ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1909.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1909/2016-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně VIADRUS a.s., se sídlem v Bohumíně, Bezručova 300, IČO 29400082, proti žalované JPP Development Group s.r.o., se sídlem v Šenově, Datyňská 1827, IČO 48393380, zastoupené Mgr. Petrem Sémem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, o zaplacení částky 65.106,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 211/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11.12.2015, č. j. 15 Co 410/2015-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 40 C 211/2014-44, zamítl žalobu o zaplacení částky 63.906,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení představující neuhrazenou kupní cenu za kotel VIADRUS Herkules Duo, a dále částky 1.200,- Kč představující náklady spojené s uplatněním uvedené pohledávky, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2015, č. j. 15 Co 410/2015-112, dílem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 63.906,- Kč s úrokem z prodlení, dílem jej potvrdil v rozsahu zamítavého výroku o úroku z prodlení z částky 63.906,- Kč za dobu od 7. 3. 2014 do 17. 3. 2014, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, mezi něž zahrnul též žalobkyní požadovanou částku 1.200,- Kč představující náklady spojené s vymáháním.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přičemž se nejprve zabýval jeho přípustností.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaná (dále též „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto náležitost již nemůže být dovolání doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaná v dovolání v podstatě pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, přičemž - ačkoli ohlašuje – dovolacímu přezkumu nepředkládá žádnou konkrétní otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. (sporné řešení hmotněprávní otázky), která nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Předpoklad přípustnosti dovolání ve vztahu k řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, nenaplňuje taktéž pouhý dovolatelčin odkaz na „závěry soudní rozhodovací praxe vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu pod sp. zn. 26 Cdo 2529/2009, 30 Cdo 1863/2007, 23 Cdo 2078/2010, 29 Cdo 519/2012, 21 Cdo 1681/2004, 21 Cdo 818/2003, 22 Cdo 4888/2014 a 33 Cdo 2763/2013“, neboť nepředstavuje nezaměnitelnou identifikaci řešené právní otázky, tak jak požaduje znění §237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí záviselo, a které odvolací soud posoudil odlišně od jejich řešení dovolacím soudem (jeho ustálené rozhodovací praxe).
Žalovaná tak požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostála. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu