ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1619.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1619/2017 -54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovolání obviněného L. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017 č. j. 13 To 56/2017-1781 v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 70/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 10. 2016 č. j. 26 T 70/2016-1696, který byl vyhlášen v trestní věci obviněných L. J., T. Š., F. F., P. H. a O. G., byl obviněný L. J. uznán vinným pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
1/ s obviněným T. Š., který byl za níže popsané jednání uznán vinným zločinem podplácení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, v přesněji nezjištěné době od konce roku 2013 nejméně do února 2014 nejprve obž. J. coby dočasně funkce zproštěný soudce Okresního soudu v Litoměřicích s bezprostředními kontakty na soudce téhož soudu V. N. oslovil obž. Š., že je ochoten mu pomoci v souvislosti s podmíněným upuštěním od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 24 T 98/2009, s čímž obž. Š. souhlasil a následně v prostorách restaurace S. v L. za budoucí pozitivní rozhodnutí obž. J. požadoval po obž. Š. částku 20.000 Kč jako odměnu pro soudce V. N., který měl v uvedené trestní věci rozhodnutí o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu učinit, obž. Š. v úmyslu zajistit si zkrácení uloženého trestu tamtéž obž. J. částku ve výši 20.000 Kč předal v představě, že se jedná o odměnu určenou pro soudce V. N., načež obž. J. požadoval po obž. Š. za tímtéž smyšleným účelem ještě částku ve výši 10.000 Kč, kterou obž. Š. skutečně obž. J. pod příslibem urychlení a samotného vyřízení žádosti ze strany V. N. předal, načež obž. J. po obž. Š. požadoval i další částky v přesněji nezjištěné výši v řádu tisíců korun hotově nebo formou uhrazení útraty v restauraci, a to za údajné sepsání oficiální žádosti o vrácení řidičského průkazu a jiné učiněné úkony směřující k vyřízení podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti obž. Š. ze strany V. N., kteréžto částky obž. Š. ve prospěch obž. J. vynaložil, přičemž obž. J. takto od počátku činil v úmyslu si finanční prostředky od obž. Š. ponechat, aniž by u V. N. jakkoli ve prospěch obž. Š. finančně intervenoval, zatímco jej utvrzoval v tom, že sepíše příslušnou žádost a V. N. jí vyhoví,
2/ s obviněným T. Š., který byl za níže popsané jednání uznán vinným přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, a F. F., který byl za níže popsané jednání uznán vinným pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku po předchozí společné dohodě v přesněji nezjištěné době od počátku roku 2014 v úmyslu získat finanční prostředky od V. I. L., obž. F. a obž. J. coby dočasně funkce zproštěný soudce Okresního soudu v Litoměřicích s bezprostředními kontakty na soudce téhož soudu V. N. zjednali obž. Š., aby oslovil V. I. L. a vyžádal od něj původně přesněji neurčenou finanční částku, později stanovenou na 380.000 Kč, coby odměnu pro V. N. za to, že ve věci Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 134/2011, v níž V. N. předsedal trestnímu senátu, ve prospěch V. I. L., trestně stíhaného pro trestný čin podplácení dle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, vyhlásí rozsudek vyznívající pozitivně v tom, že mu nebude uložen ani nepodmíněný trest odnětí svobody, ani trest vyhoštění, obž. Š. V. I. L. v kanceláři na Š. t. v R. n. L., v D. a na dalších místech v okr. L. v době od 5. 2. 2014 opakovaně, i ve dnech 6. 2. 2014, 12. 2. 2014 a v dalších následujících dnech takto oslovil a zaplacení úplatku s ním osobně vyjednával, o výsledcích těchto setkání vždy informoval obžalované J. s F., kteří obž. Š. nabádali k dalším snahám o získání peněz od V. I. L., což obž. Š. činil i vzhledem ke své paralelní snaze o dosažení zkrácení vlastního trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, jež obž. J. a obž. F. podmiňovali úspěšnou snahou obž. Š. při získávání peněz od V. I. L., přičemž dne 19. 2. 2014 došlo u zimního stadionu v L. ke společnému setkání všech obžalovaných, na němž obž. Š. nepravdivě potvrdil obž. F. i obž. J. ochotu V. I. L. zaplatit požadovanou částku; a i po přesněji nezjištěnou dobu několika měsíců poté, co byl dne 20. 2. 2014 ve věci V. I. L. vyhlášen rozsudek, jímž mu byl uložen toliko trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, bez uložení trestu vyhoštění, obž. J. a obž. F. instruovali obž. Š., který na základě toho opakovaně kontaktoval V. I. L., že má požadovaný finanční obnos i dodatečně zaplatit, protože věc pro něj dopadla dobře, což by se jinak v budoucnu mohlo změnit, V. I. L. však na údajný úplatek žádnou finanční částku neposkytl, přičemž obž. Š. takto činil v představě, že případně získané peníze od V. I. L. jsou určeny jako odměna pro soudce V. N., aby v rozsudku rozhodl v jeho prospěch, avšak obž. J. a obž. F. takto od počátku činili v úmyslu si případně získané finanční prostředky V. I. L. ponechat, aniž by u V. N. jakkoli finančně intervenovali,
v bodech 1/ a 2/ se tak obž. J. pod nepravdivými záminkami snažil získat částku ve výši nejméně 410 tis. Kč.
Za to a dále za sbíhající se trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 7. 2015 sp. zn. 8 T 178/2012, byl obviněný J. podle §331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu soud podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 90.000 Kč ve 150 denních sazbách po 600 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, mu byl uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to láhve zn. Glenfiddich v obalu. Soud zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 7. 2015 sp. zn. 8 T 178/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Z podnětu odvolání obviněného J. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2017 č. j. 13 To 56/2017-1781 shora citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně jeho osoby zrušil ve výrocích o trestech. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení ohledně tohoto obviněného rozhodl tak, že ho za posuzovanou trestnou činnost a za sbíhající se trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 7. 2015 sp. zn. 8 T 178/2012 nově odsoudil podle §331 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále mu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 90.000 Kč ve 150 denních sazbách po 600 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to láhve Glenfiddich v obalu. Krajský soud zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 7. 2015 sp. zn. 8 T 178/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. J. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. byl podle názoru dovolatele založen tím, že krajský soud v rámci odvolacího přezkumu neodstranil vady řízení před soudem prvního stupně, které vyústily v nesprávné rozhodnutí o jeho vině stíhanými skutky. Postupem okresního soudu přitom došlo k hrubému porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, když soud vzal za podklad pro své rozhodnutí jednak nezákonně opatřené důkazy a jednak důkazy, které neprovedl v hlavním líčení. Za nepřípustné označil dovolatel provedení důkazu přečtením přepisu odposlechů s tím, že odporuje §88 odst. 6 tr. ř., podle kterého je třeba takový důkaz provést záznamem. K přepisu navíc podle jeho poukazu nebyl připojen protokol s uvedením údajů o čase, místě, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jak vyžaduje výše zmíněné ustanovení trestního řádu. Za podstatné ovšem dovolatel považuje to, že přepis odposlechů na rozdíl od přímého poslechu audiozáznamu telefonních hovorů neumožňuje rozlišit emoce jejich účastníků. Tedy zda jsou jejich prohlášení míněna vážně, nebo byla řečena v nadsázce či žertem. Předmětný důkaz zároveň nelze provést tak, že se přepis pouze předloží procesním stranám k nahlédnutí postupem podle §213 tr. ř., jak učinil soud prvního stupně. Ve skutečnosti tedy podle názoru dovolatele tento důkaz v hlavním líčení proveden nebyl, a proto jej jako podklad pro rozhodnutí soudu nebylo možno vůbec použít. Samotné příkazy k odposlechům nadto byly vydány zjevně nepříslušným soudcem působícím u Okresního soudu v Ústí nad Labem, ačkoli v obvodu místní působnosti tohoto soudu nebylo stíhané jednání spácháno ani jen zčásti. Protiústavnost takového postupu přitom konstatoval Ústavní soud v nálezu vydaném dne 19. 4. 2016 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/14. K této námitce obhajoby však okresní soud zcela nepřípadně konstatoval, že citovaný plenární nález dopadá na procesní úkony přípravného řízení učiněné až po jeho vyhlášení, když nesprávně interpretoval odůvodnění nálezu v bodě 120. Dovolatel se dále domnívá, že zásadními vadami byly stiženy i samotné příkazy k odposlechům, které byly z obsahového hlediska jen „minimálně upravenými kopiemi“ příslušných návrhů státního zástupce. Soud v nich nijak nevysvětlil, jaké důvody jej k vydání příkazů vedly, a nezdůvodnil ani dobu, na kterou je vydává. Příkazy tak nesplňovaly obligatorní náležitosti podle §88 odst. 2 tr. ř. I proto se jednalo o nezákonné důkazy či prameny důkazů.
Pokud jde o samotný průběh hlavního líčení, dovolatel předně vyjádřil pochybnost o tom, že se přísedící před rozhodnutím řádně a zodpovědně seznámily s poměrně obsáhlou a složitou kauzou, jestliže svou funkci reálně vykonávaly pouze při jednání soudu. Současně se domnívá, že došlo k porušení ustanovení §202 odst. 1 tr. ř., podle kterého se hlavní líčení koná mimo jiné za stálé přítomnosti věcně a místně příslušného státního zástupce. Tím měl být v daném případě státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, místo něhož však v hlavním líčení intervenoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech, ačkoli ten potřebné procesní postavení ztratil v důsledku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 7 Ntd 7/2016, jímž byla podle §25 tr. ř. věc přikázána k projednání Okresnímu soudu v Kladně. Podle dovolatele tak došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení a znovu tedy i jeho práva na spravedlivý proces.
Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017 č. j. 13 To 56/2017-1781 ve výroku pod bodem I. i výroky o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 10. 2016 č. j. 26 T 70/2016-1696, “za současného zrušení výroku o trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Jičíně č. j. 8 T 178/2012-2578 ze dne 13. 7. 2015“, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kladně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že obviněný v něm v podstatě pouze opakuje námitky, které na svou obhajobu uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení. S nimi se však ve věci činné soudy vypořádaly dostatečně a správně je měly za nedůvodné. K námitkám dovolatele stran nezákonnosti provedených odposlechů a nepřípustného postupu při provádění tohoto důkazu před soudem státní zástupce upozornil na pasáž odůvodnění napadeného rozsudku na str. 13-14, kde podle jeho přesvědčení krajský soud přesvědčivým způsobem argumenty obhajoby vyvrátil. Jeho závěry plně odpovídají nejen judikatuře Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 572/2009), nýbrž i stanovisku Ústavního soudu prezentovanému v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 3724/16. Dovolatel se tak jednoznačně mýlí, tvrdí-li, že čtením přepisů odposlechů či jejich předložením procesním stranám k nahlédnutí došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. K námitce dovolatele, že přísedící svou funkci vykonávaly pouze v době trvání hlavních líčení a ve věci rozhodovaly bez znalosti důkazů, státní zástupce poukázal na skutečnost, že trestní řízení je mimo jiné ovládáno zásadou bezprostřednosti, k jejímuž naplnění dochází právě projednáním věci v hlavním líčení, kdy soud může rozhodovat pouze na podkladě důkazů, které byly provedeny v jeho průběhu a se kterými se tudíž přímo seznámil. To se v daném případě stalo. Obstát nemohou ani námitky obviněného, že samotné příkazy k odposlechům byly vydány v rozporu s právem na spravedlivý proces. Tvrzení o nepříslušném soudu, který je vydal, se obviněný ocitl v kolizi s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v bodě 120 rozhodnutí ve věci sp. zn. pl. ÚS 4/20114. Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost odůvodnění příkazů, státní zástupce připomněl, že podle judikatury Ústavního soudu se například odvolací soud může při zamítnutí odvolání omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 1153/16). Tím spíše tak podle jeho mínění nemůže být zásahem do práva na spravedlivý proces, je-li do příkazu k odposlechu převzata argumentace z návrhu na jeho vydání, splňuje-li sama obsahové požadavky kladené na příkaz. Navíc neexistuje žádná norma, která by převzetí argumentace bránila. A konečně, státní zástupce nesouhlasí s dovolatelem ani v námitce, že v řízení mělo dojít k porušení §202 odst. 1 tr. ř. nedodržením pravidla, podle nějž se hlavní líčení koná za stálé přítomnosti státního zástupce. K tomu odkázal na protokol o hlavním líčení, z nějž vyplývá, že státní zástupce u hlavního líčení přítomen byl. Pokud dovolatel naznačil, že nebyla respektována místní příslušnost konkrétního státního zastupitelství, vyjadřující se státní zástupce znovu odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v nichž bylo přesvědčivě vysvětleno, proč se i v tomto bodě obviněný mýlí.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že námitky obviněného nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání (jako celek) je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané trestní věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. O naplnění druhé alternativy uplatněného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě bylo možno uvažovat toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu - kterým byl fakticky vytvořen procesní stav odpovídající zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného v části směřující do výroku o vině - skutečně bylo zatíženo namítanými vadami zakládajícími existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutků a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotněprávních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výlučně na výtkách vůči kvalitě důkazního řízení, které podle něj mělo být provedeno vesměs nezákonným způsobem a v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Se zřetelem k tomuto výchozímu předpokladu pak směřoval uplatněné námitky ke zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy postupně dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V důsledku ryze procesních chyb vytýkaných v dovolání mělo tedy dojít k nežádoucí situaci, kdy soudy vycházely ze skutkového stavu věci, který přinejmenším zčásti neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel ve smyslu použitého důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného jednání. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci; tzn., že dovolání ve skutečnosti neuplatnil na hmotněprávním základě, jak předpokládá posledně citované zákonné ustanovení, a jeho námitky tak pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Tento závěr Nejvyšší soud učinil i se zřetelem k názoru opakovaně vyslovenému v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Ten je dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány tyto zásadní procesní vady, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
V posuzované trestní věci však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených podstatných vad řízení netrpí .
Nejvyšší soud předně nepokládá za nezákonný postup soudu prvního stupně, jestliže ten v hlavním líčení neprovedl důkaz přímým poslechem audiozáznamů z provedených odposlechů. Zde připomíná, že námitku zpochybňující použitelnost přepisu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu řešil v minulosti ve svém usnesení ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. 5 Tdo 572/2009 se závěrem, že pokud nevznikají pochybnosti o pravosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i správnosti přepisu jeho obsahu, není vyloučeno, aby byl důkaz proveden jen čtením přepisu telefonních hovorů, zejména když žádná z procesních stran netrvala na poslechu pořízeného záznamu. V takovém případě je pouze nezbytné, aby byl přepis zachycen v objektivně vnímatelné podobě, která umožňuje jeho přečtení. Má-li soud k dispozici jak odposlech a záznam telekomunikačního provozu, tak i jejich přepis, závisí pouze na jeho úvaze, zda provede tento důkaz jeho přehráním na technickém zařízení nebo přečte jeho přepis. Z předloženého procesního spisu vyplývá, že okresní soud se provedení tohoto důkazu přehráním nosičů CD nebo DVD nijak nebránil, když dopředu deklaroval ochotu vyhovět případným návrhům stran řízení na přehrání jakéhokoli z odposlechnutých hovorů. Obhájce obviněného však stejně jako ostatní účastníci řízení tuto nabídku odmítl (viz č. l. 1462 a 1463 spisu). Proto soud provedl tento důkaz jen formou předložení přepisů odposlechu a záznamů telekomunikačního provozu procesním stranám k nahlédnutí jakožto listinných důkazů ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř. Ani vůči tomuto postupu žádná ze stran v hlavním líčení rovněž ničeho nenamítala a soud tak ani nebyl povinen postupovat podle §213 odst. 2 tr. ř. a přepisy přečíst. Způsob provedení důkazu, jaký zvolil, tedy nezákonný nebyl (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 3724/16).
S dovolatelem nebylo možno souhlasit ani v názoru, že již samotné příkazy k odposlechům byly vydány v rozporu s právem na spravedlivý proces, jednak proto, že je vydal místně nepříslušný soudce, a dále proto, že jejich odůvodnění bylo téměř doslova převzato z příslušných návrhů státního zástupce. Z faktu, že soudce okresního soudu vydaný příkaz odůvodnil okolnostmi, které podrobně a precizně vylíčil v příslušném návrhu již státní zástupce, nelze vyvozovat, že by předmětné rozhodnutí bylo nezákonné či protiústavní, jestliže jinak obsahuje všechny obligatorní náležitosti uvedené v §88 odst. 2 tr. ř. Tomuto požadavku v dané trestní věci vyhověno bylo, jak případně konstatoval odvolací soud. Ten také na str. 12 a 13 odůvodnění napadeného rozsudku věcně správně interpretoval bod 120 nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/2014, týkající se dopadů a účinků v něm vyslovených závěrů na úkony přípravného řízení provedené v době před jeho vydáním. Ani Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že byl nezákonným postupem odňat svému zákonnému soudci, pokud příkaz k odposlechům vydal soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem.
Porušení práva dovolatele na spravedlivý proces Nejvyšší soud nespatřuje ani ve skutečnosti, že žalobu u hlavního líčení zastupoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech, a nikoli státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně. I touto procesní námitkou se odvolací soud zabýval s maximální důsledností a přesvědčivými argumenty vyvrátil kategorický názor obhajoby, podle nějž případná delegace trestní věci na jiný soud s sebou nutně musí nést i odpovídající změnu místní příslušnosti státního zastupitelství (str. 10/11 odůvodnění napadeného rozsudku).
Žádnými relevantními skutečnostmi dovolatel neodůvodnil ani paušálně formulovanou námitku, podle níž dvě členky senátu soudu prvního stupně (přísedící) rozhodovaly ve věci bez potřebné znalosti důkazů a spisového materiálu. Jako argument zde zvolil ničím nepodložený předpoklad, že přísedící rezignovaly na svoji povinnost řádně se seznámit se všemi důkazy provedenými v duchu zásad ústnosti a bezprostřednosti v hlavním líčení, resp. k tomu neměly dostatečný časový prostor.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a)- l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno. A to se právě stalo i v dovolání podaném obviněným J.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože, jak bylo již výše zmíněno, v případě obviněného L. J. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření použitých dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., ani žádného jiného z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu