ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.631.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 631/2017-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno se sídlem Brno, Příkop 11), proti žalovanému městu Břeclav se sídlem městského úřadu Břeclav, náměstí T. G. Masaryka 3, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Bubeníčkova 502/42, o 5.948.670 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 54/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2016, č. j. 14 Co 161/2016-183, takto:
I. Dovolání proti výroku I. a/ rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2016, č. j. 14 Co 161/2016-183, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2016, č. j. 14 Co 161/2016-183, se ve výrocích I. b/ a II. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 14 Co 161/2016-183, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2016, č. j. 7 C 54/2012-139, ve výroku I. zamítajícím žalobu (výrok I. a/), změnil jej ve výroku o nákladech řízení co do výše přiznané náhrady (výrok I. b/) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není v části směřující proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), neboť závěr odvolacího soudu, že parkoviště není věcí v právním smyslu a že skutečnost, že s ním bylo nakládáno jako se samostatnou věcí, na jeho právní povaze nic nemění, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 1, str. 35–36, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, nebo jeho usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4051/2015).
Otevírá-li žalobkyně k dovolacímu přezkumu otázku, zda sjednané „omezující a zavazující podmínky“ mandátní smlouvy, kterou žalovaný uzavřel s třetí osobou, vyžadovaly, aby parkoviště bylo provozováno bezúplatně, nenapadá žádný právní závěr, nýbrž výsledek výkladu obsahu mandátní smlouvy soudem; tedy skutková zjištění, která jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod č. 46). Obdobně je tomu s námitkou, že odvolací soud nepřihlédl ke skutkové okolnosti (umístění technických prostředků k výběru ceny za parkování třetí osobou), která v řízení vyšla najevo.
Ani otázka aplikovatelnosti základních zásad vyjádřených v ustanoveních části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 - dále jen „o. z.“ (konkrétně v ustanovení §2 odst. 3, §6 a §8 o. z.), na práva a povinnosti účastníků vzniklých před 1. 1. 2014, jež se posuzují podle dosavadních právních předpisů, nečiní dovolání přípustným, neboť právní posouzení odvolacím soudem odpovídá závěrům prezentovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2016, a navazující judikatuře.
Odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3395/2009, a ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, nejsou přiléhavé a závěry v nich přijaté se na poměry dané věci nevztahují, neboť odkazovaná rozhodnutí se týkala místní, resp. účelové komunikace. Totéž platí i ohledně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 5 As 62/2008.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti výroku I. a/ rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je však ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozsudku (výroky I. b/ a II.), neboť odvolací soud otázku účelnosti nákladů, jež vynaložil žalovaný na zastupování advokátem v řízení, posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4395/2013, a ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 561/2014). Z označené judikatury vyplývá, že nebude-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem domáhajícím se náhrady nákladů právního zastoupení, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup účastníka, jenž zvolí pro své zastupování advokáta, který se případně na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11). Problematiku nakládání s majetkem obce nelze považovat za specializovanou či obtížnou, nýbrž naopak za běžnou součást agendy právního odboru městského úřadu. Rozhodujícím kritériem složitosti věci přitom není délka řízení ani rozsah spisového materiálu (srovnej usnesení ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3220/2015, v němž dovolací soud posuzoval účelnost nákladů na právní zastoupení vynaložených nikoli statutárním městem).
I když odvolací soud uzavřel, že s ohledem na povahu věci i výši žalované částky „se nejedná o běžnou agendu Městského úřadu Břeclav“, jeho závěr, že „materiální a personální vybavení žalovaného nelze srovnávat se statutárními městy“, není dostatečně konkretizován tak, aby umožnil dovolacímu soudu se s jeho závěrem ztotožnit. Právní posouzení odvolacího soudu je tudíž v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné.
Protože zde nejsou podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve výrocích I. b / a II. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolací soud jej v tomto rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem, §226 odst. 1 a o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu