě opakoval svou vlastní verzi jejího průběhu a příčiny. Šlo tedy primárně o polemiku se zjištěným skutkovým stavem věci a nikoliv o argumentačně podloženou výtku jeho nesprávného právního posouzení. Proto se obsah dovolání míjel s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nad vymezený rámec dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za potřebné toliko zdůraznit, že výpověď náhodné, nezainteresované svědkyně o příčině a průběhu nehody zcela korespondovala s výpovědí poškozeného řidiče. Svědkyně jasně popsala manévr obviněného, který donutil poškozeného k vyhnutí se doleva. V době, kdy se jeho vozidlo nacházelo na úrovni vozidla obviněného, ten se v úzké časové návaznosti na předchozí vyjetí z místa mimo vozovku rozhodl k odbočení vlevo, to opět na místo mimo komunikaci. V těchto souvislostech se nabízí závěr, že obviněný porušil i ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích v platném a účinném znění, neboť při vjíždění z místa ležícího mimo pozemní komunikaci na pozemní komunikaci nedal přednost v jízdě vozidlům, jedoucím po pozemní komunikaci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu