ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.197.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 197/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. D. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. 3 To 81/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 83/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 1 T 83/2016, byl obviněný M. D. uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. 3 To 81/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 7. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když výsledná skutková zjištění neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Obviněný namítl, že krajský soud v rozporu se zásadou vyšetřovací vyšel pro účely svého rozhodnutí z toho, že obviněný neprokázal své tvrzení, že vrátil vozidlo svému nadřízenému P. Okresní soud pak jeho vinu založil na tom, že pracovníci úřadu neviděli, jak vracel předmětné vozidlo svému nadřízenému. K tomu obviněný namítl, že zaměstnanci úřadu nebyli povinni uvedené sledovat. Ve skutečnosti nechal klíče od vozidla na stole v kanceláři P. se vzkazem, že na sjetých pneumatikách jezdit nebude. To odpovídalo situaci i dosavadním neformálním vztahům s nadřízeným. Obviněný soudům dále vytknul, že výpověď P. nehodnotily pečlivě a nepoměřovaly jí s ostatními důkazy. Poukázal na to, že P. měl zájem na „ztrátě“ vozidla, jelikož byl již v té době předlužen a dlužil leasingové splátky na vozidlo za několik měsíců. P. přitom v průběhu trestního řízení měnil svou výpověď, avšak soudy se s tím nijak nevypořádaly. Ostatně ztrátu vozidla začal P. řešit až s dvouměsíčním odstupem od okamžiku, kdy vozidlo bylo viděno naposledy. Důvodné pochybnosti o smyšlenosti trestního oznámení jsou podle obviněného podporovány i nestandardností, neprofesionalitou a nečestností jednání P., který před příchodem insolvenčního správce vyklízel kanceláře a stěhoval nábytek a rovněž nechal osobě bez vztahu k exekutorskému úřadu sdělovat informace o nemovitostech dlužníků a dražbách. Obviněný poukázal i na to, že jej nadřízený P. vyplatil tzv. načerno, když přiznával mzdu pouze 10.000 Kč. Dispozice s vozidlem po tvrzeném předání klíčů nebyla obviněnému v řízení prokázána, když maska chladiče nalezená v jeho garáži, údajně dokazující, že vozidlo měl rozprodat na náhradní díly, pochází z jiného vozidla Audi.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2017, č. j. 3 To 81/2017-651, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 12. 2016, č. j. 1 T 83/2016-537, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k novému projednání.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Stání zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že obviněným užitou dovolací argumentaci nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Skutkové závěry soudů nepovažuje státní zástupce za extrémně vadné, neboť v konečném důsledku mají oporu v provedených důkazech, a to nejen ve výpovědi svědka P., nýbrž i ve výpovědích N. a dalších bývalých kolegů obviněného, kteréžto výpovědi s usvědčujícím svědectvím P. plně korespondují. Tomuto svědectví však odpovídají i provedené důkazy listinné, zatímco verze obviněného, že předmětné vozidlo vrátil, je osamocená a navíc s ohledem na okolnosti údajného vrácení vozu uváděné obviněným působí dosti nevěrohodně. Pokud obviněný namítá, že krajský soud spojil jeho trestní odpovědnost s názorem, že obviněný neprokázal své tvrzení o navrácení předmětného vozidla, pak se podle státního zástupce jedná o zjevnou dezinterpretaci stanoviska krajského soudu. Z usnesení krajského soudu nic takového nevyplývá, naopak krajský soud vyšel ze zjištění, že vina byla prokázána na podkladě provedených důkazů bez důvodných pochybností. Bezpředmětná je rovněž výtka, že okresní soud nesprávně vycházel z výpovědí svědků, bývalých kolegů obviněného, když tito svědci neměli povinnost vrácení předmětného vozidla sledovat.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání obviněného odmítl.
Obviněný M. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09).
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Karviné netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Prostřednictvím námitek skutkových napadal právní posouzení skutků, snažil se jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Tyto dovolací námitky se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu toliko zdůrazňuje, že svědecká výpověď zaměstnavatele obviněného P. byla objektivizována nezpochybnitelným zjištěním o době uložení pokuty dopravní policií a svědectvím o fotodokumentaci předmětného vozidla v místě bydliště obviněného, výskytem vozidla tamtéž ještě v prosinci 2014, tedy v době, kdy podle tvrzení dovolatele již vozidlo neměl, dlouho předtím údajně odevzdal klíče od něho zaměstnavateli.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu