ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.304.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 304/2018-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce města Štramberk , se sídlem ve Štramberku, Náměstí 9, PSČ 742 66, identifikační číslo osoby 00298468, zastoupeného JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894/17, proti žalované GHC Invest, s.r.o. , se sídlem v Praze 7, Korunovační 103/6, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 60464496, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, o zaplacení 367 543,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 64/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 18 Co 406/2014-193, ve znění usnesení ze dne 19. 6. 2015, č. j. 18 Co 406/2014-202, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2015, č. j. 18 Co 406/2014-193, ve znění usnesení ze dne 19. 6. 2015, č. j. 18 Co 406/2014-202, v rozsahu jeho druhého výroku, jímž žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal zaplacení žalované částky s tvrzením, že žalované, s níž dne 28. 11. 2005 uzavřel smlouvu o dílo, zaplatil žalovanou částku za práce (zatravnění pozemků), které však žalovaná neprovedla. V průběhu řízení žalobce vzal žalobu co do částky 145 825 Kč s příslušenstvím zpět.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 21. 5. 2014, č. j. 31 C 64/2010-125, žalobu zamítl (výrok I). a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2015, č. j. 18 Co 406/2014-193, ve znění usnesení ze dne 19. 6. 2015, č. j. 18 Co 406/2014-202, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 221 718,40 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok první), a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok druhý).
Odvolací soud zopakoval dokazování a dospěl k závěru, že smlouva o dílo č. 25789/2005, uzavřená mezi účastníky dne 28. 11. 2005, v sobě nezahrnovala provedení zatravnění pozemků specifikovaných v dodatku – změnovém listě č. 7 k této smlouvě. Podle odvolacího soudu zatravnění pozemků neprovedla žalovaná, nýbrž společnost Zelený pažit, s.r.o., avšak žalovaná za tyto práce dostala od žalobce zaplaceno, čímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle §150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dospěl k závěru, že žalobce se na vzniku sporu podstatnou měrou podílel, o čemž podle odvolacího soudu svědčí jeho tvrzení o trojstranné ústní smlouvě mezi ním, žalovanou a společností Zelený pažit, s.r.o. a dále jeho tvrzení o změně obsahu smlouvy o dílo ze dne 28. 11. 2005 s tím, že žalovaná se měla stát jen fiktivním dodavatelem předmětných prací a ve skutečnosti měla tyto práce provést společnost Zelený pažit, s.r.o., která za ně měla dostat od žalované zaplaceno. Sám žalobce smlouvu o dílo porušil sjednáním dodatku – změnového listu č. 7 (změny díla, které nelze zahrnout do předmětu díla, měly být nově sjednány a podle čl. 1.8.2. smlouvy soutěženy jako nová veřejná zakázka) a následně žalované zaplatil za práce, které žalovaná neprovedla.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku o nákladech řízení napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud pochybil, aplikoval-li při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky §150 o. s. ř., neboť podle názoru dovolatele nebyly důvody hodné zvláštního zřetele naplněny. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nepostupoval v souladu se závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z nichž na podporu tvrzeného pochybení cituje. Podle mínění dovolatele je nesprávný závěr odvolacího soudu, že to byl výlučně dovolatel, kdo smlouvu o dílo porušil. Dodatek – změnový list č. 7 sjednali účastníci společně a žalovaná jej uzavřela bez jakýchkoli výhrad a zcela dobrovolně. Rovněž skutečnost, že dovolatel za zatravnění pozemků žalované zaplatil, nemůže být podle něj důvodem, proč měl zapříčinit vznik sporu. Podle dovolatele vznik sporu zapříčinila žalovaná, neboť věděla, že dostala zaplaceno za práce, které neprovedla, a přesto bezdůvodně odmítala dovolateli zaplacenou částku vrátit.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při výkladu a aplikaci §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Ustanovení §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, jež je – stejně jako všechna další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (na jeho nález ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, uveřejněný pod číslem 4/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) vyložil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v §150 o. s. ř.) vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem vyjádřeným v komentářové literatuře (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005), podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž dále vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
K aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil jeho základní limity. Ve svých rozhodnutích zaujal stanovisko, že §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, uveřejněný na webových stránkách Ústavního soudu). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o svévolný postup, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, uveřejněný pod číslem 48/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rovněž vysvětlil, že z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, uveřejněný pod číslem 26/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, uveřejněný pod číslem 181/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Shora uvedenými závěry, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil i v celé řadě dalších svých rozhodnutí (srov. například usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4384/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014), a zejména též v rozsudku ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněném pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí – v souzené věci neřídil, pominul-li, že hlavní a podstatnou příčinou vzniku sporu je skutečnost, že žalovaná neuspokojila oprávněný nárok žalobce, a založil-li aplikaci §150 o. s. ř. toliko na okolnostech, jež se týkají vztahu účastníků smlouvy o dílo a jejich postupu před podáním žaloby. Tyto okolnosti totiž ve světle výše citované judikatury Nejvyššího soudu jsou jen jedním z důvodů hodných zvláštního zřetele, pro něž by se ve smyslu §150 o. s. ř. mohlo jevit nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého.
Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadeném výroku správné a předpoklady pro jeho změnu podle §243d písm. b) o. s. ř. ve věci splněny nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. 3. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu