ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5680.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5680/2017-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně LARGE LIFE LIMITED , se sídlem v Manchesteru, Salford, Bexley Square 6, M3 6BZ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4709275 (podnikající na území České republiky prostřednictvím odštěpného závodu LARGE LIFE LIMITED - Czech Republic branch, organizační složky, se sídlem v Praze 3, Bořivojova 35/878, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28203666), zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému P. P. , se sídlem v Mladé Boleslavi, zastoupenému Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, o zaplacení 1 615 743 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 150/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, č. j. 21 Co 73/2017-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky, na niž jí měl vzniknout nárok na základě kupních smluv na dodávky zboží uzavřených se žalovaným.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného potvrdil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 4. 2015, č. j. 7 C 150/2014-143 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (jenž v záhlaví i v odůvodnění svého rozhodnutí označil rozsudek soudu prvního stupně nesprávným číslem jednacím) vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, že účastníci platně uzavřeli kupní smlouvy na dodávku zboží ve smyslu §409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na jejichž základě žalobkyně dodala žalovanému zboží – výživové doplňky stravy v celkové hodnotě 1 750 417 Kč, avšak žalovaný zaplatil žalobkyni pouze částku 134 674 Kč.
Odvolací soud nepřisvědčil žalovanému, že soud prvního stupně opomněl provést dokazování jeho účetními výkazy a znaleckým posudkem z oboru technické expertízy písemností. Pokud žalovaný popíral, že by měl ve svém držení faktury, z nichž žalobkyně dovozovala své právo, bylo by podle odvolacího soudu v rozporu s procesní ekonomií provádět dokazování navrženými účetními výkazy, neboť by z nich pro posouzení věci nemohly být zjištěny žádné relevantní skutečnosti. O dodacích listech, jež žalobkyně předložila, žalovaný nikdy netvrdil, že by se jednalo o falsifikáty, přičemž skutečnost, že dodací listy byly podepsány fixem, je podle odvolacího soudu irelevantní, neboť svědek Š., jenž pro žalovaného do března 2013 pracoval jako distributor, pravost svých podpisů na dodacích listech potvrdil a z jeho výpovědí nevyplývá, že by připustil jejich antedatování.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.“ Jako dovolací důvod dovolatel uvedl nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, a ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku rozložení důkazního břemene. Žalobkyní předložené dodací listy byly podle dovolatele vyhotoveny dodatečně a účelově. Ačkoli dovolatel v řízení netvrdil, že dodací listy jsou falsifikáty, poukazoval na skutečnosti, z nichž podle něj plynou o jejich pravosti pochybnosti. Odvolací soud měl proto rozložit důkazní břemeno tak, aby povinnost prokazovat pravost dodacích listů ležela na žalobkyni. V řízení podle dovolatele rovněž nebylo dostatečně prokázáno, že by k němu svědek Š., jenž tvrdil, že dodací listy podepsal, a jenž je od roku 2013 v úzkém kontaktu se žalobkyní (je jejím hlavním distributorem zboží), měl v době uzavírání kupních smluv obchodněprávní či pracovněprávní vztah.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z obsahu dovolání se podává, že směřuje toliko proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel formuloval jedinou otázku, a to otázku „ základních zásad při rozložení důkazního břemene pro strany sporu“. Tato otázka však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na něž dovolatel odkázal, ani od jiné judikatury dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, Nejvyšší soud vyložil, že „důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro účastníkovu nečinnost (v důsledku nesplnění povinnosti uložené ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Závěr o tom, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže soud řádně a úplně provedl všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nelze nepochybně prokázat pro věc rozhodnou skutečnost (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, pod označením SR 57/1995). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, pod č. 86, ročník 2002).“
K posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, v němž vysvětlil, že „hodnocení důkazu soukromou listinou zákon zvlášť neupravuje. Proto je třeba postupovat podle §132 o. s. ř., vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů, podle kterého důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Ze zákona ani z povahy věci nevyplývá, že by pro hodnocení důkazů soukromými listinami bylo možno vyslovit jiné pravidlo, než uvedené v §132 o. s. ř.“
Odvolací soud, jenž se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s jeho provedením a hodnocením důkazů, s jeho právními závěry i s jejich odůvodněním, se v dovoláním napadeném rozhodnutí zabýval především námitkou nesprávnosti postupu soudu prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů a shledal tuto námitku nedůvodnou. V otázce důkazního břemene k prokázání skutečností zakládajících oprávněnost žalobního nároku postupoval soud prvního stupně i soud odvolací, jenž řešení této otázky soudem prvního stupně aproboval, zcela v souladu s dovolatelem označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu – nijak nezpochybňoval důkazní břemeno žalobkyně k prokázání těchto skutečností; po provedení a hodnocení důkazů, jež mu umožnilo přijmout závěr o pravdivosti skutkových tvrzení žalobkyně, uzavřel, že skutečnosti zakládající oprávněnost žalobního nároku má za prokázané.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že kritika postupu soudů při provádění a hodnocení důkazů, tvořící podstatnou část obsahu dovolání, nebyla způsobilá založit jeho přípustnost. Dovolatel pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96), že skutkové námitky přípustnost dovolání založit nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 171/2016) a že námitka vad řízení nezahrnující odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), tudíž ani ona nemůže založit přípustnost dovolání, a to i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 5. 2. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu