ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.573.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 573/2018-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně UniCredit Leasing CZ, a. s. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 15886492, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 854/2, proti žalované Public cool s. r. o. , se sídlem v Praze 5, K novým domkům 103, identifikační číslo osoby 27203140, zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, o žalobě na obnovu řízení podané žalovanou, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 146/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 12 Cmo 104/2017-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 161 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil výrok I. usnesení ze dne 14. 12. 2016, č. j. 24 Cm 146/2013-227, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu žalované na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 24 Cm 146/2013, změnil výrok II. tohoto usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 12 160,50 Kč (první výrok), a dále rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 4 356 Kč (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že je splněn předpoklad přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Napadené rozhodnutí podle dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení a též usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz ).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, namítá-li nesprávnost závěru odvolacího soudu, podle kterého nelze mít za to, že nemohla bez své viny v původním řízení, tj. v námitkách podaných dne 6. 8. 2013, uplatnit tvrzení o tom, že směnkou zajišťovaná leasingová smlouva č. 1572215623 nebyla dne 4. 5. 2012 uzavřena platně z důvodu jejího podpisu dosud neztotožněnou osobou, která se pouze vydávala za jednatele společnosti ABIC s. r. o. Ve vztahu k této námitce není z argumentace dovolatelky zřejmé, jaký předpoklad přípustnosti dovolání uplatňuje. Dovolatelka pouze cituje část ustanovení §237 o. s. ř. obsahující tři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát a neuvádí, které z nich považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013).
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud dodává, že tato námitka by nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání ani při řádném vymezení jejích předpokladů. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se skutečnosti a důkazy ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. považují za nové, pakliže v době původního řízení objektivně vzato existovaly, účastník je však nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl ani jinak z procesního hlediska nezavinil nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní) v původním řízení použít (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 669/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 3376/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2575/2009, nebo ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 352/2012). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích též opakovaně zdůrazňuje, že ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Je nutno zohlednit, zda se v konkrétním případě účastník mohl o příslušné skutečnosti či důkazním prostředku dozvědět, vyvinul-li by aktivitu, kterou od něj lze očekávat při uplatňování jeho práv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1623/2007, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2972/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4503/2011, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 1321/12, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2150/2013, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 95/14). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Při posouzení toho, zda dovolatelka mohla či nemohla bez své viny použít jí tvrzené skutečnosti v původním řízení, odvolací soud vyšel ze zjištění, že již od června 2012 věděla o tom, že není zřejmé, kde se nachází předmět nájmu ze smlouvy uzavřené dne 4. 5. 2012 se společností ABIC s. r. o. a že věc šetří policejní orgány. Uzavřel, že při běžné obezřetnosti se dovolatelka jako osoba, která směnkou zajistila závazky této společnosti z uvedené smlouvy, měla zajímat o to, zda jsou řádně a včas závazky ze smlouvy spláceny, přitom měla tuto společnost kontaktovat a mohla tak zjistit, zda její jednatel je či není osobou, která dne 4. 5. 2012 podepsala předmětnou smlouvu. Tento závěr odvolacího soudu není v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3251/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 3293/17).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na obnovu řízení je založeno na dvou důvodech, z nichž každý by obstál sám o sobě, totiž a) že dovolatelkou tvrzené skutečnosti jí nemohly přinést příznivější rozhodnutí ve věci, a b) že se nejedná o skutečnosti, které nemohla bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a o. s. ř. před odvolacím soudem. Při závěru o nepřípustnosti dovolání ve vztahu k námitkám zpochybňujícím druhý z těchto důvodů již nemohou přípustnost dovolání založit ani další námitky dovolatelky (směřující výlučně vůči prvnímu z důvodů), podle kterých odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nesprávně řešil otázku nezmocněného jednatelství a překročení plné moci a neaplikoval právní úpravu jednání v omylu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/1996, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, vyplývá, že v situaci, kdy odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. Uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2628/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 734/15). I kdyby tedy první z důvodů zamítnutí žaloby (eventuelně) neobstál, nemá to vliv na správnost závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby na obnovu řízení, neboť obstojí důvod druhý. Dovolací soud se proto námitkami zpochybňujícími první z důvodů zamítnutí žaloby již nezabýval.
Argumentuje-li dovolatelka též tím, že odvolací soud opomenul, že výkon práva žalobkyně jako rozporný se zásadami poctivého obchodního styku nepožívá právní ochrany a že nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal, nebo nad ním má kontrolu, a ze svého nepoctivého jednání, nelze z obsahu dovolání dovodit, jaký předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. tím uplatňuje. Navíc dovolatelka tvrzení o jednání žalobkyně, ze kterého dovozuje rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, v tomto řízení neuplatnila v žalobě na obnovu řízení ani v době trvání lhůt pro podání žaloby na obnovu řízení, po kterou lze podle §232 odst. 2 o. s. ř. měnit důvody žaloby a tedy i měnit a doplňovat její skutkové vylíčení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 321/2003 nebo ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 826/2016).
Dovolatelka výslovně napadá usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i v části prvního výroku a ve druhém výroku, které se týkají náhrady nákladů řízení mezi účastníky, avšak neuvádí k nim žádnou argumentaci. Chybí údaj, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 5. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu