ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.900.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 900/2018-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně JP KOVO s.r.o., se sídlem v Havířově, Železničářů 1517/6a, identifikační číslo osoby 268 57 812, zastoupené JUDr. Františkem Kubínem, advokátem se sídlem v Havířově, Zákostelí 725/16, proti žalovaným 1) J. G. a 2) R. G. , zastoupeným JUDr. Patrikem Graňákem, advokátem se sídlem v Karviné, Svatováclavská 97/6, o zaplacení 330.242 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 108 C 144/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2017, č. j. 71 Co 146/2017-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, č. j. 71 Co 146/2017-111, potvrdil rozsudek ze dne 9. 2. 2017, č. j. 108 C 144/2015-92, jímž Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově zamítl žalobu požadující, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 330.242 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% od 3. 6. 2014 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že „odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva – vzniku práva na vyúčtování ceny díla – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Přestože ohlásila uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., její námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli v roce 2008 ústní smlouvu o dílo (jejím předmětem bylo zastřešení vjezdu do domu žalovaných) s tím, že splatnost ceny tohoto díla nebyla sjednána. Dne 19. 8. 2010 účastníci uzavřeli písemnou smlouvu o dílo (jejím předmětem bylo zhotovení venkovního zábradlí dvouramenného schodiště, madla nad betonovým zábradlím včetně napojení na skleněné dveře, jednostranného dvoudílného venkovního zábradlí dvouramenného schodiště, bezpečnostního poklopu vnitřního schodiště a dveří pod terasou včetně zárubní a prhu), v níž bylo sjednáno, že cena díla bude zaplacena na základě konečné faktury, kterou žalobkyně vystaví po předání díla; splatnost ceny díla bylo možné změnit jen na základě výslovného společného a písemného projevu účastníků, který nebyl učiněn. Obě díla byla žalobkyní provedena (dokončena) a žalovaným předána v prosinci roku 2010; od této doby je žalovaní užívají. K zaplacení ceny díla žalobkyně žalované vyzvala poprvé e-mailem 31. 5. 2011, jehož přílohou byl soupis provedených prací, včetně uvedení cen za jednotlivé práce. Fakturu žalobkyně žalovaným vystavila 19. 5. 2014. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že právo žalobkyně na zaplacení ceny děl je promlčeno, neboť v případě ústní smlouvy o dílo, v níž nebyla splatnost ceny sjednána, byli žalovaní povinni plnit na základě výzvy žalobkyně a bylo-li dílo splněno v prosinci 2010, mohla žalobkyně žádat úhradu ceny díla bezprostředně poté; v prosinci 2013 se toto její právo promlčelo. V případě písemné smlouvy o dílo nevystavila žalobkyně fakturu v přiměřené lhůtě, tedy maximálně do konce ledna 2011 a podala-li žalobu o zaplacení cen díla teprve 21. 5. 2015, je i toto její právo promlčeno. Oproti tomu žalobkyně prosazuje, že dílo nedokončila v roce 2010, nýbrž podle smluvního ujednání teprve v roce 2013, kdy odstranila žalovanými vytčené vady. Odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování nevzal v potaz jí předloženou e-mailovou komunikaci účastníků, z níž vyplývá, že žalovaní navrhli provést vyúčtování ceny díla až po odstranění jeho vad. Dovozuje, že k řádnému dokončení, předání a převzetí díla nedošlo v roce 2010, nýbrž až v roce 2013.
Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (ze skutkové verze žalobkyně), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobou uplatněné právo není promlčeno. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně zjevně uvedený předpoklad opomíjí (kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi). V tomto směru je bezcenný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 11/2001 (v něm přijaté závěry se nadto týkají smlouvy o dílo uzavřené v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Přípustnost dovolání v posuzované věci nezakládá ani tvrzení žalobkyně, že námitka promlčení vznesená žalovanými je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud ve své početné judikatuře zabývající se touto právní otázkou přijal a odůvodnil závěr, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil . Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo jeho rozsudky ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, případně nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06). O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobce přitom není možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co byla námitka promlčení ve sporu uplatněna, stejně jako případný příslib dlužníka splnění dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
Shora uvedená hlediska odvolací soud při posuzování případného rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy respektoval, dovodil-li, že z jednání žalovaných nelze dovodit úmysl poškodit či znevýhodnit žalobkyni a nastolit situaci, která by výjimečné odepření jejich právní ochrany uplatněné prostřednictvím námitky promlčení odůvodňovala. Jeho závěr hodnotící námitku promlčení z hlediska dobrých mravů není zřejmě nepřiměřený. Dovolává-li se žalobkyně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013, pomíjí, že v něm byla řešena skutkově zcela odlišná věc. Totéž platí o jejím odkazu na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97.
Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. března 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu