ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.240.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 240/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2018 o dovolání obviněného O. N. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 12 To 332/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 74/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 3 T 74/2017, byl obviněný O. N. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 18. 10. 2016 v době mezi 12:00 až do 12:15 hodin v bydlišti M. M., na adrese P., D., kam byl svým dědou pozván, z důvodu napjatých rodinných vztahů mezi poškozeným a jeho dcerou - matkou obžalovaného a jejich předchozího slovního konfliktu, tohoto v prostorách kuchyně úmyslně fyzicky napadl tím způsobem, že jej nečekaně udeřil dlaní sevřenou v pěst do oblasti pravého oka, ačkoliv si byl vědom své fyzické převahy a věku svého dědy, čímž poškozenému M. způsobil brýlový krevní výron v okolí pravého oka, roztržení pravé oční koule s výhřezem spojivky přes okraje očních víček, rozsáhlý krevní výron pod spojivkou pravého oka s krvácením do pravé oční koule, úrazový posun duhovky a luxaci (uchýlení čočky z normálního umístění) s jejím nutným následným odstraněním, přičemž tato poranění si vyžádala chirurgický zákrok v Oblastní nemocnici Příbram, a.s., s následnou týdenní hospitalizací, když tímto došlo k poškození důležitého orgánu – pravého oka, které bude poškozeného M. M. trvale omezovat zhoršením zraku na pravé oko a zejména prostorovým viděním.
Za uvedený zločin uložil Okresní soud v Příbrami obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit škodu ve výši 81.594 Kč poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, a ve výši 62.114 Kč poškozenému M. M.
Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 3 T 74/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 12 To 332/2017 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 12 To 332/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvádí, že napadá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, když soud druhého stupně dospěl k závěru, že skutek naplňuje znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví, přestože z provedeného dokazování vyplývají důrazné pochybnosti o jeho vině. Podle jeho názoru z provedených důkazů vyplývá extrémní nesoulad mezi zjištěními z jednotlivých důkazů, přičemž dokazování mělo být doplněno o navrhované důkazy, a to znalecký posudek z oboru psychiatrie a rekonstrukci na místě činu.
Obviněný namítá, že měl být obžaloby zproštěn, popř. že měl být skutek kvalifikován podle §148 tr. zákoníku nebo §146a tr. zákoníku. Poukazuje na svoji obhajobu, když od počátku trestního řízení tvrdí, že se žalované trestné činnosti nedopustil. Soudy vycházely z jednostranného popisu události poškozeným a jeho obhajobě neuvěřily, ačkoliv v řízení existuje mnoho nejasností a z jednání poškozeného je nepochybné, že tento je agresivní, záludný a sprostý při jednání s rodinnými příslušníky. Soudy uvěřily výpovědi poškozeného, přestože tento popis skutku měnil, a bylo zjištěno, že dlouhodobě týral členy svojí rodiny. Není tedy jasné, proč soudy neuvěřily jeho obhajobě a výpovědi jeho rodičů, které dokládají charakter poškozeného.
Následně obviněný vyjadřuje přesvědčení, že soudy negativně hodnotily jakékoliv důkazy svědčící v jeho prospěch, když některé dedukce soudu, např. že pokud poškozený nezaútočil na jeho otce, tak by určitě nezaútočil na něho, představují zcela nepřípustné úvahy. Závěry soudů o nepřiměřenosti obrany jeho osobou jsou zcela nepodložené. Soudy nijak nezhodnotily situaci samotnou, její vypjatost a možnost špatného odhadu v obraně způsobenou zejména dopoledním jednáním poškozeného vůči jeho matce. Proto považuje právní kvalifikaci svého jednání podle §146a tr. zákoníku za přiléhavější. Z jednoho úderu nelze dospět k závěru, že jeho obrana byla zjevně nepřiměřená a že jednal v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví. Obviněný opětovně poukazuje na svoji obhajobu, a že neměl představu, že by mohl poškozenému ublížit, a že se jednalo o nešťastnou souhru okolností.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 12 To 332/2017 a obžaloby ho zprostil nebo trestní stíhání zastavil podle §223 odst. 2 tr. ř. s odkazem na §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., popř. jeho jednání překvalifikoval podle §146a tr. zákoníku či §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 1 NZO 62/2018 nejprve odkázala na důvod dovolání uplatněný obviněným. Zdůraznila, že obviněný jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil před soudy nižších stupňů, které dospěly k závěru, že obviněný nejednal v nutné obraně, neboť útok nehrozil ani netrval. S tímto závěrem se ztotožnila. V závěru podaného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které uvěřily výpovědi poškozeného, v existenci extrémního rozporu a v tom, že neměl v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu a v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem většinu jím namítaných vad pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Převážná část vznesených námitek totiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení §125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3-13 rozsudku), který i zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné dokazování doplnit o další navrhované důkazy (např. revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a znalecký posudek na osobu poškozeného). Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, kdy ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a jež jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3-4 rozhodnutí). I tento soud řádně rozvedl, z jakých důvodů považuje provádění dalších důkazů za nadbytečné. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry je vhodné a žádoucí zdůraznit následující. Z písemných odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je nepochybné, že soudy si byly vědomy jistých napjatých vztahů mezi poškozeným a zbytkem rodiny. Za této situace věnovaly náležitému objasnění věci patřičnou pozornost a to především soud prvního stupně. Uvedený soud závěr o vině nezaložil toliko na výpovědi poškozeného, jak se snaží naznačit podané dovolání, ale i na dalších důkazech, na které poukazuje. Jedná se zejména o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když soud prvního stupně znalce k jeho závěrům osobně slyšel v rámci hlavního líčení. Z vyjádření znalce je pak zřejmé, že k zranění poškozeného nemohlo dojít způsobem, jak popisuje obviněný a že mechanismus vzniku zranění odpovídá výpovědi poškozeného (razantní úder pěstí). V dané souvislosti nelze pominout ani skutečnost, že způsob vzniku zranění uvedl poškozený ihned po incidentu (viz např. výpověď svědkyně M., lékařské zprávy, záznam volání na linku 155), přičemž právě vzhledem k věku poškozeného a jeho vzdělání lze vyloučit, že by tento měl patřičné informace o tom, jak může zranění, které objektivně bylo zjištěno, vzniknout. Navíc je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně, jak již bylo naznačeno, nepominul napjaté vztahy mezi zúčastněnými, což vyjádřil i v popisu skutku, přičemž ani samotný poškozený tyto problematické vztahy nezpochybňuje, připouští, že měl uvedený den se svojí dcerou slovní konflikt. Zde lze odkázat na výpověď svědkyně M. C., která není nijak na konfliktu zainteresovaná, jež vypověděla, že mezi poškozeným a jeho dcerou se jednalo o slovní konflikt, nedošlo k fyzickému napadení, což nepochybně podporuje věrohodnost poškozeného. Navíc soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval i variantou, že by tvrzení obviněného, že se cítil poškozeným ohrožen, bylo pravdivé, což ovšem považuje za vyvrácené provedenými důkazy, přičemž zdůvodňuje, z jakých důvodů by se nemohlo jednat o případ nutné obrany (viz str. 10-13). Zároveň odůvodnil, proč nelze jednání obviněného posoudit podle ustanovení §146a tr. zákoníku. Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil. Za dané důkazní situace má i Nejvyšší soud za to, že soudy nepochybily, pokud dokazování nedoplnily o navrhovaný důkaz ohledně duševního stavu poškozeného.
Ohledně dalších námitek obviněného vztahujících se k tomu, že neměl v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, je třeba uvést, že uplatněná argumentace by navenek mohla vytvářet dojem, že obviněný naplnil zvolený dovolací důvod. Přesto vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných námitek je třeba uvést, že obviněný vychází z jiné verze skutkového stavu, než z jaké vycházely soudy nižších stupňů. Proto nelze mít za to, že by bylo možno zvolenou argumentaci podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez ohledu na shora naznačený závěr je nutno konstatovat, že úmysl spáchat trestný čin se vztahuje k subjektivní stránce, konkrétně k zavinění. Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, který musí směřovat ke způsobení těžké újmy. Soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky zabývaly, když soud prvního stupně shledal, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku (viz str. 12 rozsudku). V tomto směru v popisu skutku výslovně poukázal na věk poškozeného a fyzickou kondici obviněného, kdy v odůvodnění odkázal i na razanci úderu. Soud druhého se s tímto závěrem ztotožnil. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že v rámci úvah, zda úmysl obviněného skutečně směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, je podstatná především povaha a způsob jednání, kterým pachatel na poškozeného útočil, event. další okolnosti, za nichž k útoku došlo. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je možno dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1417/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 651/2015). Zde je třeba poukázat na skutečnost, že obviněný utočil na poškozeného, který byl osobou výrazně starší než obviněný, neboť mu bylo 85 let. Sám obviněný připustil, že má v ruce sílu, když pracuje jako číšník a pravidelně nosí v ruce 10-15 kg a zároveň pravidelně posiluje. V tomto směru nelze také pominout, že útok byl veden pěstí a podle znalce byl velmi razantní a veden na obličej poškozeného. Navíc samotný obviněný u soudu prvního stupně popsal, jak podle něho došlo ke zranění poškozeného, manifestoval způsob úderu za přítomnosti znalce, přičemž i tento způsob útoku by podle vyjádření znalce mohl vést ke vzniku těžké újmy na zdraví u poškozeného (ale jiného zranění, než jaké poškozený fakticky utrpěl). Proto lze uzavřít, že obviněný si vzhledem k způsobu útoku, když útok byl veden na hlavu poškozeného a razanci útoku musel být vědom toho, že může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Obviněný tedy jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Proto jsou i úvahy o právní kvalifikaci jeho jednání jako nedbalostního trestného činu zcela nepřípadné.
Námitka obviněného, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, může naplňovat zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance, neboť obviněný převážně vychází opětovně z jiné verze skutkového děje (že se bránil útoku poškozeného). V tomto směru lze pro stručnost odkázat na úvahy soudu druhého stupně týkající se této námitky (viz str. 13 usnesení soudu druhého stupně). Obecně je třeba v souvislosti s možností právní kvalifikace jednání pachatele podle §146a tr. zákoníku odkázat na usnesení Nejvyššího soudu publ. pod č. 47/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož za předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, které je jednou z podmínek použití této privilegované skutkové podstaty trestného činu se považuje takové jeho jednání, které je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Spáchání činu v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného předpokládá, že pachatel na něj útočí v návaznosti na jeho předchozí zlé, zraňující, ponižující jednání nebo jednání hrozící způsobením závažné újmy na právech a pod vlivem jeho zraňujícího, ponižujícího či jinak negativně působícího účinku. O takovou situaci se v dané věci nejednalo, když hádka mezi poškozeným a matkou obviněného byla sice nepochybně nepříjemná, ale nijak nevybočovala z jejich vzájemných vztahů, když i z výpovědi svědkyně M. C. je zřejmé, že konflikty byly vzájemné, když matka obviněného při dřívější hádce nechtěla, aby poškozený dával peníze své přítelkyni. Jednání poškozeného tedy nebylo nijak výrazně intenzivní a nevybočovalo z běžných rodinných konfliktů. Lze tedy uzavřít, že ze strany obviněného se jednalo o zcela nevhodnou reakci na konflikty v rodině, kterým chtěl obviněný nepochybně poškozeného potrestat za předchozí konflikt s matkou. Zde je třeba zdůraznit, že čin není spáchán v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže sice poškozený pachateli (nebo jiné osobě) způsobil příkoří, ale jediným cílem pachatele bylo následně se poškozenému pomstít (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 821/2013). Závěru, že se jednalo o trest za předchozí chování, nasvědčuje faktické jednání obviněného, který poškozeného udeřil a sdělil, že to má za mámu.
Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je třeba konstatovat následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy skutkové závěry jsou založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Nejvyšší soud má za to, že přes jisté nepřesnosti v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům dostály.
Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu v podstatě toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již ovšem bylo naznačeno, uvedené soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová