ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.350.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 350/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání podaném P. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 4 To 229/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 120/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 T 120/2016, byl obviněný G. R. uznán vinným jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a dále účastenstvím na zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve vztahu k §173 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný P. H. byl uznán vinným jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a dále zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že společně s dříve spoluobžalovaným R. R. dne 10. 10. 2016 v 18:15 hodin, v P. na J. náměstí, přišli P. H. a R. R., před dům a posledně jmenovaný zazvonil na J. H. a požádal ho, aby vyšel před dům, kde ho iniciativně fyzicky napadl P. H., který poškozeného J. H. srazil úderem pěstí na zem, do ležícího kopal, poté mu přiložil na krk nůž a vyhrožoval, že ho podřeže, pokud mu neumožní vstup do svého bytu.
Poškozený ze strachu o svůj život a zdraví požadavku vyhověl a všechny tři obžalované zavedl do svého bytu, kde R. R. shodil poškozeného J. H. na pohovku, P. H. ho znovu několikrát udeřil pěstí do obličeje a poté všichni tři obžalovaní prohledávali byt a brali si odtud různé věci poškozeného jako například netbook zn. Acer, sluneční brýle, pánský parfém zn. Gucci, mobilní telefon zn. Vodafone, dva řetízky z chirurgické oceli, náramkové hodinky jakož i plastový sáček o objemu 17g se sušenou rostlinnou hmotou konopí setého, načež ještě vyzvali poškozeného, aby jim též ukázal obsah své peněženky, odkud mu sebrali 400 Kč a poté i s ukradenými věcmi v úhrnné hodnotě 3.790 Kč z bytu odešli .
Za uvedenou trestnou činnost byl G. R. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. P. H. byl za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, pro které byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2017, č. j. 89 T 170/2016-262, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, č. j. 4 To 155/2017-306, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen celý výrok o trestu z pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2017, č. j. 89 T 170/2016-262, který nabyl právní moci dne 30. 5. 2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, č. j. 4 To 155/2017-306, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušovaný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání P. H. rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 4 To 229/2017, tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal P. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
P. H. (dále jen obviněný) v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. Předně namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se soud druhého stupně následně ztotožnil, je zatíženo vadami, vedoucími k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zejména upozornil, že popis skutku nekoresponduje se zvolenou právní kvalifikací jako zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zmocnění se cizích věcí by muselo předcházet násilí či pohrůžka bezprostředního násilí, což ovšem v jednání obviněného podle jeho názoru absentovalo. Z popisu skutku totiž nevyplývá, že by „shození na pohovku“ a „několikeré udeření pěstí do obličeje“ souviselo právě s úmyslem obviněného zmocnit se cizích věcí. Samotná okolnost, že se spolupachatelé k poškozenému chovali hrubě, nemůže bez dalšího vést k závěru, že tak učinili za nějakým účelem, pokud tak nevyplývá z popisu skutku. Správně bylo kvalifikováno toliko zbylé jednání, coby přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V důsledku pochybení stran právní kvalifikace byl obviněnému podle jeho názoru taktéž uložen velmi přísný trest odnětí svobody. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu výroku o vině stran zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, resp. aby zrušil též navazující výrok o trestu. Obviněný přitom navrhl, aby tak Nejvyšší soud rozhodl sám rozsudkem, přičemž by obviněného v patřičné části zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dosavadní vývoj předmětné trestní věci a dovolací námitky obviněného. Poté podotkl, že nelze přehlédnout, že se obviněný (ve spolupachatelství s dalšími osobami) dopustil poměrně razantního násilného jednání, které zřetelně směřovalo k působení na vůli poškozeného. Ze skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně, přitom vyplývá, že motivem jednání obviněných bylo získání náhrady za údajně nekvalitní pervitin, který měl dříve poškozený prodat obviněnému a jeho přítelkyni. Již z toho je zřejmé, že prvotním smyslem jednání obviněných bylo zmocnit se věcí, které v daném okamžiku byly ve vztahu k nim věcmi cizími. A právě za tím účelem se obviněný dopustil popsaného násilného jednání, jehož jediným smyslem byla eliminace odporu poškozeného. Podle státního zástupce tedy nemůže obstát konstrukce obviněného, kterou se snaží rozčlenit celé jednání na složku „násilnou“ a složku spočívající ve zmocňování se konkrétních věcí poškozeného. Při celkovém hodnocení skutkových zjištění v jejich úplném kontextu je poté naplnění objektivní stránky skutkové podstaty zločinu loupeže zcela zjevné. Stran obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce dále poukázal, že obviněný neuplatnil žádnou argumentaci, na kterou by bylo možné reagovat. Krom toho, s přihlédnutím k uloženému trestu, charakteru trestné činnosti a kriminální kariéře obviněného, nelze v žádném případě hovořit o uložení jakkoli exemplárního trestu. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně (zákoníku) na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům, byť nepřímo, tak vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (vyhodnocení otázky, za jaké situace se měl na poškozeném dopouštět násilí) a současně svým způsobem prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. zejména str. 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 2 a 3 usnesení soudu druhého stupně). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Pokud jde o právní kvalifikaci projednávaného jednání, v tomto ohledu byly námitky obviněného sice uplatněny právně relevantně, zároveň je však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Obviněný zejména namítal, že jeho násilné jednání nemá souvislost se zmocněním se věcí poškozeného, tudíž jej nelze právně kvalifikovat podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Nejprve je namístě poznamenat, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Jak přitom Nejvyšší soud rozvedl např. již v jednom ze svých dřívějších rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014), násilím ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku je třeba rozumět použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného, případně očekávaného odporu. Násilí v tomto ohledu musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není ovšem podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je poté pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Z ničeho přitom nevyplývá, že by podmínkou naplnění uvedeného znaku bylo dosažení nebo překročení nějaké minimální intenzity vynaložené fyzické síly. Podstatná je totiž nikoli intenzita síly, ale to, že její vynaložení bylo prostředkem k tomu, aby byl překonán či jinak eliminován odpor poškozeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se poté rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Soud prvního stupně podle Nejvyššího soudu v nyní projednávané trestní věci zcela správně hodnotil předmětné jednání v celé jeho šíři a nepřistoupil na tezi obviněného, že zvlášť by měly být hodnoceny okolnosti stran násilné části jednání a zvlášť poté odcizení věcí poškozeného. Ze všech okolností případu je totiž zřejmý zištný motiv jednání obviněného, ať již byl tímto motivem veden od okamžiku, kdy se rozhodl jít za poškozeným, anebo u něj tato myšlenka vyvstala až ve chvíli, kdy se s poškozeným setkal. Taktéž z popisu skutku je zcela zřejmé, jaké jednání je obviněnému kladeno za vinu a čím byla naplněna objektivní stránka trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku. I pokud by bylo ponecháno stranou brutální napadení poškozeného před domem, tak povalení poškozeného na pohovku s následnými údery pěstí jsou dostatečným a zcela konkrétním projevem násilí na poškozeném, aby tímto byl zamezen případný odpor poškozeného vůči jednání jak obviněného, tak i zbylých dvou pachatelů. Není tedy pochyb, že naplněna byla i subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, přičemž obviněný zcela zřejmě jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Stran obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k tomuto již v podaném dovolání nebyla rozvedena žádná relevantní argumentace, na kterou by Nejvyšší soud mohl adekvátně reagovat. Obviněný toliko namítl, že mu byl uložen „velmi přísný trest odnětí svobody“. Nejvyšší soud v daném kontextu připomíná, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Soud prvního stupně nadto zcela jasně a logicky předestřel, k jakým okolnostem při ukládání trestu obviněnému přihlížel. Zejména tedy k závažnosti jednání obviněného, možnostem jeho nápravy, které jsou velmi ztížené, kdy obviněný je mnohonásobným recidivistou, ať už se jedná o majetkovou, ale i násilnou trestnou činnost, přičemž obviněnému byl již dříve ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by tento zřejmě měl nějaký pozitivní dopad na obviněného, dále polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, apod. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let byl přitom obviněnému ukládán jako souhrnný, s přihlédnutím k jinému jeho odsouzení téhož. Takto vyměřený trest sice může obviněný pociťovat jako velmi přísný, avšak pokud budou brány v potaz všechny shora nastíněné okolnosti, tak se z objektivního pohledu o žádný neobvyklý trest nejedná. Nelze tudíž hovořit o trestu extrémně přísném či snad exemplárním, aby tak došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, což by mohlo vést k mimořádnému zásahu Nejvyššího soudu právě stran korekce uloženého trestu.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jakož i zločin (správně zvlášť závažný zločin ) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu