ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.161.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 161/2018 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovolání obviněného K. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 7 To 216/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 23/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 30 T 23/2016, byl obviněný K. H. (dále jen obviněný) uznán vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící s ním ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
od začátku března roku 2015 do 30. 9. 2015 v místě společného bydliště v P., H. n., poté co se poškozená Z. H., v listopadu 2014 vrátila zpět do společného bytu, odkud v srpnu 2014 utekla z důvodu psychického a fyzického týrání ze strany obžalovaného - manžela, ji ve společném bytě opět psychicky a fyzicky týral, a to tak, že ji pravidelně oslovoval „debile“ a cvrnkal jí při tom do čela, dále ji oslovoval výrazy „pičinko, blbko, zmrde a debilko“, říkal jí, že je „hloupá jak 14 dní starý pes“, že je „neschopná, odporná, že je blbeček“, protože „všechny servírky a všichni číšnici, ale i hosti jsou blbečci“, že „se neměla narodit“, že je „to nejblbější, co v životě potkal“, že je „ takový odpad, že nemá na nic nárok“ a ať „se na sebe podívá (na ten ksicht) a na holky venku, že s takovým rypákem musí chodit po venku“, přičemž takto jí nadával s různou frekvencí, někdy i tři dny v kuse a někdy byl zase 14 dní klid, při verbálním napadání poškozené občas nafackoval, také ji omezoval ve styku s její rodinou a kamarádkou tím způsobem, že pokud chtěla poškozená jet za svojí matkou, tak mohla, ale bez dětí, ty neměla matka poškozené právo vidět, dále jí obžalovaný zakazoval kamarádit s kamarádkou J. O., kontroloval jí mobil, protože jí nevěřil, noc co noc si na poškozené násilím či nevyslovenou pohrůžkou násilí vynucoval vaginální soulož a to tak, že ve dvě, ve tři hodiny ráno ji vzbudil a chtěl po ní sex, přičemž přibližně jedenkrát týdně, aby byl klid, se poškozená podvolila, mlčela, plakala a nechala ho udělat, co chtěl, a to přibližně šestkrát týdně požadavky obžalovaného na sex výslovně odmítala a bránila se, na což jí obžalovaný předně několikrát řekl: „pojď sem ty kurvo“, pak ji přidržel, a když se bránila více, skopl ji z postele nebo jí jednu vrazil, pak ji zpravidla chytil za ruku, strčil si ji na penis a přikázal „ať dělá“, přitom s její rukou trhal, načež poškozená aby byl klid, začala s rukou pohybovat, pak jí doslova přikázal, ať si „strčí jeho penis do tlamy“, čemuž se také ze strachu podvolila a prováděla mu felaci, přitom jí trhal hlavou, poté po ní přes její výslovný nesouhlas a vzpouzení vyžadoval soulož, byl na poškozenou hnusný a surový, házel s poškozenou do polohy, která mu vyhovovala, když ho poškozená odstrkávala rukama a utíkala tzv. pánví, roztáhl jí prudce nohy, dal jí ruce za hlavu a vykonal na ní vaginální soulož, posledně po ní vyžadoval sex v noci na 30. 9. 2015, a když poškozená odmítla, švihl s ní, až spadla na postel, čímž jí způsobil modřinu přes celé lýtko, pak ji skopl z postele na zem a křičel „co vlastně chce, když to jsou manželské povinnosti od slova povinné, a že když nebude fungovat, jak on chce, tak tam nemá co dělat, že je to jeho byt, jeho nábytek, jeho děti“.
Za uvedené trestné činy a za sbíhající se zločin týrání osoby žijící s ním ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 61 To 470/2015, uložil Obvodní soud pro Prahu 5 obviněnému podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 61 To 470/2015, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 30 T 23/2016, podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 7 To 216/2017 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 7 To 216/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku či jiném hmotněprávním posouzení.
Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že soud druhého stupně se dostatečným způsobem nevypořádal s námitkami, které uplatnil v rámci podaného odvolání. Zdůrazňuje, že k trestným činům, kterými byl uznán vinným, nikdy nedošlo, celé obvinění je založeno na účelové a cílené výpovědi poškozené, která se nezakládá na pravdě. Odsuzující rozsudek je založen toliko na výpovědi jediné osoby.
Dále uvádí, že soud druhého stupně neprovedl žádný z důkazů, které požadoval provést, nevyslechnul žádného navrhovaného svědka a neprovedl důkaz facebookovou komunikací, nezkoumal drogovou závislost poškozené a nezabýval se její věrohodností. Rozhodnutí soudů nižších stupňů je ovlivněno předchozím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 61 To 470/2015.
Má za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, když mu byl ukládán souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 7 To 216/2017.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 1 NZO 1411/2017, nejprve zrekapituloval, jakými trestnými činy byl obviněný uznán vinným a jaký uplatnil dovolací důvod a z jakých skutečností dovozuje jeho naplnění. Konstatuje, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by ovšem uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přestože fakticky jeho dovolání směřuje do rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání.
Státní zástupce nepovažuje podané dovolání za důvodné, když použitá argumentace neodpovídá zvolenému dovolacímu důvodu. Zdůrazňuje, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě výslovně uvedených procesních nebo hmotněprávních vad, nikoliv k nápravě skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Přestože obviněný výslovně neodkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je nepochybné, že jej fakticky uplatnil v druhé alternativě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl podle jeho názoru dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítá, že obsah dovolání nelze vymezit odkazem na obsah odvolání či jiného opravného prostředku, neboť není úkolem soudu domýšlet, které námitky uplatněné v předchozích řízeních měl dovolatel na mysli, když na ně odkázal nekonkrétním odkazem. Následně uvádí, že námitky obviněného směřují toliko do hodnocení důkazů, nadto velmi zjednodušujícím způsobem. Vyjadřuje nesouhlas s námitkou obviněného, že byl odsouzen toliko na základě výpovědi poškozené. Výrok o vině je založen na skutkových zjištěních učiněných způsobem odpovídajících ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů nemůže zakládat zvolený dovolací důvod, když mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy nelze nalézt extrémní rozpor. Protože soudy si byly vědomy protichůdných verzí poškozené a obviněného, opatřily si znalecké posudky jak na obviněného, tak i poškozenou. Výpověď poškozené je v podstatných momentech setrvalá, když naopak ve výpovědi obviněného ve vztahu k poškozené jsou podstatné rozpory. O tvrzené drogové závislosti poškozené nebyly zjištěny žádné podklady a soud prvního stupně této otázce věnoval patřičnou pozornost.
Ohledně neprovedení všech požadovaných důkazů odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který neprovedení všech požadovaných důkazů řádně odůvodnil. Současně vysvětlil, kdy se může jednat o tzv. opomenutý důkaz.
Pod zvolený dovolací důvod nelze podle státního zástupce podřadit ani námitku obviněného, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Nesouhlas s výší trestu nelze uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který mu lze uložit a trest byl uložen v rozmezí zákonné trestní sazby.
Protože nebyl naplněn deklarovaný dovolací důvod, navrhl, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, když Nejvyšší soud by měl rozhodnout za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný dovozuje naplnění zvoleného dovolacího důvodu v tom, že se soud druhého stupně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, soudy uvěřily výpovědi poškozené, neprovedly všechny požadované důkazy a v nepřiměřenosti uloženého trestu.
Nejvyšší soud si v dané věci nejprve musel objasnit otázku, zda obviněný podal dovolání včas, přičemž dospěl k závěru, že zákonná lhůta pro podání dovolání byla zachována.
Lhůtu k podání dovolání upravuje §265e odst. 1 tr. ř., podle kterého se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. V souladu s ustanovením §265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle §265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že u obviněného byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. po celou dobu probíhajícího trestního řízení. Obviněný byl v odvolacím řízení zastoupen obhájkyní Mgr. Petrou Hruškovou, která mu byla ustanovena opatřením soudu, když předchozí obhájkyně byla povinnosti obhajovat obviněného zproštěna. Opis rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto o podaném odvolání, byl ustanovené obhájkyni doručen dne 2. 8. 2017 a obviněnému dne 4. 8. 2017 (viz č. l. 521), takže dvouměsíční lhůta k podání dovolání končila dne 4. 10. 2017.
Ze spisu bylo zároveň zjištěno, že obviněný přípisem, který byl soudu prvního stupně doručen dne 26. 9. 2017 (tedy v dvouměsíční lhůtě k podání dovolání) požádal, aby mu soud ustanovil jiného obhájce ex offo za účelem vyhotovení dovolání, když ustanovená obhájkyně Mgr. P. Hrušková za něho odmítá podat dovolání s tím, že její povinnost ho zastupovat skončila. S žádostí předložil písemnou odpověď Mgr. Topky, kolegy ustanovené obhájkyně, ze dne 29. 8. 2017 o odmítnutí vyhotovení dovolání s odůvodněním, že povinnost zastupovat obviněného zanikla právní mocí rozhodnutí soudu druhého stupně (viz č. l. 535). Obviněný dále předložil doklad o tom, že požádal Českou advokátní komoru o ustanovení obhájce za účelem vyhotovení dovolání, přičemž jeho žádosti Česká advokátní komora nevyhověla s odůvodněním, že u obviněného je dán důvod nutné obhajoby a že mu advokáta ustanoví soud. Rozhodnutí České advokátní komory je ze dne 19. 9. 2017, takže bezprostředně poté požádal obviněný soud o ustanovení obhájce ex offo. Soud prvního stupně na žádost obviněného reagoval dne 10. 10. 2017, kdy mu ustanovil obhájcem pro dovolací řízení Mgr. Bc. Ladislava Kočku. Opatření o ustanovení obhájce včetně rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně bylo Mgr. Bc. Ladislavu Kočkovi doručeno dne 12. 10. 2017.
Nejvyšší soud s ohledem na shora naznačenou situaci dospěl k závěru, že právě od doručení opatření o ustanovení obhájce Mgr. Bc. L. Kočky včetně meritorních rozhodnutí soudů nižších stupňů, a které bylo ve smyslu §265e odst. 2 tr. ř. provedeno nejpozději, je pak třeba odvíjet počátek běhu dovolací lhůty. Pokud tedy obviněný prostřednictvím nově ustanoveného obhájce (§265d odst. 1 odst. 2 tr. ř.) podal dovolání dne 12. 12. 2017, učinil tak včas. Pro formulování tohoto závěru je rozhodující, že u obviněného byl dán důvod nutné obhajoby po celou dobu trestního řízení, přičemž původně ustanovená obhájkyně byla oprávněná mimo jiné podat za obviněného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o něm (§41 odst. 5 tr. ř.). Pokud odmítla podat dovolání za obviněného, byl její postup nesprávný, ovšem tuto skutečnost nelze klást k tíži obviněnému tak, že by mu lhůta k podání dovolání uběhla. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný po dobu běhu dvouměsíční lhůty vyvinul maximální úsilí k tomu, aby si zajistil obhájce v zákonné lhůtě k podání dovolání. Soud prvního stupně pak sice ustanovil nového obhájce obviněnému k podání dovolání až po uplynutí dvouměsíční lhůty, ovšem tuto skutečnost z hlediska práva na spravedlivý proces a zajištění práva na obhajobu nelze klást k tíži obviněného (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1156/2014).
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení důkazů (vyjadřuje nesouhlas s hodnocením výpovědi poškozené), a vadná skutková zjištění a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Současně namítá nepřiměřeně přísný trest. Touto argumentací obviněný zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, jež směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko pouze na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, je nutno zdůraznit, že soud prvního stupně si byl vědom skutečnosti, že proti sobě stojí dvě protichůdné verze a to verze obviněného a verze poškozené. Za této situace se nespokojil pouze s výslechem obviněného a poškozené, ale provedl řadu dalších listinných důkazů a doplnil dokazování, když rozhodl o vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a klinické psychologie na osobu obviněného a poškozené. Následně výpověď poškozené hodnotil v kontextu s těmito provedenými důkazy. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, které jsou uvedeny ve výroku jeho rozhodnutí, a které důkazy obviněného usvědčují a z jakých důvodů považuje výpověď poškozené za věrohodnou (viz str. 11-14). Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně staví závěr o vině obviněného nejen na výpovědi poškozené, ale i na dalších důkazech, které prokazují věrohodnost výpovědi poškozené. Jedná se zejména o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vyjádření znalců u hlavního líčení, zprávu OSPOD Praha 5 a další listinné důkazy. Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když shledal, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy a tyto i náležitě hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Rozvedl také své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 2-4 rozhodnutí soudu druhého stupně). Lze proto konstatovat, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v případě, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné [blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takový případ se jedná.
Ohledně námitek obviněného týkajících se neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že obviněný v podstatě namítá neúplný rozsah dokazování, byť se výslovně nedovolává existence tzv. opomenutých důkazů. Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
K problematice tzv. opomenutých důkazů, se v minulosti opakovaně vyjádřil Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“. V dané věci namítá obviněný, že soudy neprovedly řadu důkazů, které navrhoval provést. V tomto směru je ovšem třeba podotknout, že soud prvního stupně některým návrhům na doplnění dokazování vyhověl a tyto provedl (např. znalecké zkoumání obviněného a poškozené), když ohledně ostatních navrhovaných důkazů řádně zdůvodnil, proč považuje provádění dalších důkazů za nadbytečné (viz str. 10-11). Rovněž soud druhého stupně řádně odůvodnil, z jakých důvodů nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování (viz str. 3). Pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že je podezření, že poškozená je drogově závislá, tak lze odkázat na úvahy soudů nižších stupňů a na skutečnost, že se jedná toliko o tvrzení obviněného, které v průběhu řízení nebylo ničím doloženo (viz znalecký posudek, zpráva OSPOD Praha 5).
Ohledně námitky obviněného týkající se uloženého trestu lze obecně uvést, že tuto nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž namítá, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný. Takto formulované námitky směřují do výroku o uloženém trestu, nikoliv do právního posouzení skutku. K nápravě vad výroku o trestu je ovšem primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudů, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného ohledně uloženého trestu odnětí svobody považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod. Přesto lze uvést, že obviněnému byl uložen trest v polovině zákonné trestní sazby stanovené §185 odst. 2 tr. zákoníku. Takto uložený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Výměra trestu odpovídá tomu, že obviněný je odsuzován za dva trestné činy, skutečnosti, že trestnou činnost páchal poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro stejnou trestnou činnost a byla na něho podána obžaloba a tomu, že obviněnému je ukládán trest souhrnný k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný v souladu s tehdy platným zněním tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku, kterým byl ukládán trest souhrnný.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová