ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.49.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 49/2016-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. M. , zastoupeného Mgr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská 703/10, proti žalované R. M. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Hrabové, Místecká 329/258, o zaplacení 8.185.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 282/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2015, č. j. 56 Co 35/2015-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem pro uznání ze dne 18. 9. 2014, č. j. 81 C 282/2013-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 8.185.000,- Kč s 8,05 % úrokem z prodlení od 9. 12. 2013 a rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalované. Zdůraznil, že usnesením ze dne 26. 6. 2014, č. j. 81 C 282/2013-98, byla žalovaná vyzvána podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby se ve věci písemně vyjádřila a aby v případě, že nárok, uplatněný žalobou, zcela neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Byla poučena o tom, že jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává. Soud proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. Usnesení bylo žalované doručeno dne 14. 7. 2014; ta na výzvu soudu nijak nereagovala. Tím došlo na základě fikce podle §114b odst. 5 o. s. ř. k uznání nároku žalobce žalovanou.
Rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 56 Co 35/2015-186, Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl nově o poplatkové povinnosti žalované a o nákladech odvolacího řízení. Postup soudu prvního stupně opírající se o ustanovení §114b o. s. ř. a §153a odst. 3 o. s. ř. považoval za správný a odvolací argumentaci žalované za nepravděpodobnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť jeho rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z dosud nevyřešenou považuje otázku, zda v jedné soudní zásilce může být doručována výzva podle §114b o. s. ř. společně s rozsáhlou žalobou. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potvrdil-li rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy podle §114b o. s. ř., citujíc podstatné pasáže z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, jeho usnesení ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2411/2007. Považuje za vnitřně rozporná žalobní tvrzení, podle nichž na jednom místě žalobce uvádí, že matka žalované prodala spornou nemovitost za částku 8.185.000,- Kč, a z ní dovozuje požadavek vůči žalované na zaplacení téže sumy, avšak současně dodává, že „stejně tak po žalované chtěl, ať mi zašle peníze z prodeje domu, ale ona se tomu bránila. Jediné, co učinila, bylo, že převedla na svůj účet vedený v USA částku 2.000.000,- Kč. Zbylou část kupní ceny mi nepředala, kdy tvrdila, že jí advokátka říkala, že mi nic posílat nemusí.“ Byl-li by důvodný požadavek žalobce na zaplacení finanční náhrady, nemohla mu být přiznána v celém rozsahu pro uvedený rozpor ve skutkových tvrzeních, ale měl být vyzván ve smyslu §43 o. s. ř. k doplnění podání a neměla být vydána výzva podle §114b o. s. ř. Neurčitým shledává dovolatelka rovněž i požadavek na přiznání úroků z prodlení, požaduje-li žalobce přiznání částky 8.185.000,- Kč „spolu se zákonnými úroky z prodlení počínaje od 9. 12. 2013 do zaplacení,“ aniž by v žalobních tvrzeních blíže specifikoval, z čeho dovozuje počátek běhu prodlení, stejně tak jako neuvádí přesnou výši úroků z prodlení. I pro odstranění této neurčitosti měl soud postupovat podle §43 o. s. ř. a neměl vydat výzvu podle §114b o. s. ř. Zpochybňuje svou pasivní legitimaci ve věci, neboť má zato, že došlo-li k bezdůvodnému obohacení, nastalo v majetkové sféře její matky E. M.. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se věcí nezabýval z pohledu aplikace §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a prosazuje názor, že nárok uplatněný žalobcem nevyplývá z hmotného práva konkrétně z naplnění podmínek §630 obč. zák. (chování obdarované žalované vůči dárci nebo členům jeho rodiny hrubě porušující dobré mravy a současně existence jednostranného právního úkonu dárce, jímž po obdarované požaduje vrácení daru). Rozhodnutí o tom, zda se žalovaná dopustila vůči žalobci hrubého porušení dobrých mravů, je závislé na výsledcích jednak šetření příslušných orgánů činných v trestním řízení a jednak řízení o výchově a výživě nezletilých dětí účastníků, které probíhá před Okresním soudem v Ostravě. Proto není možné nyní na základě tvrzení žalobce vyhodnotit, zda došlo vůbec k naplnění podmínek pro vrácení daru. Soud měl proto přerušit řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich samostatně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Jedním z předpokladů, jejichž splněním zákon podmiňuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., je to, že dovolatelem vymezenou otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud řešil a jeho rozhodnutí na jejím vyřešení závisí. V posuzovaném případě tento předpoklad splněn není pro řešení otázky, zda v jedné soudní zásilce může být společně doručována výzva podle §114b o. s. ř. „s rozsáhlou žalobou.“ V souzené věci byly pro závěr o podmínkách rozhodnutí formou rozsudku pro uznání určující okolnosti vymezené ustanoveními §114b o. s. ř. a §153a odst. 3 o. s. ř.
Soudní praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 965/2009, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2112/2010, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008 - dostupná na www.nsoud.cz ) je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle §114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Je vyjádřením ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu závěr, podle něhož usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. soud přistoupí až po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení, a po odstranění případných vad v žalobě. Soud tedy může vydat v souladu se zákonem usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. mimo jiné jen tehdy, jestliže žaloba netrpí takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Jestliže byl proti žalované uplatněn nárok žalobou, která vykazuje takové vady, jež brání dalšímu pokračování v řízení, je povinností soudu, aby se postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. pokusil o jejich odstranění a aby žalobu odmítl, zůstane-li jeho pokus bezvýsledný (§43 odst. 2 o. s. ř.). Jinak řečeno: je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), nic nebrání soudu postupovat podle §114b odst. 1 a §153a odst. 3 o. s. ř.
Žaloba kromě obecných náležitostí uvedených v §42 odst. 4 o. s. ř. musí obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (§79 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodujícími skutečnostmi se přitom rozumějí údaje, které jsou nezbytné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek v rozsahu, aby byla umožněna jeho jednoznačná individualizace vylučující možnost jeho záměny s jiným skutkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 4/1998). Uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění, musí v žalobě uvést jasně a přesně peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, SEVT 1986, str. 702-703). Jestliže žaloba těmto požadavkům nevyhovuje, trpí vadami, které brání dalšímu pokračování v řízení, a je vyloučeno, aby soud ve věci jednal a rozhodl, aniž by byly vady odstraněny.
Z obsahu žaloby, vyplývá, že jsou v ní uvedeny všechny rozhodující skutečnosti, jimiž je vylíčen skutkový děj, na jehož základě je uplatněn žalovaný nárok, v nezbytném rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Žalobní petit je natolik určitý, že umožňuje rozhodnout ve věci, neboť obsahuje jasný a přesný údaj o tom, jakou peněžitou částku žalobce po žalované požaduje. Nelze tedy přisvědčit námitce dovolatelky, že žaloba trpěla takovými vadami, které bránily pokračování v řízení, a že soudu prvního stupně tato okolnost bránila v postupu podle §114b o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelkou vyjmenovanými rozhodnutí dovolacího soudu. Vadou žaloby rozhodně není vyjádřený požadavek žalobce na zaplacení částky jistiny ve výši 8.185.000,- Kč se skutkovým tvrzením, že „ po žalované chtěl, ať mi zašle peníze z prodeje domu, ale ona se tomu bránila. Jediné, co učinila, bylo, že převedla na svůj účet vedený v USA částku 2.000.000,- Kč. Zbylou část kupní ceny mi nepředala, kdy tvrdila, že jí advokátka říkala, že mi nic posílat nemusí.“ Nejde totiž o tvrzení, že by mu žalovaná složila na jeho bankovní účet částku z prodeje domu ve výši 2.000.000,- Kč, nýbrž jen to, že tuto částku vložila naopak na svůj účet, a že ani zbývající částku mu nepředala.
Za nedostatek (vadu) žaloby nelze považovat žalobcem uplatněný požadavek na zaplacení úroků z prodlení, domáhá-li se přiznání částky 8.185.000,- Kč „spolu se zákonnými úroky z prodlení počínaje od 9. 12. 2013 do zaplacení.“ K otázce určitosti pojmu „zákonného úroku z prodlení“ považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1320/16, jímž byl zrušen výrok I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 26 Cdo 1199/2014-182. Byť šlo o věc související s materiální vykonatelností notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, podstatou řešení právní otázky byla určitost výše úroku z prodlení vymezená výrazem „zákonný úrok z prodlení,“ tzn. neuvedením jeho konkrétní výše. V bodu 22 citovaného nálezu Ústavní soud uzavřel, že jestliže právní úprava definuje – a to i kdyby tak činila dispozitivně – způsob určení výše úroku z prodlení, nelze smluvní ujednání účastníků vyložit jinak, než že se dohodli právě na výši stanovené právním předpisem (viz §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Tyto závěry lze mutatis mutandis přijmout i v nyní souzené věci i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4888/2008, podle něhož sazba úroků z prodlení může být určena způsobem, jímž lze výši úroků nepochybně vypočítat (k tomu srovnej §517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění účinném 31. 12. 2013). Takto formulovaný požadavek na zaplacení úroků z prodlení je určitý a na tomto základě formulovaný enunciát je materiálně vykonatelný.
Ve vztahu k vývodům ohledně podmínek pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 1 o. s. ř. neuvádí dovolatelka žádnou právní otázku ať již hmotného či procesního práva, jejíž řešení by zakládalo jeden ze čtyř případů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že nastala-li fikce uznání nároku, v řízení se již neprovádí dokazování a vychází se z toho, že žalovaná, tím že se ve věci nevyjádřila, uznává uplatněný nárok, tak jak je vyjádřen v petitu.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu