ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4080.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4080/2017-340
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. N. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jejíž jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 200/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2017, č. j. 29 Co 48/2017-298, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2017, č. j. 29 Co 48/2017-298, se v části meritorního výroku I., jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. září 2016, č. j. 7 C 200/2011-262, v jeho meritorním výroku I. tak, „že se konstatuje nezákonnost trestního stíhání žalobce vedeného u obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 103 T 263/2009“ , jakož i v nákladovém výroku II., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Předchozí řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. září 2016, č. j. 7 C 200/2011-262, zavázal žalovanou, aby zaplatila žalobci částku 50.000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 24. května 2011 do zaplacení (výrok I), ohledně částky 50.000 Kč spolu s předmětným úrokem z prodlení tuto žalobu zamítl (výrok II), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2017, č. j. 29 Co 48/2017-298, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se konstatuje nezákonnost trestního stíhání žalobce v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 103 T 263/2009. V zamítavém výroku II. rozsudku soudu prvního stupně pak odvolací soud tento rozsudek potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. V předmětné věci soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že žalobce pracoval jako řadový policista u Policie České republiky (dále již „PČR“) a během pracovního volna, po požití alkoholických nápojů, slovně napadl na zastávce stojícího J. J. Následně došlo k „fyzickému kontaktu s nohou žalobce a oblastí trupu J.“ , kterému nevznikl žádný fyzický následek. Na základě tohoto jednání byl žalobce podezřelý ze spáchání trestného činu výtržnictví. Podezření z uvedeného trestného činu bylo žalobci sděleno dne 17. září 2009. Následně však Obvodní soud pro Prahu 9, u kterého bylo trestní řízení vedeno, rozhodl usnesením ze dne 1. března 2011, sp. zn. 103 T 263/2009 tak, že „ve smyslu ustanovení §222 odst. 2 trestního řádu věc postupuje k projednání přestupku, neboť jednání žalobce nenaplňuje znaky trestného činu.“ Žalobci byl následně rozhodnutím PČR – ředitele Obvodního ředitelství Policie Praha II ze dne 19. dubna 2011 uložen kázeňský trest – písemné napomenutí, když byl uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku proti občanskému soužití podle §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Soud prvního stupně zjistil průběh hlavního líčení, zejména dne 6. října 2010, konkrétně způsob jednání samosoudce při zjišťování osobních údajů osob, kdy těmto osobám bylo pravomocným rozhodnutím přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku uvedeného jednání samosoudce mající znaky nezákonnosti. S ohledem na výše uvedené pak soud prvního stupně za přiměřenou výši zadostiučinění trestního stíhání žalobce považoval částku poloviční (50.000 Kč) oproti tomu, v jaké výši byla nárokovaná žalobcem (100.000 Kč), a to vzhledem k nižší závažnosti trestného činu, a dále s přihlédnutím ke skutečnostem, že se skutek stal, že neměl být řešen v rámci trestního, ale ve správním řízení, a že žalobce coby tehdy policista se měl podobného jednání zcela vyvarovat.
4. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že i nadále platí, že skutečnost, že trestní řízení skončilo postoupením věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, a v přestupkovém řízení byl obviněný za totožný skutek uznán vinným z přestupku, je nutné posoudit tak, že výsledek řízení neodpovídá postupu policejního orgánu, jenž rozhodl o zahájení trestního stíhání. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 18. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, a ze dne 8. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 4669/2014, z nichž vyplývá, že (i) za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“), je třeba považovat usnesení o zahájení trestního stíhání i v případě, kdy trestní stíhání skončí postoupením věci do přestupkového řízení, (ii) přestupkové řízení není v takovém případě pokračováním trestního stíhání, a (iii) výsledek přestupkového řízení je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou uvedeným trestním stíháním nerozhodný.
5. Podle odvolacího soudu bylo třeba při stanovení výše a formy zadostiučinění žalobci vycházet z následujících rozhodnutí Nejvyššího soudu. V prvé řadě odvolací soud odkázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, z nějž při stanovení formy či výše zadostiučinění vyplývá nutnost zohlednit specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v chování či jednání obviněného. Dále odkázal na rozsudek dovolacího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, podle kterého při stanovení výše a formy zadostiučinění je třeba posoudit postup orgánů činných v trestním řízení. V neposlední řadě odkázal i na rozsudek dovolacího soudu ze dne 21. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, v němž byl vyjádřen a odůvodněn právní názor, že v případě nemajetkové újmy je nezbytné přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V této souvislosti pak odvolací soud konstatoval, že žalobce si musel být vědom toho, že výkon povolání policisty vyžaduje „čistý“ trestní rejstřík, a že na jeho osobu jsou – jako na policistu – kladeny vysoké nároky, které chování, jehož se žalobce dopustil, bez ohledu na to, jakým způsobem budou sankcionovány, netolerují.
6. Na základě výše uvedeného proto odvolací soud dospěl k závěru, že vhodnou satisfakcí žalobce je poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva, načež změnil rozsudek soudu prvního stupně, jak bylo uvedeno výše.
II.
Přípustnost dovolání
7. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, které následně – v dovolací lhůtě – doplnil ještě jedním podáním. Podle dovolatele dovolací důvod spočívá v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
8. Hlediska přípustnosti dovolání vymezil dovolatel na několika místech svého podání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za tuto otázku dovolatel označil v obecné rovině „výklad a aplikaci podmínek a kritérií pro stanovení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a formy (a případné výše) zadostiučinění za nemajetkovou újmu“ podle §31a odst. 2 OdpŠk. Dovolatel tak zejména míří na problematiku stanovování míry závažnosti vzniklé újmy a s touto závažností související formou a výší zadostiučinění.
9. Toto obecné vymezení dovolatel následně konkretizoval tak, že „podává dovolání k řešení těchto (pod) otázek hmotného práva:
a. jaká jsou kritéria pro hodnocení otázky ‚přiměřenosti odškodění‘ v případě zásahu do práv poškozeného nesprávným úředním postupem (nedůvodně vedeným trestním stíháním), kdy je na místě odškodnit poškozeného nejnižší formou odškodnění – konstatováním porušení práva a kdy nastávajíc podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích;
b. zda neuctivost, zastrašování a zaujatost orgánů činných v trestním řízení projevovaná vůči trestně stíhanému (a dalším osobám) s naznačováním jeho negativního výsledku pro obviněného (již předem) je skutečností, která zasahuje do osobnostních práv poškozeného, a zda je v případě takové skutečnosti přiměřenou satisfakcí konstatování porušení práva;
c. zda okolnosti mající základ v nezákonném trestním stíhání a fakticky vedoucí ve svém výsledku k zásahu do profesního života trestně stíhaného mohou být ‚přiměřeně‘ odškodněny (pouze) zadostiučiněním v podobě konstatování porušení práva resp. zda taková forma odškodnění naplňuje znaky přiměřenosti odškodnění;
d. zda konstatování porušení práva odpovídá přiměřené satisfakci v případě kumulace vícero skutečností (okolností) vyvolaných nezákonným trestním stíháním a zasahujících do osobnostních práv poškozeného.“
10. Podle dovolatele se odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlil zejména od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (R 122/2012), a ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 a dále od některých rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“).
11. Dovolatel dále vyložil, proč se domnívá, že dovolání splňuje podmínku přípustnosti vyplývající z §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V této souvislosti dovolatel zejména argumentuje v tom smyslu, že i když soud prvního stupně „rozštěpil“ vznesený nárok na dvě části, tak předmětem řízení je nárok na zaplacení částky 100.000,-Kč s příslušenstvím, který vychází z jednoho skutkového základu. V této otázce odkazuje dovolatel na několik více či méně souvisejících rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.
12. Ve vztahu k přípustnosti dovolání dále dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, z nějž má mj. vyplývat, že stanovení formy nebo výše zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně, přičemž dovolací soud se výslednou částkou (výší odškodnění) zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Pravidlo vyplývající z tohoto rozhodnutí je podle dovolatele třeba aplikovat i „na rozlišování mezi formami odškodnění v podobě konstatování porušení práva (jako nejnižší formě odškodnění) a relutární náhradou (jako vyšší formě odškodnění…)“ Podle dovolatele tak postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho „základní právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci a právo na zákaz diskriminace.“
13. V této souvislosti dovolatel dále uvádí, že přípustnost dovolání shledává i z hlediska zásahu do svých základních práv, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 14. června 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, ze dne 19. listopadu 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13 a ze dne 15. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16 a z usnesení ze dne 28. března 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) s tím, že „způsobilý dovolací důvod … může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených práv“. Dovolatel namítá, že k porušení jeho základních práv došlo tak, že i když uvedl příklady formy a výše odškodnění jiných osob v podobných případech, tak mu bylo přiznáno jen „minimální odškodnění“ ve formě konstatování porušení práva (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
III.
První oblast dovolací argumentace – nezákonné stíhání má být odškodněno
14. Dovolací argumentaci dovolatele lze rozdělit od několika oblastí. Těžiště první oblasti dovolací argumentace (zejm. str. 4 - 7 dovolání) spočívá v tvrzení – předkládaného z různých úhlů pohledu - že nezákonné stíhání má být odškodněno . Dovolatel kritizuje to, že v OdpŠk „absentuje výslovně uvedený základ pro náhradu škody v případech zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby nebo postoupení věci.“ Odpovědnost je toliko dovozována z výkladu OdpŠk vyplývajícího z judikatury, že zproštění obžaloby má stejné důsledky pro vznik odpovědnosti státu jako zrušení usnesení o sdělení obvinění (zde dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05). Dovolatel dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž má mj. vyplývat, že zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby má pro posouzení zákonnosti trestního stíhání stejný důsledek, jako kdyby došlo ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (zde dovolatel odkazuje mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
15. Kromě toho dovolatel argumentuje judikaturou Ústavního soudu, podle které „má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání…“ (nález ze dne 10. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10), případně, že: „samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy, zejména, jde-li o obvinění ‚liché‘, pokud z rozsudku vyplývá, že skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, se nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem …“ (nález ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09). Dále dovolatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, z nichž se podává, že při využití procesních institutů je třeba vždy uvažovat „z pohledu proporcionality zásahu do základních práv obviněného“ , přičemž pokud se ukáže, že účel trestního stíhání nemůže být naplněn, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo „liché“, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny. Přitom platí, že v podmínkách materiálního státu musí existovat garance, že v případě prokázání, že trestná činnost nebyla spáchána, dostane se trestně stíhanému odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben.
16. S odkazem na další rozhodnutí Ústavního soudu dovolatel namítá, že trestně stíhaná osoba je jednak vystavena určitému psychickému tlaku, což může mít dopady do její osobní, pracovní a rodinné sféry (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. března 2009, sp. zn. III. ÚS 1873/08), přičemž „takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem…“ (nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10).
IV.
Druhá oblast dovolací argumentace – vznik nemajetkové újmy není třeba prokazovat
17. Těžiště druhé oblasti dovolací argumentace (zejm. str. 7 – 8 dovolání) spočívá v tvrzení, že vznik nemajetkové újmy dle OdpŠk není třeba prokazovat.
18. V této části dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015, v němž má být uvedeno, že vznik nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci zpravidla nelze dokazovat, přičemž se v řízení zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, respektive zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou. Dále dovolatel zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, z nějž má rovněž vyplývat, že vznik nemajetkové újmy netřeba dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla i jiná osoba danou skutečností postižená. Podle dovolatele i vznik nemajetkové újmy je prokazatelný jen obtížně a je třeba i zde zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Nemajetková újma je újmou morální, kam patří např. otázky dotýkající se morální integrity poškozené osoby. Dovolatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, a uzavírá, že: „v posuzované věci má být soudem pečlivě zkoumáno, zda by jakákoliv osoba v postavení žalobce (dovolatele) mohla důvodně posuzovat vznik újmy.“
V.
Třetí oblast dovolací argumentace – kritéria rozsahu vzniklé nemajetkové újmy
19. Třetí oblast dovolací argumentace dovolatele se vztahuje k hodnocení rozsahu vzniklé nemajetkové újmy (zejm. str. 8 – 10 dovolání). Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 122/2012, v němž byl vyložen právní názor, že zadostiučinění musí být přiměřené, přičemž kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: (i) povaha trestní věci, (ii) délka trestního řízení, a (iii) následky způsobené trestním stíháním v osobnostní sféře poškozené osoby. Mimo to je třeba přihlédnout i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (např. zjevně bezdůvodné zahájení trestního stíhání či trestní stíhání s cílem poškodit poškozeného).
20. Dovolatel dále namítá, že excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení může mít za následek větší úkor obviněné osoby, a že je na místě uvedené excesy přičíst státu. K takovému jednání patří např. nevybíravé či urážlivé chování příslušníků vyšetřujícího policejního či soudního orgánu (na tomto místě odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
21. Dále dovolatel zmiňuje judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13) podle které obecný soud má přihlédnout ke všem nepříznivým následkům vyvolaným trestním řízením a zvážit veškeré negativní dopady, které se dotýkají zejména osobní integrity konkrétního poškozeného, a to zejména v intencích životního postavení poškozeného před a po zásahu chybujících orgánů veřejné moci.
VI.
Čtvrtá oblast dovolací argumentace – forma a výše peněžité náhrady nemateriální újmy
22. Další argumentační oblast dovolatele se týká formy a výše případné peněžité náhrady nemateriální újmy (viz zejm. str. 10 – 13 dovolání). S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a ze dne 12. května 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, dovolatel tvrdí, že fakt, že nezákonným rozhodnutím bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady škody. Při posuzování nároků poškozené osoby nesmí dojít k vyprázdnění substantivního základního práva. Dovolatel interpretuje citovanou judikaturu Ústavního soudu s tím, že Ústavní soud v těchto případech „vysloveně počítá s náhradou nemajetkové újmy - peněžitým zadostiučiněním.“
23. Podle dovolatele pak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům nevyhovuje, a to především „v otázce výkladu a aplikace podmínek a kritérií pro stanovení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a formy (a případně výše) zadostiučinění…“ Mimo to je podle dovolatele rozsudek odvolacího soudu diskriminační, jelikož se odškodnění ve formě konstatování porušení práva jeví být ve vztahu k ostatním rozsudkům v obdobných věcech „extrémně nepřiměřené“ . Napadené rozhodnutí tak nebylo předvídatelné.
24. Dále dovolatel opakuje kritéria, jež mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy a okolnosti, k nimž je třeba přihlížet (viz výše). Dovolatel polemizuje se závěry, které učinil odvolací soud a jež se týkají formy odškodnění. Vymezuje, jaké dopady pro něj mělo trestní stíhání (byl dehonestován, cítil nátlak, bylo mu dáváno najevo, že bude odsouzen atd.). Po skončení celého řízení se sám rozhodl od PČR odejít. Podle něj odvolací soud nepřihlédl k následkům, které pro něj řízení mělo. To, že se skutek stal (násilí, kterého se dovolatel dopustil), nebylo důvodem a neopravňovalo orgány veřejné moci, aby jej bezdůvodně stíhaly.
25. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně interpretoval §31a odst. 2 OdpŠk, pokud jako okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo, posuzoval i to, zdali se dovolatel dopustil předmětného skutku. Dovolatel totiž při skutku ještě žádnou újmu neměl, k té mělo dojít až následně (nepřiměřeným a excesivní postupem orgánů veřejné moci). Z jednání před trestním soudem nabyl dovolatel dojmu, že o jeho odsouzení bylo rozhodnuto předem, přičemž k tomuto vůbec odvolací soud nepřihlédl při rozhodování o formě (a výši) zadostiučinění. Podle dovolatele je pak odvolacím soudem stanovená forma zadostiučinění „zjevně nepřiměřená“.
VII.
Pátá oblast dovolací argumentace – srovnání obdobného případu
26. V rámci další části dovolání (zejm. str. 13 – 15) pak dovolatel poukazuje na případ, který podle jeho přesvědčení vycházel (pravděpodobně) z podobného skutkového základu. V této souvislosti uvedl velmi medializovaný případ P. L., který byl podle dovolatele za své stíhání odškodněn žalovanou částkou 600.000 Kč a představil domněnku, že toto stíhání nemělo pro jmenovaného žádný vliv na další kariéru. Pro zdroj svých úvah dovolatel předložil odkaz z internetové wikipedie.
VIII.
Šestá oblast dovolací argumentace – nesprávně formulovaný výrok
27. Další oblast dovolací argumentace se týká otázky formulace výroku I. dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Tato argumentace byla částečně předestřena v samotném dovolání (str. 13) a blíže rozvedena v doplnění dovolání.
28. Podle dovolatele výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla dodržena forma zadostiučinění – konstatování porušení práva, neboť výrok – tak, jak je v této části koncipován, tj. „konstatuje se nezákonnost trestního stíhání žalobce“ – není konstatováním porušení práva; není z něj zřejmé, jaké právo dovolatele bylo porušeno. Podle dovolatele došlo k porušení základního práva nebýt stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dovolatel v tomto shledává rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 24. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 820/2014, z nějž má vyplývat, že konstatování porušení práva se „vyjadřuje explicitně uvedením, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo…., i když to žalobce in eventum nepožaduje.“ Podle dovolatele musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého jeho práva nebo práv došlo (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010). Právní posouzení věci tak není podle dovolatele správné, neboť žalobci rozsudkem nebylo přiznáno žádné zadostiučinění, tedy ani zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
IX.
Dovolací návrh
29. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
X.
Procesní stanovisko žalované
30. Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřila.
XI.
Posouzení dovolání Nejvyšším soudem
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
32. Dovolatel přípustnost dovolání vymezil tak, že uvedl jednu otázku obecnou (viz bod 8 tohoto rozsudku, dále již vždy jen „bod“), přičemž následně vymezil čtyři otázky dílčí, které zmíněnou obecnou otázku konkretizují a mají být v dovolacím řízení řešeny dovolacím soudem (bod 9, a – d). Přípustnost dovolání je shledávána i v porušení základních práv dovolatele (bod 12 a 28).
33. Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace dovolatele nebyla řazena vždy k některé z vymezených právních otázek, ale byla koncipována – ve vztahu k vymezeným právním otázkám ne příliš přehledně - do relativně samostatných oblastí dovolací argumentace, i dovolací soud se nejprve věnoval jednotlivým oblastem dovolací argumentace, aby následně navázal s vyhodnocením přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým dovolatelem vymezeným právním otázkám, a to v rámci dovolatelem vymezeného hlediska přípustnosti.
34. Než dovolací soud přistoupí k jednotlivým oblastem dovolací argumentace, konstatuje, že nezpochybňuje splnění podmínky přípustnosti dovolání vyplývající z §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (viz bod 10).
35. V první oblasti dovolatel v obecné rovině argumentoval ve prospěch tvrzení, že nezákonné stíhání má být odškodněno. Pokud dovolatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, respektive Nejvyššího soudu (všechna zde dovolacím soudem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ) z níž má vyplývat, že odpovědnost podle OdpŠk je částečně dovozována z judikatury, respektive že zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby má pro posouzení zákonnosti trestního stíhání stejný důsledek, jako kdyby došlo ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, pak Nejvyšší soud uvedenou argumentaci nezpochybňuje, ovšem tvrzení nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání, jelikož rozhodnutí odvolací soudu nezávisí na otázce, má-li být nezákonné stíhání odškodněno. Stejné platí i ve vztahu k obsáhlému konstatování dovolatele, že stát má nést odpovědnost za jednání svých orgánů, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí toto nijak nezpochybňoval. Odškodnění stanovil ve formě konstatování porušení práva (viz dále).
36. Ve druhé oblasti dovolací argumentace pak dovolatel předkládal tvrzení, z nichž má vyplývat, že vznik nemajetkové újmy není třeba prokazovat, když v této souvislosti dovolatel odkázal na několik souvisejících rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ať již dovolatel uváděl (viz bod 18), že vznik nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci zpravidla nelze dokazovat, přičemž se v řízení zpravidla zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, respektive zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou, případně uvedl-li, že vznik nemajetkové újmy netřeba dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla i jiná osoba danou skutečností postižená, či to, že nemajetková újma je újmou morální, pak ani zde není zřejmé, jak se měl odvolací soud v této věci odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nezpochybňoval vznik nemajetkové újmy dovolatele a jako formu její kompenzace zvolil formu konstatování porušení práva. Argumentace dovolatele v této otázce tak nemůže založit přípustnost dovolání.
37. V rámci třetí oblasti dovolací argumentace pak dovolatel předkládá právní myšlenky své a právní názory vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu týkající se hodnocení rozsahu vzniklé nemajetkové újmy. Dovolatel zmiňuje kritéria vyplývající např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, která mohou indikovat rozsah nemajetkové újmy, a dále zdůrazňuje, že je třeba přihlédnout i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (např. zjevně bezdůvodné zahájení trestního stíhání či trestní stíhání s cílem poškodit poškozeného). Dovolací argumentace působí místy spíše jako rešerše více či méně související judikatury, než kvalifikované dovolání předkládající argumenty, z nichž by mělo vyplývat, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přesto uvedená rozhodnutí byla dovolacím soudem reflektována při posuzování přípustnosti dovolání (viz níže).
38. Ve čtvrté oblasti dovolací argumentace se pak dovolatel zabývá formou a výší případné peněžité náhrady nemateriální újmy. Dovolatel opět provádí rešerši více či méně související judikatury. Pokud dovolatel tvrdí, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, „vysloveně počítá s náhradou nemajetkové újmy - peněžitým zadostiučiněním“, pak se jedná o tvrzení, které dostatečně nereflektuje celkový obsah citovaného nálezu. V předmětném nálezu je sice uvedeno, že: „Takto uplatněný nárok u soudu však vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.)“ , ovšem z uvedeného nelze dovodit, že by snad Ústavní soud jako ústavně konformní formu kompenzace za nezákonné trestní stíhání považoval toliko náhradu škody v penězích. Kromě toho je třeba poukázat i na to, že předmětný nález se týkal „žaloby na ochranu osobnosti, kterou se (předmětný stěžovatel) domáhal omluvy od Ministerstva spravedlnosti a náhrady nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč za nezákonné omezení způsobilosti k právním úkonům.“ Ve sféře indikované dovolatelem tak tento nález není relevantní.
39. Tvrdí-li dovolatel, že rozsudek odvolacího soudu nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z citované judikatury Ústavního soudu, a to především v „otázce výkladu a aplikace podmínek a kritérií pro stanovení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a formy (a případně výše) zadostiučinění…“ , pak je třeba zdůraznit, že v této části dovolatel nevyložil, které z těchto kritérií odvolací soud ve svém rozsudku opomenul (měl opomenout), popř. je hodnotil nesprávně. Dovolatel totiž pouze polemizuje se závěry, které učinil odvolací soud týkající se formy odškodnění a namítá, jaké dopady pro něj mělo trestní stíhání (byl dehonestován, cítil nátlak, bylo mu dáváno najevo, že bude odsouzen, atd.). Dovolatel přitom konstatoval, že od PČR odešel sám, nebyl propuštěn, a to až po skončení samotného řízení. Ve vztahu ke zmíněným kritériím, která má odvolací soud hodnotit (vyplývající mj. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), dovolatel uvedl pouze, že odvolací soud nepřihlédl k následkům, které pro něj mělo předmětné řízení. Dovolatelem popsanou oblast ovšem odvolací soud hodnotil, když mj. konstatoval, že „ zahájení trestního stíhání bylo reakcí neadekvátní“, a dále, že se dovolatel „obával o čistý rejstřík bez pocitu morálního provinění“ . Obava dovolatele z předmětného zápisu v trestním rejstříku byla jistě následkem, který pro dovolatele nezákonné trestní řízení mělo. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry Ústavního soudu, že každé trestní stíhání má určité dopady do osobní sféry postižené osoby. Tyto následky byly ovšem – s přihlédnutím k jedinečným okolnostem daného případu, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat – odvolacím soudem hodnoceny. Odvolací soud je hodnotil a na základě jejich hodnocení (ve vztahu k dalším okolnostem) odvolací soud stanovil předmětnou formu kompenzace nemajetkové újmy. I v této časti odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmá odvolacím soudem učiněná hodnotící (verifikační) a (z pohledu práva) interpretační a aplikační úvaha, to vše s přihlédnutím k jedinečným skutkovým okolnostem případu, tj. za skutkového stavu, který (jak již shora bylo zdůrazněno) dovolací soud nemůže v dovolacím řízení nijak revidovat, ledaže by skutková zjištění byla zatížena nesrozumitelností, neurčitostí, neúplností (z pohledu relevantního podkladu pro učinění právně kvalifikačního závěru), což se ovšem netýká tohoto případu.
40. K námitce, že odvolací soud nesprávně interpretoval §31a odst. 2 OdpŠk v tom smyslu, že jako „ okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo“ posuzoval i to, zdali se dovolatel skutku dopustil, není relevantní, jelikož v rozhodovací praxi je ustálený právní názor, že soudy mají vedle výše uvedených kritérií hodnotit i související okolnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012).
41. Také námitku, že kompenzace ve formě porušení práva je „zjevně nepřiměřená“ , nelze považovat za relevantní. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku zcela jasně vyplývá, z jakého důvodu se odvolací soud rozhodl pro předmětnou formu kompenzace. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že o „zcela zjevnou nepřiměřenost“ by se za určitých specifických okolností mohlo jednat např. v situaci, byla-li by poškozená osoba v průběhu nezákonného trestního řízení ve vazbě, popř. byla-li by předmětná kauza silně medializovaná, popř. by se v řízení ukázalo, že trestní řízení proti této osobě bylo zahájeno zcela nedůvodně, a to s úmyslem jí poškodit. Žádná z takovýchto eventualit ovšem v řízení o náhradě škody prokázána nebyla. Proto i s ohledem na popsané nelze dovodit, že by odvolacím soudem stanovená forma kompenzace byla „zjevně nepřiměřená“.
42. V rámci páté oblasti dovolací argumentace dovolatel poukázal na případ, který podle jeho přesvědčení vycházel z obdobného skutkového základu, a v němž bylo přiznáno zadostiučinění v penězích. Dovolatelem předložený případ ovšem již na první pohled nese několik výrazných odlišností, např. to, že předmětná kauza byla silně medializována. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při práci s judikaturou a s poukazem na judikovaný právní názor (z předmětného rozhodnutí zpracovanou tzv. právní větu vystihující gros rozsouzeného případu) nutno mít stále na paměti, že nelze takové právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015).
43. Dříve, než Nejvyšší soud přistoupí k hodnocení šesté oblasti dovolací argumentace, je nezbytné se zabývat jednotlivými podotázkami, které dovolatel vymezil ve vztahu k označenému hledisku přípustnosti. V první řadě Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli dovolatel vymezil jako hledisko přípustnosti dovolání to, že se odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlil od rozhodovací dovolacího soudu, tak tyto otázky byly via facti zformulovány jako pouhé „dotazy“, tj. jako kdyby snad dovolatel měl na mysli hledisko dovolání spočívající v tom, že určité právní otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, popř. že byly rozhodovány rozdílně. I přes tuto logickou nekonzistentnost mezi formulací otázek dovolatelem a jím vymezeným hlediskem přípustnosti se dovolací soud těmito otázkami a jejich vztahem k rozhodovací praxi dovolacího soudu zabýval.
44. V rámci první otázky (bod 9, a) dovolatel formuloval otázku „ jaká jsou kritéria pro hodnocení otázky ‚přiměřenosti odškodění‘ v případě zásahu do práv poškozeného nesprávným úředním postupem (nedůvodně vedeným trestním stíháním), kdy je na místě odškodnit poškozeného nejnižší formou odškodnění – konstatováním porušení práva a kdy nastávajíc podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích“ . Jedná se o otázku obecnou, která již jako taková byla opakovaně vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Nejvyšší soud připomíná, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti – její přiznání nad rámec konstatování porušení práva je na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce mělo skutečně dostat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012). Nejvyšší soud přitom již shora vyložil, z jakého důvodu má za to, že v posuzované věci přiznanou formou zadostiučinění nenastal rozpor s obecnou představou spravedlnosti.
45. Dále dovolatel (bod 9, b) formuloval otázku „ zda neuctivost, zastrašování a zaujatost orgánů činných v trestním řízení projevovaná vůči trestně stíhanému (a dalším osobám) s naznačováním jeho negativního výsledku pro obviněného (již předem) je skutečností, která zasahuje do osobnostních práv poškozeného, a zda je v případě takové skutečnosti přiměřenou satisfakcí konstatování porušení práva “. I tato otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Soudy mají při hodnocení vzneseného nároku v obdobných otázkách posuzovat např. excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za následek větší úkor později zproštěné osoby. Mezi takové negativní projevy lze zařadit nevybíravé či urážlivé chování příslušníků vyšetřujícího policejního či soudního orgánu, atd. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Pokud v dovolání (v rámci dovolací argumentace, bez odkazu na tuto v úvodu dovolání vymezenou otázku) dovolatel uváděl, že byl dehonestován, že byl zastrašován on i někteří svědci, že byl na něj činěn nátlak, popř. že mu bylo dáváno najevo, že bude odsouzen, atd., pak je třeba zdůraznit, že touto argumentací se odvolací soud zabýval – viz např. konstatování odvolacího soudu: „pokud svůj nárok spojuje (dovolatel) i s chováním soudce věc projednávajícího při hlavním líčení, v tomto směru jeho nárok pro absenci příčinné souvislosti opodstatněný není“ , a při rozhodování i tyto dovolatelem tvrzené okolnosti vzal do úvahy při stanovování formy zadostiučinění.
46. Pod bodem 9, c dovolatel zformuloval otázku „ zda okolnosti mající základ v nezákonném trestním stíhání a fakticky vedoucí ve svém výsledku k zásahu do profesního života trestně stíhaného mohou být ‚přiměřeně‘ odškodněny (pouze) zadostiučiněním v podobě konstatování porušení práva resp. zda taková forma odškodnění naplňuje znaky přiměřenosti odškodnění “. I zde se však jedná o otázku vyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012, anebo ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Přiměřenost odškodnění za nezákonné trestní stíhání má být soudy posuzována ve vztahu k výše uvedeným kritériím plynoucím mj. z judikatury Nejvyššího soudu, přičemž v úvahu musí být brán i vztah k obecné představě spravedlnosti. Lze tedy uzavřít, že ani v této otázce se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
47. Pod bodem 9, d dovolatel formuloval otázku „ zda konstatování porušení práva odpovídá přiměřené satisfakci v případě kumulace vícero skutečností (okolností) vyvolaných nezákonným trestním stíháním a zasahujících do osobnostních práv poškozeného “. I v tomto případě byla dovolatelem vyložená dílčí materie v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena (viz bod 46). Kumulace vícero skutečností nemění nic na tom, že odvolací soud musí vycházet z uvedených kritérií, přičemž v úvahu musí být brán i vztah k obecné představě spravedlnosti. Ani v této otázce se tudíž odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
48. Kromě shora uvedeného dovolatel má za to, že důvodnost dovolání je dána i zásahem do jeho základních práv. V této souvislosti uvedl, že bylo porušeno jeho „základní právo na spravedlivý proces a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci a právo na zákaz diskriminace.“ Nejvyšší soud se tak zabýval i tím, zdali jsou důvodná tvrzení dovolatele, a to zejména v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 1113/16, v němž se mj. konstatuje, že: „ námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a občanského soudního řádu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ .
49. Z dovolatelem výše vymezených údajných zásahů do jeho tří základních práv se dovolatel blíže argumentačně věnoval toliko zásahu do „práva na zákaz diskriminace“ . Touto otázkou se Nejvyšší bod zabýval již ve vztahu k výše vymezené páté oblasti dovolací argumentace, přičemž dospěl k závěru, že dovolatel diskriminován nebyl. Bylo již shora vyloženo, že dovolatelem předložená „kauza“, jež se měla týkat podobného případu, již na první pohled vykazovala několik odlišností, zejména pokud se týče otázky medializace. Odvolací soud v posuzovaném případě jasně vyložil, jakými úvahami se řídil při stanovení formy satisfakce. Tím, že odvolací soud přistoupil k formě satisfakce v podobě konstatování porušení práva (což je jedna ze zákonných variant možných forem), tak nedošlo k diskriminaci dovolatele.
50. K zásahu do práva na spravedlivý proces, respektive k zásahu do práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci se detailněji dovolatel - ve vztahu k tvrzenému zásahu do jeho základního práva - nevyjádřil. Nejvyšší soud i přesto argumentaci dovolatele (a dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu) posuzoval z pohledu potenciálního zásahu do základních práv dovolatele a dospěl k závěru, že k dovolatelem tvrzenému zásahu nedošlo. Dovozoval-li dovolatel „zjevnou nepřiměřenost“ odvolacím soudem stanovené formy kompenzace, pak se k této části dovolací argumentace dovolací soud vyjádřil již v bodu 41. K otázce satisfakce ve formě peněžní náhrady pak dovolací soud odkazuje na své závěry uvedené v bodech 44 až 47. V žádném z těchto případů neshledal dovolací soud potenciální zásah do některého ze základních práv dovolatele.
51. Šestá oblast dovolací argumentace se dotýkala formulace výroku I. dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Podle dovolatele výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla dodržena forma zadostiučinění – konstatování porušení práva, neboť výrok – tak jak je v této části koncipován, tj. „konstatuje se nezákonnost trestního stíhání žalobce“ – není konstatováním porušení práva, jelikož z něj není zřejmé, jaké právo dovolatele bylo porušeno. Podle dovolatele tak došlo k porušení základního práva nebýt stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Nejvyšší soud na tomto místě neshledal, že by rozhodnutím odvolacího soudu bylo v tomto případě porušeno zmiňované základní právo dovolatele, jelikož nezákonné trestní řízení bylo kompenzováno zvolenou formou v podobě konstatování porušení práva. Dovolací soud však má výhrady k tomu, jaký způsobem bylo porušení práva konstatováno. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 820/2014, mj. plyne, že konstatování porušení práva se „vyjadřuje explicitně uvedením, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo…., i když to žalobce in eventum nepožaduje.“ Obdobný závěr vyplývá též z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010.
52. Z uvedeného je zřejmé, že část meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně „tak, že se konstatuje nezákonnost trestního stíhání žalobce vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 103 TZ 263/2009“ , je formulována způsobem nekorespondujícím ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
53. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v části jeho meritorního výroku I., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, v jeho meritorním výroku I. tak, že byla konstatována nezákonnost trestního stíhání žalobce vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 103 T 263/2009, jakož i v nákladovém výroku II., zrušil a podle §243e odst. 2 o. s. ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání pro jeho nepřípustnost ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
54. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu