ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.21.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 21/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 6 To 199/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 29/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 34 T 29/2016, byl obviněný J. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
jako znalec z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací neurochirurgie, vypracoval ve věci návrhu na obnovu řízení vedeného u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 14/2011, lékařskou část znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Univerzity Karlovy, Fakulty tělesné výchovy a sportu, Katedry anatomie a biomechaniky vedeného pod č. 1/2013 ze dne 3. 6. 2013, kterou dne 15. 5. 2014 po řádném poučení o následcích vědomě nepravdivého znaleckého posudku v rámci svého výslechu jako znalec prezentoval v rámci veřejného zasedání konaného u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, na ulici Dlouhé Díly 351, přičemž jeho tvrzení byla v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudem, kdy mimo jiné uvedl, že oděrky v oblasti zad u poškozeného P. H., jejichž proporce a lokalizaci ve znaleckém posudku zakreslil oproti jejich skutečnému stavu zjištěném v pitevním protokolu nesprávně takovým způsobem, že budily dojem dominance oděrky v krajině levé lopatky, jsou časově starší než v oblasti pánve, kolene pravé dolní končetiny a pravé ruky a jejich směr označil zleva shora dolů, ke zlomenině v oblasti lebky poškozeného pak uvedl, že toto poranění poškozený utrpěl pádem hlavou na malý předmět, neboť lomné linie byly lokalizovány na vnitřní části lebky, především však učinil kategorický závěr, že ke smrtelnému poranění jater poškozeného P. H. došlo jiným mechanismem a v jiném čase než nárazem vozidla řízeným odsouzeným J. J., když konkrétně uvedl, že toto zranění bylo způsobeno tangenciálním nárazem zleva doprava do oblasti lumbální nebo oblasti břicha při mnohem vyšší rychlosti než 10 km/h a došlo k němu dle vývoje hojícího procesu minimálně 5–6 hodin před úmrtím poškozeného, nikoli však 3 hodiny, přičemž připustil, že k poranění jater mohlo dojít až 14 dnů před úmrtím poškozeného s tím, že poškozený mohl se zraněním jater žít běžným životem, pohybovat se po městě, mohl být v hospodě atd., tedy jako znalec v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi vědomě uváděl nepravdu o okolnostech vzniku smrtelného zranění poškozeného P. H.
Za to byl podle §346 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvacetičtyř měsíců. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu znalecké činnosti v oboru zdravotnictví odvětví chirurgie na dobu 36 měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl (již podruhé) ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 6 To 199/2017, tak, že se podle §256 tr. ř. zamítá.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Zdůraznil, že šlo v daném případě o druhý rozsudek v téže věci, když rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 na naprosto stejném skutkovém základě byl obžaloby zproštěn. V tomto původním rozsudku soud dospěl k závěru, že skutek se stal. To ostatně obviněný nikdy nepopíral, jeho závěry se skutečně liší od závěrů předchozích znalců. Tuto odlišnost soud již tehdy hodnotí jako závěry nesprávné, nicméně i tak soud (míněno první rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 11. 2016, č. j. 34 T 29/2016-524, pozn. Nejvyššího soudu) dospívá k závěru, který v odůvodnění vyjádřil následovně:
„Avšak otázkou zůstává, zda tyto nesprávné znalecké závěry jsou úmyslně nepravdivé či zkreslené, tj. zda obžalovaný J. H. jako znalec u soudu vědomě lhal, tedy na základě svého zkoumání a po vyhodnocení všech zjištěných poznatků se svými odbornými znalostmi a zkušenostmi věděl, že jím prezentované závěry jsou nepravdivé či hrubě zkreslené, tedy zda byla naplněna i subjektivní stránka přečinu podle §346 odst. 2 trestního zákoníku. Samotná odlišnost jeho závěru, i když jde (možno říci) o diametrální rozdíly než jaké byly závěry předchozího znaleckého posudku či závěry posudku znaleckého ústavu, který v tomto trestním řízení revidoval závěry posudku obžalovaného, ještě nesvědčí o tom, že si musel být vědom toho, že prezentuje nepravdivé znalecké závěry. On je přesvědčen, alespoň takto obžalovaný vystupoval u soudu, že jeho závěry jsou správné a že výsledky jeho znaleckého zkoumání (a jeho kolegů) ho opravňují k těmto tvrzením. Toto jeho přesvědčení nebylo ničím dalším, ani tímto trestním stíháním, nijak podlomeno.“ A dále: „ Pokud se blíže podíváme na ty části jeho posudku, které jsou mu v obžalobě kladeny konkrétně za vinu, tak po provedeném dokazování a vyhodnocení důkazů vyplynulo, že ten tvrzený příkrý rozpor, není až takový, jak uvedeno v obžalobě.“ Soud pak hodnotí jednotlivé rozpory mezi posudky a uzavírá: „Za této situace, kdy absentuje naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu vyžadované u tohoto přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2, písm. a) trestního zákoníku, resp. se ho nepodařilo spolehlivě prokázat, toto jednání nelze nazvat trestným činem, a proto soud obžalovaného J. H. podle §226 písm. b) trestního řádu podané obžaloby v této trestní věci zprostil .“
Na základě odvolání státního zástupce odvolací soud pod sp. zn. 6 To 21/2017 napadený rozsudek v neveřejném zasedání zrušil. Výtky se týkaly výhradně způsobu hodnocení důkazů, kdy nakonec odvolací soud uzavřel: „ S ohledem na vysokou odbornost obžalovaného nelze jeho znalecké závěry hodnotit jako neznalost, ale jako záměrné zkreslení, jež mělo za cíl prokázat, že ke smrtelnému zranění poškozeného v trestním řízení odsouzeného J. J. došlo za jiných okolností a jinde než bylo prokázáno.“
S ohledem na tento apodiktický závěr nebylo lze očekávat, že by snad nalézací soud v sobě našel tolik odvahy, aby se vzepřel jasnému pokynu, jak má hodnotit důkazy a obviněného odsoudil. Odvolání proti odsuzujícímu rozsudku vytýkalo nalézacímu soudu, že na stejném skutkovém základě dospěl ohledně subjektivní stránky ke stejným skutkovým závěrům a že odmítl provést dodatečné důkazy, tedy především CD s histologickým nálezem z nemocnice z Uherského Hradiště, kde H. nalezl stopy hojení, o což opíral svůj závěr o stáří poranění, a dále odbornou literaturu z ciziny, která shledávala obdobné závěry při poškození jater, k nimž dospěl on sám. V samotném odvolání obhajoba otevřeně uvedla, že neočekává, že by snad odvolací soud změnil svůj názor na to, že novým znaleckým posudkem nelze zpochybnit závěr o vině odsouzeného J. J., neboť soudem jednou nalezené skutkové závěry jsou neměnnou a nezpochybnitelnou pravdou. Tato okolnost stojí v pozadí celého případu, jakkoli se k ní zejména Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, nezná. Odvolací soud skutečně odvolání zamítl s tím, že v jeho případě nešlo o pokyn nižšímu soudu, jak má hodnotit důkazy, nýbrž o důvod, upravený v §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. V zásadě jde o odlišnou interpretaci nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2726/14:
V situaci, kdy byly prvostupňovým soudem v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu. Je nedostatečné, pokud má odvolací soud na dílčí skutkové otázky (typicky pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor a při vlastním posouzení skutkového stavu dospěje k závěru o vině obžalovaného. Zasáhnout může pouze tehdy, když závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost obstát. Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení.
Právě to se ovšem v posuzovaném případě stalo. Nalézací soud v původním rozsudku dospěl k pochybnostem o naplnění subjektivní stránky obviněného, když jinak odlišnost závěrů znaků byla nabíledni. Přitom soud nezkoumal celkové závěry znaleckého ústavu – Fakulty tělesné výchovy a sportu UK, kde nález obviněného byl jen dílčím podkladem pro celkový závěr o nesprávnosti závěrů v případě J. J. V řízení ve vztahu k posuzovanému skutku proti sobě stály dvě skupiny vzájemně si protiřečících znaleckých posudků. Soud přitom nehodnotil úplnost a pravdivost znalecký posudků ve vztahu ke skutku, jehož se týkaly, tedy k jednání J. J. Zde vyšel mlčky z premisy, že o předběžné otázce, tj. pravdivosti jedné skupiny důkazy bylo fakticky rozhodnuto. To je ovšem jeden z mnoha logických úskoků, jichž se krajský soud dopustil.
Řízení proti H. se vedlo o souladu vědomí obviněného o úplnosti podkladů, správnosti použitých metod a dostatku srovnávacího materiálu, jehož k posouzení podkladů použil. Žádná vázanost předchozím rozhodnutím, tím méně hodnocením soudů, zde dána není, kdy citoval nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 49/06:
Za situace, kdy vrchní soud poté, co dospěl k závěru, že rozsah dokazování je úplný, opakovaně krajskému soudu ve „zrušujících“ usneseních vytýkal jeho způsob hodnocení důkazů, a to zejména ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru kriminalistiky – expertíza ručního písma, (-) upřednostňoval svůj způsob hodnocení závěrů tohoto posudku, (-) v podstatě si vytvořil závěry o skutkovém stavu věci, které opakovaně krajskému soudu vnucoval, (-) nejednal tak v souladu se zásadami spravedlivého procesu a došlo tak k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, a naopak privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného.
Krajský a po něm okresní soud dovozuje subjektivní stránku z okolnosti, že obviněný vzhledem ke své odbornosti a vědecké erudici musel vědět, že jeho závěry nejsou správné. Důkazy, o které opíral své přesvědčení, především původní histologie z Uherského Hradiště a řada odborných článků, provedeny nebyly. Takový závěr je však natolik vágní, že je nutno pokládat jej za svévoli, kdy poukázal na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 367/2002.
Nelze-li z popisu skutku ani odůvodnění rozsudku dovodit, na základě jakých skutečností dospěl soud k závěru, že obviněný ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. uvedl nepravdu o okolnosti, která měla mít podstatný význam pro rozhodnutí, pak nelze právní posouzení takového skutku podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zák. považovat za správné.
Závěry znaleckého posudku nejsou samy o sobě pravdou nebo nepravdou. Jde o jeden z důkazních prostředků, které soud hodnotí samostatně. Okolnost, že závěry obviněného se lišily od závěrů dříve aprobovaných soudem, přece neznamená, že k takovým závěrům dospěl vědomě nesprávně. Krajský soud používá nedovoleného argumentačního úskoku: Nehodnotí podklady, z nichž obviněný vycházel, ani metody, s jejichž pomocí ke svým závěrům dospěl. On hodnotí, jak výše uvedeno, jeho osobu jako odborně zdatnou. Z toho ovšem nelze vyvozovat závěr o vině. Citoval usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 761/2014:
Existují-li v konkrétní věci pochybnosti o míře a formě zavinění, je třeba postupovat ve prospěch pachatele. Subjektivní stránku příslušného trestného činu nelze pouze předpokládat nebo ji dovozovat ze škodlivého následku (resp. účinku).
Ostatně ani samu odbornost obviněného soud nijak nedokazoval. Spokojil se s tím, že obviněný dosáhl řady akademických titulů a je autorem řady odborných publikací. Místo toho, aby bedlivě vážil, zda obviněný by chtěl ničit své odborné renomé nepravdivým posudkem, podsunul mu bez řádných důkaz úmysl právě takto si počínat. Ani revizní znalecké posudky nevycházely ze stejných podkladů, které měl k dispozici obviněný. Za této situace zůstalo dokazování na úrovni „tvrzení proti tvrzení“. K tomu citoval nález III. ÚS 532/01:
K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 a §134 odst. 2 tr. řádu).
Uvedená ustanovení §125 a §134 odst. 2 tr. řádu nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.
Je tedy zřejmé, že závěr o existenci přímého, popřípadě nepřímého úmyslu obviněného ve vztahu ke skutečnostem jeho znaleckého posudku (resp. dílčích závěrů posudku ústavu), který je závěrem hmotněprávním, nebyl v celém řízení dostatečně prokázán. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 6 To 199/2017, zrušil také rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 34 T 29/2016, a dále postupoval podle §265l tr. ř.
K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání. Z judikatury dovolacího soudu totiž vyplývá, že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012). To je právě i tento případ. Konkrétně obviněný po stručné rekapitulaci vývoje jeho trestní věci namítá, že ze strany krajského soudu došlo v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí k závažnému procesnímu pochybení odporujícímu ustálené judikatuře včetně judikatury Ústavního soudu označené obviněným, a které zakládá porušení ústavně zaručených práv a svobod obviněného. Toto pochybení pak podle názoru obviněného tkví v podstatě v tom, že krajský soud v pozici odvolací instance udělil okresnímu soudu závazné pokyny k tomu, jak má hodnotit provedené důkazy, což je ovšem nepřípustné. Dále obviněný namítá, že v jeho jednání absentuje subjektivní stránka předmětného přečinu. Závěr soudů o existenci úmyslu na straně obviněného tak nemůže obstát.
Ve vztahu k námitce vadného, nepřípustného procesního postupu krajského soudu odkazuje na str. 3–4 usnesení krajského soudu, kde krajský soud danou námitku přesvědčivým způsobem vyvrací, kdy uvádí, že z jeho strany nešlo o vydání závazného pokynu k hodnocení důkazů, nýbrž o závazný názor týkající se otázky zavinění na straně obviněného. Jak uvádí sám krajský soud, okresní soud „nezavázal k jinému hodnocení důkazů, ale toliko vyslovil právní názor na dostatečně zjištěný skutkový stav“. S tím se stání zástupce ztotožňuje, přičemž pouze doplnil, že obviněný ve své argumentaci poněkud směšuje otázku hodnocení důkazů a vyvození skutkových zjištění s otázkou právní kvalifikace učiněných skutkových zjištění. V řešeném případě totiž nešlo o pokyn krajského soudu, kterým by bylo řečeno, jak hodnotit důkazy za účelem učinění toho či onoho skutkového zjištění, nýbrž šlo o stanovisko k tomu, jak právně hodnotit již učiněná skutková zjištění. Takový postup pak nepředstavuje žádné porušení procesních norem, tím méně zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Otázka zavinění, které se názor krajského soudu týkal, představuje otázku právní, a že jde tím pádem ve vztahu k ní o právní, nikoliv skutkové hodnocení, je v podstatě nesporné, srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 286/2017, sp. zn. 8 Tdo 1073/2014, sp. zn. 6 Tdo 1627/2016, a další.
Ve vztahu k námitce nedostatku subjektivní stránky lze odkázat zejména na str. 4–8 usnesení krajského soudu, kde se krajský soud touto otázkou v návaznosti na rozsudek okresního soudu zabývá, přičemž dospívá ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Nad rámec přiléhavých úvah krajského soudu doplnil, že neodpovídá zcela realitě, pokud obviněný v dovolání tvrdí, že jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu je shledáno jen proto, že se jeho závěry liší od závěrů aprobovaných soudem, přičemž jeho vědomí o nesprávnosti těchto závěrů je dovozeno jen z jeho vysoké odbornosti. Tak tomu není, neboť existuje řada indicií, na podkladě kterých lze závěr o úmyslu obviněného učinit. Kromě toho, že závěry obviněného, které v pozici znalce učinil, jsou v příkrém rozporu s realitou, revizním znaleckým posudkem bylo dále např. zjištěno, že obviněný ve svém postavení znalce oděrky v oblasti zad oběti zakreslil oproti jejich skutečnému stavu zjištěnému v pitevním protokolu nesprávně, a to včetně jejich směru. Pitevnímu protokolu neodpovídá ani tvrzení obviněného o tom, že není specifikována lokalizace poškození jaterní žíly. Není podklad k závěru obviněného o minimální rychlosti nárazu 50 km/h. Stáří poranění nelze dovozovat na základě pouhého popisu mikroskopického nálezu, jak činí obviněný. Odborná literatura citovaná obviněným je citována zavádějícím způsobem, některé obviněným prezentované údaje v uvedených zdrojích vůbec nejsou a jiné obviněný zamlčel. Již z těchto namátkou zmíněných okolností je zřejmé, že pochybení obviněného není projevem běžné nedbalosti. Obviněný totiž v prvé řadě zkreslil již vstupní údaje pro své znalecké zkoumání (např. rozpor s pitevním protokolem), v návaznosti na to použil k formulaci svých závěrů neadekvátní metody (např. odvození stáří poranění z pouhého mikroskopického nálezu), a některé své závěry činil bez existence jakéhokoliv skutkového podkladu (např. o rychlosti střetu), podrobně viz revizní znalecký posudek. Pokud znalec k formulaci svých závěrů zkreslí vstupní údaje, současně aplikuje k dosažení závěrů neadekvátní metody, a navíc některé odborné závěry formuluje při absenci jakéhokoliv skutkového podkladu takovýchto závěrů, to vše doprovodí nepřesnými či dokonce smyšlenými odkazy na odbornou literaturu, pak je podle názoru státního zástupce přítomno minimálně srozumění, že takto formulované závěry mohou být hrubě zkreslené, ne-li přímo nepravdivé. Zkreslení vstupních údajů, užití neadekvátních metod zkoumání, závěry nemající podklad v realitě, deformace závěrů odborné literatury atd., to vše svědčí o zlém úmyslu obviněného (podle názoru státního zástupce dokonce přímém), přičemž to zároveň vylučuje, že by se jednalo o pouhé přehlédnutí či odlišný odborný názor obviněného (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1372/2012). Z hlediska samotných závěrů obviněného jako znalce, je třeba též zdůraznit fakt, že podle revizního znaleckého posudku byly tyto závěry a stanoviska naprosto neakceptovatelné (podrobně viz revizní posudek), což je další z mnoha indicií svědčících o vině obviněného. Platí totiž, že pokud se odborné závěry znalce liší v míře, která není běžně odůvodnitelná rozdílností pohledu znalce (coby určitého subjektivního prvku, který se nutně projevuje i při zpracování znaleckého posudku), nasvědčuje to rovněž jeho zlému úmyslu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1604/2015).
Závěrem tak uzavřel, že k namítanému procesnímu pochybení na straně krajského soudu tedy nedošlo, neabsentuje ani naplnění subjektivní stránky přečinu. Navrhuje tedy dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř., §265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod použitý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod .
Pod zákonný dovolací důvod nejsou podřaditelné námitky procesního charakteru týkající se údajného donucování k hodnocení ze strany soudu druhého stupně vůči prvostupňovému soudu. Zde došlo k situaci, kdy prvotní zprošťující rozsudek byl k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně, který při nezměněném skutkovém stavu rozhodl odsuzujícím výrokem. Odvolací soud se k tomuto jasně vyjádřil, kdy jiný postup, než jím zvolený, po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, ani nepřicházel v úvahu [§259 odst. 5 písm. a) tr. ř.]. Současně pak platí, že nebyl soud prvního stupně zavazován k hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, pokyny se týkaly výlučně otázky hmotněprávního posouzení ve smyslu úmyslu obviněného.
V posuzované věci vycházely soudy obou stupňů ze skutkového zjištění, jež je vyjádřeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (tzv. skutková věta), že obviněný (dovolatel) vypovídal v hlavním líčení konaném dne 15. 5. 2014 ve věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 14/2011 (odsouzený J. J.), po řádném poučení znalce o trestních následcích podání vědomě nepravdivého znaleckého posudku, jako znalec v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací neurochirurgie, nepravdivě. Dovolatel tedy primárně zpochybňuje soudy zjištěný skutkový stav věci. Podle judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94), kterou Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje, je – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces – nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudům uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Byť to dovolatel výslovně neuvádí, je z obsahu dovolání zřejmé, že na takový flagrantní rozpor poukazuje, když v projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Námitky stran nedostatku úmyslného zavinění jsou v obecné rovině způsobilé pod prezentovaný dovolací důvod, kdy při nedostatku úmyslného zavinění by se jednalo o nesprávné hmotněprávní posouzení.
Pokud soudy na základě výsledků dokazování zjistily a řádně odůvodnily (viz zejména str. 7 a 8 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6–8 napadeného usnesení odvolacího soudu), že obviněný (dovolatel) jako znalec před soudem uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí a učinil tak úmyslně, pak jejich závěru, že svým jednáním naplnil po objektivní i subjektivní stránce znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (tedy v oné aktivní formě), nelze nic vytknout.
Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, „kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a) uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky“. Zde jde o variantu spáchanou znalcem před soudem uvedením nepravdy o okolnosti, mající podstatný význam pro rozhodnutí soudu. Onen podstatný význam pro rozhodnutí soudu není zpochybňován, byť je zjevné, že je evidentně dán.
Není též důvodnou námitka, že posudky samy o sobě nejsou pravdou či nepravdou, ale pouze jedním z důkazů, kdy slepé přejímání jejich závěrů je v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. To platí pouze v řízení, kde je znalecký posudek důkazem bez dalšího (v této věci se jednalo o řízení o povolení obnovy řízení), nikoli v tomto řízení ukončeném dovoláním napadeným rozhodnutím, kde znalecký posudek, resp. vyjádření obviněného jako znalce, jsou objektivní stránkou trestného činu podle §345 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Právě nepravdivost tvrzení obviněného jako znalce před soudem je podstatou jeho trestního stíhání a není v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., pokud je zjištěna revizním znaleckým posudkem ústavu.
K nedostatku subjektivní stránky vzhledem k nezjišťované odbornosti je možno uzavřít, že dovolatel v pozici znalce k dotazům soudu v rámci veřejného zasedání při rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení byl ke své odbornosti opakovaně tázán, a jednoznačně ji deklaroval, s tím, že byl zaměstnán na pracovišti zabývajícím se transplantací jater, tudíž mu je tato problematika známa. Pokud jde o jeho znalecký deník, tak se posudek nachází na č. 22 znaleckého deníku. Uvedl, že má dva doktoráty a to jeden z biomechaniky a jeden z chirurgie, které mu umožňují podat posudek v této věci. Jak však výstižně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství „Zkreslení vstupních údajů, užití neadekvátních metod zkoumání, závěry nemající podklad v realitě, deformace závěrů odborné literatury atd., to vše svědčí o zlém úmyslu obviněného …, přičemž to zároveň vylučuje, že by se jednalo o pouhé přehlédnutí či odlišný odborný názor obviněného“.
Obviněný se objektivně vyjádřil způsobem popsaným ve výrokové větě, kdy nejzávažnější skutečností je ono tvrzení obviněného k otázce vzniku zranění jater dříve, v důsledku kapsule (pouzdra) a vlivu unikající krve na organismus poškozeného a významu alkoholémie jako tlumiče bolesti s jednoznačným závěrem, že ke zranění došlo o několik hodin dříve (připustil i dny), v řádu více jak 6 hodin, kdy na játrech shledal stopy po hojení (pavimentace).
To vše je zcela v rozporu s ostatními posudky, kdy jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., což vyplývá i z teorie trestního práva u této skutkové podstaty (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha. Leges, 2016, str. 857), si soudy vyřešily i fakt pravomocného zamítnutí obnovy řízení. Nejde zde o žádný logický úskok, ale o povinnost soudu vycházet ze stabilizovaných skutkových zjištění. Správně bylo uzavřeno, že pokud jsou správné posudky znalců provádějících pitvu poškozeného a revizní posudek, je logicky posudek obviněného nesprávný.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jasně a konkrétně popsal, že revizní znalecký posudek opatřený znaleckým ústavem – Oddělení soudního lékařství Nemocnice České Budějovice, a. s., za účelem přezkoumání znaleckých posudků vypracovaných v původním řízení obžalovaného J. J. (tj. znalců MUDr. M. Dobiáše a MUDr. O. Císařové) včetně jejich doplňků a znaleckého posudku Univerzity Karlovy, Fakulty tělesné výchovy a sportu, Katedry anatomie a biomechaniky, a to jeho lékařské části vypracované obviněným, označil závěry lékařské části posudku vypracované obviněným jako prakticky ve všech bodech nesprávné. První část námitek se týká toho, že z objektivních údajů vyplývajících z pitevního protokolu, včetně fotodokumentace, nelze vůbec usuzovat, že oděrky nevznikly ve stejné době a že některé jsou starší a jiné čerstvější a dále že z popisu podkožních krevních výronů ani fotodokumentace v pitevním protokole nelze usuzovat na to, že by krevní výrony vznikly v časově různých obdobích, ani nelze usuzovat na pořadí jejich vzniku. Další část se vztahuje na chybnost úvahy o stáří krevního výronu v měkkých pokrývkách lebních, kdy nelze označit zlomeninu zevní části pyramidy pravé kosti skalní za centrum zlomeniny, a již vůbec nelze z toho odvozovat, že zlomenina byla způsobena předmětem o velikosti asi 1,5 x 0,5 cm. Dále pak platí, že argumentace obviněného, že zranění nemohlo být způsobeno nárazem automobilu rychlostí do 10 km/h, není správná, neboť rozsah poranění nezávisí primárně pouze na rychlosti zraňujícího předmětu. Nepravdivé je i další tvrzení obviněného, že v pitevním protokole není lokalizace poškození jaterní žíly specifikovaná, kdy usuzovat na stáří poranění z pouhého popisu mikroskopického nálezu je nezodpovědné. Z ničeho nelze usuzovat na minimální rychlost nárazu 50 km/h, ani na to, že zraňující těleso sahalo do oblasti levé lopatky. Současně nelze souhlasit s tím, že pokud by nebyl předchozí úraz, zásadním poraněním by bylo zranění hlavy a v takovém případě je pravděpodobnost přežití při adekvátní léčbě vyšší jak 80–90 %, kdy daná problematika je o mnoho složitější, kdy takové zranění hlavy by bylo i při adekvátní poskytnuté péči s vysokou pravděpodobností smrtící. Je nemožné, aby poškozený utrpěl zjištěné zranění jater před posuzovanou dopravní nehodou, kdy úvaha o tom, že se mohl poškozený pohybovat po dobu hodin s rozsáhlým zraněním jater, je již z tohoto důvodu zcela neakceptovatelná. Dále se zde vytýká i nepřesná citace odborné literatury, kdy dokonce některé obviněným prezentované údaje v uvedených zdrojích vůbec nejsou, nebo některé skutečnosti obviněný zamlčuje (srov. závěry a nálezovou část revizního posudku).
V dovolání citované věci Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 761/2014 šlo o odlišnou situaci, kdy vyvstaly pochybnosti, jakými úvahami byly soudy vedeny při zkoumání naplnění znaku úmyslu, který je nutný ke spáchání trestného činu podle §256 tr. zákona (poškozování věřitele), kdy byl konstatován u obviněného nepřímý úmysl, avšak odvolací soud se blíže nevyjádřil ke všem skutečnostem, které bylo nutné pro jeho právní názor o naplnění tohoto znaku činu hodnotit, a to jak u složky vědění či složky vůle. K tomuto bude rozvedeno v následujících odstavcích.
K dalšímu v dovolání citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 367/2002 je možno uzavřít, že zde byla situace taková, že zjištěný skutek byl ve výroku popsán tak, že žádné konkrétní zjištění nenaplňovalo zákonný znak „uvedení nepravdy“ a nešlo tudíž z popisu skutku ani odůvodnění rozsudku soud prvního stupně dovodit na základě jakých důkazů dospěl soud k tomuto jednoznačnému závěru, kdy se nevyjadřuje na základě jaké skutečnosti bylo prokázáno, že obvinění uváděli před vyšetřovatelem vědomě nepravdu. V této věci tato okolnost byla podrobně vyargumentována.
Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo , a to z okolností objektivní povahy , ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Ten se vyznačuje takovou intenzitou volní složky, kdy minimálně věděl, že jeho činnost při zpracování znaleckého posudku a následně výslech v řízení před soudem, nebyly uskutečněny na podkladě veškerých podkladů, veškerých dostupných postupů a že výsledek jeho činnosti nemůže odpovídat požadavku řádného výkonu jeho znalecké činnosti plynoucí z jeho odpovědnostního postavení znalce a pokud při této vědomosti zpracovaný znalecký posudek postoupil jeho zadavateli, byl nutně srozuměn i se vznikem následku, tedy potenciálně zvratu rozhodnutí ve věci žadatele o obnovu řízení.
V dané věci bylo zohledněno, že jako znalec způsobem shora popsaným uvedl nepravdivé údaje, kdy o tom musel vzhledem ke svému postavení znalce vědět a byl s tím srozuměn (§15 odst. 2 tr. zákoníku). Jeho vědomost, tedy intelektuální složka zavinění je dána tím, že jako soudní znalec v oboru zdravotnictví, se dvěma doktoráty v oboru chirurgie a biomechaniky, si musel být vědom toho, že jeho kategorická tvrzení nejsou reálně podložena a byl s tím srozuměn. Jestliže je argumentováno tím, že nebyla prokazována jeho odbornost, tak odhlédneme-li od faktu, že ji deklaroval, tak současně platí, že vystupoval v dané věci jako znalce z oboru zdravotnictví, a pro úmyslné zavinění není třeba, aby pachatel plnou měrou nahlédl následky svého jednání (Vážný 135/21). Jeho hrubá představa v tom směru, že uvádí neúplné a nesprávné závěry (nesprávně cituje odbornou literaturu, nesprávně zaměňuje směr zranění na zádech poškozeného, zamlčuje fakt odtržení dolní duté žíly jaterní v pitevním protokolu a dále), je tímto beze zbytku naplněna. Současně se „nevyžaduje vědomí pachatelovo, že páše něco trestného“ (Vážný 1450/24) – to k námitce, že by přece neriskoval své postavení v dané věci. Volní složka je zde prezentována tím, že uváděním nepravdivých údajů v rámci prezentace svého znaleckého posudku, sleduje cíl, a to vytvoření důkazní situace příznivé pro povolení obnovy řízení ve věci odsouzeného J. J. Jeho nepravdivá výpověď jako znalce zde nebyla účelem sama o sobě, je však dáno jeho srozumění s tím, že svým uvedením nepravdivých tvrzení v rámci celkového znaleckého posudku vytvoří důkazní situaci odlišnou od předchozí, která je vzata jako objektivně pravdivá – viz úvahy o předběžné otázce shora.
Objektivně je pak odrazem těchto zjištění to, že prakticky všechny stěžejní závěry znaleckého posudku obviněného, které však označil jako správné před soudem, byly nesprávné, kdy citace na odbornou literaturu byly překrouceny či zamlčeny. Pro své závěry nedisponoval potřebnými podklady nezbytnými pro vypracování znaleckého posudku, kdy tak nepostupoval způsobem, který je nezbytné od znalce vzhledem k významu výstupu jeho činnosti očekávat. Dané nedostatky vedly ke zpracování posudku, a jeho následnému stvrzení obviněným před soudem, kdy odborné závěry se od skutečně správných odborných závěrů neliší v míře, která je běžně odůvodnitelná rozdílností pohledu znalce, nýbrž v míře tak rozsáhlé, která odůvodňuje učinění právního závěru, že obviněný v rámci svého výslechu jako znalec uvedl nepravdivá tvrzení o okolnosti mající zásadní význam pro rozhodnutí soudu.
Protože Nejvyšší soud nepřiznal námitkám obviněného J. H. – z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – žádného opodstatnění, rozhodl o podaném dovolání tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 2. 2018
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal