ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.6105.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 6105/2017-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PROXIMA a.s. , se sídlem v Praze 6, Bubeneč, Charlese de Gaulla 800/3, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 60916478, zastoupené JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zaplacení 715 736,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 65/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 17 Co 399/2016-93, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 7. 2016, č. j. 21 C 65/2015-64 (výrok pod bodem I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, jestliže v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání namítá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Byť dovolatelka výslovně žádnou právní otázku neformuluje, lze z obsahu její argumentace dovodit, že odvolacímu soudu vytýká pochybení při řešení otázky zaplacení víceprací, které pro žalovaného provedla nad rozsah díla sjednaný ve smlouvě o dílo. Dovolatelka však na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud podle jejího mínění odchýlit, neodkazuje. Pokud pak jde o druhý tvrzený předpoklad přípustnosti, tj. že má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak, tak dovolatelka přehlíží, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 o. s. ř.), pak pro posouzení jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. jsou nevýznamné námitky dovolatelky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně, jichž se měl dopustit neprovedením navržených důkazů k prokázání tvrzených skutečností.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a náklady žalovaného (spojené s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím zvoleného advokáta) nelze pokládat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva, v situaci, kdy projednávaná věc není nikterak složitá a kdy u žalovaného jako hlavního města lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, a to aniž by musel využívat pomoci advokátů (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2357/2016, ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1390/2017, ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3052/2017, a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 315/2017, dále nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, uveřejněný pod číslem 38/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, uveřejněný pod číslem 232/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, uveřejněný pod číslem 45/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu