ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.262.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 262/2018-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání podaném J. U. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 14 To 107/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 120/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 1 T 120/2016, byl J. U. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), jehož se dopustil tím, že
jako OSVČ pod obchodním jménem J. U., se sídlem Č., P. n. L., okres T., na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva s uznáním dluhu, jejíž součástí byla též smlouva o výpůjčce, kterou uzavřel se společností EGERLAND, a. s., dne 22. 5. 2009, fakticky disponoval souborem movitých věcí, tvořících čerpací stanici PHM v katastru obce P. n. L., místní část farma S., okres T., a dne 10. 1. 2012 v T. uzavřel kupní smlouvu o prodeji tohoto souboru movitých věcí kupujícímu P. K., ačkoli si byl vědom toho, že uvedený soubor movitých věcí není jeho vlastnictvím, tuto skutečnost kupujícímu nesdělil, vyplacenou kupní cenu ve výši 130.000 Kč bez DPH, použil pro vlastní potřebu, a tímto jednáním způsobil majiteli souboru movitých věcí, tvořících čerpací stanici PHM, společnosti EGERLAND, a. s., IČ 260 35 031, se sídlem Vyšehradská 1269/29, 120 00 Praha 2, škodu ve výši nejméně 100.000 Kč, představující hodnotu zařízení v době prodeje.
Za uvedený přečin byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, když výkon trestu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce třiceti šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou.
Naposledy bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o tom, že se poškozená společnost EGERLAND, a. s., IČO 26035031, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 1269/29, odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V předmětné věci podali obviněný a v jeho neprospěch též poškozený odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 14 To 107/2017, tak, že k odvolání poškozené zrušil výrok o náhradě škody a sám rozhodl tak, že je obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozené EGERLAND, a. s., IČ 260 35 031, se sídlem Vyšehradská 1269/29, 120 00 Praha 2, škodu ve výši 100.000 Kč. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal J. U. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný J. U. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku z následujících důvodů:
Přečin zpronevěry je trestným činem úmyslným. Úmysl obviněného však nebyl k datu, kdy měl být trestný čin spáchán, tedy k 10. 1. 2012, prokázán a soudy nebyl ani zjišťován. Pokud se soudy zabývaly otázkou úmyslu obžalovaného, vycházely z jeho jednání ve zcela jiném období, což nemůže postihnout stav jeho mysli k 10. 1. 2012.
Je pravdou, že svým dopisem ze dne 20. 12. 2010 vyzval společnost Egerland, a. s., k převzetí souboru movitých věcí čerpací stanice a současně zaslal daňový doklad na částku 1.240.000 Kč + DPH, čímž realizoval postup vyplývající z čl. VIII Smlouvy o zajišťovacím převodu práva s uznáním dluhu ze dne 18. 5. 2009. V prosinci 2010 se tedy skutečně domníval, že tímto postupem dochází k převodu souboru movitých věcí na Egerland, a. s., na straně jedné a současně k zániku jeho závazku vůči jmenované společnosti z titulu smlouvy o půjčce. Společnost Egerland, a. s., však na jeho jednání nijak nekonala, čerpací stanici si nepřevzala a ani jinak mu nedala najevo proběhnuvší (podle jeho tehdejšího názoru) peněžní, resp. majetkové, vypořádání mezi nimi. Naopak (v návaznosti na několikeré zajištění její pohledávky vůči obviněnému z titulu půjčky včetně zajišťovací blanco směnky) převedla na společnost REPO 2000, s. r. o., zajišťovací směnku vyplněnou na směnečnou sumu 1.240.000 Kč s příslušenstvím, tato společnost ji uplatnila u soudu a Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 22. 7. 2011, č. j. 53 Cm 269/2011-15, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2011, uložil obviněnému povinnost zaplatit společnosti REPO 2000, s. r. o., částku 1.240.000 Kč (tedy částku půjčenou mu společností Egerland, a. s.) s úrokem z prodlení, odměnou a náhradou nákladů řízení. Obviněný na základě tohoto postupu společnosti Egerland, a. s. (a společnosti REPO 2000, s. r. o.) nabyl přesvědčení, že jeho původní předpoklad shora uvedený je nesprávný, že trvá jeho závazek vůči společnosti Egerland, a. s. (případně na základě postoupení směnky vůči společnosti REPO 2000, s. r. o.) a logicky naproti tomu, že se neuskutečnil převod souboru movitých věcí čerpací stanice na společnost Egerland, a. s. V této souvislosti je třeba zdůraznit i pro laika nejasnou právní úpravu zajišťovacího převodu práva a samotný text Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, který je i pro právníka těžko vyložitelný a z něhož minimálně pro laika vyplývá výklad, že teprve v důsledku postupu podle čl. VIII uvedené smlouvy dochází k převodu vlastnického práva.
V době prodeje souboru movitých věcí čerpací stanice jednal v důsledku skutečností shora popsaných v přesvědčení, že je vlastníkem těchto věcí a je oprávněn s nimi nakládat. Právě k tomuto okamžiku je třeba jeho úmysl zkoumat, což soudy neučinily. Pokud je argumentováno obranou obviněného v občanskoprávním řízení vedeném proti němu ze strany společnosti Egerland, a. s., před Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 24 C 364/2011, jednalo se o jeho účelovou obranu proti vznesenému nároku, ke které byl jako žalovaný oprávněn, která následovala až po prodeji čerpací stanice a která neosvědčuje stav jeho mysli v době prodeje. Občanskoprávní řízení naopak potvrdilo stanovisko společnosti Egerland, a. s., považující Smlouvu o zajišťovacím převodu práva za neplatnou.
Napadený rozsudek se také nevypořádává s jeho námitkou, že nebylo postupováno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, když v daném případě měl být správně zohledněn přístup společnosti Egerland, a. s. – naprostá pasivita ve vztahu k převzetí majetku a vypořádání závazku převodem majetku, a skutečnost, že mu již byla uložena povinnost k plnění odpovídajícímu jeho dluhu ve směnečném řízení (přičemž pokud byla platná Smlouva o zajišťovacím převodu práva včetně jejího čl. VIII, obviněný dluh jednak zaplatil převodem vlastnického práva k čerpací stanici a dále k zaplacení byl znovu odsouzen, tedy poškozené, resp. jejímu právnímu nástupci REPO 2000, s. r. o., má být ve skutečnosti plněno 2x) a dále povinnost k zaplacení sankce v řízení před Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 24 C 364/2011.
Skutek kladený mu za vinu správně není trestným činem pro absenci jeho úmyslu, případně není dána trestní odpovědnost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Dále se vyjádřil k otázce náhrady škody ve výši 100.000 Kč, ač pro to nebyl právní důvod. Nesouhlasí s právním posouzením práva poškozené na náhradu škody v tom smyslu, že její nárok má jiný právní základ, neplyne ze smlouvy o půjčce či ze smluv tuto půjčku zajišťujících. Pokud společnost Egerland, a. s., byla skutečně k datu 10. 1. 2012 vlastníkem souboru movitých věcí čerpací stanice, potom se tímto vlastníkem stala právě na základě Smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Vlastnictví poškozené společnosti tedy vyplývá z půjčky poskytnuté obviněnému a jejího zajištění. Pokud na základě jiného zajišťovacího institutu (směnka) byla obviněnému v soudním řízení uložena povinnost dluh v rozsahu půjčené částky zaplatit, nemůže mu být uložena povinnost zaplatit část dluhu znovu z titulu nároku na náhradu škody, když závazek obviněného ze smlouvy o půjčce nepřesahuje 1.240.000 Kč s příslušenstvím (k zaplacení čehož byl odsouzen). Nárok poškozené na náhradu škody nemá jiný právní základ, než je dluh obviněného na půjčce a jeho zajištění.
Obviněný tak navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a sám ve smyslu §265m tr. ř. rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně aby po zrušení rozsudku přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se vyjádřilo tím způsobem, že pokud však z uvedeného bodu Smlouvy (jak nyní dovolatel uvádí) skutečně vycházel, pak přehlédl, že jím vystavený účetní doklad, vztahující se k tam popsané obchodní transakci, nebyl podložen takovým způsobem naložení se souborem věcí, které mu byly ve smyslu čl. VI. Smlouvy svěřeny. Stalo se tak na podkladě tam zakotvené Smlouvy o výpůjčce podle §659 a násl. OZ, časově omezené na dobu do zaplacení pohledávek uvedených v bodu 1. Smlouvy, a to nejpozději do 30. 11. 2010, ke kterému však nedošlo; v takovém případě byl podle druhého odstavce téhož smluvního článku povinen předmětný soubor věcí předat dne 1. 12. 2010 věřiteli, a to za podmínky, že Smlouva neztratí účinnost podle čl. V. Jestliže svým dopisem až ze dne 20. 12. 2010 informoval věřitelskou společnost Egerland, a. s., že na poskytnutou půjčku ničeho neuhradil a vyzval ji k převzetí předmětného souboru věcí (zařízení ČS PHM), pak se tak stalo s tím jeho zřetelným povědomím, že jeho vlastnické právo k předmětnému souboru věcí obnoveno nebylo. Bylo tomu tak za výše poukazovaného stavu, že z jeho strany nebyla v dohodnuté lhůtě do 31. 5. 2010 splněna rozvazovací podmínka podle čl. V. Smlouvy, za které by pozbyla na své účinnosti, a to současně s přechodem vlastnického práva k předmětnému souboru věcí zpět na něj.
Ze zcela jasného a srozumitelného znění předmětné Smlouvy muselo být i právnímu laikovi naprosto zřejmé, za jakých podmínek pozbývá na své účinnosti a kdy tak znovu přechází vlastnické právo k souboru věcí z věřitele zpět na dlužníka (čl. V. věta druhá). Za stavu, že takto dohodnutou rozvazovací podmínku pozbytí účinnosti Smlouvy podle jejího čl. V. dovolatel nesplnil k datu 31. 5. 2010 a nesplnil svůj platební závazek ani k datu 30. 11. 2010 (viz čl. VI. prvý odstavec Smlouvy), nemohl se v prosinci 2010 důvodně domnívat, že postupem podle čl. VIII. Smlouvy došlo k převodu souboru movitých věcí na Egerland, a. s., a současně k zániku jeho závazku vůči této společnosti z výchozího právního titulu smlouvy o půjčce. Za stavu, že za popsaného postupu dovolatele v kontextu s dohodnutými smluvními podmínkami předmětného zajišťovacího institutu nedoznal vývoj právního režimu souboru věcí – ČS PHM takovou změnu, která by odpovídala obnovení jeho vlastnického práva k němu a kdy se omezila na pouhou držbu (jejíž právní důvod, plynoucí z časově omezené smlouvy o výpůjčce zanikl uplynutím času), nemohl být oprávněn s ním nakládat jako vlastník, zejména pak své neexistující vlastnické právo převádět kupní smlouvou ze dne 10. 1. 2012 na osobu; kupujícího P. K., jak se stalo v daném případě.
Na zcela správném závěru o tom, že takovým způsobem zcela vědomě nakládá se souborem věcí, které nejsou předmětem jeho vlastnického práva, pak nemůže ničeho změnit ani výsledek směnečného řízení (resp. směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011, sp. zn. 53 Cm 269/2011), kterým mu bylo uloženo zaplatit směnečnou sumu společnosti REPO 2000, s. r. o., z titulu nabyté směnky. Stalo se tak totiž v rámci uplatnění dalšího zajišťovacího institutu, zřízeného k témuž závazku, nicméně při stále nezměněném stavu, jakým dovolatel přistupoval ke splnění dohodnutých podmínek ve smyslu výše komentované Smlouvy. Z hlediska právního závěru o jeho úmyslném zavinění je konečně vypovídající i výše poukazovaný způsob, jakým ještě před zahájením souvisejícího občanskoprávního řízení před Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 24 C 364/2011, a to konkrétně dne 20. 12. 2010, postupoval vůči poškozené společnosti s vědomím, že není vlastníkem předmětných věcí.
Vycházeje ze skutkového podkladu výroku o dovolatelově vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve smyslu jeho podstatných skutkových okolností, popsaných výše a rozvedených v popisu tzv. skutkové věty tohoto rozsudečného výroku, pak nelze přisvědčit dovolatelově námitce, že jsou dány podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, když měl být zohledněn pasivní přístup společnosti Egerland, a. s., k převzetí majetku a k vypořádání jeho závazku převodem majetku a dále pak skutečnost, že ve směnečném řízení mu byla uložena platební povinnost, odpovídající jeho dluhu a dále povinnost k zaplacení sankce v řízení před Okresním soudem v Táboře pod sp. zn. 24 C 364/2011.
Naopak lze připomenout ty judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle kterých ... „ byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
Ve vztahu k výroku o náhradě škody ve znění rozsudku odvolacího soudu, kterým byl podle §228 odst. 1 tr. ř. uznán povinným zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Egerland, a. s., částku 100.000 Kč, vyjádřil svůj nesouhlas s posouzením právního titulu uplatněného nároku poškozené společnosti. Pokud byla tato společnost k datu 10. 1. 2012 skutečně vlastníkem souboru movitých věcí – předmětné čerpací stanice PHM, potom se tímto vlastníkem stala právě na základě Smlouvy o zajišťovacím převodu práva, zajišťujícím jeho závazek ze smlouvy o půjčce. Pokud na základě dalšího zajišťovacího institutu (směnky) byla dovolateli uložena povinnost dluh v rozsahu půjčené částky zaplatit, nemůže mu být znovu uložena povinnost zaplatit část dluhu z titulu nároku na náhradu škody, když jeho závazek ze smlouvy o půjčce nepřesahuje 1.240.000 Kč s příslušenstvím, k zaplacení čehož byl odsouzen. Nárok poškozené na náhradu škody nemá jiný právní základ, než je jeho dluh z půjčky a jejího zajištění. Povinnost k zaplacení náhrady škody ve výši 100.000 Kč mu proto neměla být uložena.
Přisouzená platební povinnost v rámci směnečného řízení z nezaplaceného cenného papíru nemá shodný právní titul jako výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., který byl vydán v návaznosti na výrok o vině podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spočívající v přisvojení souboru věcí pro dovolatele cizích, jejichž právní režim nerespektoval za stavu, že právní účinky výše komentované Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva nikterak nezvrátil splněním rozvazovací podmínky jejího čl. V. Proto se právní titul pro rozhodnutí o náhradě škody zcela odlišuje od právního titulu plynoucího z rozhodnutí civilního soudu ve směnečném řízení, byť toto pokrývá (i) takovou sumu peněz, která byla přisouzena adhezním výrokem v rámci předmětné trestní věci, v daném případě pak při povinném respektu k rozsahu uplatněného adhezního nároku. O překážku věci pravomocně rozsouzené, bránící opětovnému přisouzení „téže“ finanční částky, se tak rozhodně nejedná.
Je totiž nutné striktně rozlišovat mezi odpovědností povinného za škodu způsobenou porušením soukromoprávního vztahu, jehož účastníkem se stal dovolatel a jeho odpovědností v postavení obviněného za škodu způsobenou trestným činem. V prvním případě jde o nárok ex contractu, ve druhém o odpovědnost ex delicto, přičemž v této souvislosti lze odkázat na civilněprávní judikaturu, konkrétně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 544/2011, 23 Cdo 730/2010, 28 Cdo 617/2011. Je třeba rovněž zdůraznit, že platební povinnost, uložená výše citovaným směnečným platebním rozkazem, se nedotýkala přisouzených skutkových okolností výroku o dovolatelově vině, a tím ani splněných podmínek adhezního rozhodování podle §228 odst. 1 tr. ř. Navíc směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku", (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 475/2006).
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného J. U. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Současně navrhl, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjadřuje svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Namítán je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z jednotlivých v dovolání nastíněných bodů vyplývá, že je vyslovován nesouhlas s právním posouzením dané věci ve vztahu k smlouvě o zajišťovacím převodu práva s uznáním dluhu ze dne 18. 5. 2009 a následného postupu poškozené společnosti Egerland, když s ohledem na uplatněný nárok ze zajišťovací blankosměnky v civilním řízení ukončeném směnečným platebním rozkazem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č. j. 53 Cm 269/2011-15, případně též s ohledem na civilní řízení vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 364/2011, vyslovuje obviněný názor, že nároky byly vypořádány. To jsou obecné důvody způsobilé být podřazeny pod citovaný dovolací důvod.
Obviněný v zásadě nezpochybňuje skutkový stav v tom směru, že existuje dluh, který byl zajištěn mimo jiné i zmíněnou smlouvou o zajišťovacím převodu práva s uznáním dluhu (konkrétně zařízení čerpací stanice pohonných hmot v katastru P. n. L., místní část farma S.). Obviněný přes vědomost skutečnosti, že dluh nebyl zaplacen, tento soubor věcí převedl na třetí osobu, a to svému dalšímu věřiteli P. K. za částku 130.000 Kč, který následně tento soubor věcí převedl další, právnické osobě. Námitka obviněného v tom směru, že splnil své povinnosti z citované smlouvy podle čl. VIII., neobstojí, neboť je sice skutečností, že svým dopisem ze dne 20. 12. 2010 informoval poškozeného věřitele Egerland, a. s. o neuhrazení půjčky a vyzval poškozenou k převzetí souboru věcí, nicméně to neznamená, že tímto jeho vyjádřením došlo snad k obnovení jeho vlastnických práv. Sama skutečnost, že poškozená v následném civilním řízení se domnívala, že smlouva není zcela právně bezvadná, nemá zásadního významu, když podstatné pro další chování obviněného je jeho vědomost o existenci závazku a také vědomí neschopnosti tento závazek z jakýchkoliv jiných prostředků splnit. Přesto předmětný soubor věcí, který byl od doby uzavření zmíněné smlouvy pro něj věcí cizí, prodal třetí osobě, aniž by došlo k naplnění rozvazovací podmínky, tedy úhradě zajištěného dluhu. Bez významu není ani ten fakt, že bez výsledku zůstal i zmíněný směnečný platební rozkaz, tedy že na něm nebylo nic vymoženo, a to pro platební neschopnost osoby obviněného. Jestliže se tak obviněný nemohl z žádného důvodu domnívat, že podmínky smlouvy o znovunabytí vlastnického práva naplnil, což by se stalo v případě úhrady dluhu, tak jeho chování je po právu kvalifikováno jako citovaný přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy hodnota souboru věcí byla stanovena na částku 100.000 Kč, kdy není rozhodné, že se jednalo o zlomek původně poskytnutého úvěru, který byl nějak zajištěn i jinými instituty.
K námitce na uplatnění §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud uzavírá, že lze sice shledat jisté netypické rysy dané věci, avšak v obecné rovině platí, že se nejedná o případ vybočující z běžně se vyskytujícího způsobu páchání majetkové trestné činnosti, kdy rozhodně neobstojí ona námitka v tom smyslu, že bylo plněno obviněným dvakrát, neboť reálně plněno z jeho strany nebylo ani jednou. To je onen rozhodný moment pro zvažování použití prostředků trestního práva, které nastoupily s jistým časovým odstupem, ve vztahu k delší době, jež uplynula od spáchání skutku k podání trestního oznámení, kdy poškozená společnost vysvětlila, proč se nedomáhá naplnění smlouvy, kdy je problematická situace v tom, že kupující mohli být v dobré víře v tom směru, že kupují soubor věcí od vlastníka, jež měl v té době postavení pouhého držitele.
Poslední námitka se týká otázky náhrady škody, kde je namítána existence rozhodnutí o náhradě škody z titulu směnečného platebního rozkazu, a dále existence povinnosti k zaplacení sankce (smluvní pokuty) v civilním řízení rozsudkem sp. zn. 24 C 364/2011 Okresního soudu v Táboře. K tomuto je možno uzavřít, že odvolací soud nepochybil, pokud tuto povinnost přiznal, kdy platební povinnost uložená směnečným platebním rozkazem se nedotýká skutkových okolností, podstatných pro výrok o vině, tato směnka nemá vztah akcesorický, ale je v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku, jak uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření. V dovolání napadeném rozsudku se tak jedná o jiný titul vzniku způsobené škody, když jde o jeho deliktní zodpovědnost mající podklad ve výroku o vině popsaným skutkem.
To samé pak platí i pro uloženou povinnost zaplacení smluvní pokuty uložené mu na základě porušení předmětné smlouvy ve výši 100.000 Kč, jak byla uložena Okresním soudem v Táboře. Je nutno též podotknout, že na těchto titulech nebylo dosud nic zaplaceno.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal