ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.164.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 164/2018 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného P. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 55 To 29/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 27/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 55 To 29/2017, ve výroku pod bodem I.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 T 27/2016, byl obviněný P. G. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 13. 5. 2016 v době okolo 14.10 hod. ve Š. na H. náměstí společně běželi za poškozeným I. G., a křičeli na něj, že jej zabijí, přičemž M. G. při tomto držel v ruce nezjištěný nůž s čepelí a P. G. držel v ruce předmět připomínající krátký teleskopický obušek, čímž u poškozeného vzbudili důvodnou obavu, že své výhružky uskuteční.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. G. odsouzen podle §353 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného M. G.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 T 27/2016, podali obvinění M. G. a P. G. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 55 To 29/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu vysloveném ohledně obviněného P. G. a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného P. G. nově odsoudil, při nezměněném výroku o vině, jak je uveden v napadeném rozsudku, podle §353 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu. Podle §85 odst. 1 tr. zákoníku byla zkušební doba stanovena v trvání dvou let. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. e) tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo, aby se ve zkušební době zdržel styku s poškozeným I. G.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2017, č. j. 3 T 4/2017-37, který byl obviněnému doručen dne 2. 2. 2017 a právní moci nabyl dne 11. 2. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného M. G. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 55 To 29/2017, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvedl, že se odvolací soud neztotožnil s výrokem o trestu pro obviněného P. G. a dospěl k závěru, že trest mu uložený nelze stvrdit jako správný a zákonný. Za podmínek §263 odst. 7 tr. ř. tento soud doplnil v průběhu veřejného zasedání důkazní stav věci ve vztahu k přezkoumávanému způsobu trestání mnohosti trestné činnosti obviněného. V této souvislosti pak zjistil, že ve věci Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 4/2017 byl obviněný uznán vinným rozsudkem (trestním příkazem) Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 12. 2017 (správně 30. 1. 2017), který mu byl doručen dne 2. 2. 2017 a který nabyl právní moci dne 11. 2. 2007 (správně 11. 2. 2017), ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku [správně §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], a že mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 35 měsíců (správně na dobu 3 let). Na podkladě uvedeného zjištění pak dospěl k závěru, že jednání přisouzené obviněnému P. G. ve věci Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 4/2017 má povahu sbíhající se trestné činnosti s jednáním projednávaným v předmětné trestní věci Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 27/2017 (správně 3 T 27/2016) a že jsou tak dány zákonné podmínky §43 odst. 2 tr. zákoníku pro ukládání souhrnného trestu. Z toho důvodu postupoval podle §258 odst. 1, 2 písm. d) a e) tr. ř. ve vztahu k výroku o trestu a následně rozhodl při nezměněném výroku o vině shora uvedeným způsobem za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku o trestu souhrnném. Ukládání souhrnného trestu je možné pouze v případě vícečinného souběhu alespoň dvou trestných činů, řešených alespoň ve dvou samostatných řízeních, přičemž o takový souběh nejde, když byl v období mezi spácháním těchto trestných činů stran obviněného vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, resp. doručen trestní příkaz, pokud trestní věc, v níž byl vyhlášen tento odsuzující rozsudek či doručen trestní příkaz, skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. To znamená, že pokud byl druhý trestný čin spáchán až po vyhlášení rozsudku (či doručení trestního příkazu) ve věci týkající se trestného činu prvého, nejde o sbíhající se trestný čin s prvním trestným činem a nelze tak za tyto trestné činy uložit jejich pachateli souhrnný trest. Souběh by zde existoval totiž jen v případě, kdyby již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest za oba takové trestné činy. Tyto závěry byly judikovány Nejvyšším soudem – např. rozhodnutí publikované pod č. 8/1974 – II. Sb. rozh. tr.
V projednávaném případě spáchal obviněný dne 13. 5. 2016 dva trestné činy, za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 T 27/2016. Následně dne 2. 1. 2017, tedy až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2016, spáchal další trestnou činnost, za kterou byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 T 4/2017, který mu byl doručen dne 2. 2. 2017 a právní moci nabyl dne 11. 2. 2017. Poté v nyní posuzované trestní věci rozhodl odvolací soud a uložil obviněnému souhrnný trest. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že trestná činnost spáchaná dne 13. 5. 2016 nemůže být (s ohledem na datum rozsudku prvostupňového soudu, k jehož vyhlášení došlo dne 10. 10. 2016) v poměru vícečinného souběhu s trestnou činností spáchanou až dne 2. 1. 2017. Obviněnému měl být proto správně uložen trest úhrnný.
Postupoval-li tedy odvolací soud výše uvedeným způsobem a tím i zcela v rozporu s podmínkami pro ukládání souhrnného trestu tak, jak jsou vymezeny v §43 odst. 2 tr. zákoníku, pak je jeho rozhodnutí ve výroku ad. I zatíženo vadou jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti pak lze plně odkázat na odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že okolností zakládající jiné nesprávné hmotněprávní posouzení může být např. i otázka, zda byly dva trestné činy spáchány ve vícečinném souběhu, a zda tedy za okolností uvedených v §43 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu uložení souhrnného trestu za oba dva trestné činy, nebo zda je mezi nimi dán vztah recidivy a za každý trestný čin je třeba uložit samostatný trest (srov. závěry publikované pod č. 22/2003 a č. 36/2004, s. 299 Sb. rozh. tr.).
Obviněnému měl být tedy uložen trest úhrnný, jak to správně učinil soud prvního stupně, který též správně vyhodnotil všechny okolnosti pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 55 To 29/2017 ve výroku pod bodem I. a aby zrušil i případná rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému P. G., který se prostřednictvím svého obhájce k dovolání vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že souhlasí s odůvodněním dovolání, a to v rozsahu opravy data vydání rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 T 4/2017, právní mocí předmětného rozsudku i dalších administrativních chyb v rozsudku odvolacího soudu uvedených. V případě, že by na základě shora uvedených administrativních chyb v rozsudku odvolacího soudu došel Nejvyšší soud k závěru, že Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci nesprávně hmotněprávně posoudil spáchané skutky, dodává, že nesouhlasí se závěry nejvyššího státního zastupitelství, když uvádí, že Okresní soud v Olomouci správně zhodnotil všechny okolnosti podstatné pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a zařazení do věznice s dozorem. Obviněný má za to, že soud odvolací správně zohlednil jeho chování po spáchání trestné činnosti, zejména odpovědný přístup k výkonu obecně prospěšných prací ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 4/2017, a to i s ohledem na rozsah pracovních závazků obviněného, které svědčí o jeho snaze vést řádný život a zajišťovat plnohodnotně péči o jeho tři nezletilé děti. Nesouhlasí tedy s argumentací soudu prvního stupně, když uvádí, že dříve uložené tresty mu nezabránily v páchání další činnosti. Dle uvedeného je v jeho chování patrná snaha po nápravě a alternativní tresty splnily výchovně preventivní účel. Na základě uvedeného má za to, že k naplnění účelu trestu postačuje stanovení délky trestu tak, jak jej uložil soud prvního stupně i soud odvolací, tedy trestu v trvání 8 měsíců (ať již úhrnného nebo souhrnného). Má však za to, že s ohledem na výše uvedené je dostačující uložení podmíněného trestu s případným dohledem. Závěrem obviněný souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se však opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění). Uvedené však nebylo Nejvyšším soudem zjištěno.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 55 To 29/2017 i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Námitky proti uloženému trestu lze v rámci dovolacího řízení (kromě trestu svobody na doživotí) vznést toliko pod dvěma dovolacími důvody, a to jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jednak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) alinea druhá tr. ř., a to pouze s tím, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možné, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva (než jsou otázky druhu a výměry trestu), jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. R22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací námitka týkající se uloženého souhrnného trestu byla uplatněna z hlediska předmětného dovolacího důvodu právně relevantně a v daném případě i důvodně. V dané věci lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tz 62/72 ze dne 15. 1. 1973 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod pořad. č. 8/1974), podle kterého více trestných činů (přečinů) je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující - byť nepravomocný - rozsudek za nějaký trestný čin (přečin). Činy spáchané po odsuzujícím rozsudku od doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že v předmětné trestní věci spáchal obviněný P. G. dva trestné činy, přičemž se tak stalo jedním skutkem ze dne 13. 5. 2016. Za tyto trestné činy [přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, oba spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku] byl nepravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 T 27/2016, který napadl svým odvoláním. Následně poté dne 2. 1. 2017, tedy až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 T 27/2016, spáchal další trestnou činnost [přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], za kterou byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 3 T 4/2017, který mu byl doručen dne 2. 2. 2017 a právní moci nabyl dne 11. 2. 2017. Poté v nyní projednávané trestní věci rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci jako soud odvolací o odvolání obviněného a rozsudkem napadeným tímto dovoláním výše popsaným procesním způsobem změnil výrok o trestu a uložil obviněnému souhrnný trest.
Nejvyšší soud konstatuje, že z výše popsané časové posloupnosti skutečností rozhodných pro postup podle §43 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že obviněným spáchaná trestná činnost ze dne 13. 5. 2016 nemůže být s ohledem na datum prvostupňového odsuzujícího rozsudku za ni, k jehož vyhlášení došlo Okresním soudem v Olomouci dne 10. 10. 2016, v poměru vícečinného souběhu s trestnou činností spáchanou týmž obviněným až dne 2. 1. 2017, a že tak nemohou být splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu.
S odkazem na vyjádření nejvyššího státního zástupce lze uvést, že v tomto případě, když obviněný spáchal následnou trestnou činnost až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku za jinou jeho trestnou činnost, ovšem před nabytím právní moci tohoto rozsudku, se jedná o tzv. nepravou recidivu, která nemůže být trestána pro pachatele příznivějším souhrnným trestem. Ze shora uvedeného tedy plyne, že obviněnému měl být správně, resp. tak jak to učinil soud prvního stupně, uložen trest úhrnný. V předmětné trestní věci tedy nebyly splněny podmínky pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku, jejichž existence odvolací soud nesprávně dovodil.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 55 To 29/2017, ve výroku pod bodem I. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť tento soud může v řízení o odvolání napravit pochybení, kterého se dopustil.
Při novém projednání věci bude Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu