ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5208.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5208/2017-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 99/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2017, č. j. 72 Co 436/2016-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 20/2005.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 9. 2016, č. j. 26 C 99/2015-27, konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 20/2005 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, č. j. 72 Co 436/2016-55, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb..), dále jen „o. s. ř.“
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
V projednávané věci byla forma zadostiučinění odvolacím soudem stanovena s ohledem na nižší význam původního řízení pro žalobce, což je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu [srov. část IV písm. d) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010].
Otázka, zda byly v daném případě splněny podmínky pro přiznání finančního zadostiučinění, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., když rozsudek odvolacího soudu je v souladu se Stanoviskem a nepředstavuje ani jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že v určitých případech postačí jako zadostiučinění samotné konstatování porušení práva, například byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním jednáním poškozeného, nebo pokud význam řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný a doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1481/2011).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, podle níž odvolací soud nesprávně právně posoudil okolnost, že žalobce iniciuje velké množství sporů. Při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, měl-li za to, že iniciování velkého množství sporů staví žalobce při prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání a podobně, tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v rámci kriteria jednání poškozeného během řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Samotné zjištění, že žalobce zahajuje a vede zcela mimořádné množství soudních řízení, nebylo žalobcem zpochybňováno a tato skutečnost je známa též z úřední činnosti dovolacího soudu, kdy žalobce podal ke dvěma stům dalších dovolání.
Otázka délky posuzovaného řízení přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se v daném směru jedná o námitku proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 27. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu