ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3791.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 3791/2016-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. T. , zastoupené Mgr. et Mgr. Antonínem Balounem, advokátem se sídlem v Plzni, Hálkova 1229/44, proti žalovanému R. S. , zastoupenému Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o určení doby plnění vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 99/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 18 Co 5/2016-104, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 30. 12. 2013 se žalobkyně domáhá určení doby plnění částky 1.990.000,- Kč na základě smlouvy o půjčce. Žalobní požadavek odůvodnila tím, že žalovanému poskytla půjčku v celkové výši 2.150.000,- Kč v dílčích plněních na jeho bankovní účet (částku 300.000,- Kč dne 18. 3. 2008, částku 200.000,- Kč dne 14. 3. 2008, částku 150.000,- Kč dne 2. 4. 2008, a částku 1.500.000,- Kč dne 16. 4. 2008), přičemž žalovaný jí dne 26. 10. 2009 vrátil pouze 160.000,- Kč. Zavázal se přitom, že veškeré peníze vrátí „poté, co bude mít dostatek finančních prostředků.“
Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 10. 2015, č. j. 15 C 99/2015-91, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. S odkazem na ustanovení §103, §104 odst. 1 a §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen – „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu Praha–západ sp. zn. 21 C 148/2010 představuje překážku věci pravomocně rozsouzené, která brání opětovnému projednání věci. Žalobu v této věci podala L. K. proti žalovanému a požadovala po něm zaplacení částky 1.990.000,- Kč s odůvodněním, že dne 25. 8. 2008 s ním uzavřela smlouvu o půjčce, podle níž mu půjčila 2.150.000,- Kč (na jeho bankovní účet složila dne 18. 3. 2008 částku 300.000,- Kč, dne 14. 3. 2008 částku 200.000,- Kč, dne 2. 4. 2008 částku 150.000,- Kč, dne 16. 4. 2008 částku 1.500.000,- Kč). Tuto částku jí měl vrátit do 28. 5. 2009, resp. do 31. 12. 2009. Dosud jí zaplatil pouze 160.000,- Kč. V průběhu řízení usnesením ze dne 6. 5. 2011, č. j. 21 C 148/2010-137, Okresní soud Praha-západ připustil, aby na místo žalobkyně L. K. do řízení na její místo vstoupila nabyvatelka práva R. T., a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky; k odvolání toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2011, č. j. 31 Co 242/2011-128. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že u jednání dne 28. 11. 2011 žalobkyně (nabyvatelka práva R. T.) uvedla, že není pochyb o tom, že sporné finanční prostředky na účet žalovaného převedla ona podle smlouvy o půjčce. Rozsudkem ze dne 28. 11. 2011, č. j. 21 C 148/2010-171, byla žaloba zamítnuta. Stalo se tak, ačkoli nebylo sporu o tom, že žalovaný peníze na svůj účet obdržel, avšak nebylo prokázáno, že původní žalobkyně L. K. mu peníze přenechala. Ze shora uvedených skutečností soud prvního stupně dovodil, že je dána totožnost účastníků řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 21 C 148/2010 a v nyní projednávané věci, přičemž je zachována i totožnost předmětu řízení (zaplacení částky 1.990.000,- Kč). Jedinou odlišnost soud prvního stupně spatřoval v tom, že oproti původní žalobě, kdy pohledávka původní žalobkyně byla postoupena R. T., je tvrzení o odlišné splatnosti půjčky. Při totožnosti účastníků a skutku soud prvního stupně - se zřetelem k ustanovení §159a o. s. ř. - dovodil nedostatek podmínky řízení ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř., a řízení zastavil.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2016, č. j. 18 Co 5/2016-104, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na základě §159a odst. 4 o. s. ř. akcentoval, že o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je pak dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Z pohledu těchto závěrů odvolací soud uzavřel, že byť v obou řízeních vystupují tytéž účastnice, není zachována totožnost skutku. V řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 148/2010 bylo základem žaloby tvrzení, že peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty L. K. na základě písemné smlouvy o půjčce ze dne 28. 5. 2009, kterážto pohledávka byla postoupena žalobkyni, naproti tomu v nyní souzené věci je předmětem žaloby tvrzení, podle něhož peněžní prostředky ve stejné výši a stejným způsobem přenechala žalovanému přímo žalobkyně R. T. podle ústní smlouvy o půjčce. Není tedy dán nedostatek podmínky řízení ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. odůvodňující zastavení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť podle jeho přesvědčení toto rozhodnutí spočívá – posuzováno podle celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) - na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005. Považuje za nepochybné, že žalobkyně v obou řízeních přednáší tvrzení o poskytnutí půjčky žalovanému ve výši „zcela identických plateb,“ jež byly tvrzeny i v předcházejícím řízení, požaduje stejnou částku a tvrdí splátku žalovaného v téže výši, domáhá se vydání totožného petitu. Jedinou „změnou“ oproti řízení ve věci 21 C 148/2010 je tvrzení, že půjčku poskytla ona a nikoli K.
Dovolání žalovaného není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 540/2005, přičemž argumentuje pasáží, podle které „o stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek (a že) týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení“. Pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry plně v souladu.
Předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci . Tato individualizace je nezbytná nejen pro vedení procesní obrany žalovaného, vymezení okruhu sporných a nesporných skutečností, ale též pro posouzení případných překážek věci zahájené (§83 odst. 1 o. s. ř.) a pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozsouzené patří mezi negativní procesní podmínky řízení a brání tomu, aby věc, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyjde-li najevo, že o téže věci již bylo v rozsahu závaznosti výroku rozsudku nebo usnesení pravomocně rozhodnuto, soud řízení pro neodstranitelnou překážku v postupu řízení zastaví (§104 odst. 1 o. s. ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává zásadně v situaci, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 1/1996 v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyně svůj žalobní požadavek odůvodnila tvrzením, že na základě ústní smlouvy o půjčce žalovanému postupně půjčila částku 2.150.000,- Kč, jejíž splatnost byla dohodnuta tak, že ji jí vrátí „až bude mít dostatek finančních prostředků.“ Naproti tomu v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 21 C 148/2010 původní žalobkyně L. K. tvrdila, že žalovanému půjčila totožnou částku, která mu byla poukázána na jeho bankovní účet, a kterou měl podle svých možností splácet tak, aby byla vrácena nejpozději do 28. 5. 2009. Proto požadovala, aby mu soudem byla uložena povinnost zaplatit jí částku 1.990.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. V nyní probíhajícím řízení se žalobkyně domáhá určení splatnosti plnění, které bylo podle žalobních tvrzení ponecháno na vůli dlužníka (žalovaného).
Ačkoli v důsledku postoupení žalované pohledávky žalobkyni (usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 5. 2011, č. j. 21 C 148/2010-113, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2011, č. j. 31 Co 242/2011-128) nastal stav totožnosti účastníků v obou řízeních, je správný závěr odvolacího soudu, že není dána totožnost skutku ani totožnost předmětu řízení vymezeného petitem žaloby. Rozhodující skutečnosti (§79 odst. 1 o. s. ř.) jsou totiž v obou věcech zásadně odlišné. V řízení sp. zn. 21 C 148/2010 bylo totiž tvrzeno, že právní vztah ze smlouvy o půjčce vznikl mezi L. K. a jen v důsledku postoupení její pohledávky žalobkyni došlo ke změně v subjektech práva na plnění. Naproti tomu v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 99/2015 je tvrzeno, že smluvní vztah vznikl mezi žalobkyní a žalovaným a navíc je tvrzeno, že splatnost půjčky byla ponechána na vůli dlužníka.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu