ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5687.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5687/2016-349
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce E. S. , zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 57/630, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce M. Š. , o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 29/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, č. j. 35 Co 97/2012, 35 Co 99/2012-237, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2012, č. j. 35 Co 97/2012, 35 Co 99/2012-237, ve výroku II., v rozsahu, v jakém byl potvrzen ve výrocích IV. až VI. a nákladových výrocích rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2011, č. j. 26 C 29/2011-195, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 1. 2012, č. j. 26 C 29/2011-201, a v závislých výrocích III. až V., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2011, č. j. 26 C 29/2011-195, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 1. 2012, č. j. 26 C 29/2011-201, ve výrocích IV. až VI., jakož i závislých nákladových výrocích, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Předmětem řízení byl nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené žalobci jeho trestním stíháním, vedeným posléze u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 99/2007, pro trestný čin krádeže, kterého se měl dopustit tím, že svému otci z rodinného domu odcizil barevný televizor. Majetková újma, ve výši částky 49 146 Kč s příslušenstvím, představovala náklady právního zastoupení a náklady žalobce vynaložené v posuzovaném trestním řízení na vypracování znaleckých posudků. Nemajetková újma měla žalobci vzniknout tím, že trestní řízení považoval za nezákonné, nesprávné a bezdůvodné, a to jednak proto, že skončilo postoupením věci, neboť předmětný skutek by mohl být posouzen jako přestupek, jednak z důvodu, že řízení mělo nestandardní průběh, když v něm bylo orgány činnými v trestním řízení manipulováno s jím předloženými listinami a s žalobcem bylo jednáno šikanózně. Jako náhradu nemajetkové újmy žalobce požadoval zaplacení částky 120 000 Kč, omluvu a konstatování porušení práva, jejichž znění v žalobě formuloval.
2. Žalovaná co do částky 38 996 Kč, jako nákladů na právní zastoupení a na znalecké posudky, nárok žalobce uznala a splnila. Co do částky 10 150 Kč s příslušenstvím, představující náklady na vypracování dvou posudků, a co do zadostiučinění v penězích, písemné omluvy a konstatování porušení práva žalovaná nárok žalobce neuznala. Náklady na vypracování posudků shledala jako neúčelně vynaložené a co do zadostiučinění v penězích, písemné omluvy a konstatování porušení práva pak namítla promlčení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2011, č. j. 26 C 29/2011-195, rozhodl, že řízení o částce 38 996 Kč se zastavuje (výrok I.), žalovaná je povinna zaplatit žalobci v rozsudku blíže specifikovaný úrok z prodlení z částky 38 996 Kč (výrok II.), žaloba o zaplacení 10 150 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok III.), žaloba o zaplacení 120 000 Kč se zamítá (výrok IV.), žaloba o uložení povinnosti žalované písemně se žalobci omluvit v souvislosti s trestním řízení vedeným proti němu u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 2 T 99/2007 se zamítá (výrok V.) a žaloba, kterou se žalobce domáhá konstatování, že postupem Policie ČR a Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih vůči žalobci došlo k porušení základních práv a svobod, se zamítá (výrok VI.). Doplňujícím usnesením ze dne 6. 1. 2012, č. j. 26 C 29/2011-201, soud prvního stupně dále rozhodl, že ve vztahu k žalobci a žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a ve vztahu vedlejšího účastníka žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
4. Soud prvního stupně shledal, že v posuzovaném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a žalovaná přiznala žalobci náhradu škody ve výši, do které bylo řízení zastaveno. Soud zbývající část nároku na náhradu škody posoudil tak, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na vypracování grafologického znaleckého posudku a znaleckého posudku pro zjištění hodnoty televizoru je nedůvodný. Grafologický posudek (charakteristika dvou osobností, a to žalobce a jeho sestry, a pravost podpisů) nebyl použit v trestním řízení a nijak nepřispěl k rozhodnutí v trestní věci a posudek hodnoty televizoru byl vypracován nadbytečně, neboť posudek, který nechal v posuzovaném řízení vypracovat soud, byl pro účely řízení dostačující.
5. Soud prvního stupně také zamítl nárok žalobce na zaplacení 120 000 Kč jako nemajetkové újmy a dále na uložení povinnosti žalované písemně se žalobci omluvit a konstatování porušení práva žalobce v souvislosti s trestním stíháním, a to z důvodu, že nemajetková újma je promlčena dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť šestiměsíční promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v manipulaci orgánů činných v trestním řízení s obsahem spisu, běží ode dne, kdy se žalobce o této skutečnosti dozvěděl, tj. od 12. 6. 2007, kdy se žalobce seznámil s výsledky vyšetřování v předmětném řízení a shledal, že se ve spise nenachází řada jeho podání a důkazů, které zaslal policii a státnímu zastupitelství. Promlčecí lhůta marně uplynula ke dni 12. 12. 2007, aniž by žalobce uplatnil nárok na náhradu škody v rámci předběžného projednání u žalované. V případě náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání pak promlčecí lhůta běžela od 5. 3. 2008, kdy se konalo hlavní líčení, v rámci něhož bylo vydáno rozhodnutí a žalobce a jeho zástupce byli jemu přítomni, tedy od doby, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Žalobce žádost o mimosoudní vyrovnání uplatnil u žalované dne 15. 9. 2008, přičemž promlčecí lhůta uběhla již dne 5. 9. 2008. Žalobce podal žalobu dne 20. 3. 2009, tedy po uplynutí promlčecí lhůty.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce rozsudkem ze dne 22. 5. 2012, č. j. 35 Co 97/2012, 35 Co 99/2012-237, rozhodl, že odvolání proti výroku pod bodem II. napadeného rozsudku se odmítá (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o věci samé pod body III. až VI. a výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem potvrzuje (výrok II.). Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovanou a vedlejším účastníkem na straně žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění: „Ve vztahu mezi žalovanou a vedlejším účastníkem na straně žalobce nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok III.). Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.) a ve vztahu mezi žalovanou a vedlejším účastníkem na straně žalobce nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
7. Odvolací soud naznal, že soud prvního stupně rozhodnutí o věci samé ve výrocích pod body III. až VI. založil na správném zjištění skutkového stavu a rovněž na správném právním posouzení věci. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně ve věci náhrady škody ve výši částky 10 150 Kč s příslušenstvím, neboť posudky, které si nechal žalobce vypracovat (znalecký posudek na cenu televizoru a posudek k ověření pravosti podpisů a zpracování osobnostních profilů svědků v posuzovaném řízení), byly nadbytečné, a náklady, které v souvislosti s nimi měly žalobci vzniknout, nejsou v příčinné souvislosti s výkonem veřejné moci.
8. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že námitku promlčení uplatnila žalovaná důvodně, nelze tak vzhledem k promlčení práva, kterého se žalovaná dovolala, přiznat nárok na zadostiučinění v penězích, písemnou omluvu a konstatování porušení práva. Odvolací soud měl v souladu se soudem prvního stupně za to, že promlčecí lhůta šesti měsíců podle ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk žalobci uplynula jak v případě nesprávného úředního postupu, tak v případě nezákonného rozhodnutí ještě před tím, než žalobce nárok na náhradu škody uplatnil v rámci předběžného projednání u žalované, tj. před 15. 9. 2008, či před podáním žaloby u soudu ke dni 20. 3. 2009, když šestiměsíční promlčecí lhůta v případě nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení (vytýkaná nezákonná manipulace s listinami) uplynula ke dni 12. 12. 2007 a v případě nezákonného rozhodnutí k datu 5. 9. 2008. Odvolací soud učinil stejný závěr i o tvrzeném nesprávném úředním postupu spočívajícím v šikanózním jednání orgánů činných v trestním řízení vůči žalobci, kdy jednotlivé vznesené nároky byly v souladu s §32 odst. 3 OdpŠk promlčeny, neboť marně uběhly dílčí šestiměsíční promlčecí lhůty (běh promlčecí lhůty započal postupně od 16. 1. 2007 a promlčecí lhůta uplynula jednotlivě dne 16. 7. 2007, v červenci 2007, 5. 10. 2007, 24. 10. 2007 a 17. 11. 2007).
9. V případě nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání počala promlčecí lhůta žalobci běžet ode dne, kdy se dozvěděl o tom, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, tedy ke dni 5. 3. 2008, kdy bylo při hlavním líčení, kde byl osobně přítomen žalobce a též jeho obhájce, vydáno usnesení, jímž bylo rozhodnuto tak, že se Městskému úřadu Přeštice postupuje k projednání věc žalobce spočívající v předmětném skutku, neboť předmětný skutek by mohl být posouzen jako přestupek proti majetku [dle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů]. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu dovodil, že od uvedeného okamžiku počíná běžet žalobci šestiměsíční promlčecí lhůta, přičemž kdy usnesení ze dne 5. 3. 2008 bylo doručeno nebo kdy nabylo právní moci, je z hlediska §32 odst. 3 OdpŠk zcela bez významu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to do výroku II. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. až VI., tedy ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy peněžitým zadostiučiněním, omluvou a konstatováním porušení práva.
11. Žalobce dovozuje přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2012, neboť je podáno k řešení otázky zásadního právního významu, totiž:
i. zda v případě trestního řízení, které je vedeno procesně vadným až excesivním postupem, a které neskončilo pravomocným odsouzením obviněné osoby, tj. v případě vydání rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, o zproštění obžaloby nebo o postoupení věci, běží promlčecí doba zvlášť od každého jednotlivého pochybení orgánu veřejné moci nebo až od okamžiku, kdy je takové řízení skončeno;
ii. zda v případě zadostiučinění za nemajetkovou újmu posuzovanou nikoliv podle §11 až §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ale podle zákona č. 82/1998 Sb., se promlčuje také nárok na zadostiučinění morální, tj. v jiné nežli peněžité formě;
iii. od kdy běží promlčecí doba šesti měsíců v případě náhrady nemajetkové újmy vzniklé nedůvodně vedeným trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsouzením obviněné osoby, tj. v případě vydání rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, o zproštění obžaloby nebo o postoupení věci;
iv. zda délka promlčecí doby nároku na náhradu nemajetkové újmy šest měsíců v režimu zákona č. 82/1998 Sb., upravená odchylně od promlčecí doby v případě nároků na ochranu osobnosti v režimu §11 až §13 zákona č. 40/1964 Sb., z nichž se promlčuje pouze nárok na peněžité zadostiučinění v délce tří let a nepeněžité nároky na morální zadostiučinění promlčení nepodléhají, není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, zejména s principem rovnosti v právech a efektivním právem na účinný prostředek nápravy porušení práva, kterého se dopustily osoby při plnění úředních povinností, před vnitrostátním orgánem;
12. Žalobce dovolání odůvodnil tím, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
13. Dovolatel namítá, že výroky V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně nekorespondují se žalobním petitem a nejsou dostatečně určité, aby bylo zřejmé, o čem bylo soudem rozhodnuto, a to i z hlediska překážky res iudicatae, když v případě konstatování porušení práva má být ve výroku rozsudku uvedeno, jaké právo žalobce bylo porušeno, a ve výroku rozsudku, kterým je rozhodováno o povinnosti k omluvě za nesprávný úřední postup, musí být uvedeno konkrétní znění požadované omluvy.
14. Ohledně počátku běhu promlčecí lhůty dovolatel uvádí, že výklad, podle kterého běží promlčecí lhůta ode dne oznámení rozhodnutí, bez ohledu na jeho právní moc, je nelogický, nedává smysl a vede k právní nejistotě, neboť by v případě zprošťujícího rozsudku musel poškozený uplatnit svůj nárok bez ohledu na to, zda případně státní zástupce podá proti zprošťujícímu rozsudku odvolání a zda tedy vůbec rozhodnutí nabude právní moci a zda bude vůbec dán základ nároku. Podle dovolatele momentem, kdy se poškozený dozví o tom, že jeho trestní stíhání bylo nedůvodné a že mu vznikly nárok na náhradu nemajetkové újmy, je teprve okamžik právní moci rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání skončeno.
15. Dovolatel dále uvádí, že žalobu o zadostiučinění podal z důvodu, že byl nedůvodně trestně stíhán, a na okolnost, že v průběhu trestního řízení došlo ke zlovolnému jednání orgánů činných v trestním řízení vůči němu, poukazoval jako na okolnost dokumentující míru nezákonnosti předmětného trestního řízení a svévole, jaké byl po celou dobu jeho trvání vystaven. Tento nárok uplatnil jako celek. Nemohly se proto dílčí „nesprávné úřední postupy“, k nimž docházelo postupně a opakovaně, promlčet postupně jednotlivě. Mezi kritéria, která mohou pravidelně indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy v případě trestního stíhání, patří i následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, k nimž patří i zjištění o zlovolném jednání vůči obviněnému, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo vůči poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit.
16. Podle dovolatele při posuzování námitky promlčení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu soud nijak nerozlišil mezi nároky na morální zadostiučinění (ve formě konstatování porušení práva a písemné omluvy) a zadostiučinění peněžní, a nijak se nevypořádal s názorem žalobce, že přinejmenším nárok žalobce na nepeněžité (morální) zadostiučinění promlčen není. V této souvislosti žalobce odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že právo na ochranu osobnosti jako právo nemajetkové povahy se na rozdíl od práva na zadostiučinění materiální nepromlčuje. Ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk dle názoru dovolatele dopadá pouze na peněžitou náhradu nemajetkové újmy a nikoliv na satisfakci konstatováním porušení práv dovolatele.
17. Dovolatel konečně napadá i právní úpravu promlčecí lhůty nároku na náhradu nemajetkové újmy dle §32 odst. 3 OdpŠk a shledává její délku (6 měsíců) jako ústavně nekonformní a zejména v rozporu s principem rovnosti v právech (čl. 1 Listiny základních práv a svobod).
18. K dovolání se vyjádřil vedlejší účastník na straně žalobce, který se v zásadě ztotožnil s důvody dovolání i dovolacím návrhem, toliko ve vztahu k promlčení nepeněžité formy zadostiučinění uvedl, že tuto již vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2387/2012, uveřejněném pod číslem 72/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak, že se promlčuje i nárok na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy. Vedlejší účastník s tímto řešením nesouhlasí a i s odkazem na výslovnou zákonnou úpravu a předchozí judikaturu označenou již žalobcem navrhl, aby Nejvyšší soud uvedenou otázku posoudil jinak.
19. V případě stanovení počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním poukázal, že uvedená otázka byla v mezidobí vyřešena v souladu s argumentací dovolatele, když rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněným pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud odklonil od své dosavadní judikatury.
20. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, s výjimkou §243c odst. 3 (viz čl. II bod 1 a 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
22. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky podle §241 odst. 2 o. s. ř., a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
23. Podle §237 je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) (soud prvního stupně byl v potvrzeném rozhodnutí vázán právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) (vady řízení) a §241a odst. 3 (skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování) se nepřihlíží (odstavec 3).
24. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., když o případ podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde. Dovolání tedy může být shledáno přípustným jen tehdy, je-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu (v dovolatelem předestřené právní otázce) po právní stránce ve věci samé zásadně významné. Nejvyšší soud takto postupoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na nalus.usoud.cz).
25. Při hodnocení, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ).
26. Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nemohou založit dovolatelem vytýkané vady řízení.
27. Přípustnost dovolání nemůže založit dovolatelem předestřená otázka ii), neboť závěr odvolacího soudu, že podle §32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy, zejména v podobě konstatování porušení práva nebo omluvy promlčuje, je v současnosti v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou ostatně ve svém vyjádření poukázal vedlejší účastník na straně žalobce (R 72/2013), která se nadto přímo vztahuje k nemajetkové újmě způsobené trestním stíháním. Nejvyšší soud neshledává důvod se od této své ustálené rozhodovací praxe odchylovat, a to ani na základě argumentace uvedené ve vyjádření vedlejšího účastníka, když citované rozhodnutí se v zásadě i s touto argumentací vypořádává. Byť s dovolatelem lze do jisté míry souhlasit, že zákonodárce není v používání své termilogie v rámci zákona č. 82/1998 Sb. po jeho novelizaci provedené zákonem č. 160/2006 Sb. důsledný, nemění to nic na závěrech, které Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí učinil.
28. Přípustnost dovolání není dána rovněž v případě dovolatelem předestřené otázky iv), v níž dovolatel namítá ústavní nekonformitu šestiměsíční promlčecí doby zakotvené v ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk, neboť uvedenou otázkou se Nejvyšší soud zabýval již opakovaně (srov. též R 72/2013), a to s negativním závěrem. Ústavní konformitu citovaného ustanovení posuzoval Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10, ve kterém návrh na zrušení tohoto ustanovení odmítl. V usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, se pak Ústavní soud vyjádřil následovně: „ (…) ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.“ Právní úprava promlčení v zákoně č. 82/1998 Sb. rovněž neznevýhodňuje jen některé skupiny poškozených, neboť právní úprava promlčení nároků na náhradu nemajetkové újmy byla do zákona vložena současně s právní úpravou tento nárok zakotvující, a to zákonem č. 160/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006 (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011).
29. Uvedené otázky tedy již jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a nemají zásadního významu, ve kterém by bylo možné spatřovat přípustnost dovolání.
30. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k dovolatelem předestřeným otázkám i) a iii), a to, zda v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání) se v případě namítaného procesně vadného postupu orgánů činných v trestním řízení posuzuje běh promlčecí lhůty samostatně od promlčecí lhůty posuzované k samotnému nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním a zda se běh promlčecí lhůty v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíhání počíná již od okamžiku vyhlášení rozhodnutí o postoupení věci či až od jeho právní moci, neboť při řešení uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené (byť částečně teprve následně) rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
31. Dovolání je důvodné.
32. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
33. Nejvyšší soud dále uvedl, že „vedle toho je třeba podle §31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“
34. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byť v poměrech odpovědnostního titulu rozhodnutí o vazbě, se Nejvyšší soud postupem podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe, konkrétně rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, v němž zformuloval ohledně promlčení nároku shodný názor jako odvolací soud v napadeném rozhodnutí v této věci, když ohledně námitky promlčení vznesené žalovanou podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk dospěl k závěru, že šestiměsíční subjektivní promlčecí doba počala běžet v den následující po dni, kdy se poškozená dozvěděla o tom, že byl vydán zprošťující rozsudek.
35. Podle R 115/2012 je pro posouzení správnosti tohoto závěru nicméně důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná není úvaha, že pro posouzení žalobcových nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska jeho časové působnosti, je rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení. Zprošťující trestní rozsudek, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání, samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takový rozsudek nebo usnesení není skutečností, která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy; existence příslušného rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. §9 odst. 1 OdpŠk). Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto případech již v souvislosti s vykonáním vazby. Právo na náhradu nemajetkové újmy mohlo být poprvé uplatněno až po splnění podmínek §9 odst. 1 OdpŠk, ve znění účinném před 26. 4. 2006, tedy poté, co byl dovolatel zproštěn obžaloby. Promlčecí doba tak začala plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku.
36. Promítnutí shora uvedených závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu na skutkový stav, z něhož vycházelo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, znamená, že k namítanému postupu orgánů činných v trestním řízení, který měl mít podle žalobce vliv na nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním, přihlédne soud při stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním podle §31a odst. 2 OdpŠk jako k okolnosti, za níž k nemajetkové újmě došlo. Promlčecí lhůta podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním pak nemůže počnou běžet dříve, než jsou naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu podle §8 OdpŠk, tedy i zrušení rozhodnutí, zde rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, pro nezákonnost, byť toliko judikatorně dovozenou analogickou aplikací i na případy, kdy trestní stíhání skončilo jinak, než vydáním odsuzujícího rozsudku, tedy i případy postoupení trestní věci do přestupkového řízení, jehož výsledek je již z hlediska splnění odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015).
37. Jestliže tedy odvolací soud předpoklady odpovědnosti státu za tvrzený postup orgánů činných v trestním řízení posuzoval odděleně od nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, a to včetně promlčení nároku, a jestliže při posuzování důvodnosti vznesené námitky promlčení ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním nepřihlédl k tomu, kdy rozhodnutí o postoupení trestní věci do přestupkového řízení nabylo právní moci, je jeho právní posouzení v obou případech nesprávné.
VI. Závěr
38. Vzhledem k tomu, že dovolání je v celém rozsahu napadených výroků rozsudku odvolacího soudu důvodné, Nejvyšší soud, ani nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, v rozsahu vymezeném dovoláním, a to včetně závislých výroků o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
39. Dovolací soud dodává, že jeho závěry samozřejmě nelze vykládat tak, že by nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení nemohla obviněnému vzniknout samostatně odškodnitelná nemajetková újma z titulu nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 OdpŠk. Takto vzniklá nemajetková újma by se pak promlčovala podle §32 odst. 3, věty první, OdpŠk, tj. od okamžiku, kdy se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl. V tomto ohledu nelze argumentaci nalézacích soudů označit za nesprávnou.
40. Soudy patrně vyšly z toho, že žalobce vedle zadostiučinění za trestní stíhání (nezákonné rozhodnutí) uplatňuje i samostatný nárok na zadostiučinění způsobené nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, což obecně jistě vyloučeno není. Řízení je ovšem postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když v žalobě ani později v řízení žalobce dostatečně srozumitelně a určitě neuvede, zda požaduje zadostiučinění pouze za újmu vzniklou mu v důsledku například vydání rozhodnutí nebo zda požaduje zadostiučinění za újmu způsobenou mu v důsledku dalších skutečností. V tomto směru musí žalobce přesně specifikovat, v důsledku kterých skutečností mu tvrzená újma vznikla a v čem má tato újma spočívat. Žalobce se přitom nemůže domáhat jednoho nároku na zadostiučinění z více důvodů (odpovědnostních titulů). Nerozliší-li žalobce, z jakých dílčích nároků se žaloba skládá, a to konkrétně ve vztahu ke každému jednotlivému odpovědnostnímu titulu, jedná se o vadu žaloby, která brání jejímu projednání (§43 o. s. ř.). Protože soudy takto nepostupovaly, následkem toho rozhodly o nároku (z titulu nesprávného úředního postupu), který nebyl žalobou uplatněn, tj. rozhodovaly o něčem jiném, než čeho se žalobce domáhal (§153 odst. 2 o. s. ř.).
41. Podle §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
42. Za situace, kdy dovolací soud na podkladě žaloby, jakož i dalšího průběhu řízení, nedospěl k závěru, že by žalobce v řízení uplatnil nárok na zadostiučinění z dvou různých titulů, a i z obsahu dovolání je zřejmé, že tomu tak nebylo, nejeví se postup podle §43 o. s. ř. ohledně této otázky nadále jako adekvátní. Jiné vady řízení než shora uvedené dovolací soud neshledal.
43. Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. března 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu