ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.219.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 219/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání obviněné N. W. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 To 512/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 25/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné N. W. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 3 T 25/2016 byla obviněná N. W. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„v blíže nezjištěné době od 12. 3. 2012 v P., ulici D. nejprve převzala na základě předběžného opatření soudní komisařky, notářky JUDr. Lucie Foukalové v rámci dědického řízení do opatrování následující předměty: obraz Krajina autora Panušky, obraz Pastevci (dobytek na pastvě), obraz Jedová chýše (autora Kozáka) a vzpomínkové předměty, které dne 18. 2. 2015 vydala K. J., roz. Z., doklady k hrobovému příslušenství na hrobě UH1 559, tyto předala poškozené H. Z., dne 27. 6. 2016, obraz krajina - strom (autora Šímy), obraz Ležící žena, šestiramenný lustr (řezbářská práce), šestiramenný mosazný lustr s madonou, koberec, kovotepeckou práci - strom, sousoší padající ženy, 2 sošky chlapců, kamenné sousoší - utrpení - postava u náhrobku, kovotepeckou mísu - z období první republiky, malovanou dózu z porcelánu, plochou vázu s uchem, broušený popelník, čirou broušenou vázu, zlaté hodinky - kapesní cibule, řády a vyznamenání (řád Francouzské akademie), rezortní vyznamenání Rumunského království, stříbrné rybí příbory, perletí zdobené divadelní kukátko, broušené granáty, bibli vykládanou perletí s křížkem, 5 kusů křížků z různých materiálů, vyšívané a háčkované předměty, sochu torzo ženy z černého kamene, drobnosti v podobě malé slámky, kávového servisu se zeleným motivem, hřbitov S., P., tyto předměty však po uplynutí 4 měsíců od nabytí právní moci usnesení Obvodního soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 34 C 86/2014, s právní mocí dne 23. 12. 2014, ani po výzvách k předání věcí do současnosti nevydala a ponechala si je pro vlastní potřebu, nebo je prodala, čímž způsobila poškozené H. Z., a N. H., škodu ve výši 111.166 Kč s ohledem na výměru podílového spoluvlastnictví v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 27 D 1914/2011, ze dne 30. 3. 2012“.
Za to byla obviněná podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou a půl roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo zároveň uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu a nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost zaplatit poškozené N. H. na náhradě škody částku 2.520 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 11. 4. 2016 do zaplacení, a poškozené H. Z. na náhradě škody částku 111.166 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 11. 4. 2016 do zaplacení a na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 50.000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená H. Z. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku podaly odvolání obviněná N. W., poškozená H. Z. a ve prospěch i v neprospěch obviněné též státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10. Obviněná je zaměřila do všech výroků rozsudku, poškozená H. Z. do výroku o náhradě škody a státní zástupkyně do výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 6 To 512/2016, tak, že z podnětu odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §226 písm. b) tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 19. 2. 2016 sp. zn. 1 ZT 139/2015 pro tam popsaný skutek kvalifikovaný jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, když dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a poškozené H. Z. pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. zamítl.
Z podnětu následného dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné N. W. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 4 Tdo 445/2017 shora citovaný rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí vytkl soudu druhého stupně jednostranné a zjednodušující hodnocení hmotněprávní otázky společenské škodlivosti jednání obviněné, jímž byl odůvodněn zprošťující výrok napadeného rozsudku. Zdůraznil, že odvolacím soudem akcentovaný soukromoprávní základ projednávané trestní věci, špatné mezilidské vztahy mezi obviněnou a poškozenými jako znesvářenými účastníky dědického řízení ani skutečnost, že se poškozená H. Z. v zájmu ochrany svých vlastnických práv obrátila na soud v rámci občanskoprávního řízení, samy o sobě bez dalšího závěr o mimořádně nízké společenské škodlivosti jednání obviněné neodůvodňovaly. Nejvyššímu státnímu zástupci pak přisvědčil potud, že městský soud dostatečně nevážil ostatní okolnosti významné pro posouzení otázky míry společenské škodlivosti činu obviněné, resp. je vůbec při svém rozhodování nezohlednil. To se týkalo zejména hodnoty věcí, které si obviněná neoprávněně přisvojila v rozporu se svou povinností vydat je oprávněnému vlastníkovi, a jejich charakteru a upomínkového významu pro poškozenou, kdy se jednalo o rodinné památky. Soud se nezabýval ani tím, že obviněná svým postojem k řádnému splnění svých povinností opatrovatelky inkriminovaných věcí do značné míry zkomplikovala, ne-li znemožnila spravedlivé vypořádání pozůstalosti v dědickém řízení. Především však zcela rezignoval na zjištění skutkového stavu věci, o němž by sám neměl důvodné pochybnosti, a v návaznosti na tom i na přesvědčivé posouzení otázky naplnění formálních znaků trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku v jednání obviněné, ať už v základní či kvalifikované skutkové podstatě. Právě to bylo základním předpokladem pro zodpovědnou úvahu o míře společenské škodlivosti posuzovaného trestného činu. Nejvyšší soud proto Městskému soudu v Praze uložil, aby se v rámci opětovného projednání řádných opravných prostředků obviněné, státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a poškozené H. Z. znovu a důsledněji vypořádal s otázkami, které ze svěřených věcí vyjmenovaných v obžalobě lze ve vztahu k obviněné označit za věci „cizí“ a jakou škodu a komu nesplněním své povinnosti vydat je oprávněným osobám způsobila. Teprve poté si měl městský soud znovu ujasnit, zda jednání obviněné naplnilo formální znaky trestného činu, a při posouzení jeho společenské škodlivosti přihlédnout se stejnou pozorností ke všem specifikům případu, které zhodnotí komplexně ve svém souhrnu.
Městský soud v Praze poté opětovně ve věci rozhodl rozsudkem dne 30. 8. 2017 sp. zn. 6 To 512/2016, jímž podle §258 odst. 1, písm. b), d), f) tr. ř. znovu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. sám obviněnou uznal vinnou toliko přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, že obviněná
„poté, co dne 23. 12. 2014 nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 34 C 86/2014, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 34 C 86/2014, kterým bylo zrušeno její podílové spoluvlastnictví vzniklé na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. března 2012 sp. zn. 27 D 1914/2011, k:
obrazu Krajina autora Panušky v hodnotě 5.000 Kč - pol. 20,
obrazu Pastevci (dobytek na pastvě) v hodnotě 8.000 Kč - pol. 21,
obrazu Krajina - strom (autora Šímy) v hodnotě 7.000 Kč - pol. 28,
šestiramenný lustr (řezbářská práce) v hodnotě 3.000 Kč - pol. 46,
šestiramenný mosazný lustr s madonou v hodnotě 3.000 Kč - pol. 47,
kovotepecká práce - strom v hodnotě 1.000 Kč - pol. 49,
sousoší padající ženy v hodnotě 200 Kč - pol. 50,
2 sošky chlapců v hodnotě 500 Kč - pol. 51,
kamenné sousoší utrpení - postava u náhrobku v hodnotě 800 Kč - pol. 52,
kovotepecká mísa - z období 1. republiky v hodnotě 600 Kč - pol. 55,
plochá váza s uchem v hodnotě 600 Kč - pol. 56,
zlaté hodinky - kapesní cibule v hodnotě 2.000 Kč - pol. 61,
řády a vyznamenání (řád Francouzské akademie) v hodnotě 400 Kč - pol. 62,
resortní vyznamenání Rumunského království v hodnotě 300 Kč - pol. 63,
stříbrné rybí příbory v hodnotě 2.000 Kč - pol. 64,
perletí zdobené divadelní kukátko v hodnotě 350 Kč - pol. 65,
bible vykládaná perletí s křížkem v hodnotě 500 Kč - pol. 69,
5 kusů křížků z různých materiálů v hodnotě 500 Kč - pol. 70,
vyšívané a háčkované předměty - pol. 74,
socha torzo ženy z černého kamene v hodnotě 400 Kč - pol. 87,
drobnosti v podobě malé slánky v hodnotě 100 Kč - pol. 91,
a které jí byly svěřeny na základě předběžného opatření soudní komisařky, notářky JUDr. Lucie Foukalové v rámci dědického řízení do opatrování, tyto předměty ani po výzvách k předání věcí do 20. 11. 2015, kdy převzala usnesení o zahájení trestního stíhání, nevydala, čímž způsobila poškozené H. Z., bytem R., Č. L., škodu ve výši 36.850 Kč,
a dále od 2. 2. 2015 nepředala na žádost H. Z. jako podílového spoluvlastníka do její péče věci v podílovém spoluvlastnictví, a to:
obraz Ležící žena v hodnotě 1.000 Kč - pol. 29,
koberec bez hodnoty - pol. 48,
broušený popelník v hodnotě 300 Kč - pol. 58,
čirou broušenou vázu v hodnotě 300 Kč - pol. 59,
broušené granáty v hodnotě 2.000 Kč - pol. 66,
kávový servis se zeleným motivem v hodnotě 50 Kč - pol. 92,
ani nesdělila, kde se věci nacházejí, čímž způsobila H. Z., bytem R., Č. L., škodu na jejím podílu činícím 64 %, tedy ve výši 2.336 Kč“.
Za to soud obviněné podle §206 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušení dobu v trvání jednoho roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí zároveň uložil, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněné uložena povinnost, aby zaplatila poškozené H. Z. na náhradě škody částku 39.186 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 11. 4. 2016 do zaplacení. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody soud poškozenou Z. odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená N. H., byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala následně dovolání obviněná N. W. s tím, že „napadený rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení skutku“ a byl vynesen bez předchozího splnění pokynů uložených Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. 4 Tdo 445/2017. Z formulace užité obviněnou lze tedy bez pochybností dovodit, že svůj mimořádný opravný prostředek opřela o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci namítla, že vytýkaným jednáním nenaplnila formální znaky přečinu zpronevěry, kterým byla uznána vinnou. Zpochybnila přitom svůj svěřenecký vztah k věcem vyjmenovaným v popisu skutku napadeného rozsudku, které se staly předmětem smíru schváleného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 34 C 86/2014, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2014. Dovolatelka vychází z konstrukce, podle níž citovaným soudním rozhodnutím pozbyl její původní svěřenecký vztah, založený předběžným opatřením soudní komisařky JUDr. Lucie Foukalové ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. 27 D 1914/2011, na své účinnosti. A protože následně k žádnému dalšímu formálnímu svěření inkriminovaných věcí do jejího opatrování nedošlo, nemohla se již vůči nim v době po právní moci soudního rozhodnutí o schválení smíru dopouštět žádného defraudačního jednání. Zároveň podle jejího poukazu nebylo zjištěno, kde se tyto věci fyzicky nacházely, zda v rozhodné době vůbec ještě existovaly, a tím méně pak, zda byly v její faktické moci anebo se jich dne 2. 2. 2015 zmocnila poškozená Z. v rámci zcela nepřípustného útoku na její domovní svobodu.
Z výše rekapitulovaných důvodů pokládá dovolatelka popis skutku v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu za zmatečný, nepravdivý a zcela nepřezkoumatelný. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podané obžaloby ji zprostil.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která s názorem dovolatelky o jejím chybějícím svěřeneckém vztahu k věcem specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu projevila zásadní nesouhlas. Připomněla, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 34 C 86/2014 s právní mocí ze dne 23. 12. 2014, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 27. 11. 2014, došlo ke zrušení spoluvlastnického vztahu dovolatelky (jako žalované) s poškozenou H. Z. (jako žalobkyní) k těmto věcem. Předmětným rozhodnutím se na podkladě schváleného smíru stala jejich výlučnou vlastnicí žalobkyně. Dovolatelka se současně zavázala k vydání věcí do čtyř měsíců od nabytí právní moci citovaného rozhodnutí. Pokud tak ke škodě poškozené neučinila a překročila soudem vymezené časové období, po které byla ještě oprávněna mít tyto věci ve své legitimní dispozici, není pochyb o tom, že s věcmi naložila v rozporu s účelem jejich svěření.
Státní zástupkyně zrekapitulovala, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl v souladu se závaznými pokyny z předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, plně odpovídají všem zákonným znakům přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění na straně obviněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila státní zástupkyně i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná N. W. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a zároveň z jeho textu bylo možno dovodit potřebné obsahové náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněná opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnila. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Již ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud rozvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv v porušení procesních předpisů. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda zjištěný skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými předpisy hmotného práva a jejich ustanoveními. Dovolací soud je povinen - vyjma případů tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedená výkladová východiska k hmotněprávnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že mu neodpovídá ta část argumentace obviněné, v jejímž rámci fakticky zpochybnila skutkové závěry soudů k výčtu jednotlivých věcí patřících do pozůstalosti po zemřelém J. W., které jí byly svěřeny na základě předběžného opatření soudní komisařky do opatrování a které po skončení dědického řízení měla vydat poškozené Z., což neučinila. Pokud obviněná naznačila, že tuto povinnost v míře, jak je jí kladeno za vinu, neporušila, neboť některé z věcí vyjmenovaných v rozsudku již vůbec nemusely v rozhodné době existovat a jiné pak nutně nemusela mít ve své faktické moci, protože se jich ještě dříve svémocně zmocnila poškozená Z. v rámci návštěvy jejího bydliště dne 2. 2. 2015, jde o výhrady ryze procesního a nikoli hmotněprávního charakteru. Dovolatelka se jimi zjevně snaží dosáhnout zásadního přehodnocení (revize) skutkových závěrů soudů ve svůj prospěch a tím i vytvoření podkladu pro oprávněnost svého tvrzení o nesprávném právním posouzení jejího jednání. Takto konstruované námitky však pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud dospěl k výše uvedeným závěrům i při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, kdy zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.).
Řízení předcházející napadenému rozsudku odvolacího soudu však v projednávané trestní věci žádnou z vyjmenovaných podstatných procesních vad zatíženo nebylo. S obhajobou obviněné, podle níž údaje uvedené v soupisu majetku jakožto nedílné součásti protokolu o jednání před soudní komisařkou JUDr. Foukalovou ze dne 12. 3. 2012 (č. l. 182 a násl. spisu) neodpovídaly realitě, neboť některé z tam uvedených věcí (položek) ve skutečnosti ve svém držení nikdy neměla, se vypořádal již soud prvního stupně. Důvody, pro které ji neakceptoval, rozvedl na str. 5 písemného vyhotovení rozsudku způsobem, jemuž z hlediska principů formální logiky není co vytknout. Totožnou procesní argumentací, jíž se obviněná snažila relativizovat rozsah a závažnost svého defraudačního jednání, se pak v rámci opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval i soud odvolací. Pokud vůči zpochybňovaným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, také on své stanovisko k věci v tomto směru odůvodnil na str. 7 napadeného rozsudku v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem.
Obviněná uplatnila zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně pouze námitkou, že v období následujícím po pravomocném skončení dědického řízení se nemohla dopustit zpronevěry movitých věcí z pozůstalosti po jejím zemřelém manželovi J. W., vyjmenovaných v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu, neboť v danou chvíli již nešlo o věci, které by jí byly svěřeny, jak má na mysli ustanovení §206 odst. 1 tr. zákoníku. Této její argumentaci však Nejvyšší soud nepřiznal žádné opodstatnění.
Obecně platí, že cizí věc je pachateli svěřena , jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Jestliže pachatel s touto posléze naloží způsobem, který takto vymezený základní účel svěření maří, a svěřitele tím vyloučí z dispozice s ní, jde o přisvojení si cizí svěřené věci ve smyslu §206 odst. 1 tr. zákoníku. Cizí věcí se rozumí taková věc, která pachateli nenáleží buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu .
Skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při hmotněprávním posouzení jednání dovolatelky, lze stručně charakterizovat tak, že na podkladě protokolu o jednání před soudní komisařkou ze dne 12. 3. 2012, sp. zn. 27 D 1914/2011, měla ve svém držení movité věci náležející do pozůstalosti po jejím manželovi, které jí byly s jejím souhlasem svěřeny v rámci soupisu dědických aktiv zůstavitele. Přitom byla poučena, že s těmito věcmi není oprávněna jakkoliv disponovat, je odpovědná za škodu, která by na tomto majetku jejím zaviněním či neoprávněnou dispozicí vznikla, a je povinna takto svěřený majetek po pravomocném skončení dědického řízení vydat dědicům . Dědické řízení po zůstaviteli W. bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 27 D 1914/2011, na jehož podkladě nabyly dovolatelka a dále N. H. a H. Z. věci do podílového spoluvlastnictví. K dílčímu vypořádání tohoto podílového spoluvlastnictví (v převažujícím rozsahu) pak došlo na podkladě žaloby poškozené H. Z. ze dne 16. 3. 2014, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 34 C 86/2014, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2014, s právní mocí dne 23. 12. 2014. Předmětným rozhodnutím byl schválen smír, podle kterého se podílové spoluvlastnictví dovolatelky a poškozené H. Z. k věcem, jež byly specifikovány ve shora citovaném usnesení soudní komisařky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. 27 D 1914/2011, zrušuje a jejich výlučnou vlastnicí se stává žalobkyně H. Z. Touto smírnou cestou se dovolatelka zavázala vydat věci specifikované v první části výroku usnesení žalobkyni oproti závazku, že žalobkyně jí na vypořádání spoluvlastnického podílu zaplatí částku 23.202 Kč, to vše do čtyř měsíců od právní moci usnesení. Tuto povinnost však ve stanovené lhůtě ani později, přes výzvy poškozené k vydání věcí, nesplnila.
Pokud Městský soud v Praze kvalifikoval jednání obviněné jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodl věcně správně. Z hlediska její trestní odpovědnosti je určující, že se v žádném stadiu dědického řízení ani po jeho skončení nenacházela v pozici výlučného vlastníka inkriminovaných věcí z pozůstalosti po zemřelém J. W. a nebyla tak oprávněna s nimi bez souhlasu dalších spoluvlastníků libovolně nakládat. Byla si dobře vědoma toho, že její dispozice s věcmi je omezena toliko na jejich prosté držení, a to až do doby, než budou dědické, resp. spoluvlastnické podíly k nim řádně vypořádány. Své faktické postavení „opatrovatelky“ svěřených věcí nicméně ignorovala a naložila s nimi neznámo jak, v každém případě však způsobem, kterým spoluvlastnici a posléze výlučnou vlastnici H. Z. natrvalo vyloučila z dispozice s nimi. Závěr městského soudu, že obviněná si přisvojila cizí věci, které jí byly svěřeny, a způsobila tím na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, má tedy ve zjištěném skutkovém stavu plnou oporu.
S ohledem na výše uvedené pak Nejvyšší soud v závěru konstatuje, že dovolání obviněné N. W. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitku, jíž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat opodstatnění. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu