ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5185.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5185/2017-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně M. G. , zastoupené JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Mariánské údolí 126, proti žalovanému A. K. , zastoupenému Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v Příbrami I, Pražská 140, o ochranu osobnosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy , ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.zn. 12 C 239/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2017, č.j. 21 Co 12/2017-290, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Janíka, advokáta se sídlem v Příbrami I, Pražská 140.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se proti žalobci žalobou na ochranu osobnosti domáhala omluvy a zadostiučinění v penězích v částce 16.456 Kč za tvrzený nepravdivý a dehonestující obsah článku uveřejněného, v Lázských listech.
Okresní soud v Příbrami (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2016, č.j. 12 C 239/2015-235, výrokem I. žalovanému uložil povinnost omluvy v tomto výroku specifikovaném znění a formě, výrokem II. mu uložil zaplatit žalobkyni částku 16.456 Kč a výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 57.596 Kč. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný, starosta obce L., je ve sporu pasivně legitimován, neboť se jeho činnost (napsání článku) neděla v rámci pověření vymezené činnosti, konkrétně obcí L.. Jednalo se o jednání z vlastní iniciativy. Sporný výrok není výrokem obce, ale starosty. Žalovaný tak jako starosta odpovídá ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu postižené fyzické osobě za neoprávněný zásah do osobnostních práv sám, nikoli vlastní obec. Informace v článku uveřejněné nejsou pravdivé, přitom se ze strany žalovaného nejednalo o pouhý „názorový hodnotící soud“, nýbrž sděluje o žalobkyni nepravdivé skutečnosti jako fakt. Nejednalo se ani o fair kritiku, neboť podle názoru soudu tato kritika nebyla vyřčena v dobré víře. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobkyni náleží zadostiučinění ve formě omluvy i finanční satisfakce.
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. května 2017, č.j. 21 Co 12/2017-290, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. podle §220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že žalobu zamítl a výrokem II. uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 65.010,- Kč. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, věc posuzoval podle ustanovení §81 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaný posuzované výroky učinil nikoliv jako fyzická osoba (občan), ale v pozici starosty obce v mezích jeho pravomoci a úkolů, které mu vyplývají ze zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Přitom nikterak z mezí těchto úkolů nevybočil (nedopustil se excesu), když pouze velmi věcně a kultivovaně vylíčil postoj obce k problémům, které se objektivně vyskytly v komunikaci mezi ní a jmenovanou statutární zástupkyní jí řízené příspěvkové organizace (ředitelkou MŠ). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaný není v tomto sporu věcně pasivně legitimován a již proto je nutno žalobu zamítnout. K tomu pak v závěru odůvodnění ještě dodal, že podle jeho názoru posuzovaný článek nebyl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně, neboť obsahoval pravdivé informace, které žalobkyni ani neoznačovaly za lhářku.
Dne 8. září 2017 podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v plném rozsahu, dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. Domnívá se, že napadený rozsudek odvolacího soudu se při řešení otázek hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně kdy by konkrétní právní otázka měla být dovolacím soudem řešena jinak. Odvolacímu soudu vytýká, že i když, na rozdíl od soudu prvního stupně, došel k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, sám neprovedl žádné důkazy. Spatřuje v tom odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3661/2011. V zásadě nesouhlasí s posouzením inkriminovaných výroků žalovaného jako jednání v pozici starosty obce. Poté podrobně polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný, který se domnívá, že z jeho obsahu nelze dovodit o jaký konkrétní zákonem taxativně vymezený případ by se mělo v této kauze jednat. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, event. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
V této souvislosti je třeba připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Žalobkyně v úvodu dovolání oznamuje, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V prvé řadě poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3661/2011. Přehlíží však, že důvodem zrušení rozhodnutí odvolacího soudu bylo, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle §241a odst. 1 o.s.ř. však lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). I když dovolání dále cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, zůstává ve skutečnosti pouze u kritiky hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho závěru o tom, že žalovaný uveřejnil informace ve sporném článku z pozice starosty obce. Pomíjí při tom, že Nejvyššímu soudu, jenž není instancí nalézací, nýbrž pouze přezkumnou, nenáleží revidovat správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2010, sp. zn. 28 Cdo 1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1842/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 4282/2013).
Je tak zřejmé, že žalobkyně ve svém dovolání fakticky neuvádí žádnou ze skutečností, které jsou ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. jedině způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému zastoupenému advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (její písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. a), §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 714 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu