ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3002.2017.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyň a) I. Š. , b) M. Š., a c) M. Š., všech zastoupených JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 15, proti žalované PRAKAB PRAŽSKÁ KABELOVNA, s.r.o., IČO 43873189, se sídlem v Praze 15, Ke Kablu 278, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24 , o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 200/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č.j. 3 Co 119/2013-150, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č.j. 3 Co 119/2013-150, se ve výroku I., ve výroku II. v části, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, ve výroku III., ve výroku IV. v části, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku IV., ve výroku V., ve výroku VI. v části, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a ve výroku VII., zrušuje a věc se uvedenému soudu vrací v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně a) a b) jako dcery a žalobkyně c) jako pozůstalá manželka pana Z. Š., který byl zaměstnancem žalované a zemřel dne 9. listopadu 2007 na pracovišti v důsledku pracovního úrazu, se domáhaly proti žalované peněžní náhrady nemajetkové újmy, kterou jako rodinní příslušníci smrtí Z. Š. utrpěly. Každá z nich požadovala částku 300.000 Kč.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) věc posoudil podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) a rozsudkem ze dne 19. září 2012, č.j. 37 C 200/2010-107, uložil žalované zaplatit žalobkyním a) a b), každé z nich částku 20.000 Kč a žalobkyni c) částku 60.000 Kč. Ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. března 2015, č.j. 3 Co 119/2013-150, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyň i žalované podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve vyhovujících výrocích potvrdil a v zamítavých výrocích ho změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyním a) a b), každé z nich ještě částku 130.000 Kč a žalobkyni c) pak ještě částku 240.000 Kč. Jinak ho potvrdil. Odvolací soud uvedl, že smrt pana Z. Š. byla objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv každé z žalobkyň, a to především do práva na harmonický rodinný život s otcem a manželem. Soudem prvního stupně přiznaná výše peněžité satisfakce ale podle jeho názoru byla nepřiměřeně nízká. Ve vztahu k žalobkyni a) konstatoval, že ztratila otce ve věku devatenácti let, ztratila možnost žít s ním jako s životním rádcem a oporou, a proto za přiměřenou považoval satisfakci ve výši 150.000 Kč, z obdobných důvodů pak přiznal peněžní satisfakci ve stejné výši i žalobkyni b). Částku přiznané satisfakce ve výši 300.000 Kč odůvodnil odvolací soud mimo jiné i tím, že je úměrná povaze zásahu do osobnostních práv, následkům, které úmrtí pana Š. znamenalo ve vztahu k jeho manželce, která byla na panu Š. nejenom finančně, ale především citově závislá, a byla i matkou jeho dvou dětí.
Proti rozsudku odvolacího soudu, podala žalovaná dne 8. září 2015 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že se v daném případě odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007), který opakovaně judikoval, že v rámci řízení na ochranu osobnosti podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení §444 nebo v ustanovení §378 odst. 1 zákoníku práce jen v mimořádných případech, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Odvolací soud podle názoru dovolatelky za mimořádnou závažnost v posuzované věci považoval zcela standardní rodinné vztahy. Poukazuje i na skutečnost, že žalobkyním žalovaná již zaplatila jednorázové odškodnění podle ustanovení §378 odst. 1 zákoníku práce v celkové výši 907.036 Kč.
Kromě toho dovolatel poukazuje na skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Především tak poukazuje na to, že odvolací soud sám uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně je na samé hranici přezkoumatelnosti, aniž by jej zrušil (lze srovnat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp.zn. 20 Cdo 1045/99). Nadto samotné rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje náležité zdůvodnění v čem soud druhého stupně spatřuje splnění podmínek mimořádnosti pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích nad rámec poskytnutého jednorázového odškodnění, a to ve vztahu ke každé z žalobkyň. Nadto dovolatel připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž při určení výše zadostiučinění v penězích se musí rozhodnutí soudu opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska posuzovaného případu, přičemž pro určení žalobou požadované náhrady jsou rozhodná výlučně hlediska vyplývající z ustanovení §13 odst. 3 obč. zák., která se upínají ke konkrétním jedinečným okolnostem posuzovaného případu. V dané věci však odvolací soud žádné takové konkrétní důvody ve vztahu k žádné z žalobkyň neuvedl – rozhodnutí odvolacího soudu je proto z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Nadto odvolací soud aniž sám provedl rozhodné důkazy, dospěl na základě důkazů provedených soudem prvního stupně k odlišným skutkovým závěrům než tento soud.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřily žalobkyně, které je považují za nepřípustné a navrhují, aby je Nejvyšší soud z tohoto důvodu odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá , v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, a splňující předpoklady ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud pak dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil ve smyslu výše uvedených výtek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání bylo současně shledáno i důvodným.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním když rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Právě takovouto vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci je předmětné řízení výrazně zatíženo.
Rozsudkem rozhoduje soud o věci samé (§152 věta prvá o.s.ř.). Soud rozhoduje na základě zjištěného stavu věci (§153 odst. 1 o.s.ř.). Z ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že soud v odůvodnění rozsudku zásadně uvede čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Soud musí dbát o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil pochybnosti o přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně (aniž by ovšem na tuto skutečnost přiléhavě reagoval ve smyslu ustanovení §219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), avšak sám své vlastní rozhodnutí touto zásadní vadou poznamenal v plné míře. Toto konstatování se týká především skutečnosti, že odvolací soud sám dovodil u jednotlivých žalobkyň výši přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích, aniž tyto závěry zdůvodnil naplněním konkrétních a přezkoumatelných hledisek vycházejících z ustanovení §13 odst. 3 o.s.ř. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 4380/2009), takže není nikterak zákonu odpovídajícím způsobem ozřejměno, jakým způsobem odvolací soud k přiznané výši náhrady nemajetkové újmy v penězích dospěl. Takto soudem druhého stupně přisouzené částky náhrady nemajetkové újmy v penězích jsou za tohoto stavu bez dalšího předkládány pouze „k věření“, aniž by se tak stalo na základě konkrétně uvedených a skutkově (důkazně) podložených argumentů.
Již tato skutečnost je tak důvodem vedoucím k závěru o nesprávnosti napadeného rozhodnutí, což dovolací soud nutně muselo vést ke zrušení dovoláním dotčených výroků (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Aniž by se dovolací soud jakkoliv vyjadřoval k otázce případné opodstatněnosti žalobkyněmi uplatněných nároků, pak pro úplnost je nezbytné připomenout, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011, na které ve svém dovolání upozorňuje i žalovaná, vyložil s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004, že pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle §444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti ovšem nelze s úspěchem činit na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení §372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen zákoníku práce) jsou totiž samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení . Stejně pak judikoval např. v rozsudku ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 1845/2013, popř. v usnesení ze dne 23. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2565/2016. V nyní posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně již od žalované obdržely peněžitou satisfakci podle ustanovení §372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.
V rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. Tento závěr pak zopakoval např. v rozsudku ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku není však zřejmé, že by odvolací soud při úvaze o výši peněžitého zadostiučinění, které žalobkyním přiznal, bral v úvahu finanční satisfakci v souvislosti s úmrtím pana Z. Š., kterou měly žalobkyně od žalované obdržet. V důsledku toho se tak zřetelně nezabýval ani vymezení otázky existence, resp. míry mimořádné závažnosti nemajetkové újmy, kterou žalobkyně utrpěly, eventuálně existence mimořádných okolností, při nichž k porušení práva ze strany žalované došlo (odvolací soud se tak současně při svém rozhodování odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu).
Dovolací soud na základě konstatovaných skutečností uzavírá, že s ohledem na to, že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v uvedených výrocích zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o.s.ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně (odvolací soud), vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně případných nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu