ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4450.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4450/2016-98
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně K. B. , zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 10 C 89/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 84 Co 48/2015-79, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 84 Co 48/2015-79, se v rozsahu změny vyhovujícího výroku, jakož i v rozsahu potvrzení zamítavého výroku rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. 10. 2014, č. j. 10 C 89/2014-40, spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) se žalobou domáhala zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 53/2008.
2. Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 82 998 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 67 002 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 456 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně byla účastnicí řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 53/2008 jako žalovaná společně se svým manželem. Předmětem řízení bylo zaplacení částky ve výši 70 000 Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání dědického řízení po zemřelé dceři tamějších žalovaných, když žalobkyní byla jejich nezletilá vnučka zastoupená otcem jako zákonným zástupcem. Řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 18. 9. 2007 a pravomocně skončeno v odvolacím řízení dne 29. 4. 2013. Trvalo tedy celkem 5 let 7 měsíců a 11 dní. Kromě účastnického výslechu žalované (zde žalobkyně) byli v řízení slyšeni dva svědci a prováděny listinné důkazy. Věc byla bez pohybu u soudu prvního stupně v době od 11. 2. 2008 do 2. 9. 2009 a dále v době od 29. 1. 2010 do 7. 7. 2010, kdy bylo referováno uložení spisu na dlouhou lhůtu z důvodu čekání na spis sp. zn. 36 D 845/2006, který byl připojen k jinému spisu, a to v době od 9. 3. 2007 do 25. 6. 2010 u sp. zn. 10 C 226/2006. Tedy celkem byla věc u soudu prvního stupně bez pohybu z důvodu čekání na přílohový spis 24 měsíců. Věc byla rovněž bez pohybu u soudu druhého stupně a to v době od 6. 10. 2011, kdy mu byla věc předložena s odvoláním, do 22. 1. 2013, kdy bylo nařízeno jednání na den 6. 3. 2013, tedy 15 měsíců a 16 dní. Období bez pohybu ve věci dle soudu prvního stupně na obou stupních činilo 3 roky, 3 měsíce a 16 dní, tedy více než polovinu celkové doby trvání řízení.
4. Žalobkyně uplatnila dopisem ze dne 14. 5. 2013 nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované, která stanoviskem ze dne 27. 11. 2013 shledala její žádost nedůvodnou a nepřiznala jí žádné finanční zadostiučinění s odůvodněním, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 53/2008 k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť celková délka řízení byla k okolnostem případu přiměřená.
5. K prokázání významu věci pro žalobkyni provedl soud prvního stupně dokazování spisem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 10 C 226/2006. V předmětném řízení se jednalo o spor o zaplacení částky ve výši 31 902,32 Kč. Žalobkyně byla účastnicí řízení jako žalovaná společně se svým manželem. Žalobkyní byla jejich nezletilá vnučka zastoupená otcem jako zákonným zástupcem. Žalovaná částka měla představovat ušlý nájem bytové jednotky, která byla na základě dědického řízení ve vlastnictví nezletilé žalobkyně, avšak žalovaní jí neumožnili tuto bytovou jednotku spravovat, a dále ušlou částku ve fondu oprav nemovitosti, když nezletilá žalobkyně nemohla nemovitost spravovat, neboť jí v tom žalovaní bránili. Před zahájením řízení i v jeho průběhu bylo na žalované prarodiče podáno otcem nezletilé žalobkyně několikrát trestní oznámení pro přestupek proti občanskému soužití. Rozsudkem okresního soudu bylo žalobě vyhověno do částky ve výši 8 000 Kč jako ušlého pronájmu bytu, ve zbytku byla zamítnuta. Usnesením krajského soudu bylo rozhodnutí ve věci zrušeno a vráceno k soudu okresnímu, který řízení zastavil pro nedostatek souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby nezletilou.
6. K prokázání významu věci pro žalobkyni bylo dále provedeno dokazování spisem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 30 P 54/2006, z něhož bylo zjištěno, že po smrti matky nezletilé, dcery žalobkyně, probíhalo opakovaně několik řízení o úpravě styku nezletilé s prarodiči a o návrhu otce nezletilé o zákazu styku nezletilé s prarodiči. V průběhu těchto řízení byl proveden znalecký posudek z oboru dětské psychologie a psychiatrie k prokázání vztahu nezletilé s prarodiči, když konečným rozhodnutím ze dne 13. 7. 2010 byla řízení o úpravě styku i o zákazu styku zastavena z důvodu zpětvzetí těchto návrhů.
7. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle §1, 2, 5, 13, 14, 15, 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že věc nebyla po skutkové ani právní stránce složitá. Jednalo se o spor o zaplacení částky z vypořádání dědictví, když žalovaní manželé B. měli zadržovat částku 70 000 Kč, která náležela do dědictví a připadla nezletilé dceři zůstavitelky. Zjištění skutkového stavu nebylo dle soudu prvního stupně obtížné, z rozhodnutí v dědickém řízení bylo zjištěno, že je žalovaná částka do dědictví zahrnuta, následně bylo z listin, účastnických a svědeckých výpovědí zjišťováno, kdo uvedenou částkou disponoval a zda po právu či nikoli. Konečným rozhodnutím byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že s žalovanou částkou již ke dni úmrtí zůstavitelka nedisponovala. Žalobkyně se svým chováním na délce řízení nijak nepodílela. Ve vztahu k postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně uvedl, že v daném případě došlo k několika průtahům, jak bylo uvedeno výše. Význam řízení pro poškozenou žalobkyni hodnotil soud prvního stupně z několika aspektů. Prvním byla skutečnost, že žalobkyně byla v nalézacím řízení žalovanou společně s manželem. Po dobu trvání řízení, tedy 67 měsíců a 11 dnů, jí hrozilo uložení povinnosti soudem k zaplacení peněžité částky s příslušenstvím a náklady řízení jistě nezanedbatelného rozsahu. Tuto hrozbu sdílela společně se svým manželem, taktéž žalovaným, což jí bylo k úlevě, neboť se o tuto hrozící újmu mohli společně dělit, společně se s ní vyrovnávat. Uvedený aspekt obecně snižuje význam řízení pro poškozeného. Druhým aspektem je dle soudu prvního stupně věk žalobkyně, který může být hodnocen jako vyšší střední či nižší starší, ale především skutečnost, že žalobkyní byla její nezletilá vnučka, dcera její zesnulé dcery, což jistě nepřispělo ke snazšímu zvládání dlouhodobě trvající, s řízením spojené stresové situace. Tento aspekt tak podle soudu prvního stupně význam řízení pro žalobkyni zvyšuje.
8. Soud prvního stupně uzavřel, že délka řízení 5 let 7 měsíců a 11 dní byla nepřiměřeně dlouhá a ohodnotil ji jako 0,4x delší než mohla být. Tento spor za těchto podmínek mohl být dle soudu v ideálním případě vyřešen za 48 měsíců a trval 67 měsíců, tedy o 19 měsíců déle. Dospěl tak k závěru, že žaloba byla podána důvodně a k porušení práva na přiměřenou délku řízení došlo.
9. Následně soud přistoupil ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, přičemž postupoval dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a nejprve stanovil základní částku pro odškodnění ve výši 15 000 Kč za jeden rok řízení, protože s ohledem na charakter věci trvalo řízení „jen“ 0,4x déle, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat. Soud si dle své dosavadní rozhodovací praxe stanovil, že překročení délky řízení o méně než dvojnásobek odpovídá částce 15 000 Kč za rok, přičemž roční sazba odškodnění 15 000 Kč je s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy základní sazba činí polovinu, tedy 7 500 Kč za rok trvání řízení. Celkově základní částka odškodnění za celou dobu trvání řízení dle soudu prvního stupně činila zaokrouhleně 69 165 Kč (první dva roky = 15 000, 3., 4., 5. rok x 15 000 Kč, v šestém roce 223 dní = 9 165 Kč). Tato částka byla následně navýšena o 10 % s ohledem na postup orgánů veřejné moci, kdy jak již bylo uvedeno, došlo k průtahům v řízení na straně krajského soudu v délce trvání 15 měsíců a 16 dní, během nichž nebylo ve věci zcela nedůvodně konáno. Délku nečinnosti orgánu veřejné moci na prvním stupni, tedy před Okresním soudem v Teplicích z důvodu čekání na připojení spisu sp. zn. 36 D 845/2006 v délce celkem 24 měsíců, soud nezohlednil, neboť se jedná o právní názor rozhodujícího soudce, zda bude chtít k posouzení skutkového stavu fyzicky vidět příslušný přílohový spis či mu budou stačit kopie listin či rozhodnutí v elektronické podobě. Do celkové doby řízení však tento průtah započten byl, neboť soudce mohl být dle soudu prvního stupně v čekání na spis aktivnější, mohl si jej vyžádat ke krátkodobému studiu a opět vrátit apod. Soud prvního stupně přihlédl též k tomu, že podstatné listiny z předmětného spisu byly připojeny již k žalobě. Soud základní částku jednak snížil o 10 % z důvodu sdílené újmy žalobkyně s manželem, který byl po celou dobu řízení společně s žalobkyní na straně žalovaných, jednak zvýšil o 20 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení, neboť žalobkyní byla nezletilá vnučka nynější žalobkyně, zastoupená svým otcem. Spor vycházel z dědického řízení po zesnulé dceři žalobkyně, přičemž z dalšího dokazování provedeného spisy sp. zn. 10 C 226/2006 a sp. zn. 30 P 54/2006 bylo zjištěno, že spory mezi manžely B. a jejich zetěm byly četné, vleklé a výrazně zasahovaly do jejich rodinných vazeb, zejména do vztahů prarodičů a jejich vnučky, když na žalobkyni byla opakovaně podávána trestní oznámení ze strany zetě a probíhal soud o zákazu styku prarodičů s vnučkou, přičemž jejich vnučka byla podrobována psychologickému a psychiatrickému vyšetření znalce za účelem zkoumání jejího vztahu k babičce a dědečkovi. Veškeré tyto spory včetně sporu ve věci sp. zn. 17 C 53/2008 vyplývající ze smrti dcery žalobkyně hodnotil soud prvního stupně s odkazem na rodinné vazby účastníků řízení jako zátěžové ve vztahu k žalobkyni, a to nejen s ohledem na její vyšší střední či nižší starší věk, ale především s ohledem na fakt, že se jedná o vnučku po zesnulé dceři. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že přiměřená výše zadostiučinění v daném případě představuje částku ve výši 82 998 Kč, jež nijak výrazně nepřekračuje to, co bylo v původním řízení pro žalobkyni v sázce, i s ohledem na to, že jí povinnost k plnění nakonec uložena nebyla.
10. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu co do částky 52 998 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím; jinak výrok I a II potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 25 259 Kč (výrok II).
11. Odvolací soud považoval soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci za dostatečný pro vydání rozhodnutí ve věci a v podrobnostech na něj odkázal. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i ve vztahu ke stanovení základní částky pro odškodnění ve výši 15 000 Kč za rok, když v posuzovaném případě řízení překročilo očekávanou délku jen nepatrně.
12. Odvolací soud však nesdílel závěry soudu prvního stupně týkající se kritérií vedoucích ke zvýšení, resp. snížení základní částky. Žaloba byla podána dne 18. 9. 2007, dne 22. 1. 2010 byl soudem udělen nezletilé souhlas s podáním žaloby, ve věci proběhla celkem 4 jednání, byla vyslechnuta žalobkyně, dva svědci, dne 8. 6. 2011 byl vydán rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobkyni přiznány náklady řízení (žalobkyně tak byla v předcházejícím řízení zcela úspěšná) a dne 1. 8. 2011 bylo proti rozsudku podáno odvolání. Dne 29. 4. 2013 nabyl právní moci rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Na základě uvedeného posoudil odvolací soud řízení vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 53/2008 jako skutkově složité, když žalobu podávala nezletilá a k jejímu podání bylo nutné schválení úkonu nezletilé, o němž bylo rozhodnuto Okresním soudem Praha-východ rozsudkem ze dne 22. 1. 2010, č. j. 30 P 54/2006-472 (tj. téměř 2,5 roku po podání žaloby ve věci sp. zn. 17 C 53/2008). Kromě toho v řízení proběhlo rozsáhlé dokazování, které však bylo dle odvolacího soudu účelné. Právě tyto skutečnosti vedly odvolací soud ke snížení základní částky o 40 %. Žalobkyně dle odvolacího soudu svým postupem průběh řízení nijak neztěžovala. Stejně tak odvolací soud neshledal v postupu soudu v předcházejícím řízení pochybení, která by měla vést ke zvýšení základní částky. Dalším kritériem pro modifikaci základní částky byl význam řízení pro žalobkyni. Zde odvolací soud dospěl k závěru, že nelze bez dalšího uzavřít, že spory v rámci rodiny jsou pro účastníka více psychicky zatěžující, neboť každý účastník soudního řízení vnímá průběh řízení odlišně. Odvolací soud nezpochybnil skutečnost, že žalobkyně byla po dobu trvání řízení ve stavu nejistoty, který je nutné kompenzovat, ale předcházející řízení mělo pro žalobkyni téměř nepatrný význam, neboť byla na straně žalované a její tvrzení podpořené příslušnými důkazy od samého počátku řízení nemohlo v žalobkyni (a jejím manželovi) vyvolávat důvodné obavy o výsledek řízení. Navíc byla žalobkyni v předmětném řízení přiznána náhrada nákladů řízení, takže nelze ani uvažovat o zásahu do její majetkové sféry. Z tohoto důvodu tak odvolací soud snížil základní částku o dalších 20 %.
13. Odvolací soud proto při celkové délce řízení, kterou soud prvního stupně správně stanovil v délce 5 let 7 měsíců a 11 dnů, vycházel z částky 70 000 Kč, kterou pak snížil o 60 % a za přiměřené zadostiučinění považoval částku 30 000 Kč. Dále odvolací soud uvedl, že nepoužil přesný mechanický výpočet délky řízení násobený určitou částkou za rok, ale jím určená částka odpovídá zvažování jednotlivých kritérií a posouzení konkrétního případu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
14. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 52 998 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a potvrzujícího výroku, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvního stupně co do částky 67 002 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.).
15. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka ve vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení otázky složitosti přezkoumávaného řízení a významu tohoto řízení pro žalobkyni odvolacím soudem.
17. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že doba trvání přezkoumávaného řízení nebyla přiměřená, avšak současně bylo řízení označeno za složité po skutkové stránce, protože žalobu podávala nezletilá a k jejímu podání bylo nutné schválení úkonu nezletilé, o němž bylo rozhodnuto až dne 22. 1. 2010, tedy téměř 2,5 roku po podání žaloby v přezkoumávané věci, a proběhlo rozsáhlé avšak účelné dokazování. K tomu dovolatelka uvedla, že z obsahu přezkoumávaného spisu naopak plyne, že souhlas opatrovnického soudu byl získán v zanedbatelné době dvou měsíců a stejně tak dokazování, které ve věci proběhlo, nevykazovalo znaky mimořádného rozsahu. Odvolací soud tak dle přesvědčení dovolatelky nahradil úvahy soudu prvního stupně vlastními protichůdnými, aniž by konstatoval a zargumentoval chybnost jeho úvah a zůstal u obecného vágního konstatování, že nesdílí názory soudu prvního stupně.
18. Dovolatelka tak má za to, že v předmětném řízení se jednalo o minimální rozsah sporných tvrzení účastníků a snad nejjednodušší právní posouzení, jaké si lze v právní praxi představit. Počet instancí rovněž složitost řízení neovlivnil, neboť se jednalo o standardní dvojinstanční řízení. Postup odvolacího soudu při posuzování složitosti řízení je tedy dle dovolatelky ve zjevném rozporu s obsahem přezkoumávaného spisu a sjednocovacího Stanoviska, na něž ve svém dovolání odkázala.
19. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v ignorování přístupu orgánů veřejné moci, pokud jde např. o neúnosně dlouhé vyčkávání soudu prvního stupně na připojení dědického spisu, jehož připojení dle jejího názoru nebylo vůbec potřeba, protože listiny v něm obsažené, jimiž byl v řízení veden důkaz, byly soudu prvního stupně předloženy v samém úvodu řízení. V dané věci rovněž nelze přehlédnout dlouhá období nečinnosti soudů obou stupňů, které správně zjistil a popsal soud prvního stupně a více méně ignoroval soud odvolací. Podle dovolatelky se jednalo o dobu, která uplynula od opatření dědického spisu do nařízení prvního jednání ve věci, tj. téměř 3 roky. Dalším zjevně bezdůvodným průtahem je pak doba ode dne předložení spisu odvolacímu soudu dne 3. 10. 2011 do odvolacího jednání dne 27. 3. 2013, tj. téměř jeden a půl roku. Bezdůvodné průtahy tak měly dle dovolatelky činit 1595 dnů z celkových 2050 dnů trvání řízení – tedy 77,8 % celkové doby řízení. V souladu se Stanoviskem je tak dle dovolatelky nutné takové řízení označit za extrémně dlouhé, neboť trvalo několikanásobně déle, než bylo lze očekávat. Postup odvolacího soudu tak i v tomto případě považuje dovolatelka za zjevně rozporný se Stanoviskem.
20. Ve vztahu k hodnocení významu přezkoumávané věci pro žalobkyni dovolatelka namítá, že odvolací soud nevěnoval její argumentaci žádnou pozornost, když dospěl až k cynickému závěru o bezvýznamnosti přezkoumávané věci pro žalobkyni. Dovolatelka totiž uvedla řadu konkrétních skutečností jako svůj věk, rozsah předmětu řízení, jeho příslušenství a náklady řízení na obou stranách. Nejdůležitější okolností ovlivňující význam řízení pro dovolatelku je to, že spor proti ní vedla její milovaná desetiletá vnučka, o kterou se spolu se svým manželem po tragické smrti její matky (své dcery) po dobu několika let starala, než jim byla odebrána otcem, kterého prakticky neznala a který zkoumané řízení jako její zákonný zástupce vyvolal a následně jim znemožnil jakýkoli kontakt s vnučkou. Posouzení odvolacího soudu má dovolatelka i tentokrát za zjevně rozporné se Stanoviskem, neboť v něm dovolací soud výslovně označuje za typové hledisko pro posouzení významu věci pro poškozeného jeho věk a zdravotní stav.
21. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
22. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
24. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 o. s. ř. a §241b odst. 2 o. s. ř.
IV. Přípustnost dovolání
25. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
26. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Jestliže odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nezohlednil věk dovolatelky, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a judikaturu tam citovanou; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), podle které osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska nejsou myšleny osoby starší 60 let. Období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku jsou tedy myšleny osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Dovolatelka však žádné významné okolnosti vážící se k uvedeným hlediskům netvrdila.
28. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť posouzení kritéria složitosti řízení a významu předmětu řízení pro poškozenou bylo v napadeném rozhodnutí řešeno v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
29. Dovolání je důvodné.
30. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
31. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
32. Podle bodu IV. Stanoviska je složitost řízení jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Je zde možno přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu. Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.
33. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační [závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti (viz např. rozsudek senátu druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 2. 2003, ve věci Tímár proti Maďarsku, stížnost č. 36186/97, odst. 35), povinnosti položit předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské unie) či předběžném vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.], a dále samozřejmě musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.).
34. Pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, ve vztahu k schválení úkonu nezletilého pak též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016).
35. Odvolací soud posoudil předmětné řízení jako složité mj. z důvodu, že žalobu podávala nezletilá (dne 18. 9. 2007) a k jejímu podání bylo nutné schválení úkonu nezletilé, k němuž došlo rozsudkem ze dne 22. 1. 2010. Z uvedeného však nelze dovodit složitost řízení, pokud se soud nezabýval současně přiměřeností délky vedlejšího řízení, tj. řízení, v němž byl schvalován úkon nezletilé. Již z tohoto důvodu je právní posouzení kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] neúplné a tudíž nesprávné.
36. O složitosti řízení navíc nesvědčí ani konstatování odvolacího soudu o tom, že tvrzení (obrana žalované) podpořená příslušnými důkazy od samého počátku řízení nemohla v žalobkyni (a jejím manželovi) vyvolávat důvodné obavy o výsledek řízení. Odůvodnil-li dále odvolací soud složitost řízení rovněž rozsáhlostí dokazování, neodpovídá takový závěr skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, že kromě výslechu žalované a dvou svědků byly provedeny listinné důkazy. Takový rozsah dokazování lze považovat za v zásadě standardní, nebylo-li samozřejmě dokazování provázeno komplikacemi, např. obtížemi při zajištění účasti svědků u jednání soudu, vyžádání navržených listinných důkazů, jejich mimořádným rozsahem apod. O takových komplikacích ovšem učiněná skutková zjištění nesvědčí. Za komplikaci mající za následek zvýšení složitosti řízení jistě nelze považovat obtíže spojené s připojením přílohového spisu, zvláště je-li tento připojen u jiného spisu téhož soudu. Naopak průtahy soudu při jeho zajištění jdou na vrub státu z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk]. Soud má vyvinout aktivitu a učinit efektivní opatření za účelem jeho připojení či pořízení kopií, a nikoliv pouze spis ukládat na lhůtu a činit opakovaně tytéž dotazy.
37. Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).
38. Zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Naproti tomu v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií §31a odst. 3 OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces (viz čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a §18 odst. 1 věta první o. s. ř.).
39. Pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani pro stanovení případného odškodnění není zásadně rozhodný samotný výsledek řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), nejde-li ovšem o případy, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek řízení již od počátku znám, tedy o případy zřejmě bezúspěšného uplatňování práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014), uplatnění zcela zjevně promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), anebo v nichž se nejistota účastníka ohledně výsledku řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015).
40. Z uvedeného vyplývá, že nižší význam řízení pro žalobkyni nelze dovozovat ze skutečnosti, že dovolatelka vystupovala na straně žalované a její tvrzení podpořené příslušnými důkazy od samého počátku řízení nemohlo v žalobkyni (a jejím manželovi) vyvolávat důvodné obavy o výsledek řízení, ani z toho, že dovolatelce byla v předmětném řízení přiznána náhrada nákladů řízení, takže nelze ani uvažovat o zásahu do její majetkové sféry, jak uvedl odvolací soud. I z hlediska posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] je tak právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné.
41. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
42. Při posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], odvolací soud pouze konstatoval, že „neshledal v postupu soudu v předcházejícím řízení pochybení, která by měla vést ke zvýšení základní částky“, aniž se však vypořádal s odvolacími námitkami dovolatelky, které uplatnila proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k průtahům v předmětném řízení. Za obdobně nedostatečné lze považovat konstatování odvolacího soudu, že nelze bez dalšího uzavřít, že spory v rámci rodiny jsou pro účastníka více psychicky zatěžující, neboť každý účastník soudního řízení vnímá průběh řízení odlišně, aniž se vypořádal s tvrzením dovolatelky, že žalobkyní v dané věci byla její vnučka, o kterou se spolu s manželem po dobu několika let starala. Jeho rozhodnutí tak neodpovídá požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř., a ve svém důsledku porušuje právo účastníka na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
VI. Závěr
43. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení kritérií složitosti řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného nesprávné, a nadto je zatíženo výše uvedenou vadou řízení, dovolací soud postupem podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně, jakož i potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
44. V dalším řízení odvolací soud znovu zváží vadně posouzená kritéria uvedená v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk, a to při respektování ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V případě potřeby si opatří odpovídající skutková zjištění. Při úvaze o výši zadostiučinění pak bude respektovat, že na výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Odvolací soud se v novém rozhodnutí též neopomene vypořádat s veškerými odvolacími námitkami účastníků.
45. Soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu