ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1620.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1620/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 2. 2018 o dovolání obviněného L. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017 č. j. 13 To 311/2017-1973, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 70/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 6. 2017 č. j. 26 T 70/2016-1933 byl obviněný L. J. při zachovaném výroku o vině pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku téhož soudu ze dne 4. 10. 2016 č. j. 26 T 70/2016-1696 odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 90.000 Kč, sestávající ze 150 denních sazeb po 600 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
K odvolání obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2017 č. j. 13 To 311/2017-1973 shora citovaný rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení ve věci znovu rozhodl tak, že obviněnému za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 10. 2016 č. j. 26 T 70/2016-1696, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017 č. j. 13 To 56/2017-1781, uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku také peněžitý trest ve výměře 90.000 Kč ve 150 denních sazbách po 600 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. J. dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že již soud prvního stupně mu shora uvedeným rozsudkem uložil trest odnětí svobody v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, přičemž jeho rozhodnutí nese prvky nepřípustné libovůle. Podle dovolatele je nutno vycházet z původního rozsudku Okresního soudu v Kladně ve věci ze dne 4. 10. 2016 č. j. 26 T 70/2016-1696, jímž mu byl za sbíhající se trestnou činnost ukládán souhrnný trest odnětí svobody podle §331 odst. 3 tr. zákoníku, tedy v přísnější trestní sazbě, než kterou zákon stanoví za přečin podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, za jehož pokus byl odsouzen nyní. Nově uložený samostatný trest pak s ohledem na absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného nemohl být přísnější. Uvedené pravidlo však respektováno nebylo. Dovolatel připustil, že délka trestu uložená rozsudkem soudu prvního stupně je nižší, než jeho původní výměra v rozsudku ze dne 4. 10. 2016. Vadu spočívající v porušení zákazu reformace in peius, naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., však spatřuje v tom, že nynější dvouletý trest odnětí svobody mu byl jako trest samostatný, za typově méně závažné jednání, uložen (slovy soudu) „ve výměře již vzdálenější dolní hranici zákonné trestní sazby“, která činí 1-5 let, zatímco původní souhrnný trest ve výměře tří a půl roku mu tentýž soud ukládal „výrazně při dolní hranici zákonné trestní sazby“, která u nejpřísněji trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, činila 2-8 let. Z toho dovozuje, že při respektu k ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. mu okresní soud nemohl uložit trest odnětí svobody ve výměře vyšší než 1 rok a 6 měsíců, bez ohledu na to, zda jej spojí s přímým výkonem, nebo rozhodne o jeho podmíněném odkladu.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle názoru obviněného soudy založily i svým postupem při ukládání peněžitého trestu, neboť jeho výměru nestanovily v souladu s pravidly uvedenými v ustanovení §68 odst. 3 tr. zákoníku. Nezkoumaly totiž komplexně jeho majetkové poměry, včetně závazků, nutných výdajů a výše hrazeného výživného na nezletilého syna, přestože jim v tom nebránila žádná objektivní překážka. Namísto zákonného postupu byla výše denních sazeb trestu určena odhadem podle §68 odst. 4 tr. zákoníku, kdy soudy v podstatě vyšly výlučně z jeho hrubé mzdy.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle dovolatele dán tím, že v řízení před soudem prvního stupně bylo porušeno ustanovení §202 odst. 1 tr. ř., podle kterého se hlavní líčení koná mimo jiné za stálé přítomnosti věcně a místně příslušného státního zástupce. Tím měl být v daném případě státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, místo něhož však v hlavním líčení intervenoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech, který potřebné procesní postavení ztratil v důsledku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 7 Ntd 7/2016, jímž byla věc přikázána k projednání Okresnímu soudu v Kladně. Z uvedené skutečnosti dovolatel dovozuje porušení principu rovnosti účastníků před soudem a v návaznosti na tom i porušení jeho práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu pak vytkl, že předmětnou vadu řízení neodstranil a tím své rozhodnutí zatížil vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017 č. j. 13 To 311/2017-1973 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 6. 2017 č. j. 26 T 70/2016-1933, dále zrušil i všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně konstatoval, že obviněný v dovolání v podstatě pouze opakuje námitky uplatněné již v odvolacím řízení. S nimi se však Krajský soud v Praze dostatečně vypořádal na str. 7 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku a správně je měl za nedůvodné. Jasně vysvětlil, že okresní soud zákaz reformace in peius svým rozhodnutím neporušil, uložený druh trestu není nepřípustný ani nebyl vyměřen mimo zákonnou trestní sazbu. K námitce obhajoby, že při ukládání peněžitého trestu došlo k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces, pak správně akcentoval především důkaz v podobě pracovní smlouvy obviněného dokladující jeho pravidelný měsíční příjem, který další hlubší zkoumání jeho finančních poměrů činil nadbytečným. Státní zástupce zrekapituloval, že trest uložený obviněnému je ve všech jeho složkách trestem přípustným a zároveň byl vyměřen v rámci zákonné sazby, nikoliv mimo ni. Porušen nebyl ani zákaz reformace in peius, neboť nyní uložený trest není přísnější než trest předchozí. K námitce obviněného, že se projednání věci neúčastnil státní zástupce, odkázal na protokol o hlavním líčení, z nějž je patrné, že ten u jednání soudu přítomen byl.
Vyjadřující se státní zástupce závěrem uvedl, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí, splňujících kritéria zakotvená v §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak z nich vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání (jako celek) je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněnému uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Uvažovat však nelze ani o naplnění alternativy druhé. Z dikce zákona plyne, že předpokladem pro uplatnění předmětného důvodu dovolání je zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Taková situace však v daném případě nenastala. Odvolání obviněného zjevně směřovalo výhradně do výroku o trestu, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně. V tomto rozsahu také napadený rozsudek přezkoumal soud odvolací (§254 odst. 1 tr. ř.) a z podnětu podaného řádného opravného prostředku výrok o trestu v celém rozsahu zrušil, aby následně o trestu obviněného rozhodl sám. Skutečnost, že tak neučinil podle představ obviněného, za odmítnutí či zamítnutí odvolání nebo tomu obdobnou procesní situaci považovat nelze.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Obviněný s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutků a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotněprávních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek v této části založil výlučně na tvrzení, že v hlavním líčení jako protistrana nevystupoval místně a věcně příslušný státní zástupce, v důsledku čehož mělo být porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Nelze tedy pochybovat o tom, že dovolání zde ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotněprávním základě, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho námitku tak pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze .
Nejvyšší soud si je plně vědom názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost z něj vzešlého pravomocného rozhodnutí (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Nicméně, jsou-li takové zásadní procesní vady vytýkány, je třeba v každé konkrétní věci zároveň vyhodnotit, zda skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Daná kritéria ovšem výhrada obviněného, kterou opakuje po celé trestní řízení, nesplňuje. Nejvyšší soud nesouhlasí s tendenčním výkladem ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění, jak jej předkládá obhajoba, a v tomto směru odkazuje na precizní odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 21. 3. 2017 č. j. 13 To 56/2017-1781, který se jako soud odvolací v dané trestní věci vypořádal s předmětnou námitkou podrobnými, zcela přesvědčivými a věcně správnými úvahami, jimž nelze nic vytknout a není třeba k nim cokoli dodávat (viz str. 10/11 rozsudku).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Jiná pochybení soudu spočívající např. v uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Tento důvod nespočívá ani v obviněným namítaném porušení zákazu reformationis in peius při ukládání trestu, jestliže zároveň nemělo za následek uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V takovém případě nemůže jít ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože zákaz reformationis in peius je procesním a nikoli hmotněprávním pravidlem.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nicméně případné porušení ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. při ukládání trestu z dovolacího přezkumu vyjmout nelze. V opačném případě by totiž Nejvyšší soud rezignoval na svoji povinnost danou čl. 4 Ústavy, a sice poskytovat soudní ochranu základním právům a svobodám. Z tohoto pohledu je tedy nutno námitku dovolatele, podle níž ve věci činné soudy nerespektovaly při ukládání trestu odnětí svobody zákaz reformationis in peius, považovat za právně relevantní. Nejvyšší soud jí však nepřiznal žádné opodstatnění.
Za změnu v neprospěch obviněného (reformationis in peius) lze zjednodušeně řečeno považovat jen takovou situaci, kdy po zrušení původního rozsudku pouze v důsledku opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného došlo následným novým rozhodnutím soudu ve věci k zhoršení postavení obviněného jako celku . Půjde typicky o situace, kdy odvolací soud, případně soud prvního stupně v řízení podle §264 tr. ř. nebo i jiný orgán činný v trestním řízení podle §265s odst. 2 tr. ř. učiní v neprospěch obviněného změny ve skutkových zjištěních, použije přísnější právní kvalifikaci, uloží obviněnému přísnější trest co do druhu či výměry, zaváže ho k náhradě škody v širším rozsahu apod.
Takovou vadou ovšem v posuzovaném případě napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani jemu předcházející řízení zatíženy nejsou.
Na tomto místě je vhodné připomenout, že obviněný byl v rámci jím vzpomínaného rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne ze dne 4. 10. 2016 č. j. 26 T 70/2016-1696 odsouzen za pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a dále za sbíhající se trestné činy zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 7. 2015 sp. zn. 8 T 178/2012, podle §331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců , spojenému s přímým výkonem ve věznici s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Vedle toho mu soud podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 90.000 Kč ve 150 denních sazbách po 600 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, mu byl uložen i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to láhve zn. Glenfiddich v obalu. Soud zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 7. 2015 sp. zn. 8 T 178/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Předmětný výrok o trestu však právní moci nenabyl. Z podnětu odvolání obviněného jej totiž zrušil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2017 č. j. 13 To 56/2017-1781, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného za shora uvedenou sbíhající se trestnou činnost odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců , opět spojenému s přímým výkonem ve věznici s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Dále mu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 90.000 Kč ve 150 denních sazbách po 600 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to láhve Glenfiddich v obalu. Krajský soud zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 7. 2015 sp. zn. 8 T 178/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
I rozsudek odvolacího soudu však následně pozbyl právní moci v důsledku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 7 Tdo 1752/2016, jímž byla ohledně obviněného zrušena veškerá meritorní rozhodnutí soudů činných v trestní věci vedené Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 8 T 178/2012 a sekundárně pak i výroky o trestu v části týkající se obviněného z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 26 T 70/2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 13 To 56/2017.
V návaznosti na novou procesní situaci následně Okresní soud v Kladně konal hlavní líčení, jehož předmětem bylo nové rozhodnutí o trestu obviněného, nyní pouze za pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Příslušný výrok (viz shora) byl ovšem znovu z podnětu odvolání obviněného krajským soudem zrušen a ve věci bylo nakonec pravomocně rozhodnuto tak, že obviněnému byl vedle peněžitého trestu ve stejné výměře jako v původním rozsudku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků .
Z výše uvedeného je zřejmé, že postavení obviněného se v řízení následujícím po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 7 Tdo 1752/2016 výrazně zlepšilo a nikoli naopak, jak prosazuje v dovolání. Kromě nižší výměry trestu odnětí svobody z původních dvou let a šesti měsíců na pouhé dva roky není zároveň bez významu, že odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl o jeho podmíněném odkladu. Nejvyšší soud přitom zastává právní názor, podle nějž je při řešení otázky, zda byl soudem respektován zákaz reformationis in peius, nutno pokládat podmíněný trest odnětí svobody za mírnější sankci než trest odnětí svobody nepodmíněný (k tomu srov. usnesení ze dne 18. 10. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1252/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 31/2007-T 949). K porušení zákonného pravidla zakotveného v §259 odst. 4 tr. ř. tedy v posuzované trestní věci rozhodně nedošlo. Pro úplnost zbývá dodat, že trest odnětí svobody byl v daném případě trestem přípustným a jeho výměra zákonnou trestní sazbu nepřekročila (viz §209 odst. 3 tr. zákoníku).
Opodstatněnou neshledal Nejvyšší soud ani námitku obviněného směřující vůči údajnému porušení hmotněprávních ustanovení trestního zákoníku o ukládání peněžitého trestu. Z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 9/10) rozhodně nevyplývá, že by krajský soud rezignoval na snahu zjistit majetkové poměry dovolatele a při výměře trestu se spokojil výhradně s odhadem jeho majetkových poměrů a finančních možností. S odvolacím soudem je nutno souhlasit potud, že peněžitý trest není nijak nepřiměřený a nic nenasvědčuje tomu, že by měl být v daném případě zjevně nedobytný; zvláště pokud dovolatel vedle pravidelného měsíčního příjmu 30.000 Kč vlastní mimo jiné nemovitý majetek nezanedbatelné hodnoty, jak vyplývá z protokolu o jeho výslechu v přípravném řízení (č. l. 154 a násl. spisu).
Na základě všech výše uvedených poznatků bylo dospěno k závěru, že dovolání obviněného L. J. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 2. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu