ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.539.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 539/2018-613
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, Ostrava – Radvanice, proti žalované hcentrum.cz a. s. , se sídlem v Praze 9, Pelušková 1442, identifikační číslo osoby 639 99 366, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 13 C 13/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2017, č. j. 8 Co 895/2014-566, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. července 2014, č. j. 13 C 13/2014-115, určil, že „zemřelý A. B. je ke dni úmrtí, tedy ke dni 2. 4. 2010 výlučným vlastníkem nemovitosti – pozemku– zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území F., včetně jeho součástí, jíž je stavba občanská vybavenost v části obce F., který je dosud zapsán na LV pro k. ú. F., obec F.-M., okres F.-M. u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště F.-M. k“ (dále též „Hotel Centrum“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Po provedeném řízení soud prvního stupně „se ztotožnil s názorem vysloveným v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 5. 2008, č. j. 6 Cmo 27/2007-376, a v rozhodnutí NS ČR ze dne 21. 1. 2010, č. j. 29 Cdo 4633/2008-417, a to, že kupní smlouva o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 8. 6. 1994, kterou prodal zemřelý A. B. ...hotel Centrum...společnosti Horský hotel, a. s., nyní společnost hcentrum.cz a. s., je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem.“ Dále soud prvního stupně vyložil, že: „Jestliže je kupní smlouva ze dne 8. 6. 1994 jako nabývací titul neplatná, nemohla se společnost Horský hotel a. s., nyní hcentrum.cz a. s. stát vlastníkem předmětných nemovitostí.“
3. Soud prvního stupně učinil mj. „z dohody o uspořádání práv a nároků smluvních stran ve věci prodeje nemovitého majetku Hotel Centrum ze dne 19. 5. 1994“ skutkové zjištění, že „dohodu uzavřely Beskydské hotely a restaurace, s. p., Realitbanka a. s. a Realit Praha spol. s r. o. s tím, že státní podnik nedostal zaplaceno 7.000.000,- Kč, banka uplatňuje zástavní právo prodejem nemovitostí ve veřejné dražbě, přičemž organizátorem dražby je Realit Praha a. s....že byl podán návrh na předběžné opatření, jemuž soud vyhověl, že banka zřídí pro státní podnik dokumentární akreditiv na 7.000.000,- Kč za podmínky, že s. p. doloží zánik předběžného opatření před zápisem nového vlastníka do KN...“
4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. února 2015, č. j. 8 Co 895/2014-164, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, vytkl však prvoinstančnímu soudu, že se nezabýval dobrou vírou žalované jako další nabyvatelky při nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem, a to ve smyslu judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věcech sp. zn. I. ÚS 143/2007, sp. zn. II. ÚS 165/11, a sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Odvolací soud současně vyložil, že se neztotožňuje s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) v řešení otázky „nemo plus iuris“, jak byla vyřešena v jeho rozhodnutích sp. zn. 31 Odo 1424/2006, nebo sp. zn. 31 Cdo 1168/2013.
5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. července 2015, sp. zn. 30 Cdo 2458/2015 (poznámka dovolacího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), zrušil posledně označené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným proto, že odvolací soud se v napadeném usnesení při řešení právní otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by přezkoumatelným způsobem vyložil konkrétní právní argumenty, které jej k takovému odklonu vedly, když pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu nelze bez dalšího považovat za důvod nerespektování judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil jím vnímané konsekvence plynoucí z tehdejší rozdílné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v řešení otázky „nemo plus iuris.“
6. Odvolací soud po provedeném řízení v dalším stupni rozsudkem ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 8 Co 895/2014-279, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že nelze dovodit nabytí vlastnického práva na straně žalované pouze s odkazem na její dobrou víru.
7. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 30 Cdo 2871/2016, posledně označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc opětovně vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud sice při rozhodování vycházel zcela správně z tehdy ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení právní otázky „nemo plus iuiris“, nicméně krátce po vydání dovoláním napadeného rozsudku došlo k zásadnímu judikatornímu obratu v předmětné materii, kdy dovolací soud se prostřednictvím rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (v němž byl zaujat právní názor -zkráceně vyjádřeno - že i podle dosavadní právní úpravy bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí) ztotožnil s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, prezentovanou zejména jeho nálezem ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
8. Nejvyšší soud dále konstatoval, že se odvolací soud (s ohledem na připomenutou judikaturu Ústavního soudu) blíže nezabýval posouzením existence dobré víry žalované (jako nabyvatelky předmětného nemovitého majetku), jelikož vycházel z předpokladu (plynoucího z dřívější rozhodovací praxe dovolacího soudu), že na základě absolutně neplatné kupní smlouvy se její právní předchůdce vlastníkem nemovitého majetku stát nemohl a jako nevlastník nemohl dále převádět předmětné nemovitosti. Odvolací soud tedy nezkoumal případnou existenci dobré víry na straně žalované (např. s ohledem na to, zda bylo či mohlo být žalované známo v době, kdy byly předmětné nemovitosti vloženy do jejího základního jmění, že kupní smlouva ze dne 8. června 1994 byla podepsána v době, kdy bylo A. B. předběžným opatřením Krajského soudu v Ostravě zakázáno disponovat s těmito nemovitostmi atd.).
9. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 10. října 2017, č. j. 8 Co 895/2014-566, žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. července 2014, č. j. 13 C 13/2014-115, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
10. Po provedeném dokazování odvolací soud zopakoval ve shodě se soudem prvního stupně svůj závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. června 1994, která byla uzavřena v rozporu se zákonem, neboť předběžným opatřením bylo zakázáno tehdejšímu úpadci A. B. jakýmkoliv způsobem nakládat s uvedenými nemovitostmi.
11. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalované nesvědčí dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí, na základě které by bylo možno nabýt vlastnické právo od nevlastníka. Gros zhodnocení provedených důkazů a učiněného závěru, zda žalovaná byla či nikoli v dobré víře při nabývání předmětného nemovitého majetku, odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil následovně:
12. „V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 788/2006 je nutno mít na paměti, že zakládaná akciová společnost má z hlediska oprávněnosti držby věcí odvíjejících se od vkladu těchto věcí do jejího majetku stejnou víru (dobrou či zlou) jako tu, kterou byli při vložení těchto věcí nadáni její jediní zakladatelé. Jestliže do doby 2. 2. 1996, kdy se vlastníkem předmětných nemovitostí stal žalovaný, byla narušena dobrá víra stran platnosti smlouvy kupní ze dne 8. 6. 1994 ve vztahu k Horskému hotelu a. s., pak nemohl být v dobré víře ani žalovaný.“
13. „...již dne 4. 8. 1994 bylo sděleno P. (poznámka dovolacího soudu: k této osobě odvolací soud na jiném místě odůvodnění svého rozsudku uvádí, že J. P. jednal na základě plné moci ze dne 1. srpna 1994, udělené R. P., ředitelem společnosti Horský hotel, a. s., ve věci předání a převzetí Hotelu Centrum, a. s. a v souvislosti s tím podepsal dodatek k zápisu o předání a převzetí zmíněného hotelu ze dne 4. srpna 1994) Dodatkem k předávacímu protokolu ze dne 1. 8. 1994, že A. B., tedy předchozí vlastník nemovitostí, považuje kupní smlouvu za absolutně neplatnou. Již tímto okamžikem byla narušena dobrá víra Horského hotelu v zápis v katastru nemovitostí. Navíc to, že existovalo předběžné opatření, které zakazovalo A. B. nakládat s předmětnou nemovitostí, bylo objektivně zjistitelné z listin uložených u Katastrálního úřadu ve F.-M.. Z objektivního hlediska tedy měla společnost Horský hotel vědět, že předběžné opatření existuje. Navíc je nutno rovněž poukázat na článek IV. předmětné kupní smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 8. 6. 1994, kde se výslovně hovoří o tom, že originál dokumentu, kterým se upouští od předběžného opatření ve prospěch BEHAR, státní podnik v likvidaci, je přiložen. I z tohoto ustanovení v kupní smlouvě je nutno dovodit vědomost Horského hotelu a. s. o existenci předběžného opatření. S ohledem na toto ustanovení v kupní smlouvě měl vyvinout aktivitu při zjišťování, zda v době uzavření kupní smlouvy předběžné opatření existuje či nikoliv. Sám žalovaný v podání z 4. 1. 2015 tvrdil, že k návrhu na vklad vlastnického práva byla připojena listina – příloha obsahující návrh na zrušení předběžného opatření. Obrana žalovaného, že nevěděl, že existence předběžného opatření může způsobit neplatnost smlouvy, když takováto úprava zákona v době uzavření kupní smlouvy neexistovala, neboť v té době ještě neexistovalo ust. §76f o. s. ř., na věci nic nemění. Nejvyšší soud ČR ve svém zrušovacím rozhodnutí č. j. 30 Cdo 2871/2016-425 uvedl, že dobrou víru nabyvatele nelze presumovat tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisu v katastru nemovitostí, je nutno důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud ČR vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Odvolací soud tak vážil obecné skutečnosti dopadající na všechny případy řešeného typu, tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. Obecnými skutečnostmi je nezbytnost vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci, tedy např. vedení katastru nemovitostí a zde uvedené zápisy a dále je pak nutno vážit individuální souvislosti, což je délka doby, která uběhla od vadného zápisu v katastru nemovitostí, okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo, později je nutno vážit investice, které dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil.
14. Tady je nutno zdůraznit, že v krátké době poté, co došlo k zavkladování vlastnického práva na Horský hotel, A. B. namítá neplatnost kupní smlouvy, kterou sděluje P., který zastupuje Horský hotel při předání a převzetí. Pokud se týká existence dobré víry, tuto je nutno přísně hodnotit s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětné nemovitosti dalším nabyvatelem. Jestliže byla zpochybněna dobrá víra Horského hotelu o platnosti předmětné kupní smlouvy, pak tím spíše tato dobrá víra nemůže být na straně žalovaného, a to s ohledem na již shora citované závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 788/2006. [poznámka dovolacího soudu: odvolací soud při rozhodování mj. vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že: ‚Společnost Horský hotel, a. s. notářským zápisem NZ 238/95 ze dne 7. 11. 1995 učinila prohlášení o založení akciové společnosti Hotel CENTRUM a. s. (nyní hcentrum.cz a. s.), když ve svém prohlášení určila, že základní jmění společnosti je tvořeno nepeněžitým vkladem, jenž se skládal z nemovitostí, budovy č. p. na pozemku (hotel Centrum) a pozemku v k. ú. F..‘ ] Ani skutečnost, že Horský hotel zaplatil kupní cenu za hotel, že A. B. se tak zbavil dluhů a poté, co se jich zbavil, namítá neplatnost smlouvy, nemůže nic změnit na závěrech odvolacího soudu...tedy že krátce poté, co byla uzavřena kupní smlouva, byla narušena dobrá víra nabyvatele v platnost této kupní smlouvy. Z tohoto důvodu se tak nemohl stát na základě dobré víry vlastníkem Horský hotel a vlastníkem se tak nemohl stát ani žalovaný, kdy předmětné nemovitosti byly vloženy do jeho základního jmění.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a namítá, že v napadeném rozhodnutí byly nesprávně vyřešeny (následující) otázky hmotného i procesního práva.
16. Podle dovolatelky napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť v původním rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla otázka dobré víry při nabytí nemovitosti dovolatelkou vůbec řešena, když prvoinstanční soud založil své rozhodnutí výhradně na závěru, že kupní smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi A. B. jako prodávajícím a Horským hotelem, a. s. jako kupujícím je absolutně neplatná.
17. Odvolací soud tak oproti svému původnímu kasačnímu rozhodnutí porušil §213 odst. 4 část věty za středníkem o. s. ř., neboť soud prvního stupně otázku dobré víry ve svém rozhodnutí vůbec neřešil a neprovedl k jejímu objasňování žádné důkazy. Odvolací soud přitom v odvolacím řízení provedl v určitém rozsahu dokazování, nesdělil však v průběhu projednávání věci účastníkům svůj předběžný právní názor na posouzení otázky dobré víry a nebyl zde proto důvod domnívat se, že by se odvolací soud odchýlil od svého stanoviska vyjádřeného v jím původně vydaném (a později rozhodnutím dovolacího soudu zrušeném) kasačním usnesení. Tímto postupem odvolacího soudu byla žalovaná odebrána možnost uplatnit v řádném odvolacím řízení své námitky proti významným skutkovým zjištěním soudu a byla tak porušena zásada dvojinstančnosti řízení.
18. Kromě toho odvolací soud podle názoru dovolatelky nesprávně posoudil otázku dobré víry na základě těch důkazů, které měl k dispozici. V tomto směru dovolatelka polemizuje s právním názorem odvolacího soudu a s jeho argumentací podloženou odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 788/2006. Nelze totiž považovat za identický právní vztah ze dne 8. června 1994, kdy byla uzavřena kupní smlouva a právní vztah ze dne 1. února 1996, kdy byl předmětný nemovitý majetek vložen do majetku dovolatelky. V mezidobí totiž došlo ke dvěma významným skutečnostem; jednak bylo zrušeno předmětné předběžné opatření, o které se opírají závěry obou soudů o neplatnosti uzavřené kupní smlouvy, a dále nelze přehlédnout, že i když byla příslušnému katastrálnímu úřadu zjevně známa ta skutečnost, že kupní smlouva ze dne 8. června 1994 byla uzavřena v době platnosti rozhodnutí soudu o vydání předběžného opatření, přesto na základě této kupní smlouvy povolil vklad vlastnického práva ve prospěch kupujícího podle zmíněné převodní smlouvy.
19. Podle dovolatelky se odvolací soud důsledně nezabýval dalšími okolnostmi z hlediska posouzení otázky dobré víry nabyvatele. Třebaže existuje právní názor, že neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s předběžným opatřením mohla být dovozena i z výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu, výslovné ustanovení později zakotvené v §76f o. s. ř. v rozhodné době chybělo. Zvláště pak za situace, kdy státní orgán (v daném případě katastrální úřad) vklad práva na základě takového právního úkonu provedl. K tomu přistupují i další skutečnosti, které nepochybně byly v průběhu řízení zjištěny. Tedy, že k uzavření kupní smlouvy došlo i na základě výslovného souhlasu Beskydské hotely a restaurace s. p. „v likvidaci“, v jehož prospěch a na jehož návrh bylo rozhodnutí o předběžném opatření soudem vydáno. Navíc za výslovně uvedené smluvní podmínky, že budou učiněny kroky směřující ke zrušení předběžného opatření, k čemuž následně došlo. Dovolatelka s odkazem na komentářovou literaturu považuje za významnou také i skutečnost, že dojde-li později k zániku nebo zrušení předběžného opatření podle §77 o. s. ř., lze návrh na vklad práva na základě stejného právního jednání podat znovu, nebrání-li tomu jiné skutečnosti, zejména výsledek řízení ve věci samé.
20. V další části dovolání žalobkyně polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, brojí do jím zjištěného skutkového stavu věci a předkládá svou skutkovou verzi případu, na jejímž základě pak polemizuje (jako s nesprávným) právním názorem odvolacího soudu.
21. Dále dovolatelka zdůrazňuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukazoval i na to, že v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu bylo uvedeno, že dobrou víru nabyvatele nelze presumovat tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisu v katastru nemovitostí a že je nutné důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil ve svém nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Odvolací soud sice uvádí, čím vším se zabýval, nicméně v odůvodnění jeho rozsudku již nevyložil a zejména neuvedl, k jakým konkrétním závěrům při hodnocení těchto skutečností dospěl. Třebaže Nejvyšší soud hovořil o tom, že dobrou víru nabyvatele nelze presumovat tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, nelze tento právní názor vykládat jinak, než v souvislosti právě s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012, v němž Ústavní soud výslovně uvádí, že dobrá víra nabyvatele musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka. Je zjevné, že Ústavní soud vychází ze zásady důvěry ve správnost aktů veřejné moci, přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v příkrém rozporu se zásadou, z níž vychází ve svém nálezu Ústavní soud, když dovozuje, že žalovaná měla zjišťovat, že rozhodnutí katastrálního úřadu není v souladu se zákonem.
22. Dovolatelka závěrem navrhla, aby „NS ČR napadené rozhodnutí zrušil stejně jako rozsudek OS ve Frýdku-Místku ze dne 8. 7. 2014, č. j. 13 C 13/2014-115, a ve věci sám rozhodl tak, že se žaloba zamítá.“
23. Žalobkyně se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
24. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
25. Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání žalobkyně zohlednil, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
26. Dovolací soud přitom reflektoval, že podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy, od níž se odvozuje nabytí vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku dotčenému touto žalobou, došlo před 1. lednem 2014.
27. Nejvyšší soud dospěl poté k závěru, že dovolání žalobkyně není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
28. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že žalobkyně právně relevantním způsobem uplatnila dovolací důvod s vymezením předpokladu přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ve vztahu ke dvěma právním otázkám, které podle jejího názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (porušení principu dvojinstančnosti soudního řízení) a Ústavního soudu (nabytí nemovitého majetku od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí a v učiněné akty státu).
29. Pokud jde o princip dvojinstančností řízení, dovolací soud k němu předně zdůrazňuje, že není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na „zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení“, jestliže mu ustanovení §213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, vyplývá-li taková povinnost z postupu podle §220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelů) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/03, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, sp. zn. II. ÚS 2826/07, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 3417/2014).
30. Posuzovaný případ je ojedinělý (specifický) tím, že v průběhu řízení došlo k výrazné změně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v řešení otázky „nemo plus iuris“, kterou lze spojovat s vydáním rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. V tomto rozsudku Nejvyšší soud vyložil, že podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, respektive do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud tak uvedeným rozsudkem převzal právní náhled Ústavního soudu na řešení problematické otázky, zda může dojít i na základě absolutně neplatného právního titulu k nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku, a to na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které Ústavní soud vymezil jako znaky coby svého druhu skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka ve svém nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.
31. Soud prvního stupně rozhodoval za situace, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu byla dlouhodobě ustálena v názoru, že je-li smlouva o převodu nemovitého majetku zapsaného v katastru nemovitostí absolutně neplatná, nemůže nabyvatel – vyjma zákonem předvídaného právního institutu vydržení či z jiných zákonem výslovně stanovených důvodů – nabýt vlastnické právo na základě své dobré víry např. v zápis v katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu proto soud prvního stupně rozhodl v jím vydaném rozsudku v souladu s tehdejší rozhodovací praxí dovolacího soudu.
32. K judikatorní změně došlo v průběhu odvolacího řízení (jak již shora bylo vyloženo), přičemž Nejvyšší soud s ohledem na okolnost, že z hlediska posouzení právně významných podmínek zde stěžejní důkazní význam sehrávaly výhradně listinné důkazy [především předmětná kupní smlouva a předmětný notářský zápis o prohlášení společnosti Horský hotel, a. s., o založení akciové společnosti Hotel CENTRUM a. s. (nyní hcentrum.cz a. s.)], které již byly provedeny v prvoinstančním řízení, přistoupil ke shora popsané kasaci předchozích rozhodnutí pouze u odvolacího soudu.
33. Nemůže být pochyb o tom, že dovolatelka měla v důsledku postupně dvou vydaných kasačních rozhodnutí dovolacího soudu (v nichž byly vyloženy všechny právně významné okolnosti z hlediska podmínek pro nabytí nemovitosti od nevlastníka) poměrně široký i časově dostatečný prostor k uplatnění svých námitek, právní obrany, respektive k využití procesně způsobilé právní argumentace, kterou by byl odvolací soud povinen – byla-li by právně relevantní – při svém dalším (meritorním) rozhodování zohlednit. Nejednalo se tedy o procesní situaci, kdy sporná skutková či právní otázka nebyla předmětem „diskuse“ procesních stran a nejednalo se ani o nepředvídatelné rozhodnutí, pakliže se odvolací soud opakovaně zabýval zásadně významnou otázkou nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka za shora popsaných – judikaturou rozvedených – podmínek, a bylo tedy nasnadě, že buďto se tedy přikloní k tvrzené verzi žalobkyně či verzi žalované.
34. V předmětném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 je především zdůrazněno, že fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva nabyvatelem od nevlastníka je dobrá víra nabyvatele. Pakliže tato základní podmínka, nezbytná pro nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka, je dána (prokázána), je povinností rozhodujícího soudu verifikovat další právně významné okolnosti, které v dané posloupnosti (jak je např. dovolací soud připomenul ve svém předchozím kasačním rozhodnutí citovaném shora) Ústavní soud (v rámci vymezení skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka) v tomto svém nálezu vymezil.
35. Jak ovšem vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, dovolatelka nebyla v dobré víře, a to pro již shora popsané propojení s původní nabyvatelkou – společností Horský hotel, a. s., který učinil prohlášení o založení žalované (tehdy pod obchodním jménem „Hotel CENTRUM a. s.), což ostatně (jak vyloženo shora) reflektoval též soud prvního stupně, byť tuto okolnost (s ohledem na tehdy ustálenou judikaturu dovolacího soudu v řešení otázky „nemo plus iuris“) nepromítl do své právně kvalifikační úvahy o nenaplnění podmínky pro nabytí tohoto nemovitého majetku žalovanou na základě její tvrzené dobré víry.
36. Odvolací soud správně přitom vycházel ze závěru, že předmětná kupní smlouva ze dne 8. června 1994 je postižena absolutní neplatností. Nezávisle na jím učiněném právním závěru coby aplikačního důsledku tehdejší právní úpravy, by stejně bylo nezbytné vycházet ze závěru o absolutní neplatnosti uvedené převodní smlouvy, a to s přihlédnutím k závěrům, k nimž dospěly soudy ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 Cm 7/99, v níž nynější dovolatelka v procesním postavení žalobkyně se proti tehdejší správkyni konkursní podstaty úpadce A. B. domáhala vyloučení předmětných nemovitostí (Hotelu Centrum) ze soupisu majetku konkursní podstaty uvedeného úpadce.
37. Tehdy Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. května 2008, č. j. 6 Cmo 27/2007-376, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2006, č. j. 20 Cm 7/99-338, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhal vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce A. B., původního vlastníka Hotelu Centrum. K dovolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku (kdy žalobkyně přípustnost svého dovolání vymezila s tím, že odvolací soud nesprávně vyřešil právní otázku týkající se platnosti úkonu, kterým vlastník – po předchozím souhlasu navrhovatele předběžného opatření – nakládal s nemovitostmi, ohledně nichž soud předběžným opatřením jakoukoli dispozici zakázal) Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4633/2008, dovolání žalobkyně odmítl. Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení mj. vyložil, že: „odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru formulovaném a odůvodněném již v rozsudku (Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. května 2000, sp. zn. 18 Co 2000) uveřejněném pod číslem 59/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož je kupní smlouva, kterou prodávající porušil zákaz převodu věci (nemovitosti) uložený mu vykonatelným předběžným opatřením ve smyslu §76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. K tomuto závěru, jenž – jak správně uvedl odvolací soud – vychází z výkladu občanského soudního řádu v době, kdy ještě taková jednání nesankcionoval neplatností výslovně (srov. ustanovení §76f odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku (ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003) uveřejněném pod číslem 30/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.“ [v R 30/2005 bylo konkrétně judikováno, že: „Kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitost na jiného, i když usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal (§335b odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), je neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.).“ ].
38. Nejvyšší soud přitom např. v usnesení ze dne 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017, vyložil a odůvodnil právní názor, že vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již řešena v jiném soudním sporu (o plnění z této smlouvy) mezi týmiž účastníky, je nezbytné, aby se soud v pozdějším řízení zabýval otázkou případné aplikace §159a o. s. ř., avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky (§159a odst. 4 o. s. ř.).
39. Je nasnadě, že i v daném případě – s ohledem na totožnost účastníků, respektive, kdy žalobkyně dané řízení zaktivizovala s ohledem na skutečnost předvídanou v §462 obč. zák. – pro soudy v této věci vyplývá závaznost shora již zreferovaného vyřešení právní otázky týkající (ne)platnosti předmětné kupní smlouvy, a (s ohledem na princip právní jistoty a předvídatelnost rozhodování soudů) nebylo by tudíž možné v tomto směru (tj. ve vztahu k tehdy nařízenému předběžnému opatření) vyvozovat jiné právní závěry.
40. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalované nesvědčila dobrá víra při nabytí předmětného nemovitého majetku, nebylo již (z povahy věci) jeho povinností (a bylo by to zjevně nadbytečné) zabývat se splněním dalších předpokladů pro tento způsob nabytí vlastnického práva, jak jej vyložil Ústavní soud v již opakovaně zmíněném nálezu.
41. Z uvedeného plyne, že prostřednictvím této dovolací argumentace se žalované přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit.
42. K ostatní dovolací argumentaci nutno uvést, že pouhá právní či skutková polemika přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
43. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
44. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu