ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.190.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 190/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 2. 2018 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 9 To 332/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 55/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 2 T 55/2016, byl obviněný J. V. uznán vinným tím, že
1)
a) v přesně nezjištěné době nejméně od 7. 1. 2013 do 25. 4. 2014 ve V., P., okr. B., v místě svého trvalého bydliště a zároveň odběrném místě po demontáži elektroměru měřícího spotřebu elektřiny v 1. patře rodinného domu provedené na jeho žádost dne 7. 1. 2013, neoprávněně odstranil či nechal odstranit ve volně nepřístupném elektroměrovém rozvaděči umístěném v průjezdu domu elektroměrovou desku a za ní provedl dvoufázové prosvorkování spočívající v napojení jednoho vodiče z jističe 1x10A do instalace nemovitosti a druhého vodiče z druhého jističe 1x20A do instalace nemovitosti, čímž docílil neměřené odebírání elektrické energie ke škodě společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín IV – Podmokly, Teplická 874/8, IČ 24729035, které tak způsobil škodu ve výši nejméně 1.350,66 Kč,
b) v přesně nezjištěné době nejméně od 4. 8. 2012 do 4. 8. 2014 v B., Č., okr. B., v rodinném domě, jehož je výlučným vlastníkem, kde měl na sebe registrovaná dvě odběrná místa, jednak neoprávněně provedl či nechal provést zásah do elektroinstalace ve volně nepřístupném elektroměrovém rozvaděči odběrného místa umístěném v chodbě rodinného domu tak, že nejprve porušil a následně zpětně narafičil zajišťující plomby na krycím plechu elektroměru, přičemž blíže neidentifikovatelnou transparentní hmotou ošetřil (odizoloval) svorky 1 a 7 pod derivační propojkou ve fázi L3, čímž docílil neměřené odebírání elektrické energie při jejím odběru ve fázi L3, a jednak neoprávněně provedl či nechal provést zásah do elektroinstalace v elektroměrovém rozvaděči odběrného místa tak, že nejprve porušil a následně zpětně narafičil zajišťující plomby na krycím plechu elektroměru, přičemž mechanicky povolil derivační propojku na fázi L2, která se opticky jevila jako zapojená, ačkoli byla rozpojená a docílil tak neměřené odebírání elektrické energie při jejím odběru ve fázi L2, čímž společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín IV – Podmokly, Teplická 874/8, IČ 24729035, způsobil škodu v celkové výši nejméně 18.935,22 Kč,
2)
dne 9. 7. 2015 kolem 13:15 hod. ve V., okr. B., na pobočce Komerční banky, a. s., zneužil plné moci opravňující ho k nakládání s prostředky na podnikatelském účtu vedeném Komerční bankou, a. s., udělené mu při založení vlastnicí účtu dnes již bývalou manželkou E. V., která tuto plnou moc opomněla odvolat poté, co jejich manželství bylo ke dni 25. 3. 2006 pravomocně rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 2. 2006, č. j. 4C 128/2005-17, a z účtu na základě zadaného příkazu k úhradě odcizil ke škodě bývalé manželky částku 50.000 Kč, kterou si nechal dne 10. 7. 2015 převést na svůj bankovní účet vedený Českou spořitelnou, a. s., jehož je jediným vlastníkem a disponentem.
Tím spáchal ad 1) pokračující (sic) přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a ad 2) přečin krádeže podle §205 odst. 1 , odst. 3 tr. zákoníku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §67 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 150 Kč (jedno sto padesát), tj. 30.000 Kč (třicet tisíc). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku se pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody v trvání dvě stě dnů. Naposledy bylo rozhodnuto o povinnosti náhrady škody podle §228 odst. 1 tr. ř., kdy obviněný byl povinen zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín IV – Podmokly, Teplická 874/8, IČ 24729035, částku 20.285,88 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost ČEZ Distribuce, a. s., se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Benešově podal obviněný J. V. odvolání směřující do výroku o vině i do výroku o trestu. O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 9 To 332/2017, a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 9 To 332/2017 (nepřesně též proti rozsudku Okresního soudu v Benešově), podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. To spočívá v nesprávném hodnocení jednání obviněného, jakožto jednání protiprávního, v nesprávném hodnocení zavinění obviněného a v extrémním nesouladu mezi předloženými důkazy a právními závěry soudu.
V případě jednání v bodě 1) – údajné zásahy do elektroměru v místě svého trvalého bydliště popsanými ve výroku rozhodnutí a zásahem do elektroinstalace v domě na adrese Č., B., měl docílit neoprávněného a neměřeného odběru elektrické energie, z čehož měl mít majetkový prospěch. Citovaný výrok napadeného rozhodnutí považuje obviněný za vadný, když odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je vágní, spekulativní, nelogické a zejména je v rozporu s trestněprávními předpisy, kdy z žádné skutečnosti v odůvodnění rozhodnutí uvedené nevyplývá naplnění objektivní, ani subjektivní stránky trestného činu ze strany obviněného. Soud prvního stupně prezentuje zástupné argumenty a nepřípustné spekulace, kdy uvádí, že obviněný měl být ze spáchání trestné činnosti usvědčen na základě nepřímých důkazů, které ve svém důsledku mají tvořit logický a ucelený řetězec svědčící o jeho vině. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně však pouze plyne skutečnost, že mělo dojít k zásahu do elektroinstalace v nemovitostech obviněného, v důsledku čehož mělo dojít k neoprávněnému odběru, avšak z důkazů v řízení provedených ani z hodnocení důkazů prezentovaného soudem již neplyne, že by se trestné činnosti měl dopustit obviněný. Není zřejmé, co tvoří tento údajně ucelený řetězec důkazů, v odůvodnění absentuje argumentace navazující na důkazy, ze které by bylo zřejmé naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu krádeže. Rozhodnutí soudu spíše obsahuje civilněprávní úvahu na téma odpovědnosti za škodu podle energetického zákona. Co je, však podle názoru obviněného alarmující, je následující argument soudu prvního stupně: „Pravdou je, že se soudu nepodařilo prokázat, kdo konkrétně zásah do předmětných elektroměrů a rozvaděče provedl, provedeným dokazováním však bylo vyloučeno, že by tento zásah učinila jiná osoba, než obviněný, nebo někdo s jeho vědomím“. Soud prvního stupně si tak v rámci jedné věty protiřečí, kdy na jednu stranu konstatuje, že se nepodařilo prokázat původce zásahu a na druhou stranu je vyloučeno, aby to byl někdo jiný než obviněný. Z argumentace soudu prvního stupně je zřejmé, že přistupuje k objektivní odpovědnosti obviněného, rezignuje na prokázání objektivní i subjektivní stránky trestného činu a porušuje základní zásady trestního řízení, jelikož obviněného uznal vinným, aniž by bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se obviněný trestného činu dopustil. Prokázání naplnění skutkové podstaty trestného činu nelze nahradit spekulativní úvahou o tom, že nikdo jiný na tom neměl zájem na provedení těchto neoprávněných zásahů. Nepravdivé je také tvrzení soudu prvního stupně, že nemovitosti užíval pouze obviněný a k rozvodným skříním se nikdo jiný nemohl dostat. Nemovitost ve V. nebyla obviněným v předmětném období užívána. Nemovitost v B. užívali v předmětném období pánové S. a K., kteří měli přístup k rozvodové skříni. Není tedy pravdou, že zásah nemohla provést jiná osoba, než obviněný, a to pouze s odkazem na výpovědi svědků, mj. zaměstnanců společnosti ČEZ, a. s., a NTL Forensics, a. s., kdy možnost, že právě oni předmětný zásah provedli, označil soud za absurdní. Výpovědi svědků Č., P. a S. však nelze považovat za objektivní a důvěryhodné, kdy soud zjednodušeně konstatoval, že tito svědci by na případném zásahu do rozvodné skříně neměli zájem. Nehledě na to, že z výpovědí svědků opět vyplývá pouze skutečnost, že došlo k zásahu do rozvodné skříně, nikoliv, že se zásahu dopustil obviněný, obviněnému není zřejmé, na základě kterých skutečností soud přijal uvedený závěr, kdy v obdobných případech je standardem finanční motivace v případě úspěchu při plnění pracovních úkolů, zejména v případě outsourcingu. Poukázal na původní „komando ČEZ, tzv. NTZ“, které mělo majetkový prospěch v případě odhalení nelegálního odběru, dále na aktuální kauzu Městské policie Praha 1 a další. Z logického uvažování také vyplývá, že v rámci obchodního vztahu bývá takové ohodnocení standardní.
Velmi vágní je pak odůvodnění subjektivní stránky trestného činu, tj. úmyslu obviněného, kdy soud uvádí, že obviněný musel být se zásahem do rozvodné skříně minimálně srozuměn; již však soud neuvádí, jaké skutečnosti prokazují srozumění obviněného s pácháním trestného činu. Soud prvního stupně tak bez dalšího konstatuje vinu obviněného, aniž by prokázal či odůvodnil, kdo provedl zásah do rozvodných skříní a elektroinstalace a aniž by vyvrátil obhajobu obviněného. Taktéž nelze přijmout závěr, že by obviněný byl se zásahem srozuměn, v důsledku čehož by jednal v úmyslu odebírat nelegálně elektrickou energii. Odvolací soud argumentaci soudu prvního stupně pouze převzal a zakomponoval do odůvodnění svého rozhodnutí, kdy např. opakuje, že jiná osoba se do rozvodných skříní nemohla dostat, a to přestože toto netvrdili ani svědci S. a K., kteří pouze uvedli, že žádný zásah neprovedli. Stejně tak odvolací soud převzal argumentaci o nedostatku motivace pracovníků, jejichž pracovními povinnostmi je odhalování nelegálního odběru elektrické energie, k provedení zásahu do rozvodných skříní. Obviněný trvá na své obhajobě, že žádný zásah do rozvodných skříní neprovedl, jelikož k tomuto neměl důvod. V řízení nebylo prokázáno, že by se předmětných skutků měl dopustit, tj. že by měl úmyslně zasáhnout do elektrické skříně a elektroinstalace, příp. že by s tímto měl být srozuměn. Nebyly předloženy důkazy, které by vinu obviněného jednoznačně prokazovaly, příp. nelze konstatovat, že by předložené důkazy tvořily ucelený řetězec svědčící o vině obviněného.
Zásadní pochybení však soud prvního stupně i odvolací soud prezentovaly ohledně právního posouzení skutku uvedeného ve výroku 2) rozsudku soudu prvního stupně a výkladu civilněprávních institutů. Nesporné v tomto bodě je, že na základě dispozičního práva převedl obviněný částku 50.000 Kč z účtu své bývalé manželky na svůj účet. Nesporné je též, že ohledně citovaného účtu nedošlo ve lhůtě 3 let od právní moci rozvodu manželství k vypořádání společného jmění manželů, čímž nastala zákonná fikce vypořádání. Soudy však pochybily při interpretaci zákonné fikce, zejména nesprávně zařadily bankovní účet, finanční prostředky na bankovním účtu a právo na výplatu prostředků na bankovním účtu mezi věci movité. Ustanovení §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb. uvádí: „Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných“. V konkrétním případě se nejedná o movité věci, nýbrž majetková práva a pohledávky, u kterých platí, že uplynutím 3 let od právní moci rozvodu jsou v podílovém spoluvlastnictví obou manželů s tím, že podíly manželů jsou stejné. Oproti přesvědčení soudů obou stupňů byly finanční prostředky na předmětném účtu po třech letech od právní moci rozvodu v podílovém spoluvlastnictví obou bývalých manželů. Soud se tedy mohl mj. zabývat také otázkou, jaký byl zůstatek na předmětném účtu v okamžiku fikce vypořádání společného jmění manželů. Bez ohledu na to je nepochybné, že ze strany obviněného nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže, jelikož je spoluvlastníkem práva na výplatu finančních prostředků na předmětném bankovním účtu ve výši zůstatku k okamžiku fikce vypořádání, jednal v dobré víře, že je oprávněn disponovat s finančními prostředky na předmětném účtu, kdy disponoval minimálně pohledávkou v uvedené výši. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem je naprosto vyloučeno, aby obviněný naplnil objektivní a zejména subjektivní stránku trestného činu, kdy si nemohl být vědom, že se dopouští čehokoliv protiprávního. Zavinění je vnitřní psychický vztah delikventa k jednání a následku. Klíčové pro zkoumání zavinění jsou 2 složky: vědomí a vůle. Lze tak přijmout závěr, že obviněný ani nejednal v rozporu se zákonem. Obviněný jednal s vědomím, že prostředky na účtu jsou částečně jeho a může s nimi disponovat, což lze jednoznačně považovat za oprávněné vzhledem k tomu, že obviněný skutečně na základě fikce vypořádání byl spoluvlastníkem práv a povinností vyplývajících ze smlouvy o vedení účtu. Odvolací soud opakovaně argumentaci převzal, avšak argumentaci nelze přisvědčit, kdy obviněný minimálně disponoval pohledávkou vůči své bývalé manželce, nezmocnil se cizí věci a nezpůsobil svým jednáním majetkovou újmu. Soudy znovu v rámci svého rozhodnutí připustily neakceptovatelný přesah trestního práva do civilněprávního vztahu mezi obviněným a jeho bývalou manželkou. Rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení a nesprávné hmotněprávní aplikaci trestněprávních předpisů, v důsledku čehož obžalovanému nezbývá, než napadnout vadná rozhodnutí soudů obou instancí dovoláním.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud na základě dovolání obviněného zrušil rozsudek Okresního soudu v Benešově č. j. 2 T 55/2016-434 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 332/2017-482 podle ustanovení §265k tr. ř. a podle ustanovení §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného obžaloby zprostí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se vyjádřilo tak, že ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěným skutkovým stavem věci je dovolací soud při svém rozhodování o dovolání vázán a hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutků pod uvedeným bodem výroku o jeho vině přisouzených a jejich výše uvedenou právní kvalifikací tak jak mu byla přisouzena na úrovni soudu prvního stupně a akceptována přezkumným závěrem soudu odvolacího, ale ve smyslu své setrvalé obhajoby popřel, že by přisouzené skutky vůbec spáchal. Svůj mimořádný opravný prostředek tak založil toliko na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě takového výsledku vyhodnocení provedených důkazů, kterým odmítly akceptovat jeho obhajobu, že se přisouzeného jednání nedopustil, konkrétně pak že se neoprávněných zásahů do elektroinstalace ve smyslu přisouzeného postupu, jakým tak bylo učiněno, jakož i následného docílení neměřeného odběru elektrické energie ke škodě ČEZ Distribuce, a. s., dopustil někdo jiný než on, resp. že se tak stalo, aniž by o tom měl povědomost. Takto odůvodněnou námitkou nesprávnosti právního posouzení skutku se dovolatel domáhá zásadního přehodnocení skutkového stavu věci právě s odkazem na vadný způsob vyhodnocení provedeného dokazování ze strany soudů obou stupňů, a to ve spojení s výsledkem vlastního hodnotícího postupu právě ve smyslu výše presentované obhajoby, která podle jeho názoru nebyla provedeným dokazováním vyvrácena. Jestliže v této souvislosti poukázal na důkazní podklad věci, tvořený převážně důkazy nepřímé povahy, které netvoří ucelený řetězec, svědčící o jeho vině, pak se takto vyjádřené přesvědčení byť neformálně, nicméně evidentně vztahuje k námitce splněných předpokladů pro aplikaci procesní zásady „in dubio pro reo“.
Jeho skutkové výtky však nemohou odpovídat věcnému naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., založeného na námitce nesprávného právního posouzení skutku, a to ani za stavu, že argumentuje extrémním nesouladem učiněných skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování. Takovou námitku, zakládající judikovaný důvod výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení, totiž neodůvodnil tak, že zásadní skutková zjištění (o která se výrok o jeho vině opírá) zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Pro úplnost je tak mimo rámec podaného vyjádření zapotřebí dále uvést, že v posuzovaném případě nebylo možno na podkladě dostupného spisového materiálu dospět k takovému názoru, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, neboť je nalézací soud i přes poměrnou stručnost svých hodnotících úvah vyhodnotil stále ještě za splnění předepsaných podmínek §125 odst. 1 tr. ř. a učinil zcela správná skutková zjištění takové povahy, že závěry přezkumné činnosti odvolacího soudu již nemusely být spojeny s objektivní potřebou jejich přehodnocení. Odvolací soud tak v uvedeném směru mohl plně odkázat na příslušné hodnotící pasáže z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy v posuzovaném směru ve vztahu k této části výroku o vině vycházely z nezpochybněné vypovídací hodnoty důkazů nepřímé povahy, které však v opozici s názorem dovolatele tvořily ucelený důkazní řetězec. Jejich prostřednictvím totiž bylo zjištěno, že k neoprávněným zásahům do elektroinstalace s docílením neměřeného odběru elektrické energie došlo na odběrných místech v obou jím vlastněných nemovitostech, přičemž právě z této pozice měl k předmětným elektrozařízením přístup výlučně on sám, který tyto nemovitosti užíval a pokud jednu z nich postupně pronajímal nájemcům, pak tito na rozdíl od něho nebyli nikterak motivováni ke snížení spotřeby el. energie za stavu, že mu z jejich strany byly hrazeny toliko paušální platby bez požadavku na jejich vyúčtování. Pokud soudy na podkladě těchto zjištění dovodily, že takto účelově motivované zásahy do elektroinstalace na předmětných odběrných místech provedl právě obviněný (nota bene disponující výučním listem v oboru elektro), popř. jiná osoba s jeho vědomím, pak takovému hodnotícímu závěru nelze vytýkat nepřesvědčivost a nelogičnost, a to zvláště za stavu, že provedenými důkazy bylo současně vyloučeno, že se takového jednání mohla dopustit jiná osoba nezávisle na vědomí obviněného. Jeho minimální srozumění se způsobením škodlivého následku na straně poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., pak vyplývá právě z prve uvedeného skutkového závěru o jeho pachatelství a konkrétního způsobu jeho naplnění. Přitom úvahy, jakými se soudy obou stupňů na podkladě tam konkretizovaných výsledků provedeného dokazování řídily (v podrobnostech na str. 8 zdola až 9 shora rozsudku soudu prvního stupně, str. 7 zdola usnesení odvolacího soudu) rozhodně nelze spatřovat za méně přesvědčivé než ty, které by vyplývaly z důkazů přímých (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Za výše popsaného stavu věci tak nelze soudům s úspěchem vytýkat, že by při hodnocení výsledků provedeného dokazování, vztahujícím se k míře průkaznosti dovolatelova jednání, porušily (jím sice nevyslovenou nicméně uvažovanou) zásadu „in dubio pro reo“. Určující tedy v namítaném směru je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejích skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
Činil-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozoval vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného, resp. i jiných dovolacích důvodů o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Možno též připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. V návaznosti na to lze stručně poznamenat, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům (vyjádřeným v tzv. skutkových větách rozsudku soudu prvního stupně), o nichž neměly žádné pochybnosti. Nad to, jak bylo již shora uvedeno, jejich hodnotící závěry nevybočily z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. – jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dovolateli tak nelze přisvědčit v názoru, že soud prvního stupně v daném případě bez dalšího konstatoval jeho vinu, aniž by v této souvislosti prokázal a odůvodnil, kdo provedl zásah do rozvodných skříní a elektroinstalace a aniž by vyvrátil jeho obhajobu, že on to nebyl. V této souvislosti nemůže obstát ani závěr o pasivním postoji odvolacího soudu v rámci jeho přezkumného postupu s tím, že takovou argumentaci soudu prvního stupně pouze převzal a zakomponoval ji do odůvodnění svého rozhodnutí.
Za zdánlivě kvalifikovaný způsob uplatněné dovolací argumentace pak lze považovat tu její část, která se vztahuje ke způsobu právního posouzení dovolatelova jednání pod bodem 2) výroku o vině, kterého se dopustil podle své interpretace tím, že na podkladě svého dispozičního práva k účtu své bývalé manželky převedl tam uloženou částku 50.000 Kč na svůj bankovní účet. Nesprávnost přisouzeného výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku pak dovolatel podle jím použitých argumentů spatřuje v byť nevysloveném, nicméně zřetelném zpochybnění, naplnění kvalifikačního znaku „věc cizí“. Přitom za nesporné považuje skutečnost, že ohledně předmětného účtu nedošlo ve lhůtě tří let od právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství k vypořádání společného jmění manželů, čímž nastala zákonná fikce vypořádání. V této souvislosti pak má za to, že soudy pochybily při interpretaci této zákonné fikce vypořádání SJM, zejména pak, že nesprávně zařadily bankovní účet, finanční prostředky na něm a právo na výplatu prostředků mezi věci movité. Při uplatnění takové hmotněprávní námitky, navíc podložené výtkou nesprávnosti výkladu civilního hmotněprávního ustanovení, však dovolatel přehlédl, že byl pod bodem 2) výroku o vině uznán vinným odcizením částky 50.000 Kč, jakožto věci movité z bankovního účtu své bývalé manželky. Jeho jednání tedy nespočívalo v neoprávněné dispozici s majetkovým právem na výplatu finančních prostředků z bankovního účtu poškozené, popř. v uplatnění jeho domnělé pohledávky za ní, ale jím poukazovaný způsob výkonu takto tvrzeného oprávnění na výplatu finančních prostředků na účtu poškozené se stal toliko prostředkem k tomu, aby se jich zmocnil a tím si je přisvojil. Platí tak zákonná domněnka vypořádání společného jmění manželů podle věty prvé §150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., podle níž nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. Byly-li splněny tyto její zákonné podmínky, pak je současně vyloučeno použití podpůrného pravidla věty druhé uvedeného ustanovení, které se vztahuje na ostatní movité a nemovité věci s přiměřeným použitím ostatních majetkových práv, pohledávek a závazků, vzniklých za trvání manželství. Nastalá fikce výlučného vlastnictví finančních prostředků na bankovním účtu poškozené pak nenechává na pochybách o nesprávnosti právního závěru, že se tyto v době činu nacházely v podílovém spoluvlastnictví obou bývalých manželů. Naopak se řídily právním režimem výlučného vlastnictví bývalé dovolatelovy manželky, v daném případě poškozené E. V. Navíc je namístě v této souvislosti poznamenat, že i v (teoretickém) případě dovolatelova rovnocenného spoluvlastnického vztahu k peněžním prostředkům na bankovním účtu poškozené s nimi nebyl oprávněn nakládat, neboť se nenacházel v postavení jejich výlučného vlastníka a měly tak vůči němu i nadále povahu věcí cizích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 830/2002).
Lze tedy plně akceptovat ten hodnotící závěr soudů, že finanční prostředky na účtu dovolatelovy bývalé manželky byly vůči němu věcí cizí a že si takového stavu věci byl s odstupem 9 let od ukončení jejich manželství rozvodem právě s ohledem na nastalou fikci vypořádání jejich SJM dobře vědom, a to zvláště za stavu, že šlo o finanční prostředky nikoli na jejím osobním kontu, ale na bankovním účtu, který byl veden v souvislosti s výkonem její podnikatelské činnosti. Nelze tak přisvědčit důvodnosti dovolatelovy námitky, že jednal v dobré víře, že je oprávněn nakládat s finančními prostředky na předmětném účtu, že disponuje pohledávkou minimálně v uvedené výši a že takovým způsobem jedná s povědomím, že peníze na účtu jsou částečně jeho.
Podstatným však na uvedeném argumentačním podkladě zůstává, že jeho námitky o tom, že napadená soudní rozhodnutí spočívají na „nesprávném právním posouzení“ a „na nesprávné hmotněprávní aplikaci trestněprávních předpisů“, nebyly podloženy takovou argumentací, která by byla uplatněna při respektu ke skutkovému stavu věci nebo za splnění judikovaných podmínek jeho výjimečného přezkumu v rámci řízení o dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného J. V. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., kdy současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Valná část dovolacích námitek směřuje do otázky skutkových zjištění, u skutku pod bodem 1) dokonce výlučně, kdy zde je skutečně namítán onen tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nicméně v dané věci platí, že nelze dospět k závěru, že by takovýto extrémní rozpor s výsledky provedeného dokazování a skutkovými závěry nižších soudů existoval, byť je možno přisvědčit, že hodnotící úvahy soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího, jsou stručné, nicméně ještě odpovídající hlediskům §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud pak tím, že poukázal na úplnost a správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se takto ztotožnil, postupoval též v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, kdy takovýto postup je přípustný. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V případě jednání pod bodem 1) je možno uzavřít, že se v případě prokázání viny obviněného jedná o existující řetězec nepřímých důkazů, kdy bylo dovozeno, že účelově motivované zásahy do elektroinstalace na obou odměrných místech byly provedeny právě a jedině obviněným, případně jinou osobou s jeho vědomím, kdy bylo provedenými důkazy vyloučeno, že by se takového jednání mohla dopustit jiná osoba nezávisle na vědomí obviněného. V tomto směru je možno odkázat na hodnotící závěry na str. 8 in fine a 9 rozsudku soudu prvního stupně, případně str. 7 in fine usnesení soudu druhého stupně. Současně byla příslušným znaleckým posudkem zjištěna správně škoda na neoprávněně odebrané elektřině, jež je svou právní povahou věcí ve smyslu §134 tr. zákoníku. Takovéto závěry byly učiněny zcela v souladu s hodnotícími úvahami §2 odst. 6 tr. ř., kdy současně rozsah provedeného dokazování odpovídá hlediskům v §2 odst. 5 tr. ř., kdy úvahy o tom, že zásahy by měly být způsobeny pracovníky oddělení NTZ ČEZ, byly právem označeny za absurdní. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem
V případě jednání pod bodem 2), takto krádež částky 50.000 Kč z peněžního účtu bývalé manželky platí, že námitky zde skutečně směřují do hmotněprávního posouzení a to z hlediska ustanovení civilního hmotněprávního ustanovení §150 odst. 4 tehdy účinného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., a to ve vztahu k podřazení prostředků na účtu bývalé manželky jako věci. Obviněný zde v souladu s již uskutečněnou obhajobou vytváří konstrukci, že v případě zániku společného jmění manželů po uplynutí tří let po rozvodu platí, že bankovní účet není podle obviněného věcí movitou a byl nesprávně zařazen tímto způsobem pod věc patřící výlučně do vlastnictví jeho bývalé manželky. Nicméně i v této otázce dal jak soud prvního stupně, tak soud odvolací jednoznačně najevo, z čeho dovozují otázku výlučného vlastnictví finančních prostředků na bankovním účtu poškozené, kdy obviněný k těmto prostředkům žádné dispoziční právo neměl, resp. sice disponoval právem k výběru z účtu, nemohl se však domnívat, že by se jednalo o prostředky jeho s ohledem na velmi dlouhou dobu, která uplynula od doby po rozvodu – jedná se o dobu devíti let, od které plynula doba tří let po rozvodu z hlediska vzniku fikce vypořádání zaniklého společného jmění manželů, jež tak uplynula před šesti lety před spácháním skutku. Současně platí, že peníze na účtu jsou věcí, nikoli majetkovým právem či pohledávkou, jež by přešly do podílového spoluvlastnictví. Řídily se tak právním režimem výlučného vlastnictví bývalé manželky E. V. Závěr, že se jednalo o finanční prostředky na účtu bývalé manželky, jež byly svou povahou ve vztahu k obviněnému jako věci cizí, tak zcela odpovídá provedeným důkazům a aplikaci příslušného citovaného ustanovení §150 odst. 4 tehdy účinného občanského zákoníku. Nebyla tak rozhodně dána deklarovaná dobrá víra obviněného o jeho oprávněnosti nakládat s finančními prostředky na citovaném, dokonce podnikatelském účtu bývalé manželky, kdy jeho dispozice zde směřovala k přisvojení si těchto prostředků.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitky obviněného neopodstatněnými.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. V. odmítl . Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejné zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal