ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3532.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 3532/2016-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce města Louny , se sídlem úřadu v Lounech, Mírové nám. 35 (identifikační číslo 002 65 209), zastoupeného JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, proti žalované STRODEN MANAGEMENT LIMITED , se sídlem v Larnace, Parou 1A, P.C.6035, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o popření pravosti, výše, skupiny a pořadí pohledávky, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 65/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 10 Co 88/2015-259, 10 Co 91/2015-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 15. 6. 2012, č. j. 9 C 65/2010-155, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 9 C 65/2010-207, určil, že pohledávka žalované proti povinnému M. K. ve výši 533.228,11 Kč je popřena co do výše přesahující částku 220.520,10 Kč (výrok I.), zamítl návrh na určení, že pohledávka žalované proti povinnému M. K. ve výši 533.228,11 Kč je popřena co do pravosti, skupiny a pořadí (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 10 Co 88/2015-259, 10 Co 91/2015-259, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že pohledávka žalované proti povinnému M. K. ve výši 533.228,11 Kč je popřena co do výše 119.508,- Kč; ve výroku II. jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání žalobce spatřuje zejména v tom, že „napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud zcela zásadně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe - zejména v řešení otázky náležitosti přihlášky pohledávky a předložení listin prokazujících její existenci“ . Vytýká odvolacímu soudu, že posoudil náležitosti přihlášky pohledávky podle §336f odst. 2 o. s. ř. v rozporu se zásadami vyjmenovanými v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 20 Cdo 918/2011, a ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2840/2011, a v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4712/2014.
Věřitel má podle §336f odst. 2 o. s. ř. povinnost uvést v přihlášce výši pohledávky a jejího příslušenství. Nejvyšší soud v žalobcem zmíněných rozhodnutích přijal a odůvodnil závěr, že příslušenství - v souzené věci úroky a úroky z prodlení - je třeba vyčíslit tak, že vedle jeho celkové výše musí být rovněž uvedena úroková sazba a částka, ze které se úrok (úrok z prodlení) požaduje, a doba, za kterou jsou úroky vyžadovány. Pouze v případě, že by vyčíslená pohledávka a výše jejího příslušenství byly přímo zjistitelné z předložených listin, není nutné vedle stanovení výše příslušenství uvádět, jak k jeho výši přihlašovatel dospěl. Tento názor zastává i odborná literatura, podle níž úroky a úroky z prodlení je třeba vyčíslit tak, že přihlašovatel uvede procentní sazbu úroku a konkrétní částku, ze které úrok požaduje, nebo že výši úroku přesně vyčíslí (uvede konkrétní částku); vždy musí uvést dobu, za kterou úroky požaduje. Přihlašuje-li úroky, které mají být splatné po podání přihlášky, musí v přihlášce uvést, z jaké částky úroky požaduje, výši úroku v procentech a údaj, že úrok požaduje do konkrétního data nebo do zaplacení (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2516 a násl., s. 2542 a násl.).
Nevyčíslení pohledávky, popř. jejího příslušenství má za následek, že se k přihlášce zcela nebo částečně nepřihlíží.
Současně s vyčíslením pohledávky je třeba předložit listiny, kterými věřitel dokládá, že jde o vymahatelnou pohledávku nebo pohledávku zajištěnou zástavním právem, ledaže tyto skutečnosti vyplývají z obsahu spisu. Zda předložené listiny prokazují, že se jedná o vymahatelnou pohledávku nebo pohledávku zajištěnou zástavním právem, je otázkou hodnocení těchto listin soudem či soudním exekutorem (k tomu např. srov. publikaci Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2517, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2267/2008). Je-li pravost pohledávky, popř. její výše, zpochybněna, soud či soudní exekutor si námitky vyhodnotí sám, není-li třeba provádět dokazování; jinak uloží tomu, kdo námitky uplatnil, aby podal žalobu podle §267a o. s. ř., tedy tzv. odporovou žalobu.
Žalovaná přihlásila do rozvrhu výtěžku výkonů označených rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného M. K. pohledávku za povinným přihláškou ze dne 29. 11. 2004, konkrétně pohledávku zajištěnou zástavním právem sestávající z jistiny úvěru po splatnosti ve výši 207.851,33 Kč s úrokem z prodlení 9,5 % p. a. od 28. 11. 2004 do zaplacení, nesplacených úroků ve výši 12.668,77 Kč a úroků z prodlení ve výši 176.651,39 Kč, celkem 397.171,49 Kč. Současně nezaměnitelně označila smlouvu o úvěru (uzavřenou dne 3. 1. 1995, mezi věřitelem /právním předchůdcem žalované/ a O. K. reg. č. 0895840002), dohodu o přistoupení k závazku ze dne 2. 6. 1997, jíž přistoupil k závazku z úvěrové smlouvy M. K., a okamžik vzniku zástavního práva k nemovitostem na základě vkladu do katastru nemovitostí (ze dne 4. 1. 1995, č. j. V2 8/95).
Odvolací soud na základě uvedeného uzavřel, že pohledávka žalované je popřena co do výše odpovídající rozdílu celkově přihlášené pohledávky ve výši 533.228,- Kč a součtu dlužné jistiny ve výši 207.851,- Kč, úvěrových úroků ve výši 12.668,77 Kč, úroků z prodlení ve výši 176.651,39 Kč (do podání přihlášky, tj. do 27. 11. 2004) a dále úroků z prodlení (9,5 % p. a. z dlužné jistiny) ve výši 16.549,- Kč za období od podání přihlášky do jednání o rozvrhu výtěžku. Přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná poté, co podala první přihlášku, nemohla v (pořadí) druhé přihlášce uplatnit jinou výši úroku z prodlení na základě změny úvěrových podmínek (tj. 24 % namísto původně přihlášených 9,5 %).
Odvolací soud neměl o obsahu přihlášky z 29. 11. 2004 ani předložených listin (úvěrové a zástavní smlouvě) zcela zjevně pochybnosti a byl schopen na základě těchto písemností vyčíslit přihlášenou pohledávku; pravděpodobně proto ji nehodnotil z hlediska náležitostí vyžadovaných ustanovením §336f odst. 2 o. s. ř., příp. dovozovaných shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobce tak odvolacímu soudu de facto vytýká závěr, který explicitně neučinil. Z toho, že odvolací soud relevantní skutečnosti z přihlášky dovodil a na jejich základě rozhodl, však lze současně usoudit, že ji posoudil jako dostačující pro uspokojení z rozvrhu výtěžku. S tím se dovolací soud ztotožňuje, neboť přihláška, v níž žalovaná zcela určitě označila dlužnou jistinu, výši požadovaného úroku z jistiny a úroku z prodlení konkrétními částkami a v případě úroků z prodlení rovněž uvedla způsob jejich výpočtu a dobu, za kterou úroky požaduje, přičemž současně doložila listiny prokazující výši pohledávky včetně jejího příslušenství a její zajištění zástavní smlouvou, obsahem odpovídá tomu, co ve svém výkladu k náležitostem přihlášky pohledávky podle §336f odst. 2 o. s. ř. dovodil Nejvyšší soud. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že odvolací soud „připočetl“ k pohledávce úrok z prodlení rovněž za období od 29. 11. 2004 do 29. 9. 2005, tj. kapitalizoval (částkou 16.549,- Kč) úrok z prodlení od podání přihlášky do jednání o rozvrhovém výtěžku. Nejde o defekt v obsahu přihlášky pohledávky a nelze přehlédnout, že žalovaná má na uvedenou částku ze zákona nárok.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2840/2011, na posuzovanou věc nedopadá, neboť se týká náležitostí usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy.
Námitky, které žalobce spojuje s výtkou, že odvolací soud v jednotlivých případech rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neobstojí. Optikou závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006 (toto rozhodnutí se zabývá otázkou promlčení zajištěné pohledávky z úvěru a jejího příslušenství), nelze poměřovat otázku akceptace přihlášené pohledávky včetně jejího příslušenství soudem na základě prostého tvrzení účastníka (tj. bez dokazování a zjištění délky a počátku prodlení jistiny). Stejně tak usnesení ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 400/2006, v němž Nejvyšší soud dovodil, že je-li přihlášená pohledávka zajištěna zástavním právem, musí být jako taková přihlášena nejpozději do zahájení dražebního jednání, se nevyjadřuje k otázce akceptace tvrzení účastníka o jiné výši úroku z prodlení, než uplatněné v přihlášce soudem; žalobce nadto vychází z mylného přesvědčení, že odvolací soud označil za řádně přihlášený úrok z prodlení v jiné výši než uplatněné přihláškou z 29. 11. 2004 (tj. jeho výtky vycházejí z odlišného skutkového náhledu na věc, než z kterého vycházely soudy obou stupňů).
Požadavek žalobce, aby dovolací soud „ posoudil část otázek jinak“ než odvolací soud, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalobce se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Závěrem je namístě vyjádřit se k právním otázkám, které žalobce předkládá dovolacímu soudu jako v jeho rozhodovací praxi „ dosud neřešené “.
Otázku, „ zda může soud po uplynutí lhůty k podání přihlášky podle §336f o. s. ř. otevřít dokazování k dodatečným tvrzením účastníka, která mají prokazovat vlastnictví pohledávky či její výši “, žalobce spojuje s vlastní skutkovou verzí, že soudy vycházely z širšího okruhu důkazů a připustily skutková tvrzení žalované a důkazy k jejich prokázání doložené po uplynutí zákonných lhůt. Tvrdí, že soudy své právní závěry založily na nesprávném (příliš širokém) skutkovém zjištění. V této souvislosti je na místě připomenout, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je již ustálena v názoru, že v tzv. odporové žalobě lze uvést jen takové skutečnosti, které byly uvedeny při rozvrhovém jednání, a že při projednání tzv. odporové žaloby a při rozhodování o ní se k jiným skutečnostem nepřihlíží (srov. např. publikace Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2228, 2232, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 927/2013). Při rozvrhovém jednání dne 29. 9. 2005 žalobce vznesl veškeré námitky vůči uplatněné pohledávce (zejména vůči věcné legitimaci žalované) a žalovaná představila všechna svá tvrzení a důkazy na svoji obranu; jednání pak bylo odročeno za účelem seznámení se s předloženými doklady na 20. 10. 2005. V konečném důsledku byl žalobce v řízení o rozvrhu výtěžku prodeje nemovitostí v souladu s §337e odst. 1 a 2 o. s. ř. odkázán na podání odporové žaloby podle §267a odst. 1 o. s. ř. a soudy v následném řízení vycházely z tvrzení a důkazů předložených v předcházejícím řízení o rozvrhu výtěžku a podané přihlášce. Nelze přisvědčit názoru žalobce, že soudy mohou přihlížet pouze ke skutečnostem a listinám předloženým nejpozději do uplynutí lhůty k podání přihlášky. Rovněž otázku, „ zda soudy mohou připustit nové vyčíslení pohledávky na základě tvrzení účastníka po uplynutí podané přihlášky “, žalobce zakládá na vlastním tvrzení, že k uvedenému došlo, a bez ohledu na to, že soudy striktně přihlížely k první přihlášce z 29. 11. 2004. Skutkového charakteru jsou rovněž všechny námitky, jimiž žalobce systematicky zpochybňuje věcnou legitimaci žalované (zejména její právní nástupnictví k přihlášené pohledávce). Ve skutečnosti jimi totiž oproti odvolacímu soudu prosazuje vlastní skutkovou verzi, že Ekoagrobanka (původní věřitel) neprokázala vlastnictví pohledávky z úvěru a svoji pobočku v Chomutově prodala Union bance včetně veškerého portfolia, že v postoupení pohledávky z 22. 8. 2006 (odkupu pohledávek) nelze dohledat konkrétní pohledávku za povinným, že dopis K. z 9. 4. 2008 neprokazuje právní nástupnictví žalované, a že obsah přistoupení k dohodě z 2. 6. 1997 je nevěrohodný. Ze smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy dovozuje odlišná zjištění o jistině, jejím příslušenství a rozsahu zřízeného zástavního práva a opakovaně tvrdí, že žalovaná neprokázala konkrétní titul, výši ani strukturu pohledávky. Argumentuje-li žalobce v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci (tj. z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaná není oprávněným věřitelem a nadto její přihlášená pohledávka není po právu.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že nesprávně akceptoval a ospravedlnil postup soudu prvního stupně při vydání doplňujícího rozsudku, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K případným vadám řízení, pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo, dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Obsáhlé výhrady žalobce vůči rozhodnutí soudu prvního stupně (žalobce polemizuje zejména s jeho skutkovými zjištěními) jsou bezcenné, neboť dovolací řízení neslouží k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu