ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.256.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 256/2018-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzovaného P. S. , zastoupeného opatrovníkem pro řízení JUDr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Školní 3362/11, za účasti stálého opatrovníka F. S., a za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně, o posouzení svéprávnosti a opatrovnictví člověka , vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. P 216/2013, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. září 2017, č.j. 60 Co 187/2017-136, takto:
I. Dovolání posuzovaného proti rozsudku odvolacího soudu se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 21. března 2017, č.j. P 216/2013-110, výrokem I. změnil na dobu 5-ti let omezení svéprávnosti P. S. provedené rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 29.5.2013, č.j. 47 Nc 811/2012-35, tak, že posuzovaný není způsobilý nakládat s finančními prostředky v hodnotě nad 100 Kč, s movitými věcmi a právy, s nemovitými věcmi; uzavírat, měnit či rušit smlouvy a činit právní jednání majetkoprávního charakteru; žádat a odmítat sociální dávky; ve věcech důchodového a sociálního zabezpečení; posoudit poskytnutí a odmítnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí a odmítnutí, včetně udělení souhlasu se zásahy do duševní a tělesné integrity; udělovat souhlas s umístěním v zařízení sociálních služeb a v ústavu zdravotnické péče. Výrokem II. rozhodl, že opatrovník F. S. je oprávněn a povinen zastupovat opatrovance v rozsahu jeho omezení ve svéprávnosti. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Soud prvního stupně při svém rozhodování dospěl k závěru, že posuzovaný trpí duševní poruchou způsobenou závislostí na alkoholu, je snadno ovlivnitelný, neschopný domýšlet své jednání a předvídat jeho důsledky, bez objektivního náhledu na svou osobu a svůj zdravotní stav. Samostatným jednáním hrozí posuzovanému závažná újma a mírnější opatření jako zastoupení členem domácnosti nebo opatrovníkem nelze vzhledem k pokračující závislosti posuzovaného na alkoholu využít.
K odvolání posuzovaného a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 19. září 2017, č.j. 60 Co 187/2017-136, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, když omezil posuzovaného ve svéprávnosti s vymezením, že není způsobilý samostatně nakládat s majetkem, jehož hodnota převyšuje částku 100 Kč, jednat v pracovněprávních vztazích, jednat ve věcech smluv o zdravotních a sociálních službách, rozhodovat o své léčbě a o zásazích do duševní a tělesné integrity, žádat a odmítat dávky sociálního a důchodového zabezpečení, žádat o vydání občanského průkazu a cestovního pasu, hlásit změnu místa trvalého pobytu, pořizovat pro případ smrti. Odvolací soud jmenoval stálým opatrovníkem posuzovaného F. S., který je oprávněn a povinen zastupovat opatrovance v rozsahu jeho omezení ve svéprávnosti s výjimkou pořizování pro případ smrti. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení placených státem.
Odvolací soud vzal za prokázané, že posuzovaný trpí duševní poruchou, rozsah omezení svéprávnosti posuzovaného zpřesnil a doplnil v tom smyslu, že posuzovaný není schopný pořizovat pro případ smrti, samostatně jednat v pracovněprávních vztazích, žádat o vydání osobních dokladů a hlásit změnu trvalého bydliště.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal posuzovaný prostřednictvím procesního opatrovníka advokáta JUDr. Bc. Michala Březovjáka dne 19. prosince 2017 včasné dovolání. Dovolatel pokládá dovolání za přípustné, neboť se domnívá, že při řešení otázky, v jakém rozsahu je odvolací soud vázán závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu a za jakých okolností se může od závěrů soudu prvního stupně odklonit, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, rozsudku ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, a rozsudku ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003. Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu také při řešení otázky, zda nebyla svéprávnost posuzovaného omezena ve větším rozsahu než je nezbytně třeba, konkrétně od stanoviska Nejvyššího soud ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn. Cpj 160/1976, a od rozsudku téhož soudu ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2058/2010. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v §238a o.s.ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o.s.ř.
Podle §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak již bylo uvedeno dovolatel podle obsahu podaného dovolání dovozuje přípustnost dovolání v prvé řadě z tvrzení, že odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1546/99 hodnotil provedené důkazy odlišně od soudu prvního stupně, aniž postupoval v souladu s ustanovením §213 o.s.ř., čímž měl řízení zatížit procesní vadou. Současně měl odvolací soud porušit zásadu přímosti dokazování, když hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně - konkrétně výsledek znaleckého zkoumání - jinak, aniž je sám zopakoval.
Na tomto místě je třeba uvést, že podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu. Nicméně důkaz listinou, s ohledem na jeho povahu, není třeba opakovat (srov. závěry rozsudku ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněného v časopisu Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, a shodně např. rozsudky ze dne 6. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 938/2005, ze dne 6. června 2006, sp. zn. 26 Cdo 228/2005, ze dne 27. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 2363/2006, ze dne 27. května 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 3345/2009, a ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). V daném případě odvolací soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil s označením toho, na základě jakých skutečností rozhodl. Samotné vytýkané pochybení týkající se aplikace ustanovení §213 o.s.ř. nebylo dovolacím soudem v daném případě seznáno.
K námitce dovolatele ohledně rozhodování soudu, zda, a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti posuzovaného, je třeba poukázat na skutečnost, že jak judikatura, tak doktrína zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je na soudu vycházet ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§38 odst. 1 z.ř.s.), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). Vždy je třeba myslet na to, aby svéprávnost nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba; tedy zda míra nebezpečí vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014). Jinými slovy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět jen „o.z.“) s účinností od 1. ledna 2014 nahradil dosavadní právní institut zbavení způsobilosti k právním úkonům institutem omezení svéprávnosti člověka. K omezení svéprávnosti člověka podle §55 o.z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení výslovně zdůrazňuje mimo jiné to, že omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka. Tímto institutem stát – v každém jednotlivém případě a vždy prostřednictvím individuálního (soudního) aktu aplikace práva - za zákonem stanovených podmínek zasahuje do vymezené výseče přirozených práv člověka, a to vždy pouze v rozsahu posuzování způsobilosti člověka nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, tj. právně jednat. Při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění (z poslední doby srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 30 Cdo 6047/2017).
Z napadeného rozhodnutí je možno vyvodit, že se v daném případě odvolací soud od vyložených zásad neodchýlil. Ostatně dovolatel ve svém dovolání v zásadě ani podrobněji nekonkretizuje, v jakém smyslu by podle jeho názoru byl býval měl soud rozhodnout vadně v otázce jeho svéprávnosti.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu