Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 09.05.2018, sp. zn. 30 Cdo 1257/2018 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1257.2018.1

sp. zn. 30 Cdo 1257/2018-299 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 000 64 581, zastoupenému JUDr. Romanem Felixem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 71/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2017, č. j. 25 Co 267/2017-268, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2017, č. j. 25 Co 267/2017-268, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. dubna 2017, č. j. 39 C 71/2016-201, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Řízení před soudem prvního stupně 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2017, č. j. 39 C 71/2016-201, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že M. M., rozená Ch. a zesnulá dne 14. března 1959, byla ke dni svého úmrtí vlastnicí ve výroku dvaceti označených obrazů tvořících soubor uměleckých děl – tzv. Slovanské epopeje autora A. M. (dále již „Slovanská epopej“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Soud prvního stupně po provedeném řízení předně konstatoval, že žalobce je pozůstalým synem a dědicem po zemřelé G. M., rozené T., zemřelé dne 12. října 2012. G. M. byla pozůstalou dědičkou po J. M., zemřelém dne 5. dubna 1991, který byl pozůstalým dědicem po M. M. společně se svou sestrou J. T., kdy po smrti J. T. dne 9. listopadu 1986 se stal jediným pozůstalým dědicem po zemřelé M. M.. M. M. pak byla univerzální dědičkou akademického malíře A. M.. 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě ve smyslu §80 o. s. ř., a to s ohledem na v odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku (na str. 20-21) popsané dědické konsekvence. 4. K věci samé pak (na základě výsledků dílčích skutkových zjištění) soud prvního stupně vyložil, že: „před uzavřením samotné smlouvy dne 28. 1. 1913 probíhala mezi A. M., Ch. C. a městem Prahou četná komunikace. Soud v tomto směru nepřisvědčil námitkám strany žalující, že k uzavření smlouvy došlo v listopadu roku 1909 tím, že A. M. učinil městu Praze nabídku a tato ji na svém zasedání jednomyslně přijala, tj. že smlouva o vytvoření díla s následným odevzdáním Praze byla již uzavřena v roce 1909, a to ofertou A. M. a akceptací města Prahy. Toto tvrzení dle soudu zcela odporuje skutkovému ději, tak jak vyplývá se shora provedených důkazů, přičemž soud nikterak nezpochybňuje, že k nabídce A. M. dne 9. 11. 1909 a k její akceptaci Prahou dne 19. 11. 1909 došlo. Nicméně z kontextu dalších dokumentů je patrno, že se jednalo pouze o dohadování podmínek k později uzavřené smlouvě (28. 1. 1913). U oferty pana M. městu Praze se jednalo pravděpodobně o zjišťování, zda by vůbec město Praha mělo o toto velkolepé dílo Slovanské epopeje zájem, to ostatně vyplývá i z jeho dopisu adresovaného jeho manželce z let 1909-1910, kde se domnívá, že město Praha tuto jeho nabídku přijme, neboť nemá důvod takové hodnotné dílo nepřijmout. To že se jednalo pouze o předsmluvní ujednání, tedy o domlouvání budoucího obsahu smlouvy vyplývá i z dopisu ze dne 10. 1. 1913, kde si pan A. M. s Ch. C. teprve připravují jasné obrysy budoucí smlouvy a již zde je patrno, že závazky ze smlouvy měly mít dvě strany, jednak pak A. M. ke zhotovení díla a jednak pan Ch. C. k přinesení své peněžité podpory. Z tohoto dokumentu je rovněž výslovně patrno, že se strany teprve snažily nalézt formu smlouvy. Soud je tedy toho názoru, že žádná smlouva mezi panem A. M. a městem Prahou a rovněž ani mezi Ch. C. v roce 1909 uzavřena nebyla.“ 5. Dále se již soud prvního stupně zabýval „Smlouvou z 28. 1. 1913 uzavřenou mezi panem Ch. C. a A. M. za současné účasti Prahy. Zcela nepochybné je, že se jedná o smlouvu podepsanou pouze dvěma stranami, tj. panem A. M. a Ch. C.. Podpis města Prahy na smlouvě absentuje, tudíž tato není stranou sporu a proto tato smlouva město Prahu nikterak nezavazovala a nezavazuje.“ Soud prvního stupně – s přihlédnutím k tehdejšímu znění §938 obecného zákoníku občanského vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. června 1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále již „o. z. o.“) – vyloučil, že by se v daném případě stran posledně zmíněné smlouvy mělo jednat o darování, „neboť předmětem smlouvy je jasně stanovená odměna za namalování díla. Zároveň soud nepřisvědčil ani námitkám žalovaného, který od počátku sporu uváděl, že se jednalo o smlouvu o dílo dle ustanovení §1165 o. z. o. či smlouvu ve prospěch třetího dle ustanovení §881 o. z. o. . V tomto směru se soud domnívá, že se jednalo o omyl strany žalované, neboť čerpala ze špatného znění zákona.“ 6. S přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 28. ledna 1913, uzavřená mezi Ch. C. a A. M., je smlouvou námezdní, která podléhala právnímu režimu tehdy platného §1151 a násl. o. z. o. Podle soudu prvního stupně „Tato námezdní smlouva zavazovala obě strany smlouvy, jednak pana A. M., který měl dle smlouvy vytvořit kompozici 20 obrazů ve velikosti 9x7 nebo 8x6 metrů s názvem Slovanská epopej a toto dílo dokončit, počínaje dnem 1. 12. 1912, po 3 obrazech ročně a jednak pana Ch. C., který měl panu A. M. zaplatit za uvedené dílo finanční odměnu. Obě strany si smluvily, že hotové dílo bude předáno městu Praze. Toto je patrné již z bodu 1 této smlouvy, kde je uvedeno: ‚pan Ch. R. C. svěřil panu A. M. kompozici a obrazy cyklu s názvem Slovanská epopej‘, z bodu 3 této smlouvy, kde je zakotvena povinnost pana Ch. R. C. zaplatit za dílo panu A. M. finanční odměnu, jakož i z druhé věty tohoto bodu, kde je uvedeno, že tato povinnost přechází na jeho dědice, dále pak z bodu 4 této smlouvy, kde je v poslední větě uvedeno, že Praha je povinna potvrdit obdržení obrazů panu Ch. C.. Z obsahu smlouvy, tak i z jejího druhu jasně vyplývá, že pan A. M. maloval Slovanskou epopej na objednávku pana Ch. C. pro město Prahu. Vždy po celou dobu života se cítil být pouze autorem, nikoliv jejím majitelem...“ 7. Dále soud prvního stupně vyložil, že: „V bodě 4 smlouvy (roz. ze dne 28. ledna 1913) si pak strany dohodly podmínku,…že město Praha umístí hotové obrazy na vlastní náklady v budově či síni výslovně vystavěné k tomuto účelu, a s doložkou, že město Praha je ochotné převzít jednotlivé obrazy z cyklu okamžitě po jejich dokončení a potvrdit jejich obdržení panu Ch. C. se současným uvedením předmětu a počtu obrazů, jakož i postarat se o jejich vhodné umístění.“ 8. Podle soudu prvního stupně se v předmětné smlouvě nejednalo o (tehdejší) výminku (v dnešní terminologii podmínku) ve smyslu §897, s přihlédnutím k §898 a §696 o. z. o., „neboť ve smlouvě uvedená podmínka se vázala k vytvoření díla, které bude zhotoveno, pod podmínkou, že bude následně dílo umístěno v budově či síni k tomu zvlášť vystavěné. A. M. však toto dílo vytvořil i přes to, že dosud nebylo umístěno v takové budově či síni. Nemohlo se tedy jednat o podmínku odkládací, kdy by ke splnění podmínky došlo vytvořením díla a ani rozvazovací podmínky, kdy by naopak vytvořením díla, podmínky pozbylo...Soud tedy uzavírá, že výminka uvedená ve smlouvě z 28. 1. 1913 byla podmínkou, kterou sám A. M. nerespektoval a jelikož dílo vytvořil, aniž by zvláštní síň pro jeho dílo byla vytvořena, učinil tuto podmínku sám nemožnou.“ 9. Soud prvního stupně uzavřel, že: „A. M. nikdy majitelem Slovanské epopeje nebyl. Jak již bylo řečeno, toto dílo namaloval na základě námezdní smlouvy mezi ním a panem Ch. C. pro město Prahu. Tomuto pak odpovídá i sled událostí po sepsání námezdní smlouvy ze dne 28. 1. 1913 a řada listinných důkazů, kdy po uzavření smlouvy docházelo postupně k jejímu plnění. Splnění povinnosti A. M. vyplývající ze smlouvy k namalování 20 obrazů vyplývá z předávacích protokolů...Ve všech uvedených protokolech je jako dárce díla - obrazů Slovanské epopeje označen pan Ch. R. C. s tím, že obrazy jsou vypracované mistrem A. M., a to i včetně prvního protokolu ze dne 6. 12. 1912 sepsaného ještě před účinností smlouvy ze dne 28. 1. 1913 a sepsaného vlastnoručně panem A. M.. Z uvedeného jednak vyplývá, že pan A. M. svého závazku k vypracování díla ze smlouvy dostál a jednak rovněž skutečnost, že se před sepsáním námezdní smlouvy ze dne 28. 1. 1913 ani po ní nepovažoval za majitele Slovanské epopeje...A. M. se po celou dobu života choval ke Slovanské epopeji jako autor k dílu, které namaloval pro třetí osobu, tuto pak opakovaně žádal o svolení s vypůjčením k výstavám po světě a nabízel její opravy.“ II. Řízení před odvolacím soudem 10. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. října 2017, č. j. 25 Co 267/2017-268, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 11. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými závěry i s právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně. Ztotožnil se rovněž také „s tím, že prvotní komunikaci mezi A. M. a městem Praha z listopadu 1909 nelze považovat za uzavřený smluvní vztah ve smyslu tehdejšího obecného zákona občanského, neboť se jedná o pouhou komunikaci a tvorbu posléze závazného právního vztahu, jímž se stala smlouva ze dne 28. 1. 1913.“ 12. Podle odvolacího soudu „Nelze akceptovat tvrzení žalobce, že touto komunikací došlo na základě nabídky A. M. k akceptaci daru ze strany města Prahy za sjednání odkládací podmínky, a to, že vlastnické právo město Praha nabyde jen, pokud na své náklady vystaví odpovídající síň, v níž bude dílo umístěno. Odvolací soud ve shodě s žalovaným vychází z toho, že uvedená nabídka (oferta) ze strany A. M. představitelům města Prahy učiněná v dopise ze dne 6. 11. 1909 je natolik neurčitá, že ji nelze považovat za závazné právní jednání, respektive (za) řádnou nabídku k uzavření darovací smlouvy mezi těmito účastníky dle §938 o. z. o. Tato komunikace byla jednoznačně ze strany A. M. zjišťováním zájmu ze strany města Prahy o dílo, které měl v úmyslu A. M. teprve v budoucnu vytvořit ve spolupráci s Ch. C., jež přinese finanční vnosy pro vytvoření díla.“ 13. V závěrečné části odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud vyložil, že se zcela ztotožňuje s právním posouzením shora již uvedené smlouvy ze dne 28. ledna 1913 coby smlouvy námezdní. 14. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že: „Za zcela správný tak považuje...závěr soudu prvního stupně o tom, že vlastníkem díla na základě smlouvy námezdní ze dne 28. 1. 1913 se A. M. nikdy nestal, neboť jím byl objednatel díla Ch. C., přičemž ten posléze dílo daroval tak, jak se společně s A. M. v námezdní smlouvě zavázal, městu Praze, a to na základě předávacích protokolů z let 1912 až 1926.“ III. Dovolání žalobce Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Z obsahu podaného dovolání (v jehož úvodní části dovolatel popisuje svou žalobní verzi případu) je zřejmé, že dovolatel v něm uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. v otázce výkladu učiněných právních jednání A. M. a tehdejšího Královského hlavního města Prahy (dále též „KHM Praha“), přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezil tím, že odvolací soud při řešení otázky výkladu učiněných právních jednání A. M., KHM Prahy a Ch. C. se odchýlil od (dále dovolatelem označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), jakož i Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“). 16. Dovolatel zdůraznil, že při výkladu předmětných právních ujednání v rozhodné době je nezbytné zohlednit, že: 17. Slovanská epopej vznikla coby dílo A. M. z jeho vlastního popudu. 18. A. M. dopisem ze dne 6. listopadu 1909 učinil KHM Praze nabídku darování souboru Slovanská epopej za podmínky, že: „hotové obrazy (roz. KHM Praha) umístí na svůj náklad v nějaké pro to zvlášť vystavěné síni.“ 19. KHM Praha nabídku daru A. M. usnesením své rady ze dne 19. listopadu 1909 jednomyslně schválila, tedy dar přijala, což následně dopisem ze dne 22. listopadu 1909 písemně sdělila A. M.. 20. V důsledku shora učiněných právních jednání A. M. a KHM Praha došlo k platnému uzavření darovací smlouvy, „a to včetně jejího podmínění ve smyslu §897 OZO. Ohledně umístění ‚síně‘ a detailech architektonického řešení se strany hodlaly dohodnout později. Podmínění darování, anebo přímo platnosti darovací smlouvy jako takové, suspenzivní výminkou dle §897 OZO není dle aplikovaného práva vyloučeno.“ 21. Smlouva, kterou dne 28. ledna 1913 uzavřel A. M. s mecenášem Ch. C., „která co do svého smyslu a cíle upravuje podmínky poskytování pravidelných finančních příspěvků na vytvoření souboru Slovanské epopeje, nijak neovlivňuje existující právní vztah mezi A. M. a žalovaným (roz. KHM Praha) dle smlouvy z 22. 11. 1909 a nejde beztak o smlouvu námezdní...Mimoto smlouva z 28. 01. 1913 rovněž pro účely vztahu pana C. a A. M. ve svém čl. 4 deklaruje shora popsané kontury vztahu mezi A. M. a žalovaným (roz. KHM Praha) jako existující, podmínku pak za výslovně přijatou ze strany žalovaného...“ 22. A. M. nabyl jednotlivé obrazy souboru originárně, a to zpracováním vlastních pláten, vlastní tvůrčí činností a za použití vlastních barev. 23. Neboť KHM Praha nesplnilo podmínku (roz. podle tehdejšího práva výminku) výstavby zvláštní síně pro Slovanskou epopej, nestalo se za života A. M. vlastníkem uvedeného souboru maleb, nýbrž pouhým držitelem. 24. Podle dovolatele základem posouzení věci je závěr učiněný (ve shodě se soudem prvního stupně) odvolacím soudem, že v předmětné době nedošlo k založení právního vztahu mezi A. M. a KHM Praha na podkladě nabídky (A. M.) ze dne 6. listopadu 1909 a její akceptace KHM Praha. 25. Podle dovolatele je A. M. shora již vyložená darovací nabídka vůči KHM Praha (obsažená v jeho dopise ze dne 6. listopadu 1909) určitá, obsahuje tedy vážný, určitý a srozumitelný projev jeho vůle s určitě definovaným předmětem daru (celkem 20 maleb popsaných v onom dopise) a s určitě vymezeným podmíněním nabytí daru (výstavbou zvláštní výstavní síně) - viz arg.: 26. „Teď mohu Vám, vysocectěný pane starosto, jako representantu slovanské Prahy nabídnout darem pro naši Prahu cyklus ‚Epopea Slovanstva‘. Budou to malby v počtu 20, jichž rozměry budou každé 27 stop délky a 18 stop výšky. O ceně, kterou budou fakticky representovat, podotýkám pouze, že mimo mou část přináší pan C. na jejich provedení Korun 500.000, tedy bude celková jich hodnota daleko přesahovat půl milionu Korun (...) Hotové obrazy stanou se hned po dokončení majetkem národa nebo města Prahy, pod jednou podmínkou, že je totiž umístí na svůj náklad v nějaké pro to zvlášť vystavěné síni. Navrhl bych místo někde na Petříně, kdy by zároveň nějaká nová linie pomohla zvýšit malebnost Prahy. Představuji si síň do polokruhu s vrchním světlem beze vší velké nákladnosti zbudovanou, která by stačila dát přístřeší proti povětrnostem a ovšem co možná ohnivzdornou.“ 27. Dovolatel svůj závěr dovozuje esenciálně tím, že KHM Praha krátce poté, dne 19. listopadu 1909, hlasovala o této darovací nabídce a bez výhrad a jednomyslně ji přijala, což poté A. M. vážně, určitě a srozumitelně potvrdila dopisem ze dne 22. listopadu 1909, pod č. j. 672i ref. 1.a. ve znění: 28. „(...) K vzácnému dopisu ze dne 6. listopadu 1909, který jste zaslal starostovi král. hlav. města Prahy, a jímž nabízíte obci Pražské darem cyklus 20 maleb ‚Epopee slovanstva‘ pokládá si městská rada za čest sděliti (...) na základě jednomyslného svého usnesení ze dne 19. listopadu 1909, že Váš dar s díkem přijímá a že je ochotna o vhodném umístění cyklu toho s Vaším Blahorodím blíže se dohodnouti (...) záležitost vhodného umístění cyklu Vašeho bude předmětem studií technických orgánů a dovolí si rada městská v té věci blíže se dohodnouti s Vaším Blahorodím po návratu Vašem do Prahy.“ 29. Podle dovolatele z popsaného je zřejmé, že jde o přijetí (ze strany KHM Praha) nabídky na uzavření smlouvy podle §869 o. z. o. zakládající platný závazek, přičemž dovoláním napadené rozhodnutí ve svém odůvodnění neposkytuje dostatečné vysvětlení, proč je shora citovaná nabídka stižena takovou mírou neurčitosti, že v daném případě nedošlo k uzavření smlouvy v souladu s §861 a násl. o. z. o. a z jakého relevantního projevu plyne, že účastníci (tj. A. M. a KHM Praha) v roce 1909 nesledovali svým jednáním naopak právě tento cíl. 30. Dále dovolatel namítá, že v podstatě neodůvodněný je přitom i závěr odvolacího soudu o tom, že se v případě dopisu ze dne 6. listopadu 1909 jedná „jednoznačně o zjišťování zájmu“ o soubor obrazů, jehož smyslem však nebylo učinit nabídku podle §861 o. z. o. Podle dovolatele nedává žádný smysl, proč by pak po tomto nezávazném zjišťování ihned hlasovala rada žalovaného (roz. KHM Praha) a došlo k formálnímu potvrzení přijetí navrhovateli zcela ve smyslu kontraktačního procesu podle §861 a násl. o. z. o. Stejně tak nedává smysl, proč by se podle podmínek tohoto „nezávazného“ zjišťování žalovaný (roz. KHM Praha) začal i chovat, bral-li by jej skutečně jako nezavazující, tj. reálně připravit výstavbu zvláštní galerie. 31. Odvolacímu soudu se v odůvodnění napadeného rozsudku nepodařilo vypořádat s logickým rozporem navazujícího závěru o charakteru výměny, coby pouhé předsmluvní komunikace pro později uzavřenou smlouvu. Podle dovolatele není možné vést předsmluvní jednání mezi dvěma osobami ohledně smlouvy uzavřené o několik let později mezi jednou z nich a třetím. Přehlížen je i vzájemný vztah smlouvy ze dne 22. listopadu 1909 a smlouvy ze dne 28. ledna 1913, kdy je v čl. 4 druhé z nich deklarován dřívější závazek za existující, respektive podmínka za akceptovanou, a to s výslovným odkazem právě k dopisu ze dne 6. listopadu 1909 a reakcím na něj. 32. Dovolatel rovněž argumentuje tím, že: „Rozpracovaným odůvodněním závěrů o výkladu textu smlouvy z 28. 01. 1913 přitom napadené rozhodnutí zakrývá reálnou absenci odůvodnění závěru o tvrzené smlouvě z 22. 11. 1909 a v ní formulovaného podmínění, které je přitom jádrem věci. Smlouvu z 28. 01. 1913 samotnou přitom dle žalobce nelze vykládat při současném přehlížení ostatních ve věci provedených důkazů, jakož i okolností věci. Zejména pak nelze opomenout, že podle ní a) pan C. přispíval jen na část nákladů, což neodpovídá vztahu ze smlouvy námezdní; b) smlouva samotná není označena jako smlouva námezdní a nepoužívá tomu odpovídající terminologii; c) sama hodnota plnění od C. neodpovídala tržní ‚ceně‘ za kterou A. M. běžně pro tutéž osobu maloval jiné obrazy; nebo d) byl to A. M., kdo sám nakupoval plátna a barvy.“ 33. Podle dovolatele odvolací soud při výkladu předmětných právních jednání nerespektoval judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle které je mj. třeba posuzovat platnost právního úkonu (právního jednání) k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn, přičemž pro pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu (právního jednání) je nezbytné posuzování primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, tedy, že např. to, co účastníci vloží do písemných projevů, také odpovídá jejich projevené vůli s tímto obsahem založit předmětný závazkový právní vztah. 34. Dovolatel připomíná judikaturu, podle které by se soud při výkladu právních jednání měl rovněž vyhnout takovému výkladu, který je pochybný, vede k absurdním či problematickým důsledkům. Takový absurdním důsledkem přitom podle dovolatele „je situace, kdy je prohlášením nicotnosti smlouvy z 22. 11. 1909 z celého vztahu reálně vytržena povinnost žalovaného vystavět galerii pro umístění darovaných obrazů, avšak samotný dar zůstává platným. Totéž platí o návazném závěru ohledně ‚učinění podmínky nemožnou‘ (srov. nález Ústavního soudu z 10. 07. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05).“ 35. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně nezdůvodnil svůj závěr o neurčitosti nabídky A. M. ze dne 6. listopadu 1909 způsobující nicotnost smlouvy ze dne 22. listopadu téhož roku, když „bez dalšího uzavírá, že dopis z 06. 11. 1909 nabídku nepředstavuje a jde jen o nezávazné ‚zjišťování zájmu‘ o obrazy, bez záměru uzavřít smlouvu dle §938 OZO. Beztak, čím jiným je zjišťování zájmu druhé strany o nabízený dar, než nabídkou?“ 36. Podle dovolatele „Vznikla tak absurdní situace, že darování souboru obrazů žalovanému zůstává, podmínění tohoto daru realizací stavby na náklady žalovaného však odpadlo, resp. je označeno za nicotné či dokonce za vlastním malováním obrazů znemožněné...Dle žalobce je tento výsledek zcela v rozporu s tím, jaká byla skutečná vůle stran v době jejího projevu - v roce 1909 - tj. co bylo původním záměrem zúčastněných a s jakým cílem tak činili příslušná jednání. Napadené rozhodnutí tak pro nesprávnost, pro rozpor klíčových právních závěrů s ustálenou rozhodovací praxí s dopadem rovněž na základní práva a svobody (srov. zde např. nález Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 26/16), stejně jako pro nedostatečnost odůvodnění klíčového právního závěru nemůže obstát.“ 37. Konečně dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nepřipustil provedení důkazu označeným listinným důkazem, byť se o jeho existenci dovolatel dozvěděl až po podání odvolání a důkaz směřoval k prokázání právě skutečnosti, že to byl sám A. M., kdo nakupoval materiál pro projekt Slovanské epopeje; jednalo se tedy o důkaz přípustný podle §205a o. s. ř. 38. Dovolatel závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného k dovolání žalobce 39. K podanému dovolání žalobce se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil žalovaný, podle kterého by měl dovolací soud dovolání žalobce odmítnout, jelikož nesplňuje předpoklady přípustnosti dovolání. 40. K meritu věci žalovaný uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu obsaženým v odůvodnění jeho rozsudku. 41. Žalovaný zdůrazňuje, že jednání osob zainteresovaných na realizaci Slovanské epopeje nebylo vyčerpáno komunikací a uzavřením smlouvy. Jednotliví účastníci dále mezi léty 1909 a 1913 diskutovali podmínky k vytvoření uvedeného díla, předání jeho jednotlivých částí postupně KHM Praha a následně po uzavření smlouvy komunikovali o údržbě díla a jeho výpůjčkách na zahraniční výstavy (žalovaný v další části svého vyjádření pak činí v časové ose výčet předmětné komunikace mezi dotčenými subjekty). 42. Podle žalovaného „Dopis ze dne 6. 11. 1909 nemůže být kvalifikovanou ofertou, protože je neurčitý. Obsahuje sice některé konkrétní údaje (počet obrazů, které budou tvořit Dílo a jejich rozměry (skutečné rozměry obrazů Díla jsou jiné), ale postrádá to nejdůležitější, a to konkretizaci obsahu jednotlivých pláten. Dílo vzniklé tvůrčí činností autora je charakterizováno více prvky, mezi které patří i jeho hmotný substrát; ten ale sám o sobě dílo netvoří. Podstatou díla je tvůrčí činnost autora, která dá hmotnému substrátu novou kvalitu. Pan A. M. tak nabízel KMP (KHM Praha) darování obrazů, které neexistovaly a jejichž obsah sám neznal. Lze si jen obtížně představit, že by za takové situace mohlo dojít k platné ofertě a její akceptaci. Dle názoru žalobce tak není možné Komunikaci klasifikovat jako právně závazné jednání, neboť šlo výlučně o vyjádření přání pana A. M. a KMP (KHM Praha), ze kterých žádná práva a povinnosti nevznikly. Závazek pana A. M. vytvořit Dílo byl právně relevantně vyjádřen až ve Smlouvě“ (roz. smlouvě uzavřené mezi A. M. a Ch. C. dne 28. ledna 1913). 43. Žalovaný svůj právní názor, sdílený s právním názorem odvolacího soudu (respektive obou soudů), staví dále na argumentaci, že: „Ať už byla právní povaha Komunikace jakákoliv, došlo uzavřením Smlouvy (roz. smlouvy uzavřené mezi A. M. a Ch. C. dne 28. ledna 1913) k nahrazení případných závazků z takového jednání závazky ze Smlouvy. Opačná intepretace vztahu Komunikace a Smlouvy by byla v rozporu se základní právní zásadou lex posterior derogat priori. Pan A. M. se ve Smlouvě zavázal vytvořit Dílo, tj. stejné dílo, které mělo být dle tvrzení žalobce předmětem Komunikace, pro pana Ch. R. C. s tím, že dokončené Dílo (jeho jednotlivé obrazy) se stane vlastnictvím KMP (KHM Praha) . KMP (KHM Praha) se Smlouvou souhlasilo, přičemž důsledkem muselo být zrušení předchozích ujednání obsažených v Komunikaci (která nadto dle názoru žalovaného nebyla závazná), protože Komunikace a Smlouva vedle sebe nemohly obstát.“ 44. Kromě toho žalovaný namítá, že: „Podmínky pro vytvoření Díla jsou v Komunikaci a Smlouvě formulovány rozdílně, přičemž dle žalovaného šlo v případě Komunikace výlučně o vyjádření přání pana A. M. a KMP (KHM Praha) , ze kterých žádná práva a povinnosti nevznikly. Nabytí vlastnického práva ve prospěch KMP (KHM Praha) nebylo žádným způsobem právně relevantně omezováno nebo podmiňováno, závazek zbudovat zvláštní prostor nelze chápat jako podmínku (výminku) odkládací, ale toliko jako závazek v morální rovině.“ 45. Podle žalovaného „Dokonce je možné konstatovat, že formulace podmínky ve Smlouvě je nesrozumitelná, neboť nelze určit účinnost jakých práv a povinností pana Ch.e R. C. a pana A. M. by měla být vázána na splnění přání A. M., aby Dílo bylo umístěno ‚v síni výslovně vystavěné (určené) k tomuto účelu‘. K nesrozumitelné podmínce se dle §697 obecného zákoníku občanského nepřihlíží, resp. jde o výhradu, kterou nelze považovat za právně relevantní výminku odkládací. 46. Nesrozumitelnost předmětné podmínky spočívá také v tom, že umístění Díla v budově (síni) k tomuto účelu výslovně vystavěné (určené) není předpokladem pro nabytí vlastnického práva KMP (KHM Praha) , resp. HMP (Hlavní město Praha) k Dílu, ale podmínkou pro zhotovení Díla...vedle nesrozumitelnosti může být na tuto podmínku nahlíženo také jako na nemožnou, která je dle ustanovení §698 obecného zákoníku občanského neplatná. A. M. se ve Smlouvě zavazuje Dílo provést (tedy splnit svou povinnost) za podmínky, že KMP (KHM Praha) (HMP) (Hlavní město Praha) Dílo umístí do zvláštní budovy (síně), ale v době malby Díla (plnění povinnosti) nemůže být Dílo do prostor umístěno, protože v tomto okamžiku ještě neexistuje; k umístění Díla do těchto prostor mohlo fakticky dojít až po provedení Díla (splnění podmíněné povinnosti), to už ale Dílo bylo provedeno a povinnost A. M. ze Smlouvy ve prospěch třetího splněna.“ 47. Žalovaný rovněž ve vyjádření vyslovil nesouhlas s dovolací argumentací žalobce ohledně jím tvrzeného pochybení odvolacího soudu při interpretaci předmětných právních jednání v rozhodné době. Podle žalovaného odvolací soud v žádném případě nepreferoval výklad zakládající neplatnost „Komunikace jako závazku, protože zde neexistuje žádná relevantní varianta, kdy by Komunikace mohla být za právní závazek považována.“ 48. Nedůvodná je rovněž dovolací argumentace žalobce vztahující se k pochybení odvolacího soudu při posouzení jednání v okamžiku jeho provedení. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) založil své rozhodnutí „na posouzení všech jednání, ke kterým od roku 1909 došlo...Z těchto historických (ne aktuálních) událostí pak soud vyvodil závěry o vůli stran (ve které se projevuje smysl a účel zamýšlený stranami); závěry formulované odvolacím soudem obstojí v testu, který pro výklad platnosti právních jednání a interpretace vůle stran formulovala rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ 49. Žalovaný neakceptuje ani dovolací argumentaci žalobce založenou na tvrzení, že odvolací soud učiněným výkladem předmětných právních jednání dospěl k absurdním důsledkům, že jeho rozhodnutí není dostatečně (ohledně závěru o neurčitosti nabídky A. M. vůči KHM Praha) odůvodněno, a že nebylo přihlédnuto i k tomu, že smluvní texty tehdy činili laici, anebo že by byly v odvolacím řízení splněny podmínky pro provedení dovolatelem označeného listinného důkazu. 50. Žalovaný ve svém vyjádření závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce pro jeho nepřípustnost odmítl, in eventum jej zamítl, a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 51. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že včas podané dovolání žalobce, řádně zastoupeného advokátem, splňuje zákonem stanovené náležitosti (je v něm obsažen dovolací důvod a jsou v něm relevantně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.), je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné i důvodné. 52. Z obsahu podaného dovolání žalobce je zřejmé, že dovolatel v něm uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. v otázce výkladu učiněných (dovolatelem tvrzených právních) jednání A. M. a KHM Praha, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezil tím (stručně vyjádřeno), že se odvolací soud při řešení otázky výkladu (dovolatelem tvrzených právních) jednání A. M., KHM Prahy a Ch. C. odchýlil od (dále dovolatelem označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu. 53. Ačkoliv oba soudy (tj. jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud) správně uzavřely, že v dané věci je třeba postupovat podle o. z. o. (ve znění před jeho novelami), v odůvodněních jejich rozhodnutí absentuje využití výkladových (interpretačních) mechanismů (pravidel) při posuzování právních jednání (dále též „výkladový mechanismus“), jimiž tehdejší civilní kodex (v tehdy platném znění) disponoval, a které byly v té době v ustálené judikatuře i odborné literatuře dále (z pohledu jejich aplikace) rozvedeny. 54. Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 23. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2944/2012 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ], vyložil a odůvodnil právní názor, že zákonem vyžadované odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při posuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále zdůraznil, že soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková) zjištění je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci a je východiskem pro právní posouzení věci. 55. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014]. 56. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4065/2010, judikoval, že informace, jež soud získává při provádění jednotlivých důkazů o okolnostech, které v případě jejich prokázání by byly zásadně významné pro právní posouzení věci, je potřeba relevantním způsobem hodnotit, aby byl získán dostatečný skutkový základ, jenž by umožňoval soudu přistoupit k tvorbě právně kvalifikačního záměru (k právnímu posouzení věci); od důkazní verifikace se ustupuje v těch případech, kdy je zjevné, že i kdyby žalobní tvrzení byla prokázána, stejně by nebylo možno podané žalobě (např. pro absenci pravidla chování, respektive pro absenci právní reglementace tvrzeného nároku) vyhovět. Tomuto verifikačnímu úsilí má napomáhat zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. tak, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zásadě volného hodnocení důkazů, jak je obsažena v cit. paragrafu, však neodpovídá jen důsledné zhodnocení důkazů jednotlivě a dále všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, co uvedli účastníci, ale také i to, že předmětné hodnocení důkazů bude odpovídat i zásadám logického uvažování, že dílčí skutková zjištění, jakož i celkový závěr o skutkovém stavu budou dostatečně srozumitelně a z pohledu vyložené zásady a logického uvažování v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložena, což je zase důsledkem (k zásadě volného hodnocení důkazů se připínající) zásady tzv. dostatečného důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 1438/2000). 57. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4065/2010 dovolací soud také vyložil, že v případě, že určité významné okolnosti vyplývající z provedených důkazů (např. určitá část výpovědi svědka obsahující popis informací významných z hlediska skutkové stránky věci) byly soudem při hodnocení důkazů pominuty, dochází k situaci, kdy v procesu zjišťování právně významných skutečností nebyla důsledně respektována zásada volného hodnocení důkazů a nezbytného logického uvažování. Lze pak konstatovat, že soud v takovém případě rozhodoval na základě skutkového stavu, jenž byl zatížen popsaným nekorektním způsobem při získávání skutečností právně významných pro meritorní rozhodnutí. 58. Obdobně uvedené platí také v případě pominutí některých výsečí informací, jež obsahuje předmětný listinný důkaz, avšak které - ač by mohly být (zásadně) významné pro rozhodnutí - jsou rozhodujícím soudem přehlédnuty, nejsou prostě při (meritorním) rozhodování vůbec reflektovány, respektive není k nim při hodnocení důkazů přihlédnuto, i když daný listinný důkaz obsahující (i) tyto informace v řízení byl proveden, avšak rozhodující soud z něj buď vůbec neučinil skutkové zjištění anebo jen zčásti, kdy pominul onu (také pro rozhodnutí) významnou část z tohoto důkazu plynoucích informací, aniž by tento svůj hodnotící postup v dokazování a v procesu zjišťování právně rozhodných skutečností posléze v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivým způsobem vyložil. 59. K tomu lze dodat, že jestliže pro posouzení (právního) jednání z pohledu jeho (ne)platnosti či vůbec jeho existence je nezbytné právně rozhodné okolnosti poměřovat optikou zákonem stanoveného výkladového mechanismu, musí rozhodující soud v řízení posuzovat všechny ty z provedeného dokazování prostupující významné okolnosti, které jsou (mohou být) právně významné pro meritorní rozhodnutí, aby teprve poté mohl vůbec přistoupit k právnímu posouzení věci. 60. Jinými slovy řečeno, má-li soud k dispozici množinu určitých (v řízení provedených) důkazů obsahujících informace, jež mohou být zásadně významné pro právní posouzení věci, je předně nezbytné, aby v důkazním řízení a v procesu hodnocení těchto důkazů přistoupil k jejich verifikaci a vyvodil z nich dílčí skutková zjištění, jež promítne do závěru o skutkovém stavu věci, který následně podrobí právnímu posouzení. V těch situacích, kdy např. písemné projevy účastníků ve smlouvách jsou v tom kterém rozsahu v rozporu, respektive v nesouladu s následným jednáním účastníků, případně kdy v písemných projevech účastníků, které jsou podrobovány posouzení, lze zaznamenat určité (formulační rozpory), případně kdy účastníci (jejich právní nástupci) posléze takové rozpory prezentují, takže vznikají pochybnosti o tom, zda vlastně obsahují (představují) vůbec právní jednání, je pro rozhodující soud nejpodstatnější, aby za důsledného užití výkladových mechanismů přistoupil k předmětné verifikaci, na jejímž konci by měl mít nalezenou odpověď na základní otázku, zda jím posuzované jednání účastníků naplňuje či nikoliv podle předmětného právního předpisu parametry (vůbec) právního jednání, a pokud ano, pak zda jde o právní jednání platné či (a pro jaké důvody, tedy proč) neplatné, případně zda v důsledku dalšího právního jednání účastníků došlo (a podle práva mohlo dojít) k jeho konvalidaci. 61. Aby soud mohl přistoupit k aplikaci práva, musí nejprve zjištěnou právní normu chování, jak je upravena v příslušném právním předpise, vyložit (interpretovat). Tento výklad předchází fázi - zjednodušeně vyjádřeno - kdy soud v konkrétní věci na zjištěný skutkový stav po provedeném dokazování aplikuje příslušnou právní normu, jež má upravovat právní režim daného právního jednání. Posouzení otázky platnosti (v námi sledovaných poměrech civilního) právního jednání znamená, že jeho obsah je podroben rozboru, zda v něm vyjádřený projev vůle odpovídá požadavkům, které jsou na něj kladeny platným a účinným občanským zákoníkem v době, kdy k takovému právnímu jednání mělo dojít a jež podléhá režimu tohoto civilního kodexu. 62. Jak vyložil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. III. ÚS 3033/17, jednou ze základních determinant právního postavení osoby v soukromoprávních vztazích představuje svoboda (autonomie) vůle. Tyto právní vztahy jsou regulovány převážně nepřímo, tj. stanovením obecných pravidel chování mezi účastníky, které účastníci svým vlastním aktivním jednáním konkretizují a současně uvádějí v život. Princip autonomie vůle formuje soubor právních možností osob v těchto vztazích, dává jim právo volby právně významného chování. Jeho konkrétní projevy lze soustředit do čtyř sfér: autonomie volby, zda učinit právní jednání, či nikoli, autonomie výběru adresáta právního jednání, autonomie volby obsahu právního jednání a autonomie volby formy právního jednání. Meze autonomie vůle v těchto sférách vytváří např. zákonem zakotvené smluvní přímusy, kvalifikační požadavky na adresáta projevu vůle, kogentními normami stanovená práva a povinnosti, či požadavky na formu. 63. Soud ve sporu, v němž je řešena otázka, zda bylo, a pokud ano, pak zda platně a s jakým právním dosahem (poměřováno ve vztahu k žalobnímu nároku) učiněno právní jednání, musí při rozhodování reflektovat výše vyložené projevy autonomie vůle, jakož i princip výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (jde o projev zásady „potius valeat actus quam pereat“ , tj. že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost), a v případě pochybností z hlediska právní relevance té které složky projevu autonomie vůle přistoupit k posouzení předmětného projevu vůle stran obsaženého v daném právním jednání, a to při důsledném uplatnění výkladového mechanismu. 64. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně připomíná, že při rozhodování nelze opomíjet, že platnost právního úkonu (právního jednání) je třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002), nikoliv v době, kdy např. mezi účastníky vznikl již spor o obsah daného právního úkonu (právního jednání). Současně výklad projevu vůle ve smlouvě se musí řídit logikou věci, neboť bylo by absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98). 65. Pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu je tedy třeba primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při již vyslovené presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky, což v podmínkách písemného právního úkonu (právního jednání) presumuje, že to, co bylo účastníky vloženo do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou založit předmětný závazkový právní vztah (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1363/2013). 66. Sluší se dodat, jak ostatně bude zřejmé z připomenuté dobové judikatury a odborné literatury, že stěžejní výkladové mechanismy právních jednání (v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. právních úkonů a ve světle především judikatury Ústavního soudu coby českého orgánu ochrany ústavnosti) jsou - z pohledu dnešního a tehdejšího soukromého práva (v onom rozhodném období) - více či méně poměrně blízké až souladné (neexistuje mezi nimi natolik zásadní rozkol v metodologickém přístupu). Proto je také vhodné před nástinem dobové judikatury a literatury zmínit vhled Ústavního soudu do zde sledované právní materie. 67. Tak Ústavní soud na tomto poli ve svém usnesení ze dne 12. listopadu 2013, sp. zn. IV. ÚS 1802/13, mj. vyložil a odůvodnil: 68. „Formalistický přístup je přístup, který je v demokratickém právním státě akceptovatelný, neboť se přiklání výlučně k normativní vůli vyjádřené v textu. V rozporu se zásadami právního státu a ústavností se stává až ve chvíli, je-li přepjatý, tedy, je-li zcela v rozporu s jakýmkoli rozumným důvodem umožňujícím využití dalších interpretačních metod. To ostatně vyplývá i z konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu. Viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2474/13 ze dne 1. 10. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 255/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 14/64 SbNU 143) nebo nález sp. zn. III. ÚS 127/96 ze dne 11. 7. 1996 (N 68/5 SbNU 519). 69. Formalistický způsob interpretace právního textu se může využít bez ohledu na to, zda je autorem heteronomní normotvůrce, nebo účastník smluvního vztahu. Stěžovatel zdůrazňuje, že primární je vůle smluvních stran a soudy by měly být povinny tuto vůli chránit a všechna smluvní ujednání s ní konfrontovat. Takto obecně formulovaný závěr je správný, neboť jsou to smluvní strany, kdo určuje rozsah svých budoucích jednání a především jejich porozumění textu smlouvy by mělo být rozhodující. Avšak je také nutno podotknout, že tato vůle by měla být adekvátním způsobem vyjádřena a splňovat další podmínky stanové zákonem, a to včetně z pohledu její budoucí dokazatelnosti. Po uplynutí několika let se může stát, že strany na originální vůli zapomenou (záměrně či nezáměrně) a nezbyde jim, než vyjít z obvyklého a aktuálního čtení smlouvy, které je v tomto případě reprezentováno soudem. Pokud se tedy strany v případném následném soudním řízení neshodnou na tom, jaký byl obsah vůle při uzavírání kontraktu, případně není jedna z nich schopna jej prokázat, nelze než vycházet ze znění smlouvy. Tak tomu bylo i v tomto případě, neboť stěžovatel ve stížnosti sám připomíná, že vedlejší účastník svou vůli nyní vykládá jinak než v době uzavírání smlouvy.“ 70. V nálezu ze dne 10. července 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, Ústavní soud judikoval, že: „Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Na vůli je proto nutno usuzovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy. 71. Jinak řečeno, objektivní právo, ačkoliv upravuje základní argumenty a metody výkladu smluv a jiných právních úkonů, nejen že nepodává úplný výčet argumentů a principů, k nimž má soud při výkladu smluv přihlížet, ale nestanoví ani jednoznačnou formou vzájemné vztahy mezi jednotlivými interpretačními pravidly. Soud musí přihlížet ke vzájemným vztahům jednotlivých v úvahu přicházejících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika dané kauzy, a nikoliv tato kritéria aplikovat mechanicky... 72. Dalším základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního [viz např. Lando O., Beale H (eds.), Principles of Europen Contract Law. Parts I and II. 2nd ed. Kluwer Law International 2000, článek 5:106).“ 73. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při rozhodování – jak je zřejmé z odůvodnění jeho dovoláním napadeného rozsudku – neposuzoval obsah předmětných (právních) jednání skrze tehdejší výkladová pravidla, čímž své rozhodnutí založil na právním posouzení věci, které ovšem dosud nemá relevantního podkladu; učiněné právní posouzení věci nutno tudíž považovat za předčasné, neboť vyvěrá z nedostatečného argumentačního (interpretačně-aplikačního) základu. 74. V prvé řadě odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) prostřednictvím tehdejších výkladových (interpretačních) mechanismů (§914 a násl. o. z. o.) nenahlížel, respektive neposuzoval učiněná (a podle dovolatele právní) jednání A. M. prostřednictvím jeho dopisu ze dne 6. listopadu 1909 (který podle dovolatele představuje ofertu A. M. stran příslibu darování Slovanské epopeje, jejž měl vytvořit namalováním 20 kusů obrazů s tím, že na toto dílo finančně přispěje Ch. C., pod výminkou (podmínkou), že: „Hotové obrazy stanou se hned po dokončení majetkem národa nebo města Prahy, pod jednou podmínkou, že je totiž umístí na svůj náklad v nějaké pro to zvlášť vystavěné síni...“ ), a dále prostřednictvím usnesení rady KHM Prahy, respektive dopisu KHM Prahy na základě onoho rozhodnutí městské rady (které podle dovolatele představuje akceptaci A. M. učiněného příslibu darování), s přihlédnutím k tehdejšímu jednání A. M. a (podle dovolatele mecenáše a podporovatele příslibu darování učiněného A. M.) Ch. C., jakož i s přihlédnutím k nastanuvším okolnostem před a po uzavření dohody mezi posledně jmenovanými dne 28. ledna 1913 (která podle dovolatele představuje ze strany Ch. C. toliko podporu A. M. při darování budoucí Slovanské epopeje KHM Praze). 75. Podle §914 o. z. o. v rozhodném znění (tj. k datu učiněného dopisu A. M. a reakce KHM Prahy na něj) „Pravidla obecná, uvedená v prvním dílu (§6) o výkladu zákonů, platí také o smlouvách. Najmě má býti pochybná smlouva tak vyložena, aby neobsahovala žádný rozpor a byla účinná. 76. Podle §6 o. z. o. „Zákonu při používání nesmí býti dáván jinaký smysl, než jaký vychází z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova.“ 77. Pokud jde o odbornou literaturu a judikaturu vztahující se k tehdejšímu užití výkladového mechanismu právních jednání, lze výběr zmínit: 78. Tak např. (od roku 1924) profesor (občanského práva) a posléze děkan Právnické fakulty Karlovy Univerzity v Praze Emil Svoboda k problematice právního jednání mj. vyložil: „Za projev vůle v našem smyslu bude možno považovati vždy jen takové chování se právního subjektu, kterým jest vyjádřena jednak určitá vůle, směřující k dosažení výsledku právně významného, jednak i úmysl jednajícího, sděliti tuto vůli druhé, na věci súčastněné straně...V žádném případě nevyskytne se projev určitý mimo souvislost s proudem událostí a nebude správno vytrhnouti ze souhrnu okolností, za kterých se projev udál, holou skupinu užitých slov a povýšiti takto úzce pojatý projev na výhradnou skutečnost projevu bez náležitého zřetele k souvislosti jeho s ostatními okolnostmi příběhu. Jen o tom, kdo by takto rozuměl theorii projevu, bylo by možno říci, že lpí na slově, že dopřává ‚mrtvé liteře‘ nad ‚živým duchem‘...Projevem vůle (bez rozdílu formy) možno tedy nazvati takové chování se člověka, které ve spojení s okolnostmi současnými nebo předchozími opravňuje předpoklad, že v něm určitá vůle došla vnějšího výrazu a že jednající měl úmysl učiniti druhé, súčastněné osobě o svojí vůli sdělení...Skutečnosti, kterými byla projevena vůle, směřující k docílení určitého výsledku hospodářského nebo společenského, jsou v případě sporu předmětem důkazu. Rovněž bude eventuelně předmětem důkazu zjištění, zda byly jisté okolnosti, pro význam projevu důležité, oběma súčastněným stranám poznatelny v době, kdy jednání právní se uskutečnilo...Soudce nebude usilovati o to, aby vniknul do myšlenkové sféry konkrétního příjemce projevu, nýbrž utvoří si ze svojí - laické - životní zkušenosti úsudek, zda by normální typ člověka té kategorie, k níž konkrétní osoba příjemcova patří, byl postřehl určité okolnosti, náležející ku skutkové podstatě projevu...Právní projev vůle může zásadně jen tehdy způsobiti závazek nebo nárok právní, když byl druhé straně sdělen, t. j. když skutečnost projevu způsobila v mysli příjemcově určité reakce...Je-li účelem celého řádu právního jen uspořádání životních poměrů spoluobčanů způsobem, který by pokud možno nejlépe vyhovoval potřebám jedincovým a zájmům celku, pak nemůže ani soudce při výkladu projevů vůle sledovati jinou tendenci, než vystihnout hospodářský účel, který byl pravděpodobně právním jednáním zamýšlen, a přispěti k jeho uskutečnění. Tomuto poslání práva a jeho orgánů příčí se výklad slovní nebo dokonce chikanosní vykládání slov a vět užitých. Vadnost a protiprávnost postupu takového rozumí se sama sebou, i kdyby zákon výslovně takového způsobu výkladu svých slov i projevů stran nezakazoval... Na místo...nemožné zjištění vnitřních hnutí klademe objektivní výklad projevu; určujeme, jaké představy by daný projev musel vzbuditi v normálním člověku toho typu, k němuž náleží konkrétní adresát projevu, čili nahrazujeme individuum typem: Výkladem skutečností vnějších se takto zjišťuje smysl projevu, jaký skutečnostem toho druhu zpravidla (obyčejně, dle zkušenosti) dávají normální lidé té vrstvy společenské, k níž náležejí strany súčastněné. Nehledíce k vnitřním myšlenkám jednotlivce, stanovíme praesumtivní vůli jednajícího i preasumtivní reakci, jaká skutečností projevu byla, resp. musila býti způsobena v mysli příjemce projevu“ (Svoboda Emil, Vůle vnitřní a vůle projevená právním činem I., vydáno vlastním nákladem v komisi Lidového družstva tiskařského a vydavatelského v Praze, Praha 1911, s. 63 a násl.). 79. Podle Samka „Při výkladu smluv (§§914., 915., vš. obč. z.) nemá se lpěti houževnatě na slovním významu slova; naopak má se vyzkoumati pravá vůle, resp. pravý úmysl stran...“ (Samek, František: Reforma všeobecného zákoníku občanského, nakladatelství Otakar Janáček, Praha, 1917, s. 84). 80. Také Rouček a Sedláček ve svém komentáři k o. z. o. (sice již po jeho proběhnuvších novelizacích, avšak současně i s reflexí jeho původního znění) zaujímali právní názor, že: „při výkladu smluv máme dbáti na celé prostředí, kde se smlouva stala a z tohoto prostředí musíme chápati celek i v jednotlivé části smluvního obsahu Proto bude vyjednávání stran, rozmluvy i dopisy mezi nimi pro soudce velmi důležité, aby mohl správně pochopiti ‚úmysl stran‘“ [Rouček, František, Sedláček, Jaromír: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl IV (§§859 - 1089), reprint původního vydání, nakladatelství ASPI Publishing, 1998, s. 300]. 81. Rouček pak ve svém díle „Obligační právo“ s ohledem na dosavadní judikaturu a závěry v odborné literatuře připomíná, že: „Vykládací pravidlo §914 není závazné jen pro soudce, nýbrž i pro všechny osoby, které se k oné smlouvě táhnou: tedy pro smluvní strany, které nemusí býti totožny s jednajícími osobami, a třetí osoby...“ mj. s tím, že: „Úsudek o tom, zda došlo ke smlouvě a zda dohoda jest určitá, jest úsudkem právním.“ (Sedláček, J.: Obligační právo. 1. – 3. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 58 a násl.). 82. Tehdejší judikatura stavěla intepretaci smluv na celkovém zhodnocení nejen smlouvy samotné, nýbrž i na zhodnocení okolností souvisejících s předmětným jednáním účastníků, včetně toho, co po uzavření smlouvy následovalo. K tomu se v již označeném Komentáři Roučka a Sedláčka k o. z. o. vztahuje zmíněnými autory citovaná judikatura, která např. zdůrazňovala, že: „Ku projevům vůle strany, jež jsou směrodatny pro obsah uzavřené smlouvy, náleží rovněž celkové její jednání přitom vůči druhé straně (Now. 1908)“ nebo že: „Vyskytne-li se nedorozumění mezi stranami o významu některého výrazu, dlužno výrazu tomu rozuměti tak, jak mu musel v konkrétním případě rozuměti příjemce projevu (Gl. U. N. F. 3644)“ (in dílo cit. ad 80, s. 301), či dokonce: „Není-li písemným vyhotovením smlouvy její obsah vyčerpán, lze k ústním ujednáním do písemné smlouvy vědomě nepojatým, jakožto k závazným přihlížeti“ (rozhodnutí c. k. Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 1909, sp. zn. Rv VI. 86/9, publikované v Österreichische Zeitschrift für Strafrecht, ročník 1910, s. 397, podle zdroje: Zprávy Právnické Jednoty Moravské, Brno, 1910, s. 242). 83. Rovněž Mayr k výkladu právního jednání prezentoval názor, že: „Nejlepším a nejčastěji užívaným prostředkem prohlášení vůle jest slovo promluvené neb napsané. Proto zabývá se výklad ponejvíce slovy, jichž smysl a význam má se zjistiti. Především má soudce (§6) přihlížeti k vlastnímu významu slov v jich souvislosti a zřejmému úmyslu stran...Nerozhoduje tudíž vůle skutečná, nýbrž úmysl obou stran, nerozhoduje doslovné znění prohlášení, nýbrž smysl tohoto prohlášení, pokud z jasného úmyslu vyplývá (§6) a pokud příjemce, uváživ všechny okolnosti, neměl rozumného důvodu o něm pochybovati (§863)“ (srov. Mayr, Robert: Soustava občanského práva. Kniha první. Brno, 1929, s. 149). 84. Seznání důvodu (stimulu) k právnímu jednání bylo jedním z klíčů při intepretaci sporných právních jednání, neboť (s ohledem na dále citovanou a i v oné rozhodné době využívanou římskoprávní parémii se presumovalo) „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ neboli tedy „causa est origo et materia negotii.“ 85. Absence využití výkladového mechanismu odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) při rozsouzení této věci již sama o sobě způsobuje důvod ke kasaci rozsudku odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že bez použití těchto dobových výkladových mechanismů (jakkoliv nejsou nijak vzdáleny dnešnímu pojetí výkladu právních jednání, a dříve právních úkonů) nelze vyvozovat závěry, zda to či ono žalobcem tvrzené právní jednání (ne)naplňuje znaky (a pokud naplňuje, pak zda platného) právního jednání podle předmětné právní úpravy (v rozhodném období), přičemž za této situace Nejvyšší soud pochopitelně nemůže v uvedeném směru suplovat úlohu primárně náležející soudu prvního stupně (odvolacímu soudu). 86. Jinými slovy řečeno, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) neprostupuje - i s využitím rámcově připomenutého výkladového mechanismu právního jednání reglementovaného v předmětné době - přesvědčivá argumentace, jež by úspěšně vytěsňovala logicky na sebe navazující sled podle dovolatele právně významných okolností, respektive jednání týkajících se tvrzeného darování Slovanské epopeje. 87. Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že i optikou rozumem vybaveného průměrného člověka nevyznívá nelogicky, nijak znatelně rušivě, nesourodě, nepochopitelně, nesrozumitelně či neurčitě dopis A. M. (ze dne 6. listopadu 1909) adresovaný KHM Praze, z nějž se podává jeho příslib darování 20 kusů obrazů, které uvedený malíř hodlá namalovat za finančního přispění shora již opakovaně zmiňovaného Ch. C.. A. M. tento soubor obrazů uceleně nazval v onom dopise jako „cyklus ‚Epopea Slovanstva‘“ za dále v dopise vyloženého (rámcového) specifikování motivů, a to „pod jednou podmínkou, že je totiž umístí na svůj náklad v nějaké pro to zvlášť vystavěné síni“ , přičemž rada KHM Praha svým usnesením ze dne 19. listopadu 1909 tento slib darování přijala a dopisem ze dne 22. listopadu t. r. sdělila A. M., že: „dar přijímá a že je ochotna o vhodném umístění cyklu toho se s Vaším Blahorodím blíže se dohodnout...“ (akceptovala návrh). 88. Pokud odvolací soud (na str. 9 na konci posledního odstavce) uzavírá, že: „uvedená nabídka (oferta) ze strany A. M. představitelům města Prahy učiněná v dopise ze dne 6. 11. 1909 je natolik neurčitá, že ji nelze považovat za závazné právní jednání, respektive řádnou nabídku k uzavření darovací smlouvy mezi těmito účastníky dle §938 o. z. o. Tato komunikace byla jednoznačně ze strany A. M. zjišťováním zájmu ze strany města Prahy o dílo, které měl v úmyslu A. M. teprve v budoucnu vytvořit ve spolupráci s Ch. C., jež přinese finanční vnosy pro vytvoření díla“ , dopouští se jednak se argumentačně logického prohřešku, kdy na straně jedné tvrdí, že jde o nabídku (ofertu) daru A. M. vůči KHM Praha, která je však neurčitá (odvolací soud již nerozebírá pádné argumenty, které jej nakonec přivedly k závěru o neurčitosti této oferty, a to jistěže s přihlédnutím k v té době platné právní úpravě, výkladových mechanismům a dostupné judikatuře), aby poté zase tvrdil, že vlastně se o právní jednání nejednalo, poněvadž šlo o pouhé zjišťování zájmu A. M. u KHM Prahy. 89. Uvedené závěry odvolacího soudu jsou stěží akceptovatelné, neboť jednak ve shora zreferované právní úvaze odvolacího soudu absentuje podrobné rozvedení materiálního základu věci ve vztahu k tehdy platné právní úpravě, a dále se v prezentovaném názoru do jisté míry stírá význam mezi platným a neplatným právním jednáním, darováním prezentovaným tzv. soluční smlouvou a tzv. příslibem darování prezentovaným obligační smlouvou na straně jedné, a zjišťováním zájmu, respektive vyjednáváním (viz arg.: §861 o. z. o. v rozhodném znění: „Kdo projeví, že chce na někoho převésti své právo, t.j. že mu chce něco dovoliti, dáti nebo proň něco učiniti nebo se své strany něčeho opomenouti, činí nabídku; jestliže však onen jiný nabídku platně přijme, je shodnou vůlí obou stran skutkem smlouva. Pokud vyjednávání trvá a nabídka není ještě učiněna, nebo není předem ani potom přijata, nevzniká smlouva.“ ) na straně druhé. 90. Přitom podle dobové komentářové literatury bylo na proces vyjednávání a následující smluvní projevy účastníků pohlíženo tak, že: „Dokud strany nejsou souhlasného mínění a dokud tato souhlasná vůle nebyla projevena, není smlouvy. Odpoví-li příjemce na nabídku s výhradami, není konsensu, i kdyby se tato výhrada týkala jen nepatrné doložky. Strany dosud vyjednávají. Vyjednávání trvá, i kdyby se strany sice prohlásily souhlasně, ale s výhradami volnosti dalších změn atd. Projev vůle stran přestává býti vyjednáváním a je skutečným smluvním konsensem, jestliže strany dají najevo, že si jsou vědomy vázanosti na projev“ (in dílo citované v ad 80, s. 25), a že: „Darovány mohou býti i věci budoucí...“ (Ibid, s. 407). Jinak řečeno: „o »slibu« ve smyslu §861 o. z. o. lze jen tehdy mluviti, byla-li vůle jedné strany smluvní, směřující k uzavření smlouvy, buď bezprostředně nebo prostředně vůči druhé straně smluvní prohlášena. Nejinak má se věc s přijetím prohlášení druhé strany; také její projev...směřující ku přijetí slibu musí se státi oproti slibujícímu“ (rozhodnutí c. k. Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 1902, č. 13.743, in Zprávy Jednoty Moravské, Brno, 1903, s. 143-144). 91. Také Samek k tehdejšímu procesu uzavírání obligačních smluv vysvětloval, že: „K uzavření smlouvy potřebí jest nejméně dvou osob (stran); jedna činí návrh (ofertu), druhá návrh ten přijímá...Obsah slibu může býti nejrozmanitější. Mohu zavázati se, že něco daruji, dodám, prodám...Dokavad se jenom o předmětu smlouvy rokuje, mluví, jedná, vyjednává, informace opatřují, vysvětlivky dávají, neb námitky, pochybnosti projevují neb vyvracejí apod. - zkrátka dokavad jednání není ukončeno přijetím nabídky, není ujednáno nic, není tu smlouvy. Aby tato mohla k místu přijíti, třeba jest návrhu (offerty, nabídky) jedné strany a přijetí (akceptace) jeho druhou stranou“ (dílo cit. v ad 79, s. 72-73). 92. Nahlíženo v této (dosud) logicky vyznívající souslednosti možno zrekapitulovat očima běžného interpreta následující okolnosti: 1. slib darování srozumitelně a určitě vymezeného předmětu darování [cyklus obrazů s popsaným námětem, jejich počet a rozměry, s dalším rámcovým vymezením motivů, které u obdarovaného nemohou vzbuzovat pochybnosti, o jaký cyklus obrazů a s jakým námětem se má jednat, a proč by i za této situace měl oproti oboustranně projevené vůli účastníků převládat názor, že k perfekci akceptace darovacího příslibu spočívajícího v darování několika obrazů, jež mají vytvářet tematický cyklus, je nezbytné obligatorně specifikovat jednotlivé obrazy s jejich konkrétním (budoucím) vyobrazením, pakliže obdarovaný s takto rámcově vymezeným předmětem souborného díla, jejž má z rukou dárce vzniknout, zcela souhlasí (o zcela jinou situaci by se např. jednalo, pakliže by kupř. namísto motivu A daného cyklu obrazů vymezeného v darovacím příslibu nakonec dárce s odkazem na uzavřenou smlouvu odevzdal obdarovanému cyklus obrazů, avšak s motivem B, C atd., což by již pochopitelně nekorespondovalo obsahu darování], s výminkou jejich uceleného umístění v rámci KHM Prahy (v zastřešené a pokud možno ohnivzdorné budově), 2. přijetí slibu (akceptace) darování KHM Praha coby tehdejší veřejnoprávní korporací na podkladě usnesení příslušného orgánu tohoto města, a 3. následné chování těchto subjektů (např. dopis tehdejšího stavebního úřadu KHM Prahy ze dne 8. ledna 1912 adresovaný A. M., v němž se mj. uvádí, že: „Podepsanému úřadu bylo radou král. hlav. města Prahy, aby v dohodě s Vámi vyhledal místo pro budovu určenou ‚Epopeji Slovanstva‘“ ; dopis A. M. ze dne 10. ledna 1913 adresovaný Ch. C., ve kterém A. M. (zjevně též s ohledem na jím vnímané daňové aspekty věci) vysvětluje jmenovanému svůj náhled na uzavření smlouvy mj. s tím, že: „Snažíme se nyní nalézt správnou formu smlouvy, jelikož bychom se rádi vyhnuli placení daní. To proto, že zákon ukládá platbu 8 či 10 % hodnoty daru či ‚dotace‘, jejichž provedení bylo ujednáno písemnou smlouvou. Ale stejná věc učiněná jiným způsobem, stejně tak platným před zákonem, ale v jiné formě než ve formě smlouvy – není stižena povinností k platbě. Nyní řešíme toto a sám dovezu vše již připravené. Půjde v prvé řadě o výňatek z protokolu schůze městské rady, kterým město přijalo darování a zavázalo se postavit pro umístění obrazů zvláštní budovu, která má být postavena pod mou záštitou. To je jedna část. Vedle toho zde budou dvě klauzule, jedna pro mne, že se zavazuji provést malby a jedna pro Vás, která Vás zaváže k tomu přinést svou podporu...“ ; čl. 4 dohody uzavřené dne 28. ledna 1913 mezi A. M. a Ch. C. ve znění: „Obě strany berou na vědomí, že město Praha přijalo na svém zasedání dne 19. 11. 1909, podle jeho dopisu ze dne 22. 11. 1909 č. 67 1-I A a z 25. 11. 1910 č. 7339 I A prohlášení, učiněné panem M. v jeho dopise z 6. 11. 1909, že s finanční pomocí pana Ch. R. C. vytvoří cyklus 20 obrazů pod názvem ‚Slovanská epopej‘ pod podmínkou, že město Praha umístí hotové obrazy na vlastní náklady v budově výslovně vystavěné k tomuto účelu, a s doložkou, že město Praha je ochotné převzít jednotlivé obrazy z cyklu okamžitě po jejich dokončení a potvrdit jejich obdržení panu Ch. R. C. se současným uvedením předmětu a počtu obrazů, jakož i postarat se o jejich vhodné umístění.“ 93. Jestliže odvolací soud oproti tomu a při zaznamenané absenci užití dobového výkladového mechanismu učinil závěr, že: „prvotní komunikaci mezi A. M. a městem Praha z listopadu 1909 nelze považovat za uzavřený smluvní vztah ve smyslu tehdejšího obecného zákona občanského, neboť se jedná o pouhou komunikaci a tvorbu posléze závazného právního vztahu, jímž se stala smlouva ze dne 28. 1. 1913“ , bylo jeho povinností v odůvodnění rozsudku vyložit všechny podstatné (přesvědčivé) argumenty, které zmíněné - prozatím bez užití výkladového mechanismu vyznívající - (právní) jednání A. M., KHM Praha a podle označených formulací shora vystupujícího podporovatele (mecenáše) A. M. – Ch. C. relevantně zpochybňují, a to včetně vyjasnění případného právního vztahu mezi KHM Praha a Ch. C.. 94. To vše v situaci, kdy z obsahu spisu dosud nevyplývá (soudy nebylo zjištěno), že by KHM Praha coby tehdejší veřejnoprávní korporace prostřednictvím svého orgánu ve vztahu k Ch. C. jakýmkoliv způsobem právně relevantním způsobem vyjádřila (a pokud ano, pak in concreto kterým svým orgánem, kdy, v jaké formě a k čemu) svou právní vůli, tedy učinila předmětné (a jaké vlastně) právní jednání, jež by s přihlédnutím k tehdejší právní úpravě (zákona č. 85/1850 ř. z., Obecní řád královského hlavního města Prahy, či pozdější právní úpravy) mělo mít darovací či jiné právní konsekvence vztahující se k dílu Slovanská epopej. 95. Pokud jde o posouzení obsahu dohody (podle dovolatele dohody o podpoře darování) uzavřené mezi A. M. a Ch. C. dne 28. ledna 1913, odvolací soud smysluplně nevysvětlil, jak může obstát jeho právní konstrukce o smlouvě námezdní, pakliže dohoda obsahuje již shora citovaný článek 4, v němž se (s tam učiněnou formulací) konstatuje akceptace KHM Prahy oferty A. M. týkající se jeho příslibu darování Slovanské epopeje za připomenuté výminky (podmínky), což přisvědčuje žalobní argumentaci o pouhé mecenášské podpoře A. M., to vše i za podpory bohaté korespondence A. M., v níž jmenovaný opakovaně vyjadřuje svůj stimul, motiv, proč za podpory jím označované osoby přistupuje k vytvoření cyklu Slovanská epopej. 96. Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uzavírá, že: „...Ch. C. ten posléze dílo daroval...městu Praze, a to na základě předávacích protokolů z let 1912 až 1926“ , pak je třeba zdůraznit, že tento právní závěr není v rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) podložen žádnou seznatelnou právně aplikační úvahou, z níž by vyplývalo, že Ch. C. Slovanskou epopej (jako její vlastník) daroval KHM Praze. VI. Závěr 97. Z uvedeného je zřejmé, že způsob, jakým oba soudy přistoupily k rozhodování v této věci, je i přes obsáhlost provedeného dokazování (v řízení před soudem prvního stupně) zcela nedůsledný, zjevně nedostatečný, neboť absence využití optiky náhledu na předmětná (právní) jednání dotčených osob v rozhodném období skrze shora připomenuté výkladové mechanismy již sama o sobě zpochybňuje věcnou správnost takto vydaného (vydaných) rozhodnutí, a Nejvyššímu soudu znemožnila, aby se v rámci podaného dovolání mohl vůbec zabývat věcným přezkumem. 98. Byl-li v bodech 87 a 92 naznačen (ze strany „rozumem vybaveného průměrného člověka“ , respektive „očima běžného interpreta“ ) logicky se nabízející možný náhled na sled a hodnocení popsaných okolností, nelze jej s ohledem na uplatněné kasační důvody pochopitelně (a raději se to ještě na tomto místě explicite zdůrazňuje) považovat za právní názor Nejvyššího soudu zavazující soud prvního stupně (případně odvolací soud) v dalším řízení, nýbrž pouze za zvýraznění toho, v jakém směru je zapotřebí precizovat v novém meritorním rozhodnutí skutkovou a právní argumentaci, pakliže mají být i nadále mj. popřeny (vytěsněny) z hlediska vyvolání (právních) důsledků učiněné (a podle dovolatele právní a podle žalované nikoliv) projevy vůle A. M. a KHM Prahy z listopadu 1909 na straně jedné (tedy že buďto nejde vůbec o právní jednání, anebo sice jde, ale slib darování A. M. a jeho formálně navenek vyjádřená akceptace ze strany KHM Prahy jsou z blíže rozvedených důvodů neplatná právní jednání), a na podkladě jakých (v odůvodnění precizně vymezených) zjištění a na základě jaké právní konstrukce má být dán naopak průchod právnímu závěru o tom, že dárcem předmětných obrazů, respektive Slovanské epopeje KHM Praze byl Ch. C. (a tedy nikoliv A. M.). 99. Posledně uvedené by bylo významné z hlediska konečné závěru, zda za takové situace (tedy v případě neplatného darování KHM Praze) by byla v inkriminovaném období (postupně namalovanými obrazy A. M.) vytvářená Slovanská epopej ve vlastnictví A. M. či Ch. C., a zda v mezidobí došlo či nikoliv k právně významné události či právní skutečnosti, jež vyvolala změnu (a ve prospěch které fyzické či právnické osoby) vlastnictví k tomuto dílu. 100. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. 101. V souvislosti s vydáním tohoto kasačního rozhodnutí konzumována je poslední dovolací námitka žalobce vztahující se k nepřipuštění jím označeného důkazu v odvolacím řízení. 102. V dalším řízení tedy soud prvního stupně (odvolací soud) vyvine v této natolik skutkově exponované a právně složité věci (v níž mají být posuzovány skutkové a právní okolnosti, jež měly nastat před více jak sto lety, byť se k nim dochovalo poměrně značné množství listinných důkazů obsahující informace, jež do jisté míry vykreslují i stimul, motiv jednání dotčených účastníků v inkriminovaném období ve vztahu ke Slovanské epopeji) maximální úsilí ve zjištění skutečností zásadně významných pro meritorní rozhodnutí. 103. Takovémuto přístupu jistěže nekonvenuje dosavadní přístup soudu prvního soudu v odůvodnění jím vydaného rozsudku, v němž např. na str. 9 ve čtvrtém odstavci činí dílčí skutková zjištění „Z dohody mezi p. Ch. R. C. na straně jedné, panem A. M. na straně druhé, za současné účasti města Prahy ze dne 28. 1. 1913“ v tom směru, že: „V bodě 4 této smlouvy je uvedeno, že obě strany berou na vědomí, že vytvoření cyklu 20 obrazů bude pod podmínkou, že město Praha umístí hotové obrazy na vlastní náklady v budově výslovně vystavené k tomuto účelu, je zde zakotvena podmínka vztahující se k vytvoření díla“ , avšak za současného pominutí úvodní části věty z tohoto odstavce o tom, že: „Obě strany berou na vědomí, že město Praha přijalo na svém zasedání dne 19. 11. 1909, podle jeho dopisu ze dne 22. 11. 1909, že s finanční pomocí pana Ch. R. C. vytvoří cyklus 20 obrazů pod názvem ‚Slovanská epopej‘ pod podmínkou...“ , čímž se ovšem v této referenci podstatným způsobem vytrácí skutečný obsah této dohody. Přitom soud prvního stupně ani v odůvodnění svého rozsudku smysluplně, respektive vůbec nevyložil, proč posledně citovanou formulaci zmíněné dohody pominul, proč ji nepovažoval za relevantní k hodnocení, k pochopení stimulu jednání účastníků, především pak nevysvětlil, proč tedy účastníci v tomto směru vyvinuli takové úsilí s promítnutím této formulace do jejich dohody, pakliže by podle nalézacího soudu (jenž po více jak sto letech obsah této listiny posuzuje a vyvozuje z ní závěry) neměla mít relevanci. 104. Soud prvního stupně přistoupí znovu k pochopení smyslu a účelu jednání dotčených subjektů, zohlední - s přihlédnutím k dosud provedeným důkazům a důkazním návrhům účastníků - všechny okolnosti, jež provázely jejich jednání, a to skrze již shora připomenuté tehdejší výkladové mechanismy právních jednání, včetně reflexe zvláštního režimu právního jednání plynoucího pro veřejnoprávní korporace, a na základě toho pak podrobí finálnímu zhodnocení obsah konkrétních jednání, která jsou tou kterou procesní stranou označována za právní jednání podle předmětné právní úpravy. 105. Teprve poté, co soud prvního stupně soustředí (bude mít za zjištěné) právně významné skutkové okolnosti [které přehledně a výstižně, v logické posloupnosti vyložení jednak dílčích skutkových zjištění (prostého opisu či parafrázování textu z obsahu listinných důkazů) a precizovaného závěru o skutkovém stavu věci, na nějž bude posléze aplikovat dané pravidlo chování s příslušným vyložením své seznatelné aplikační úvahy] a vyjasní si svůj náhled na obsah těch kterých (právních) jednání (ve vztahu k meritu věci), vyloží rovněž v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku (v odpovídajícím rozsahu a s patřičně seznatelnou argumentací) svůj finální právně kvalifikační závěr, přičemž neopomene též důsledně se vypořádat s tou právní argumentací té procesní strany, jíž nepřisvědčil, neshledal ji za relevantní (a proč). 106. Dospěje-li soud prvního stupně (případně odvolací soud) v dalším řízení k závěru, že k platnému darování, respektive příslibu daru ze strany A. M. a jeho přijetí ze strany KHM Prahy nedošlo, případě že nedošlo ani k darování Slovanské epopeje či jednotlivých obrazů posléze utvořivších tento cyklus Ch. C., neboť jejich vlastníkem nebyl, bude v takovém případě nezbytné si vyjasnit právní otázku, kdo byl tedy v onom rozhodném období podle práva vlastníkem předmětných obrazů, respektive Slovanské epopeje, a zda vlivem plynutí času či jiné právní události nebo právní skutečnosti došlo následně podle rozhodného práva ke změně vlastnictví k danému souboru obrazů, a pokud ano, pak ve prospěch koho, respektive zda M. M., rozená Ch., byla ke dni své smrti (14. března 1959) vlastnicí Slovanské epopeje, či nikoliv. 107. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. 108. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g věta druhá o. s. ř.). 109. Jako obiter dictum Nejvyšší soud považuje za vhodné - s ohledem na okolnost, že v předchozím řízení se oba soudy zabývaly otázkou darovací smlouvy - k institutu darování podle o. z. o. v rozhodném období připomenout následující (hmotněprávní) souvislosti: 110. Podle §943 o. z. o. v rozhodném znění „Z pouhé ústní darovací smlouvy uzavřené bez skutečného odevzdání nepovstává obdarovanému žalobní právo. Toto právo musí být založeno písemnou smlouvou.“ 111. Došlo-li k darování bez skutečného odevzdání (obligační smlouva), bylo nezbytné uzavřít smlouvu formou „notářského spisu.“ Zákon č. 76/1871 ř. z. (ze dne 25. července 1874), „ tom, ku kterým jednáním právním potřebí spisu notářského“ totiž stanovil, že: „Aby níže položené smlouvy a jednání právní měly platnost, potřebí aby v příčině jich byl zdělán spis notářský, totiž:...d) smlouvy o dodání, když věc skutečně se neodezvádá...“ 112. V judikatuře v rozhodném období byl vyložen právní názor, že: „Ustanovení, dle něhož smlouvy darovací bez skutečného odevzdání potřebují ku své platnosti sepsání not. spisu, vztahuje se zřejmě na případy v §943 obč. z. uvedený. Tento §jedná však o slibu darovacím, o smlouvě, jíž pouze připovídá se majetkový předmět darování, ale zároveň se neodevzdává, nýbrž má teprve v budoucnosti býti odevzdán, a tím vlastnictví jeho obdařenému má býti předáno“ (rozhodnutí c. k. Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 1912, sp. zn. Rv III/500/12/1, in Zprávy Právnické Jednoty Moravské, Brno, 1913, s. 81). 113. V rozhodnutí ze dne 15. dubna 1924, sp. zn. Rv II. 442/22, Nejvyšší soud Československé republiky formuloval právní názor, že: „předpis formy notářského spisu vztahuje se pouze na projev vůle dárcovy, nikoli na prohlášení obdařeného, že dar přijímá.“ Tento právní názor dovolací soud podložil právní argumentací, že: „Arciť stanoví §1 zákona ze dne 25. července 1871, č. 76 ř. z., že k platnosti darovací smlouvy bez skutečného odevzdání jest zapotřebí formy notářského spisu, ale zákon jest vykládati z jeho přirozeného smyslu (§7 obč. zák.) a nelze mu přikládati jiný význam, než jaký vysvítá ze zřejmého úmyslu zákonodárcova (§6 obč. zák.). Nutno si položiti otázku, proč stanoví zákon právě pro smlouvu darovací tak přísnou formu. Toho důvodem není nic jiného, než snaha zákonodárcova, chrániti dárce před jeho vlastní lehkomyslností. Jestiť známo, že zákonodárce v okamžiku, kdy pojme obdarovací úmysl, slíbí více, než by chladná rozvaha uznala za vhodné. Mimo to třeba si všimnouti, že dárce mnohdy si není vědom dosahu a závaznosti slibu darovacího. Následkům, jež by mohl z toho dárci povstati, chtěl zákonodárce předpisem přísné formy notářského spisu zabrániti. Dle jeho úmyslu má sice dárce, než dojde k sepisování smlouvy u notáře, věc dobře rozvážiti a pohnutky, jež ho k daru přiměly, přivésti na správnou míru. Dále si třeba uvědomiti, že jen vázáním projevu vůle přísnou formou, mající, jako notářský spis, ráz obřadný, lze nabýti jistoty, že slib darovací jest míněn vážně. Při darovacích smlouvách, jimž následuje skutečné odevzdání daru, ony obavy pomíjejí.“ 114. Situaci, kdy po uzavření písemné darovací smlouvy (příslibu darování), avšak nikoliv ve formě notářského spisu, ten, kdo učinil příslib darování, posléze slíbený dar obdarovanému vskutku odevzdal, tehdejší judikatura vyřešila ve prospěch právního názoru, že: „Darování bez skutečného odevzdání a zřízení notářského spisu stane se napotomním odevzdáním darované věci účinným“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 21. února 1922, sp. zn. Rv II 426/21). Tento právní závěr Nejvyšší soud odůvodnil tím, že: „Předpis o nutnosti notářského spisu k platnosti smluv darovacích bez skutečného odevzdání věci má důvod svůj v tom, že prosté sliby darovací snadno se činí, ale nesnadno plní, zákon tedy nerozvážnosti jednajícího čelí tím, že závaznost takového lehkomyslného slibu neuznává a žádá k platnosti smlouvy formu, která poskytuje záruky, že slib byl náležitě uvážen. Ale splnění slibu bezforemně daného dokazuje, že obava byla zbytečná, dar byl opravdovou vůlí slibujícího, a proto to, co na bezforemný slib skutečně plněno, nazpět žádati nelze...nebo-li smlouva původně neplatná i pozdějším odevzdáním věci konvaliduje...“ 115. Dovolací soud v posledně zmíněném rozhodnutí vycházel (sice již) z (novelizovaného) ustanovení §1432 o. z. o. které však obsahově nedoznalo změny oproti jeho původnímu (v rozhodném období platnému) znění: „Placení dluhu promlčeného nebo takového, který je neplatný jen z nedostatku formálnosti, nebo kterého jen zákon nedopouští stíhati žalobou, nemůže býti žádáno zpět, právě tak, jako když někdo něco zaplatí věda, že to není dlužen.“ 116. K tomu Rouček se Sedláčkem v jejich komentáři k o. z. o. tehdy zaujali mj. právní názor, že: Zákon má na mysli jednostranný závazek. Není upraven případ vzájemně zavazující smlouvy. Naše praxe stojí na stanovisku, že kondikce (roz. žaloba pro bezdůvodné obohacení) je teprve tehdy vyloučena, je-li vzájemná smlouva úplně s obou stran splněna, což je úplně správné, poněvadž jinak ten, kdo by plnil, by byl ve značné nevýhodě. Jde však i v tom případě o pravou conditio indebiti...“ 117. Z vyloženého se podává, že tehdejší judikatura reflektovala učiněný projev vůle darovacího slibu dárce, byť nebyl sepsán formou notářského spisu, vůči obdarovanému, pakliže došlo (po akceptaci oferty) k jeho následné realizaci, respektive k odevzdání takového daru obdarovanému, čímž mělo dojít ke konvalidaci původně neplatné darovací smlouvy; dar pak nemohl být žalován podle condictio indebiti, tj. na základě plnění bez právního důvodu. Současně se však v tehdejší komentářové literatuře zdůrazňovalo, že kondikce byla vyloučena až v okamžiku, byla-li vzájemnost předmětných povinností podle takové smlouvy splněna. 118. Jakkoliv v naznačené výkladové (hmotněprávní) linii již nebyla komentována otázka vyloučení kondikce např. při sjednání výminky (podmínky) v předmětné (stanovenou formou notářského spisu neučiněné) písemné darovací smlouvě založené akceptací příslibu darování, je zřejmé, že tehdejší rozhodovací praxe (za užití výkladového mechanismu) i komentářová literatura privilegovala primát smluvní autonomie, což je ostatně zjevně prostupující i z posledně citovaných závěrů nejvyšších soudů, ať již v rámci rakousko-uherské monarchie či posléze Československé republiky. 119. Z posledně připomenutých souvislostí je tak zřejmé, jak důležitý je vhled při posuzování tehdejšího jednání účastníků nejen prostřednictvím předmětných hmotněprávních pravidel, která reglementovala (v tom či onom rozsahu) vymezená právní jednání a následky z nich vyplývající, ale též prostřednictvím v téže době uplatňovaného výkladového mechanismu, jehož v dnešní době (z pohledu tehdy tzv. „ustálené rozhodovací praxe“) spíše již kontury lze (zprostředkovaně) vysledovat z tehdy publikované judikatury a odborné (komentářové) literatury. 120. Závěrem dovolací soud poznamenává, že k výjimečnému přednostnímu vyřízení této dovolací věci (kdy právně rozhodné okolnosti týkající se tohoto případu měly nastat před více jak sto lety) přistoupil z toho důvodu, že jde o případ po skutkové i právní stránce mimořádně složitý, a že dovolacímu soudu po seznání dovolání a vydaných rozhodnutí obou soudů bylo bezprostředně zřejmé, že je zde důvod ke kasaci těchto rozhodnutí a že je tudíž pro onu složitost této věci nezbytné neprodleně přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí tak, aby v dalším řízení mohl soud prvního stupně co nejdříve přistoupit k popsané verifikaci právně rozhodných okolností a k následnému právnímu posouzení věci, v němž bude třeba vycházet (také) z výše vyložené dobové hmotněprávní úpravy a (s ohledem na další procesní vývoj) bude nezbytné zohlednit i reglementaci případně dalších právních jednání a jejich následků podle navazující právní úpravy. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 9. 5. 2018 JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu