ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.407.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 407/2018-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2018 o dovolání, které podal obviněný V. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 To 314/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 43/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 91 T 43/2017, byl obviněný V. K. uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 celých denních sazeb, s výší denní sazby 1.000 Kč, celková částka peněžitého trestu 50.000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to padělaného řidičského průkazu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného K. R.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 To 314/2017 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 1. 11. 2017 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný se domnívá, že nebyl odsouzen v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákoníku. Odkázal na opomenutý důkaz v podobě originálního potvrzení o absolvování autoškoly a sdělení adresy autoškoly na Ukrajině, se kterými se soudy nijak nevypořádaly. Zopakoval, že důvodně předpokládal, že spoluobviněným R. dodaný řidičský průkaz je originálním dokladem, když mu k vyřízení vyzvednutí řidičského oprávnění předložil plnou moc, fotokopii potvrzení o absolvování autoškoly, fotokopii cestovního pasu a dvě fotografie. Spoluobviněný R. tuto informaci potvrdil a uvedl, že mu nikdy nesdělil, že se jedná o neoficiální doklad. Obviněný se proto domnívá, že nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu. Poukázal současně na to, že předmětné padělané řidičské oprávnění nebylo pro laika rozeznatelné od oficiálního. Jeho vědomost o nepravosti řidičského oprávnění nelze dovozovat ani z toho, že při silniční kontrole okamžitě nezastavil, jelikož zastavil až na místě bezpečném a současně byl uznán vinným z přestupku v důsledku nepodrobení se testu na přítomnost OPL. Podle obviněného proto napadená rozhodnutí neodpovídají požadavkům uvedeným v rozhodnutích Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, sp. zn. I. ÚS 639/03 a sp. zn. IV. ÚS 565/2002. Současně soudům vytknul, že se nedostatečně vypořádaly s výpovědí spoluobviněného R., když část považovaly za nevěrohodnou a část za věrohodnou. Za čistě spekulativní označil obviněný závěr odvolacího soudu, že předložená plná moc k vyzvednutí řidičského oprávnění mohla být sepsána kdykoliv.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu napadená rozhodnutí zrušil a podle §265m trestního řádu rozhodl o tom, že se obžaloby zprošťuje, případně aby podle §265l trestního řádu přikázal prvostupňovému soudu, aby věc v potřebném rozsahu v intencích tohoto dovolání znovu projednal.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Stání zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání nebude vyjadřovat.
Obviněný V. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Prostřednictvím námitek skutkových napadal právní posouzení skutků, snažil se jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Tyto dovolací námitky se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud podotýká, že skutkové dovolací námitky obviněného jsou zcela liché. Oba rozhodující soudy přesně popsaly důkazní situaci, celý soubor důkazů, který jednoznačně vypovídal o tom, že dovolatel si záměrně opatřil padělaný řidičský průkaz Ukrajiny, aby jej mohl předložit v případě policejní kontroly při řízení vozidla, vědom si toho, že oprávnění k takové činnosti na území ČR nemá. Přitom i kdyby se teoreticky potvrdila pravdivost obviněným tvrzeného faktu, že na Ukrajině absolvoval autoškolu a tam požadovanou nějakou formu zkoušky řidičské způsobilosti, nic by to neměnilo na tom, že v ČR řídit dosud nesměl a při kontrole předložil policejní hlídce onen padělek řidičského průkazu. Skutkové závěry soudů i jejich právní kvalifikace jsou proto správné.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu