ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.275.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 275/2018- 35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání obviněného J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 4 To 223/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 31/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 4 T 31/2017, byl obviněný J. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 31. 1. 2017 v době od 21:30 hod. do 21:40 hod. v T., P. Š., nejprve v přízemí na chodbě panelového domu fyziky napadl Z. M. tak, že jej chytl oběma rukama za bundu a mrštil s ním o zeď, kdy ten se mu z držení vytrhl a utekl vchodovými dveřmi po venkovním schodišti na chodník před domem, kde jej J. H. opět dostihl a chytil za bundu, kdy Z. M. na něj křičel, ať jej nechá být, což zpozoroval V. O., který v ulici P. Š. venčil psa a který okamžitě přišel Z. M. na pomoc, přičemž okřikl J. H., aby nechal Z. M. být a když ten svého jednání nezanechal, tak se jej pokusil od Z. M. odtrhnout, kdy Z. M. se nakonec J. H. vytrhl, zůstal stát opodál, kdy následně mezi J. H. a V. O. došlo ke vzájemnému napadání údery rukou sevřenou v pěst do obličeje, kdy V. O. posléze J. H. švihl minimálně v jednom případě do pravé tváře řetízkovým vodítkem na psa a stříkl mu pepřový sprej do obličeje, čímž vzájemné fyzické napadání skončilo a V. O. se Z. M. z místa odešli, čímž vzájemné fyzické napadání skončilo a V. O. se Z. M. z místa odešli, čímž J. H. způsobil bolesti zad Z. M., a V. O., způsobil pohmožděniny v obličeji a škodu na poškození dioptrických brýlí ve výši 1 000 Kč,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 20 T 196/2001-62 ze dne 7. 10. 2002, který nabyl právní moci dne 7. 10. 2002, uznán vinným i trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tři a půl (3,5) roku za současného stanovení dohledu.
Za uvedený přečin uložil Okresní soud v Teplicích obviněnému trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému V. O. škodu ve výši 1 000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 3. 2017, sp. zn. 4 T 31/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 4 To 223/2017 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 4 To 223/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně na jiném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítá, že ve věci nebyl aplikován princip subsidiarity trestní represe, jednání, jak je popsané ve skutkové větě, nebylo namístě posoudit jako přečin výtržnictví. Následně konstatuje, jakým jednáním se pachatel dopustí přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, přičemž zdůrazňuje, že ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutno považovat za výtržnost podle §358 tr. zákoníku. Současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 224/2002 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16, týkající se subsidiarity trestní represe.
Dovolatel pak rozvádí, jakým jednáním měl naplnit skutkovou podstatu přečinu výtržnictví, kdy podle soudů se uvedeného trestného činu měl dopustit tím, že měl napadnout poškozeného Z. M., kterého měl konkrétně opakovaně chytit za bundu a jednou s ním mrsknout o zeď a že poté měl napadnout poškozeného V. O. V případě poškozeného Z. M. intenzita jeho jednání mohla naplnit toliko přestupek. Ohledně napadení poškozeného V. O. poukazuje na skutečnost, že to byl právě poškozený, který ho napadl jako první, a že pak se napadali vzájemně, poškozený ho udeřil řetízkovým vodítkem a stříkl mu pepřový sprej do obličeje. Podle jeho názoru v této části skutku nelze dovodit, že by nejednal v nutné obraně a proto nemohl naplnit znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví. Namítá, že to byl právě on, kdo byl při konfliktu nejvíce zraněn, má jizvu v obličeji. Proto vyjadřuje přesvědčení, že by měla být věc posouzena jako přestupek.
Dovolatel se dále ohrazuje proti právní kvalifikaci skutku, když podle jeho názoru soudy nemohly jeho jednání právně kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Konkrétně namítá, že nenaplnil znak, že „ čin spáchal opětovně“, když aby bylo možno naplnit tento znak, musí existovat rozhodnutí, které zakládá znak opětovnosti. Poukazuje zároveň na znění §106 tr. zákoníku a dovozuje, že pokud je odsouzení zahlazeno, je třeba na něho hledět tak, jako by odsouzen nebyl. Vyjadřuje názor, že v současné době existuje dvojí přístup k recidivě, jako znaku kvalifikované skutkové podstaty, avšak přístup, který uplatnily soudy je v rozporu se zásadou presumce neviny.
Další pochybení soudů spatřuje ve skutečnosti, že tyto nevyslechnuly jím navrhovanou nezletilou svědkyni XXXXX *). Soud prvního stupně sice uvedl, z jakých důvodů tuto svědkyni nevyslechnul, když poukázal na její věk a zároveň na skutečnost, že její výslech považuje za nadbytečný. S tímto závěrem obviněný vyjadřuje nesouhlas, stejně tak i se závěry soudu druhého stupně, který rovněž provedení tohoto důkazu považuje za nadbytečné. Domnívá se, že soud prvního stupně pochybil, pokud v rozsudku není uvedeno, proč tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl. Zdůrazňuje, že navrhovaná svědkyně viděla celý konflikt a mohla by se vyjádřit k tomu, kdo byl iniciátorem roztržky.
Obviněný dále namítá, že v dané věci existovaly dvě verze skutkových událostí. Řada nezaujatých svědků v jednotlivostech vyvrátila určité části výpovědí poškozených, přičemž řada svědků nevyvrátila jím tvrzenou obhajobu. Žádný ze svědků nehovořil o tom, že by byl iniciátorem či aktivním útočníkem. Svědci maximálně hovoří o tom, že měl navrch, což je dáno jeho fyzickou dispozicí. Navíc poškozený V. O. použil pepřový sprej za situace, kdy již nic nedělal. Nebylo také přihlédnuto k tomu, že poškození se snažili zmenšit rozsah a razanci útoků proti jeho osobě. Následně velmi podrobně rozvádí výpovědi poškozených a dospívá k závěrům, že tyto výpovědi nelze považovat za věrohodné. Svědek V. O. se zcela jednoznačně snaží vyhnout trestnímu stíhání za napadení, když pokud by přistoupil na to, že by svědek mohl mít dojem, že na poškozeného Z. M. útočí, tak si nemyslí, že rána pěstí by byla adekvátní reakcí na vzniklou situaci a má za to, že fyzickou potyčku před domem zahájil svědek V. O.
Dále poukazuje na výpovědi svědků B., Z. a K. a na skutečnosti vyplývající z jejich výpovědí. Vyjádření svědků, že měl navrch, nelze brát tak, že by byl aktivnějším útočníkem. Jedná se spíše o vyjádření obecné převahy. Soudy nevzaly v úvahu výpověď svědkyně H., která vypověděla, že ji svědek Z. M. napadal a žárlil na ni. Poukazuje i na rejstřík trestů tohoto svědka a svědka V. O. Zdůrazňuje, že si byl vědom skutečnosti, že se nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení a proto by žádný konflikt nezačal. Svědek Z. M. měl osobní důvod se mu mstít a svědkovi V. O. muselo být zřejmé, že na celou situaci reagoval neadekvátně a svojí výpovědí se snažil vyhnout trestnímu stíhání. Proto má za to, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, což odůvodňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby rozhodnutí soudu druhého stupně a rozsudek soudu prvního stupně byly v celém rozsahu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně ve vyjádření ze dne 12. 1. 2018, sp. zn. 1 NZO 1379/2017 zrekapitulovala důvody dovolání a v jakých skutečnostech obviněný spatřuje jejich naplnění. Vyjadřuje přesvědčení, že obviněný jen opakuje námitky, které uplatnil v rámci podaného odvolání a se kterými se soud druhého stupně vypořádal. Podle státní zástupkyně právní závěry soudů nižších stupňů odpovídají skutkovým zjištěním. Ohledně naplnění znaku opakování zdůrazňuje, že tento je naplněn i za situace, kdy k předchozímu odsouzení nelze přihlížet, neboť na pachatele se hledí, jako by nebyl odsouzen. Použití ustanovení v §12 odst. 2 tr. zákoníku podle jejího názoru nepřichází v dané věci v úvahu.
V závěru podaného vyjádření navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v neaplikování principu subsidiarity trestní represe, nenaplnění všech znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, v existenci opomenutých důkazů a v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných námitek lze konstatovat, že obviněný zvolenou argumentací s jistými výhradami naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Právně relevantním způsobem obviněný uplatnil námitky vztahující se k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a nenaplnění všech znaků přečinu výtržnictví, konkrétně znaku „opakování“.
K zbývající argumentaci lze uvést, že tuto nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Ohledně namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je třeba konstatovat, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně konstatoval, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy skutkové závěry jsou založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Nejvyšší soud má za to, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům dostálo.
Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu v podstatě toliko vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Zde lze ovšem odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to zejména soudu prvního stupně, který si byl vědom, že proti sobě stojí dvě verze události, jednak verze prezentována poškozenými, jednak verze události popisovaná obviněným. Za této situace se nespokojil pouze s výslechem obviněného a poškozených, k věci vyslechnul řadu svědků a provedl listinné důkazy, přičemž následně velmi podrobně odůvodnil, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují (viz str. 7-8 rozsudku). Uvedený soud posuzoval i věrohodnost výpovědí slyšených svědků, když i logicky odůvodnil, z jakých důvodů neuvěřil výpovědi svědkyň K. H. a L. G. (rozpory v jejich výpovědi, nepravdivé tvrzení ohledně dřívějšího chování obviněného vůči jejich osobám). Soud druhého stupně se pak se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když i rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání a které jsou v podstatě totožné s námitkami, které uplatnil obviněný v rámci podaného dovolání, přičemž i odůvodnil, z jakých důvodů nepovažuje za potřebné provést další navrhované důkazy (viz str. 6-9 usnesení soudu druhého stupně). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že pokud obviněný namítá, že to byli poškození, kteří ho napadli a že se jen bránil, tak jeho obhajoba je vyvrácena nejen výpovědí poškozených, ale i výpovědí dalších svědků, kteří sice viděli jen různé části konfliktu, ale když jsou jejich výpovědi hodnoceny v kontextu výpovědí poškozených a obviněného, je nepochybné, že konflikt zahájil a vyprovokoval obviněný. Z výpovědí těchto svědků je zřejmé, že to byl právě obviněný, který nejprve napadl poškozeného Z. M. jako první a zcela bezdůvodně (např. výpověď svědků C. Z., J. B.), když poškozený V. O. mu přišel na pomoc, a obviněného vyzýval, aby svého jednání vůči poškozenému Z. M. zanechal, na což obviněný reagoval tak, že poškozeného napadl (viz výpověď svědka V. K.), přičemž poté došlo k vzájemnému konfliktu mezi obviněným a poškozeným V. O. K námitce obviněného, že poškozený V. O. popírá, že by mezi nimi došlo k vzájemnému konfliktu, je třeba uvést, že poškozený toto nepopírá, přiznává, že poté, co ho obviněný udeřil, se mu snažil úder vrátit s tím, že i připouští, že mohl v průběhu konfliktu obviněného udeřit vodítkem, které měl v ruce. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že útok vůči poškozenému V. O. zahájil obviněný a pokud následně došlo k jejich vzájemnému napadání, tak poškozený se nepochybně bránil vůči útoku obviněného, který měl, jak vyplývá z výpovědí svědků v průběhu konfliktu evidentně tzv. navrch. K námitce obviněného, že se z jeho strany mohlo jednat o nutnou obranu, je třeba uvést, že poškozený V. O. se nepochybně bránil útoku obviněného, který nejprve napadl poškozeného Z. M. a poté tohoto poškozeného. Za takové situace se nemůže obviněný dovolávat toho, že jednal v nutné obraně (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1978, sp. zn. 4 Tz 40/78). Jinak řečeno, pro posouzení otázky, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je zpravidla rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal s útokem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002). Z provedeného dokazování je pak nepochybné, že útočníkem při konfliktu mezi obviněným a poškozeným byl právě obviněný. Skutečnost, že samotný obviněný utrpěl v průběhu konfliktu určité zranění je nepodstatná, neboť při fyzickém kontaktu dvou osob lze důvodně předpokládat, že jak útočník, tak i poškození mohou utrpět určité zranění, což se v dané věci stalo, když zranění utrpěli poškození i obviněný.
Je možno tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. V souvislosti s argumentací obviněného lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K námitce obviněného, že ve věci existuje tzv. opomenutý důkaz, když konkrétně namítá, že soudy nevyslechnuly jím navrhovanou svědkyni XXXXX *) je možno konstatovat následující. K otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): „[Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal]“. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k namítané existenci tzv. opomenutých důkazů je třeba uvést, že oba soudy, jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, reagovaly na důkazní návrhy obhajoby na provedení důkazu výslechem svědkyně XXXXX *), když soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí provedení tohoto důkazu v rámci hlavního líčení, jednak kvůli jeho nadbytečnosti a jednak věkem navrhované svědkyně (viz č. l. 169) a soud druhého stupně v písemném odůvodnění rozhodnutí (viz str. 6-7 usnesení soudu druhého stupně). Současně je možno konstatovat, že soudy své rozhodnutí dostatečně odůvodnily, kdy soud prvního stupně vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil; soud druhého stupně se pak v odůvodnění rozhodnutí o odvolání obviněného pečlivě zabýval skutkovými závěry i právními závěry soudu prvního stupně. Skutečnost, že soud prvního stupně zamítnutí návrhu na provedení výslechu shora uvedené svědkyně neodůvodnil v rámci svého rozhodnutí, ale u hlavního líčení, je v dané věci nerozhodná, když důležité je, že soud řádně zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval provedení tohoto důkazu za potřebné. Rozhodující je skutečnost, že obviněný měl možnost se seznámit s tím, z jakých důvodů soud jeho návrhu nevyhověl a uplatnit proti postupu soudu případné námitky.
Jak již bylo naznačeno, námitka týkající se nenaplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, byla uplatněna právně relevantním způsobem. Obviněný totiž namítá, že nenaplnil odst. 2 písm. a) §358 tr. zákoníku, tedy že čin spáchal opětovně. Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí a uvedený čin spáchá opětovně. Pod pojem, že pachatel spáchal čin opětovně, lze zahrnout jakýkoliv případ opakování určitého trestného činu týmž pachatelem. Nevyžaduje se ani, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, není důležitá ani povaha dřívějšího odsouzení (např. je nevýznamné, že ohledně něj již platí fikce neodsouzení) a ani okolnost, zda jde jen o pokus či přípravu tohoto trestného činu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3324–3325). Znak opětovnosti je proto naplněn i za situace, jestliže k předchozímu odsouzení nelze přihlížet, neboť platí fikce neodsouzení (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 84/2011, rozhodnutí ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 3 To 447/2017). Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 76/98 je nepřípadný, když v tomto rozhodnutí je řešena otázka recidivy jako znaku skutkové podstaty trestného činu krádeže, kdy v případě krádeže je recidiva výslovně spojena s určitým časovým úsekem (pachatel se musí dopustit krádeže v posledních třech letech od odsouzení nebo potrestání pro přečin krádeže). O takovou situaci se v dané věci nejedná, neboť pro naplnění znaku opětovnosti se vyžaduje, aby pachatel již spáchal přečin výtržnictví bez ohledu na čas, kdy tento přečin spáchal. Proto lze uzavřít, že obviněný uplatnil předmětnou námitku sice právně relevantním způsobem, ale tato je zjevně neopodstatněná.
Obdobná je situace i v případě argumentace subsidiaritou trestní represe. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze konstatovat, že obviněný uplatněnou argumentací dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnil. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky poukazuje na způsob spáchání předmětného přečinu a že trestní právo je třeba považovat za ultima ratio a že trestní právo je namístě aplikovat pouze tam, kde jiné prostředky sloužící k ochraně práv fyzických osob jsou nedostatečné, když v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16. Obviněný namítá, že se mohl dopustit toliko přestupku a že věc měla být postoupena jako přestupek.
Obecně lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Nejvyšší soud považuje za nutné k uplatněné argumentaci obviněného uvést následující. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“ Lze tedy uzavřít, že pokud došlo ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012).
V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že při hodnocení společenské škodlivosti v dané věci nelze pominout skutečnost, že jednání obviněného mělo jistou vzestupnou tendenci, když nejprve napadl bezdůvodně poškozeného Z. M. a poté, co ho poškozený V. O. vyzval, aby svého jednání zanechal, ihned napadl poškozeného O. O intenzitě jeho jednání svědčí i skutečnost, že již při napadení poškozeného Z. M. svědek C. Z. považoval za nutné volat policii. Současně také nelze přehlédnout skutečnost, že obviněný se nyní projednávaného jednání dopustil za situace, kdy byl opakovaně postižen za přestupky proti občanskému soužití a majetku, naposledy v roce 2016. Zároveň nelze pominout, že obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán pro majetkovou a trestnou činnost násilného charakteru. Proto lze mít za to, že v dané věci z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že posuzovaný skutek nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu a vzhledem k osobě obviněného je v dané věci nutno uplatnit reparační a preventivní funkci trestního práva.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které odpovídají ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.