ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.152.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 152/2018-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2018 o dovolání, které podal obviněný R. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 4 To 45/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016 sp. zn. 43 T 5/2015 byl obviněný R. H. pro skutky popsané pod bodem A. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené způsobenou škodu. Současně byl obviněný R. H. podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutky popsané pod body B. I., IV. až VII., X. až XIII. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby ohledně obviněných M. C., L. S., K. K., V. B., L. U. a M. B.
O odvolání obviněného R. H. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 4 To 45/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. K odvolání státního zástupce pak soud podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výrocích, jimiž byli zproštěni obžaloby všichni obvinění s výjimkou V. B., a podle §259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc soudu prvního stupně. Odvolání státního zástupce podané vůči obviněnému V. B. soud podle §256 trestního řádu zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž podle §256 trestního řádu zamítl jeho odvolání (část výroku 2), napadl prostřednictvím dvou svých obhájců obviněný R. H. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, kdy skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů hodnocení. Podle obviněného nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin, související úvahy soudů považuje obviněný za spekulace. Z provedeného dokazování nevyplývá jeho srozumění s tím, že faktury nebudou proplaceny. Soudy rovněž nebyly schopny identifikovat, komu měl vzniknout neoprávněný prospěch. Obviněný k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09. Obviněný dále namítl, že jeho postavení ve společnosti fakticky neumožňovalo sjednávat obchody a činit následné zápočty vzniklých pohledávek, a rovněž neměl znalosti o fungování faktoringové smlouvy. Soudy rovněž zcela ignorovaly právní stav, kdy po celé předmětné období měla společnost svého jednatele, jež má zákonnou povinnost spravovat záležitosti korporace s péčí řádného hospodáře. Předmětnou faktoringovou smlouvu neuzavřel za společnost on, ale jednatel společnosti. Sám obviněný podmínky smlouvy neznal a nemohl je ovlivnit. Podle obviněného pak z obchodních podmínek banky vyplývá, že klient odpovídal jen za to, že postoupená pohledávka nezanikne započtením jen takového nároku, který měl odběratel vůči klientovi v době postoupení faktur na banku k proplacení zálohy, nikoliv tedy ve vztahu k nárokům později vzniklým. Nadto se jednalo o regresivní faktoring, při němž při neuhrazení pohledávky odběratelem bance po uplynutí lhůty banka navrací pohledávku zpět klientovi. Bylo věcí banky, jakým způsobem si ve smlouvě zajistila eliminace případného rizika a jakým způsobem následně postupovala. Občanské právo jí poskytovalo řešení ve formě zpětné cese, blokace účtu, směnky, pojistky banky. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu obviněný namítl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání i přesto, že soud prvního stupně hodnotil důkazy selektivně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V dané věci existuje evidentní důkazní nouze, přičemž nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil v celém rozsahu výrok 2) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 4 To 45/2016 a rovněž zrušil v celém rozsahu výrok A) napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2016 sp. zn. 43 T 5/2015 a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 trestního řádu a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že dovolání obviněného nepovažuje za důvodné, přičemž v samotném dovolání uvedená argumentace neodpovídá deklarovaným dovolacím důvodům. Námitky vtělené do odůvodnění dovolání obviněný uplatňoval již v předchozím průběhu trestního řízení, jak před soudem nalézacím, tak před soudem odvolacím, byť v případě písemného odůvodnění odvolání ze dne 23. 5. 2016 se tak stalo v menším rozsahu, co do argumentace a uplatněných námitek však v podstatě se shodným obsahem. Oba dotčené soudy se námitkami obviněného zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které odpovídají obsahu skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V odůvodnění rozsudku i usnesení odvolacího soudu se soudy nižších instancí s námitkami obviněného řádně a věcně správně vypořádaly. Na odůvodnění rozhodnutí obou soudů lze podle státního zástupce odkázat. Obviněný se podle státního zástupce výlučně soustřeďuje na zpochybňování rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, přičemž takovou formu námitek nelze v rámci uplatněného důvodu dovolání, ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v §265b trestního řádu akceptovat. Je třeba připustit, že námitky obviněného by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu význam pouze v případě, když by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, jak ostatně obviněný namítl, avšak pouze formálně. O takový případ se podle státního zástupce v předmětné věci zjevně nejedná.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Obviněný R. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných zásadních výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že dovolací argumentace obviněného zcela pomíjí tu část zjištění soudů k jeho faktickému postavení ve společnosti i k jeho znalosti faktoringových smluv, která svědčí o jeho vině. Jako obchodního ředitele pobočky společnosti TOPSTEEL s. r. o. v Lužicích označili obviněného svědci R. Ř., L. T., J. J., M. D. a J. Je. Posledně dva jmenovaní svědci uvedli, že obviněný byl jejich přímým nadřízeným. Rovněž podle výpovědi skutečného jednatele společnosti M. C. byla kompletní obchodní agenda svěřena do rukou dovolatele. O předním postavení dovolatele ve společnosti svědčí také zjištění, že za výkon své profese pobíral mzdu ve stejné výši jako jednatel společnosti. Obviněný tak měl významný vliv ve společnosti a udílel přímé pokyny jednotlivým zaměstnancům z řad obchodních zástupců a vedoucího skladu a sám byl aktivně účasten na řadě realizovatelných obchodů. Obviněnému byly velice dobře známy obchodní podmínky faktoringové smlouvy, neboť o nich byl řádně proškolen zástupce společnosti Raiffeisenbank, a. s., jak potvrdil svědek G. H. Ve všech čtyřech případech zápočtů vzájemných pohledávek, uskutečněných v rozporu s faktoringovou smlouvou byl obviněný aktivním účastníkem obchodů, dával účetní přímé pokyny k přípravě materiálů k zápočtu pohledávek a faktury následně nechal předložit v rámci faktoringu k proplacení společnosti Raiffeisenbank, a. s. S obviněným nelze souhlasit ani ohledně interpretace obchodních podmínek banky, když odpovědnost klienta byla stanovena do budoucna až do případného započtení, nikoliv jen k pohledávkám existujícím k okamžiku postoupení faktur bance k proplacení. Tím spíše, když záměrem klienta měl být již od počátku zpětný odkup materiálu od odběratele po opracování. Z těchto důvodů nelze dovolacím námitkám obviněného k uvedenému důvodu dovolání přisvědčit, a neexistuje proto žádný důvod k pochybnostem o správnosti soudy zjištěného skutkového stavu věci.
Přisvědčit nelze ani námitce obviněného ohledně porušení principu ultima ratio. Škoda totiž poškozené bance vznikala v příčinné souvislosti s jednáním obviněného již v okamžiku, kdy v důsledku omylu ohledně reálnosti dokládaného obchodu banka zaslala společnosti TOPSTEEL s. r. o. finanční prostředky. Banka neměla možnost předem odhalit podvodné jednání obviněného, neboť listinné podklady byly formálně v pořádku. Následné řešení situace ze strany banky prostřednictvím prostředků civilního práva nebylo reálné. Podle zjištění soudů předmětné transakce probíhaly z důvodu nedostatku finančních prostředků společnosti TOPSTEEL s. r. o., přičemž předmětné finanční prostředky nebyly pro banku žádným z obviněným zmiňovaných způsobů k dispozici.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu