ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5785.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5785/2017-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ESSOX s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 52, identifikační číslo osoby 26764652, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, proti žalované D. J. (dříve H.), zastoupené JUDr. Michalem Filipínským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18, o zaplacení částky 241 144 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 334/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2017, č. j. 28 Co 404/2016-163, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov platebním rozkazem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 11 C 334/2014-49, uložil žalované, aby ve lhůtě 15 dnů zaplatila žalobkyni částku 219 240 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 21 904 Kč a částku 12 058 Kč na náhradu nákladů řízení, nebo aby ve lhůtě 15 dnů podala odpor. Pro případ, že podá odpor, jí uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty k podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé. Zároveň ji poučil, že podá-li odpor a bez vážného důvodu se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že žalobní nárok uznává, a rozhodne podle ustanovení §153a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) rozsudkem pro uznání. Žalovaná podala včasný odpor, aniž by jej jakkoli odůvodnila a aniž by se vyjádřila ve věci samé.
Okresní soud Brno-venkov proto rozsudkem pro uznání ze dne 6. 8. 2015, č. j. 11 C 334/2014-59, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 12. 2015, č. j. 11 C 334/2014-69, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 219 240 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 21 904 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 o. s. ř. a namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, eventuálně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na základě které lze dovodit, že v případech, kdy je ve věci zasílána žalovanému kvalifikovaná výzva dle §114 b) o. s. ř. a žalovaný se k této výzvě ve stanovené lhůtě nevyjádří, je soud povinen ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání dle §153a o. s. ř. I přes tuto relativně konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR však odvolací soud rozhodl tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, ačkoliv tyto podmínky byly v daném řízení splněny“. V rámci své argumentace pak dovolatelka odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od kterých se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil. Tvrzený předpoklad přípustnosti však není dán.
Odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, a ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3284/2006 (jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), dovolatelka namítá, že jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání. Poté s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2600/2003, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1601/2012, zdůrazňuje, že uznání nároku zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem fikce, podle tohoto uznání. Dále cituje rozsudek ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že v případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z nečinnosti žalovaného vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009, namítá, že v případě splnění předpokladů k vydání rozsudku pro uznání soud takový rozsudek vydá bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné.
Odvolací soud se však od citovaných rozhodnutí neodchýlil, neboť zákonné podmínky fikce uznání podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nebyly naplněny. V rozsudku ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2199/2012 (na který správně odkázal odvolací soud), Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož podmínky k vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. jsou splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení §172 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., tedy jen tehdy (mimo jiné), vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem v tom případě, jestliže jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu. V rozsudku ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněném pod číslem 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že jestliže je žaloba zjevně nedůvodná, tj. jestliže žalovaný nárok zjevně nemohl vzniknout, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu vydání rozsudku pro uznání. Jinak řečeno, soud nevydá rozsudek pro uznání, jestliže by žalobě nebylo možné vyhovět, ani kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení.
V projednávané věci žalobkyně uplatnila v žalobě více nároků, mimo jiné i nárok na zaplacení smluvní pokuty. Nárok na zaplacení smluvní pokuty je přes jeho akcesorickou povahu nárokem se samostatným skutkovým základem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013). Ze žaloby je zřejmé, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu spotřebitelskou, a žalobkyně přímo v textu žaloby ke smluvní pokutě uvádí, že byla sjednána v článku VI. odst. 6 smluvních podmínek pro případ prodlení žalované a že následně byla vyúčtována podle sazebníku. Přitom již v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, in www.usoud.cz , Ústavní soud uzavřel, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis). Opačný přístup by byl v rozporu s právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Je tedy zřejmé, že i kdyby byla všechna žalobní tvrzení týkající se smluvní pokuty prokázána, nemohlo by být v této části žalobě vyhověno, neboť smluvní pokuta nebyla sjednána v textu spotřebitelské smlouvy, nýbrž ve smluvních podmínkách. V projednávané věci proto nebyly naplněny podmínky pro vydání platebního rozkazu a tím ani pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. Nemohla se tak ani uplatnit fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. a ve věci nemohlo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že vycházel ze závěrů výše citovaného nálezu Ústavního soudu a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 344/2011, aniž by však vymezila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání a formulovala otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, pak v této části dovolání nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání obsaženým v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu