ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5805.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5805/2017-766
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Brno , se sídlem v Brně, Jihlavská 340/20, identifikační číslo osoby 65269705, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 434/23, proti žalovaným 1) UNISTAV a. s. , se sídlem v Brně, Příkop 838/6, identifikační číslo osoby 00531766, zastoupené Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, 2) Atelier A S, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, identifikační číslo osoby 49452967, zastoupené JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 843/4, 3) S – Invest CZ s. r. o. , se sídlem v Brně, Kaštanová 496/123a, identifikační číslo osoby 25526171, zastoupené Mgr. Markem Novotným, advokátem se sídlem v Brně, Panská 397/2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných 2) a 3) České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 21 139 233 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 213/2008, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2017, č. j. 44 Co 204/2016-727, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 44 Co 204/2016-736, takto:
I. Dovolání se odmítá v části, v níž směřuje proti druhému a třetímu výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2017, č. j. 44 Co 204/2016-727, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6. 2017, č. j. 44 Co 204/2016-736.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2017, č. j. 44 Co 204/2016-727, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6. 2017, č. j. 44 Co 204/2016-736, v prvním výroku, a mezitímní rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2015, č. j. 16 C 213/2008-622 ve vztahu k žalované 1) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 16 C 213/2008-622, že nárok žalobkyně je co do právního základu opodstatněn a že o jeho výši a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) potvrdil (první výrok), ve vztahu k žalovaným 2) a 3) jej změnil a žalobu o zaplacení částky 21 139 233 Kč s příslušenstvím zamítl (druhý výrok) a rozhodl, že žalovaným 2) a 3) a vedlejší účastníci na jejich straně se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). V záhlaví označeným opravným usnesením odvolací soud opravil zřejmou nesprávnost v označení zástupce žalované 3).
Odvolací soud se po zopakování výslechu zástupce znaleckého ústavu (zpracovatele revizního znaleckého posudku) ztotožnil se skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně, podle kterého žalovaná 1) provedla pro žalobkyni dílo s předmětem „Dostavba objektu „I“, část I1-1. podlaží, Příjem pacientů a Interní kardiologická klinika ve FN B.“, a to na základě smlouvy o dílo ze dne 8. 7. 2002 a jejích dodatků. Dílo měla zhotovit podle projektové dokumentace zpracované žalovanou 2) a jeho součástí byl systém chlazení, který byl projektován s provozním tlakem 0,6 MPa a vodou jako chladicím médiem. Komplexní inženýrskou činnost a stavební dozor na této stavbě vykonávala na základě mandátní smlouvy žalovaná 3). Žalovaní věděli, že na angiografickém pracovišti, sestávajícím z místností 1.53, 1.54, 1.55 a 1.56, v 1. nadzemním podlaží dostavby bude umístěno angio zařízení dodávané firmou Siemens. Dílo bylo dokončeno a převzato žalobkyní dne 16. 12. 2002. Dne 14. 2. 2003 byla nahlášena porucha zhotoveného chladicího systému v místnosti 1.56 spočívající v úniku média (směs vody a glykolu) z potrubí klimatizace umístěné pod stropem. Přestože byl únik kapaliny rychle zajištěn obsluhou pracoviště, vyteklo poměrně velké množství kapaliny vzhledem k napojení této části klimatizace na centrální okruh. Vytékající kapalina poškodila rozvaděče silnoproudu a slaboproudu, centrální řídící elektroniku angiografu a záložní energetický zdroj v místnosti 1.56, byly zatopeny propojovací kanály kabelového systému a v místnosti 1.53 i paty instalovaných zařízení zejména vyšetřovací stůl a angio generátor. Došlo též ke znečištění uložených optických mikroskopů, poškození systému elektrické požární signalizace, podlahy a maleb. Příčinou úniku chladicí kapaliny byla porucha spoje přívodní trubky spočívající v jejím nedostatečném zasunutí do armatury klimatizační jednotky, neúplném dotažení připojovacího šroubení s vnitřním závitem vlivem nedostatečné momentové síly a případné deformace těsnícího kroužku.
Vzhledem k tomu, že veškeré smlouvy mezi účastníky byly uzavřeny podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), posuzoval odvolací soud uplatněný nárok podle ustanovení tohoto zákona. Potvrzení mezitímního rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) odůvodnil tím, že žalovaná 1) odpovídá podle §564 a §440 obch. zák. za škodu vzniklou skrytou vadou díla (nekvalitně provedeným spojem v potrubí chladicího systému). Neshledal důvodnými námitky žalované 1) o spoluzavinění žalobkyně, podle kterých sama po předání díla provedla zapojení zhotoveného chladicího systému na centrální rozvod chladu a neprovedla tlakovou zkoušku. Vyšel ze zjištění, že žalovaná 1) věděla o tom, že chladicí systém bude napojen na centrální okruh, v tomto směru také nic nepodnikla a nepřizpůsobila tomu tlakovou zkoušku dne 15. 12. 2002. S odkazem na provedené dokazování znaleckými posudky uzavřel, že změna chladícího média z vody (předpokládané projektem) na směs vody a glykolu, ani zvýšení tlaku v systému nad hodnotu 0,6 MPa (též předpokládanou projektem) neměly vliv na rozpojení spoje potrubí chladicího systému, neboť v případě správného utažení šroubení podle návodu výrobce klimatizační jednotky byla garantována odolnost proti tlaku až 1,4 MPa, a takový tlak v systému nikdy nebyl dosažen.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní 2) a 3) za vzniklou škodu neodpovídají, neboť sice porušili své smluvní povinnosti tím, že projektová dokumentace dodaná žalovanou 2), podle které byly podstropní jednotky klimatizace umístěny v místnosti s elektrickým rozvodným zařízením, nerespektovala tehdy platnou ČSN 333210, a že žalovaná 3) neprovedla řádně kontrolu projektové dokumentace a na tuto vadu neupozornila, avšak tyto skutečnosti nebyly hlavní, podstatnou příčinou vzniku škody a samy o sobě ke vzniku škody nevedly.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud zjevně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Domnívá se, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „nemůže právně vůbec obstát“. Navrhuje, aby jej dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka předně nesouhlasí s tím, že odvolací soud bagatelizoval „zjevná právní pochybení a nedostatky“ rozsudku soudu prvního stupně, který byl podle ní nepřezkoumatelný, neboť v něm zcela absentovalo právní posouzení skutkového stavu s uvedením konkrétních zákonných ustanovení aplikovaných právních norem a právním posouzením žalobou uplatněného nároku se zabýval pouze odvolací soud. Tento postup odvolacího soudu má za porušení „zásady dvojinstančnosti řízení“. Domnívá se, že odvolací soud měl v souladu se závěry vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, a ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 667/2002, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz , rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle dovolatelky se odvolací soud (i soud prvního stupně) nevypořádal také se zásadními otázkami vzniku a trvání sporného nároku, zejména s jejími tvrzeními o zavinění či spoluzavinění žalobkyně, spoluzavinění jiných osob (společnosti Siemens) a s námitkou promlčení vznesenou žalovanou 3). Tím podle ní postupoval v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, podle které je při vydání mezitímního rozsudku nutné v rámci základu věci posoudit všechny otázky vyplývající z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen jeho výše (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010, ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2813/2006, ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2010, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009 a ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002). S odkazem na závěry revizního znaleckého posudku považuje dovolatelka zavinění žalobkyně za zřejmé, neboť žalobkyně v rozporu s projektem napojila dovolatelkou zhotovený chladicí systém na centrální systém s vyšším tlakem a jiným chladicím médiem, neprovedla příslušné zkoušky těsnosti zařízení podle ČSN 060310, při kterých by se pravděpodobně špatné provedení spoje projevilo a mohlo se předejít vzniku škody, neučinila ani jiná opatření, která by zabránila škodám, zejména neprovedla přeprojektování či nezbytnou kontrolu všech prvků systému, zda vydrží vyšší tlak, příp. nahrazení některých prvků. Odkazuje též na to, že podle znalce i změna chladicího média měla vliv na rozsah škody, neboť voda (bez glykolu) by nezpůsobila tak masivní poškození angiografického zařízení, pokud by vůbec k nějakému poškození došlo. Tím, zda žalobkyně vůbec má právo na plnění a v jakém rozsahu se podle ní odvolací soud v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 770/2016, nezabýval a zkrátil tak její práva v řízení, neboť v rámci řízení o výši uplatněného nároku již tuto otázku nelze přezkoumávat a řešit.
Dovolatelka také namítá vadu řízení spočívající v tom, že napadené rozhodnutí podle ní vychází ze zjištění, že provedla propojení dodaného systému klimatizace s centrálním systémem chlazení a tedy věděla o tom, že dodaný systém bude napojen na centrální okruh chlazení s vyšším tlakem. Takovému zjištění podle ní neodpovídá žádný v řízení provedený důkaz. Domnívá se, že odvolací soud zaměňuje jí provedené „protažení“ rozvodů systému do stávající rozvodny žalobkyně, v níž se nacházely veškeré zdroje chladu, s „propojením“ na centrální systém. Má za to, že i kdyby věděla o pozdějším napojení na centrální systém s vyšším tlakem a jiným chladicím médiem (neodpovídajícím podmínkám smlouvy o dílo), nic by to nezměnilo na tom, že předala dílo v souladu se sjednanými parametry, které dohodou nebyly změněny. Pokud následně po předání díla provedla žalobkyně bez přeprojektování a kontroly napojení chladicího systému na něco jiného, s čím nepočítala smlouva o dílo, šlo podle dovolatelky minimálně o jednu z příčin vzniku škody, a za takové jednání odpovídá výlučně žalobkyně.
Ve vztahu k zamítnutí žaloby vůči žalovaným 2) a 3) dovolatelka poukazuje na to, že v napadeném rozhodnutí byla nesprávně aplikována judikatura Nejvyššího soudu.
Žalobkyně navrhuje odmítnutí dovolání, které má za nepřípustné a nedůvodné. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu o přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Námitky dovolatelky směřující k nesplnění podmínek vydání mezitímního rozsudku považuje za nedůvodné, protože se odvolací soud vypořádal s tvrzeným spoluzaviněním žalobkyně. Domnívá se, že tvrzením o dalších příčinách vzniku škody dovolatelka brojí proti správnosti skutkových zjištění, a taková tvrzení nemohou založit přípustnost dovolání.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1, 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud nejprve zkoumal tzv. subjektivní přípustnost dovolání proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí.
K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 3, ročník 1998, pod číslem 28).
V projednávané věci se domáhala žalobkyně po žalovaných, aby jí uhradili vzniklou škodu společně a nerozdílně. Je-li předmětem řízení solidární závazek žalovaných, hmotné právo umožňuje, aby takový závazek byl projednán samostatně vůči každému z nich. Nejde o taková společná práva a povinnosti, že se ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kdy platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Žalovaní nejsou v postavení nerozlučných společníků, ale jsou společníky samostatnými, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (srov. §91 odst. 1 o. s. ř.). I dovolání je proto samostatný společník oprávněn podat jen za svou osobu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1552/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2948/2009). I v případě, že by byly rozsudkem solidárně zavázány k plnění také žalované 2) a 3), nemohlo by to vést ke snížení rozsahu případného plnění dovolatelky vůči žalobkyni, ale pouze ke zlepšení postavení žalobkyně. Zamítnutím žaloby vůči žalovaným 2) a 3) druhým výrokem napadeného rozhodnutí, ani na něm závislým třetím výrokem o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a těmito žalovanými (a vedlejší účastnicí vystupující na jejich straně) tedy nenastala v poměrech dovolatelky újma, kterou by mohlo odstranit jejich zrušení a dovolatelka není oprávněna podat proti těmto výrokům napadeného rozhodnutí dovolání. Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. její dovolání odmítl v části směřující proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí a dále se zabýval pouze tou částí dovolání, v níž brojí proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, který se jí týká. Z uvedeného důvodu se dovolací soud nezabýval námitkou o nesprávné aplikaci judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k zamítnutí žaloby vůči žalovaným 2) a 3).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatelka uplatňuje předpoklad přípustnosti dovolání, podle kterého se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a při řešení otázky podmínek pro vydání mezitímního rozsudku o základu nároku na náhradu škody.
Při řešení otázky přezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
V posuzované věci dovolatelka (stejně jako další žalované) napadla mezitimní rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, ve kterém namítala zejména neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění ohledně příčiny vzniku škody a nedostatečnost znaleckého zkoumání. Na základě odlišného hodnocení jednotlivých důkazů předkládala vlastní závěry o příčině vzniku škody a porušení právních povinností jednotlivých účastníků řízení. Soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení věci s tím, že z její strany nedošlo k žádnému porušení právní, resp. smluvní povinnosti, neboť postupovala podle smlouvy o dílo. Dovozovala, že u ní nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti za škodu spočívající v porušení právní povinnosti a příčinné souvislosti mezi tímto porušením a vznikem škody. Namítala také, že se soud prvního stupně nezabýval zaviněním či spoluzaviněním žalobkyně jako poškozené, námitkou promlčení vznesenou žalovanou 3) a zaviněním třetích osob a že tak nebyly splněny podmínky pro vydání mezitímního rozsudku. Z obsahu těchto odvolacích námitek vyplývá, že jí bylo zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl o tom, že dovolatelka odpovídá společně a nerozdílně s dalšími žalovanými za škodu vzniklou žalobkyni vytečením chladicí kapaliny ze systému klimatizace, který zhotovila, neboť u ní i dalších žalovaných dovodil porušení smluvních povinností, která byla v příčinné souvislosti se vznikem škody žalobkyně. Dovolatelka tedy zjevně z obsahu rozsudku soudu prvního stupně seznala, že se tento soud v rámci právního posouzení zabýval existencí zákonných předpokladů objektivní odpovědnosti za škodu (což ostatně soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl). Soud prvního stupně tedy v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil právně kvalifikační úvahu, z níž vycházelo jeho právní posouzení. I když v odvolání dovolatelka namítala též nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně ze stejných důvodů, jaké uvádí v dovolání, byla přitom současně schopna řádně zformulovat odvolací důvody spočívající mimo jiné i v nesprávnosti právního posouzení věci provedeného soudem prvního stupně. Absence uvedení konkrétních právních předpisů, které soud prvního stupně aplikoval na zjištěný skutkový stav, tedy dovolatelce nebránila v možnosti domáhat se svých práv v odvolacím řízení, neboť jí bylo zřejmé, jak a proč bylo rozhodnuto. Vzhledem k tomu mezitímní rozsudek soudu prvního stupně nelze označit za nepřezkoumatelný, byť nevyhovoval všem požadavkům na jeho odůvodnění.
Pro úplnost lze k námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně dodat, že v dovolatelkou citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu byly řešeny zcela odlišné situace. V rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, bylo posuzováno rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož odůvodnění postrádalo skutková zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a nebylo z něj vůbec patrné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. V rozsudku ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 667/2002, pak Nejvyšší soud hodnotil rozsudek, v němž nebyl vůbec odůvodněn závěr soudu prvního stupně o zrušení smlouvy, z nějž následně odvolací soud vycházel. V žádném z takto posuzovaných případů nebyly, na rozdíl od projednávané věci, zřejmé důvody, pro které soud prvního stupně učinil své rozhodnutí.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky splnění podmínek pro vydání mezitímního rozsudku o základu nároku na náhradu škody, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je též důvodné.
Podle §152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše plnění, nikoli jen o dílčí sporné právní otázce, týkající se uplatněného žalobního návrhu. Mezitímním rozsudkem se soud vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitimním rozsudkem, se jedná o věc rozhodnutou. Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku; jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku (srov. například rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, uveřejněný pod číslem 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod číslem 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo dovolatelkou citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 770/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, uveřejněný pod číslem 8/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při vydání mezitímního rozsudku ve sporu o náhradu škody je tedy potřeba se vypořádat s posouzením všech zákonných podmínek odpovědnosti za škodu kromě její výše, tedy například i s otázkou případného spoluzavinění poškozeného či jiných osob, s tím, zda nárok není promlčen (byla-li námitka promlčení vznesena) nebo nezanikl, s případným vyloučením náhrady škody (§376 obch. zák.) či existencí důvodů vyloučení odpovědnosti podle §374 obch. zák. (srov. například dovolatelkou zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002, a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2813/2006). V případě sporu o náhradu škody vyplývající z obchodních závazkových vztahů základ věci zahrnuje i posouzení případného vyloučení nároku na náhradu škody (její části) podle §382 obch. zák. způsobené nesplněním povinnosti poškozeného stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu.
Odvolací soud vycházel při právním posouzení nároku žalobkyně na náhradu škody z ustanovení obchodního zákoníku a tento závěr dovolatelka nezpochybňuje. Nedůvodnou je proto její argumentace, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval spoluzaviněním společnosti Siemens, která dodávala a instalovala předmětný angiogram. Ustanovení §383 obch. zák. stanoví, že v případě více škůdců jsou tito vůči poškozenému zavázáni k náhradě škody společně a nerozdílně a pouze mezi sebou se vypořádají podle rozsahu své odpovědnosti. Uvedené ustanovení neumožňuje, aby soud stanovil dělenou odpovědnost více škůdců vůči poškozenému, jak to umožňoval §438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 667/2016). V případě solidární odpovědnosti více škůdců vůči poškozenému podle §383 obch. zák., je poškozený oprávněn požadovat celé plnění po kterémkoliv z nich (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1149/2016). Případné zjištění, že za škodu vzniklou žalobkyni odpovídá též společnost Siemens, nebylo způsobilé ovlivnit existenci nároku žalobkyně vůči dovolatelce a jeho rozsah.
Neposouzení námitky promlčení vznesené žalovanou 3) se také nemohlo dotknout existence a rozsahu nároku žalobkyně vůči dovolatelce. Žalované měly v řízení postavení samostatných společníků, pro které je charakteristické, že z úkonu jednoho ze společníků nemohou mít prospěch (ani újmu) ostatní. I z námitky promlčení může mít prospěch jen ten společník, který ji vznesl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2537/2014). Právní účinky námitky promlčení vznesené žalovanou 3) se tedy mohly vztahovat pouze vůči ní a nikoli též vůči dovolatelce, která takovou námitku neuplatnila.
Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se však v rozporu s výše citovanými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu dostatečně nevypořádal s námitkou dovolatelky, že škoda (příp. její část) byla způsobená tím, že žalobkyně zprovoznila dovolatelkou dodaný chladicí systém v rozporu s projektovaným způsobem jeho faktickým připojením na centrální rozvod chladu s jinými parametry (vyšší tlak a odlišné chladicí médium), aniž před tím provedla tlakovou zkoušku a kontrolu systému odpovídající této změně. Nedostatečně tak řešil otázku spoluzavinění žalobkyně, resp. otázku vyloučení nároku na náhradu škody (její části) podle §382 obch. zák. Nezabýval se tím, zda žalobkyně porušila právní povinnost uvedením dovolatelkou dodaného chladicího zařízení do provozu za jiných podmínek, než na jaké bylo projektováno, a zda ji tížila prevenční povinnost provést tlakovou zkoušku a kontrolu systému chlazení před jeho spuštěním za těchto odlišných podmínek.
Závěr odvolacího soudu, že dovolatelka provedla propojení rozvodů s centrálním systémem chlazení a tudíž věděla o tom, že chladicí systém bude následně napojen na centrální systém s vyšším tlakem a nepřizpůsobila tomu tlakovou zkoušku provedenou před předáním díla dne 15. 12. 2002, je neúplným a tudíž nesprávným posouzením otázky spoluzavinění žalobkyně. Vědomost dovolatelky o skutečných parametrech následného provozu chladicího systému žalobkyní sama o sobě neznamená existenci její smluvní povinnosti k provedení zkoušky zhotovovaného díla s těmito parametry, které byly odlišné od parametrů provozu určených projektem, podle něhož mělo být dílo provedeno, a nevylučuje existenci prevenční povinnosti žalobkyně jako provozovatelky tohoto zařízení. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, přitom není zřejmé, jaké konkrétní smluvní povinnosti tížily dovolatelku ve vztahu k připojení zhotoveného chladicího systému na zdroj chladu a k provedení tlakových zkoušek a kontroly systému před předáním díla, tj. zda byla dovolatelka povinna provést připojení a zprovoznění systému s konkrétním zdrojem chladu (kompletní dodávku systému chlazení) nebo pouze jeho propojení k již existujícím rozvodům žalobkyně, která pak sama měla zhotovený systém připojit na konkrétní zdroj chladu a zprovoznit jej, a zda měla dovolatelka povinnost provést zkoušku zhotoveného chladicího systému s parametry odpovídajícími následným skutečným provozním podmínkám žalobkyně a nikoliv s parametry, za kterých měl být systém provozován podle projektu, jenž byl určující pro provedení díla.
Odvolací soud též vycházel z neúplného právního posouzení příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti dovolatelky a vznikem škody, když učinil závěr, že vyšší tlak v centrální soustavě chlazení ani změna chladicího média oproti projektovanému způsobu provozu tohoto zařízení nebyly samy o sobě způsobilé potrubí rozpojit, pokud by při jeho zhotovení postupovala dovolatelka podle návodu výrobce, a že tedy hlavní příčinou havárie bylo vadné plnění dovolatelky. Odvolací soud tímto závěrem hodnotil pouze příčinnou souvislost mezi porušením smluvní povinnosti dovolatelky a únikem chladicího média (vody s glykolem) z chladicího systému, který však není škodou vzniklou žalobkyni uplatněnou v tomto řízení. Touto škodou je až majetková újma, která nastala ve sféře žalobkyně tím, že unikající chladicí médium poškodilo angiozařízení a další movité věci umístněné v nemovitosti žalobkyně a některé její součásti (podlahy a malby). Odvolací soud nepřihlédl k tomu, zda tato změna parametrů provozu chladicího systému (vyšší tlak a jiné chladicí médium), kterou podle tvrzení dovolatelky provedla žalobkyně v rozporu s tím, co bylo o parametrech provozu sjednáno ve smlouvě o dílo, měla vliv na rozsah poškození majetku žalobkyně, tj. zda byla jednou z příčin skutečně vzniklé škody (příp. její části).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelky, rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo napadené rozhodnutí v prvním výroku zrušeno, platí ve vztahu k dovolatelce také na mezitímní rozsudek soudu prvního stupně. Proto bylo v tomto rozsahu zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a dovolatelkou nebylo rozhodováno, neboť pro ně bude řízení pokračovat a o všech nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.). Žalované 2) a 3) a vedlejší účastnice na jejich straně nebyly účastníky dovolacího řízení, neboť dovolání bylo podáno pouze žalovanou 1). S ohledem na jejich neúčast v dovolacím řízení nelze považovat za účelně vynaložené náklady na jejich vyjádření k dovolání žalované 1).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu