ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5874.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5874/2017-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Pavlíkem v právní věci žalobce P. B. , proti žalované K. R. , o náhradu škody, zadostiučinění, vzniklou psychickou, zdravotní a majetkovou újmu a 200.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 9/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2016, č. j. 54 Co 316/2016-86, takto:
D ovolací řízení se zastavuje.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhá žalobou ochrany osobnosti za tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, který spatřuje v pracovní činnosti žalované.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. září 2016, č. j. 54 Co 316/2016-86, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 31. května 2016, č. j. 24 C 9/2016-78, kterým soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že majetkové poměry žalobce nevylučují, aby zaplatil přepokládané poplatkové náklady v částce 2000 Kč, a že žalobce uplatňuje zřejmě bezúspěšně právo za situace, kdy žalovaná je zaměstnankyní okresního soudu a není tedy ve věci pasivně legitimována.
Žalobce proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu podal dovolání, aniž by byl zastoupen advokátem. Nedoložil též, že by sám případně měl právnické vzdělání; současně požádal, aby mu soud pro dovolací řízení ustanovil zástupce z řad advokátů.
Usnesením ze dne 24. října 2016, č. j. 24 C 9/2016-91, soud prvního stupně zamítl návrh žalobce, aby mu byl pro dovolací řízení ustanoven zástupce z řad advokátů. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. května 2017, č. j. 54 Co 159/2017-97, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce opět vlastnoručně sepsané dovolání a opět požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle §241 odst. 1 věty první o.s.ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Odstavec první citovaného ustanovení neplatí, je-li dovolatel fyzická osoba, která má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Podle odstavce 4 téhož ustanovení dovolání fyzické osoby musí být sepsáno, s výjimkou případu uvedeného v odstavci 2 písm. a), advokátem nebo notářem. Povinné zastoupení je tak zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Podle §104 odst. 2 o.s.ř., jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní k tomu soud vhodná opatření. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
Podle §138 odst. 1 o.s.ř. může na návrh předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li 1to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Podle §30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o.s.ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
Dovolací přezkum rozhodnutí o žádosti účastníka o osvobození od soudních poplatků, jenž má vyšetřit, zda účastníkovi náleží osvobození od placení soudních poplatků či nikoliv, nemůže být opětovně podmiňován platbou soudního poplatku z dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (fakticky by tím byl zbaven reálné možnosti dovolacího přezkumu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků). Ustanovení zákona o soudních poplatcích ve spojení s položkou 23 odst. 2 Sazebníku poplatků, se tudíž vykládá tak, že se neplatí soudní poplatek z dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal dovolateli osvobození od soudních poplatků podle §138 o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014, publikované pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že dovolatel není povinen uhradit soudní poplatek z podaného dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně, o nepřiznání osvobození od soudního poplatku a neustanovení advokáta pro řízení, je nadbytečné, aby bylo rozhodováno o jeho návrhu na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení.
Otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu, pak zhodnotí přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 NSČR 82/2014 a usnesení ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 31 NSČR 9/2015).
Účastník řízení zřejmě bezúspěšně uplatňuje právo zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. O zřejmě bezúspěšné uplatňování opravného prostředku se pak jedná mimo jiné tehdy, jestliže s přihlédnutím ke všemu, co je soudu známo, je bez dalšího nepochybné, že opravný prostředek nemůže být úspěšný. Je-li již ze samotných tvrzení žalobce zřejmé, že jím podané žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva též v odvolacím a v dovolacím řízení, aniž by bylo významné, co je vlastním předmětem přezkumu odvolacího nebo dovolacího soudu. Uvedený závěr vyplývá již ze samotné povahy věci; je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nemůže být vyhověno, pak ani v dovolacím řízení (v nemeritorních otázkách) se nejedná o řádně uplatněné právo žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2014).
V daném případě dovolací soud sám dospívá k závěru, že pro to, aby dovolateli byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, nejsou splněny předpoklady, když dovolatel uplatňuje svou žalobou zřejmě bezúspěšně právo (srov. §138 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.) za situace, kdy se žalobce domáhá ochrany osobnosti za tvrzený zásah do svých osobnostních práv proti pasivně nelegitimované žalované v souvislosti s postupem žalované jako zaměstnankyně soudu (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 690/2013). Závěr soudů obou stupňů je proto nepochybně správný a dovolací soud se s ním ztotožňuje.
Pokud nyní žalobce napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu ze dne 5. září 2016, č. j. 54 Co 316/2016-86, pak z procesního spisu vyplývá, že soud prvního stupně sice žalobce nevyzval ke splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. s poučením o procesním následku, který nastane, nebude-li žalobce v dovolacím řízení zastoupen advokátem (zastavení dovolacího řízení), nicméně z rozhodovací činnosti je Nejvyššímu soudu známo, že v četných jiných soudních sporech vedených žalobcem byl soudem opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván (např. ve věcech vedených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 2298/2016, sp. zn. 30 Cdo 2349/2016, sp. zn. 30 Cdo 5518/2016). Je proto opodstatněné presumovat, že žalobci je bezpečně známo, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem, jinak není splněna podmínka zákonem vyžadovaného zastoupení advokátem a v takovém případě bude dovolací řízení zastaveno.
K tomu je vhodné připomenout následující závěry, k nimž dospěl Ústavní soud České republiky např. ve svém usnesení ze dne 8. srpna 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13: „...i v řízeních o ústavních stížnostech jiných stěžovatelů v situacích, kdy byli stěžovatelé již mnohokrát v minulosti Ústavním soudem poučeni o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, a nedostáli zejména požadavku povinného zastoupení advokátem....odmítal taková podání pro neodstranění vad, aniž by stěžovatele opakovaně vyzýval k jejich odstranění...V této souvislosti uváděl, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady ustanovit dovolateli zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání a kdy dovolatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o.s.ř. řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2016, č. j. 54 Co 316/2016-86, zastavil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. února 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu